ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1714.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1714/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. Z. D., b) JUDr. P. F., c) RNDr. J. M., d) J. N., e) Mgr. P. Š., a f) Mgr. P. Ž., všech zastoupených advokátem, proti žalované Č. r. – R. p. r. a t. v., zastoupené advokátkou, o určení, že žalobci jsou členy R. p. r. a t. v., in eventum o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 161/2003, o dovolání žalobců a), b), d), e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2006 č.j. 22 Co 73/2006-86, takto:
I. Dovolání žalobců a), b), d), e) se zamítá.
II. Žalobci a), b), d), e) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení, každý 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisy shodného obsahu ze dne 3.4.2003 č.j.: 3028/03-KPV sdělil předseda vlády České republiky každému žalobci, že jej „v souladu s §7 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, na základě návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 2. dubna 2003 č. 368“, odvolává z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že „žalobci jsou členy R. p. r. a t. v.“, „in eventum“, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, odvoláním předsedou vlády podle §7 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze dne 3.4.2003, je neplatné“. Žalobu odůvodnili zejména tím, že vykonávali v pracovněprávním vztahu veřejnou funkci členů R. p. r. a t. v. (dále též jen „Rada“), na kterou se podle ustanovení §10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, vztahují ustanovení zákoníku práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z toho dovozovali, že při zániku členství v Radě se uplatní ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, podle kterého odvoláním z funkce pracovní poměr nekončí. Dále uvedli, že dne 2.4.2003 byla svolána 13. schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, na jejímž programu bylo projednání „návrhu na odvolání členů R. p. r. a t. v.“. Poslanecká sněmovna však na této schůzi přijala usnesení č. 368, kterým navrhla předsedovi vlády, aby „neprodleně odvolal R. p. r. a t. v. z důvodu opakovaného a závažného neplnění povinností uvedených v §5 zákona č. 231/2001 Sb.“. Na základě tohoto návrhu pak předseda vlády podle ustanovení §7 odst. 1 cit. zákona odvolal dopisem ze dne 3.4.2003 jednotlivé členy Rady (žalobce). Podle názoru žalobců se ovšem „odvolání členů Rady a odvolání Rady jako celku liší“ (zákon „stanoví odlišné předpoklady“), a proto, „jestliže bylo navrženo odvolání členů, nemohla Poslanecká sněmovna rozhodovat o odvolání rady jako celku“ a „ani předseda vlády tedy nemohl odvolat jednotlivé členy“. Kromě toho „odvolání samotné nestanoví žádné důvody, pro které k němu dochází“, ačkoli „zvláštnost“ právní úpravy v zákoně č. 231/2001 Sb. se ohledně zániku pracovněprávního vztahu člena Rady „projevuje pouze v tom, že k odvolání z funkce může dojít pouze z důvodů v tomto zákoně výslovně uvedených“; proto podle mínění žalobců musí být v odvolání uveden důvod, pro který je činěno, jinak je takové odvolání pro neurčitost neplatné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci spatřovali jednak v tom, že „není možné podat žalobu na plnění“ (na zaplacení odměny), a jednak v tom, že „zde není žádný jiný orgán, který by byl oprávněn přezkoumat platnost a důvodnost odvolání z funkce“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3.2.2005 č.j. 21 C 161/2003-42 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů řízení 10.948,- Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že členství v R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“) je výkonem veřejné funkce a že s ohledem na ustanovení §2 zák. práce a §10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, je možno na vztahy vyplývající z jejího výkonu aplikovat zákoník práce „na základě delegace, tedy jen tehdy, kdy to stanoví zákon č. 231/2001 Sb.“. Uvedené ovšem „neznamená“, že členství v Radě je pracovněprávním vztahem, neboť, „kdyby tomu tak bylo, řídil by se takový pracovní poměr v plném rozsahu zákoníkem práce“; taková situace ovšem „není běžná, neboť veřejné funkce jsou zásadně vykonávány v jiném právním vztahu, než je pracovní poměr“. Uvedené lze podle názoru soudu prvního stupně dovodit jak z ustanovení §11 zákona č. 231/2001 Sb., z něhož „vyplývá, mezi členem Rady a státem není pracovněprávní vztah“, tak z ustanovení §§7-9 cit. zákona, která upravují členství v Radě „vyčerpávajícím způsobem“, takže „nelze použít zákoník práce, jmenovitě §65 o pokračování pracovního poměru po odvolání z funkce“. Na tyto závěry „nemůže mít vliv ani nelogické označení §10 zákona č. 231/2001 Sb. - pracovněprávní vztah člena Rady, které je chybné a zavádějící, protože z obsahu zákona pracovněprávní vztah člena Rady nevyplývá“. Protože odvolání žalobců (jako členů Rady) předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, schválený v jejím 368. usnesení z 13. schůze ze dne 2.4.2003, „jsou politická rozhodnutí Poslanecké sněmovny a předsedy vlády, soud nemá pravomoc taková rozhodnutí přezkoumávat“ z hlediska jejich platnosti. Vzhledem k tomu, že zákon č. 231/2001 Sb. nestanoví, kdo je oprávněn přezkoumávat dodržení jeho ustanovení o postupu při odvolání členů Rady z funkce a žalobci se dovolávají ochrany svých práv u soudu s tvrzením, že jsou dále členy Rady, „má soud za to, že je v jeho pravomoci pouze přezkoumat, zda k odvolání členů Rady došlo zákonem stanoveným způsobem, tj. zda byli odvolání předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny a zda jim bylo doručeno písemné rozhodnutí předsedy vlády o odvolání z funkce“. Jelikož žalobci „uvedené skutečnosti nezpochybnili“, zaniklo jejich členství v Radě dnem 4.4.2003, ke kterému byli v písemném rozhodnutí předsedy vlády z funkce členů Rady odvolání, a proto podle názoru soudu prvního stupně „není žaloba na určení, že žalobci jsou nadále členy Rady, důvodná“. Protože „členství v Radě není vykonáváno v pracovním poměru, není možno odvolání žalobců z členství v Radě považovat za okamžité zrušení pracovního poměru“ a žalobci se tudíž (eventuálním žalobním petitem) „nemohou dovolávat jeho přezkumu soudem“.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.5.2006 č.j. 22 Co 73/2006-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.788,50 Kč k rukám advokátky JUDr. K. Š. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci jako členové R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“) „nebyli v pracovněprávním poměru“ a že za tohoto stavu rovněž odvolací soud „nemá za to, že by se v projednávané věci jednalo o žalobu podle §64 zák. práce, nýbrž jde o obecnou žalobu určovací, jejímž předpokladem je naléhavý právní zájem na požadovaném určení“, který odvolací soud také „shledal jen potud, zda formální náležitosti předmětného odvolání byly splněny“. Otázku důvodnosti odvolání žalobců z funkce členů Rady nelze podle názoru odvolacího soudu „v tomto řízení ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. přezkoumávat, protože nejde o vztah soukromoprávní, nýbrž o vztah z výkonu veřejné funkce, tedy vztah veřejnoprávní“. Věcný soudní přezkum by přicházel v úvahu jedině v rámci správního soudnictví, „avšak toliko tehdy, kdyby žalobní návrh odpovídal žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 soudního řádu správního, což není posuzovaný případ“, neboť „žalobci se nedomáhají ani zrušení předmětného rozhodnutí, nýbrž byla podána civilně procesní právní žaloba určovací ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., kterou soud přijal, neboť zde není jiný orgán, který by byl povolán o takové žalobě rozhodnout“. Podle názoru odvolacího soudu „přitom i eventuální rozhodnutí o zde podané žalobě by bylo bez efektu, protože by nemělo schopnost nic změnit na nastalých účincích rozhodnutí předsedy vlády ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., které z věcného hlediska (jako rozhodnutí orgánu moci výkonné) není oprávněn soud v tomto řízení přezkoumat, tím méně pak moci zákonodárné, to vše při respektování dělby moci s tím, že ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR mohou soudy poskytovat ochranu právům jen zákonem stanoveným způsobem“. Pro posuzování důvodnosti odvolání členů Rady však zákon č. 231/2001 Sb. ani jiný zákon „žádný takový postup nestanovil, na čemž nemá schopnost nic změnit ani okolnost, že úpravu takového postupu doporučuje R. E. ve svém Doporučení, na které žalobci poukazovali“. Právo Poslanecké sněmovny podat návrh na odvolání a právo předsedy vlády odvolat členy Rady je tedy podle názoru odvolacího soudu „zcela zřejmě jejich svrchovaným ústavním právem s tím, že zůstává sporným, zda lze vůbec uvažovat o tom, že jde o jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod“. Oproti názoru žalobců odvolací soud dále dovodil, že „na posuzovaný vztah (odvolání členů Rady) nelze aplikovat zákoník práce na základě ustanovení §10 zákona č. 231/2001 Sb.“, neboť - jak zdůraznil - „pracovněprávní vztah člena Rady spočívá podle citovaného ustanovení jen v tom, že pokud zákon č. 231/2001 Sb. nestanoví jinak, vztahují se na členy Rady ustanovení zákoníku práce“; jmenování a odvolání členů Rady přitom zákon č. 231/2001 Sb. „skutečně upravuje jinak, a to komplexním způsobem“, a proto „je aplikace zákoníku práce vyloučena“. Podle názoru odvolacího soudu proto soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobě na určení, že žalobci jsou členy Rady, nelze vyhovět, neboť „byli z této funkce odvoláni písemným rozhodnutím předsedy vlády na návrh Poslanecké sněmovny, které jim bylo doručeno, a tím jejich členství podle §7 odst. 6 písm. c) zák. č. 231/2001 Sb. zaniklo“, přičemž – jak uvedeno výše „soud není oprávněn tento akt z věcného hlediska v tomto řízení přezkoumávat“. I když odvolací soud neshledal v podání žalobců žalobu s eventuálním petitem, „nýbrž má za to, že v posuzovaném případě jde o tzv. nepřípustnou kumulaci petitů, když ve vztahu k předmětu řízení, jde jen o jinou formulaci téhož“, soud prvního stupně „nepochybil“, když zamítl pouze první z petitů, neboť tím byl současně „odklizen i petit druhý“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), b), d), e) dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že právní názor odvolacího soudu o možnosti jen omezeného soudního přezkumu odvolání z funkce člena R. p. r. a t. v. (dále jen „Rada“), „je v rozporu s hmotným právem, konkrétně s §10 zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání“. Podle názoru dovolatelů „není pochyb o tom“, že vztah člena Rady má dvojí charakter – jednak veřejnoprávní, když členství v Radě je výkonem veřejné funkce a souvisí s výkonem rozhodovací činnosti rady, a jednak soukromoprávní, když člen Rady má povinnost pracovat a má právo na odměnu za práci; „to ostatně vyplývá už z konstrukce i názvu §10 - Pracovněprávní vztah člena Rady“ a z dalších příslušných ustanovení cit. zákona. Dochází-li k nucenému ukončení členství v Radě rozhodnutím předsedy vlády, „je vůbec sporné“, zda jde o rozhodnutí orgánu moci výkonné, neboť – jak dovolatelé zdůraznili – „orgánem moci výkonné je vláda, nikoliv její předseda“. Jeho rozhodnutí může mít „různý charakter“, přičemž podle jejich názoru „sama skutečnost, že se odvolání dotýká výkonu veřejné funkce, ještě neznamená, že se dotýká práv a povinností v oblasti veřejné správy“, nýbrž „stále může jít o úkon soukromoprávní, zvláště když jsou zde soukromoprávní konsekvence“. Skutečnost, že nejde o soukromoprávní úkon, „nevyplývá ani z toho, že se jím rozhoduje jednostranně o právech a povinnostech druhých (členů Rady), protože to je obvyklé i v rámci pracovněprávních vztahů“. Dovozovali, že za situace, kdy výkon funkce člena Rady je vykonáván v pracovněprávním vztahu, „vystupuje předseda vlády při ukončení této funkce v pozici osoby, která jedná jménem České republiky při ukončení pracovního poměru“. Dovolatelé v této souvislosti „vycházejí ze subsidiárnosti aplikace zákoníku práce“, která vyplývá z ustanovení §10 zákona č. 231/2001 Sb., přičemž názor odvolacího soudu o komplexní úpravě odvolání z funkce Rady považují za „zjevně chybný, když v tomto zákoně se nic nestanoví o možnostech obrany proti nezákonnému odvolání“; proto – i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu - „je nutné postupovat podle zákoníku práce při použití prostředků ochrany práv, které zná zákoník práce“. Jestliže zákon č. 231/2001 Sb. stanoví „striktně“ důvody, pro které lze člena Rady nebo celou Radu odvolat, nelze podle názoru dovolatelů „interpretovat stanovení těchto důvodů tak, že je otázkou pouze uvážení Poslanecké sněmovny, kdy bude Rada či její členové odvolání, a to bez ohledu na naplnění těchto důvodu“. Závěrem vytkli odvolacímu soudu, že se náležitě nevypořádal s jejich námitkami, že nebyly přezkoumány formální náležitosti odvolání a že Poslanecká sněmovna při schvalování návrhu na odvolání nedodržela jednací řád. Žalobci a), b), d), e) navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť námitky dovolatelů nelze považovat za opodstatněné. Podle jejího názoru odvolací soud věc posoudil „velmi kvalifikovaně, obšírně a argumentačně přesvědčivě“ a v souladu se zákonem zaujal stanovisko, že se žalobci měli domáhat svých práv cestou správního soudnictví, neboť šlo o rozhodnutí orgánu výkonné moci o právech a povinnostech osob v oblasti veřejné správy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c)o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobci a), b), d), e) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno), může být dovolání žalobců a), b), d), e) přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V rámci rozhodování o věci samé odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku postavení člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti s jeho odvoláním z funkce. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců a), b), d), e) proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců a), b), d), e) není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – s ohledem na to, že žalobci byli odvoláni z funkce dopisy ze dne 3.4.2003 – podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví – dále též jen „zákon“.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání a dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené tímto zákonem a zvláštními právními předpisy (§4 odst. 2 zákona). Členství v Radě je – jak z toho správně vycházejí soudy obou stupňů – veřejnou funkcí. Protože se ve vztahu k základním pracovněprávním vztahům vznikajícím na základě pracovní smlouvy nebo zakládaných dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jedná o tzv. „další právní vztahy účasti na práci“, nevztahuje se na členy Rady zákoník práce přímo; na členy Rady se vztahují ustanovení zákoníku práce jen v případě, pokud zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, nestanoví jinak (srov. §10 odst. 1 zákona). Odvolatelům lze proto přisvědčit, že - budou-li dány uvedené podmínky - je třeba na posouzení projednávané věci rovněž vztáhnout - vzhledem k tomu, kdy došlo k odvolání žalobců z funkce - i v současné době zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30.9.2003, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“ (zde srov. ke vztahům vyplývajícím z veřejné funkce rovněž §2 odst. 1 zák. práce).
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona Radu tvoří 13 členů, které jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny, a to neprodleně po obdržení návrhu.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že členství v Radě vzniká na základě tzv. vnějšího jmenování orgánem odlišným od Rady jako správního úřadu. Člena Rady, který byl do funkce jmenován, lze z této funkce odvolat; členství v Radě zaniká - kromě jiného - dnem následujícím po dni doručení písemného rozhodnutí předsedy vlády o odvolání člena Rady z funkce, popřípadě dnem uvedeným v písemném rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce (§7 odst. 6 zákona). S názorem, že, nestanoví-li zákon č. 231/2001 Sb. „výslovně prostředky ochrany práv žalobců“, je třeba vycházet ze „subsidiárnosti aplikace zákoníku práce“ a „postupovat podle zákoníku práce při použití prostředků ochrany práv, které zná zákoník práce“, dovolací soud nesouhlasí.
Žalobci explicitně neuvádějí, jaký prostředek právní ochrany mají na mysli; je však nepochybné že jediným právním prostředkem ochrany práv upraveným přímo zákoníkem práce je ustanovení §64 zák. práce, které umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním. Uvedené specifické ustanovení upravující ochranu před právními účinky zde vyjmenovaných čtyř forem rozvázání pracovního poměru však na posouzení projednávané věci vztáhnout nelze. Skutečnost, že zákoník práce sám - kupř. v souvislosti s odvoláním z funkce podle §65 zák. práce - nezmiňuje výslovně další možnosti právní ochrany, neznamená, že by adresát takového právního úkonu neměl (nemohl mít) právo na jinou ochranu u soudu v občanském soudním řízení.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Žaloba o určení podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že rovněž v posuzované věci „jde o obecnou žalobu určovací, jejímž předpokladem je naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. S jeho názorem, kdy rozsah možného soudního přezkumu posuzuje z hlediska naléhavého právního zájmu a omezuje jej na zjištění, zda „formální náležitosti předmětného odvolání byly splněny“, zatím co „posouzení otázky, zda odvolání žalobců z funkce členů Rady bylo z věcného hlediska důvodné“, nelze podle jeho názoru v tomto řízení přezkoumávat, však souhlasit nelze. Uvedená úvaha totiž slučuje v jedno zákonné předpoklady procesní přípustnosti určovací žaloby na jedné straně, a předpoklady platného odvolání člena R. p. r. a t. v. stanovené hmotným právem na straně druhé. Protože je mimo pochybnost, že rozhodnutím o předmětu řízení v projednávané věci - ať již kladným či záporným - se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je za tohoto stavu určovací žaloba z procesního hlediska přípustná. Otázku platnosti úkonu, jímž byli žalobci odvoláni z funkce, a který je podkladem pro požadované určení, že i nadále „jsou členy R. p. r. a t. v.“, je však nutno posuzovat podle hmotného práva.
Předpokladem pro odvolání člena R. p. r. a t. v. z funkce je jednak návrh Poslanecké sněmovny předsedovi vlády na odvolání člena Rady a dále úkon předsedy vlády adresovaný členům Rady učiněný „neprodleně“ po obdržení návrhu, kterým člena Rady odvolává z funkce; jiné náležitosti ustanovení §7 odst. 1 zákona, ani jiné zákonné ustanovení, nestanoví. S takto stanovenými zákonnými předpoklady pro odvolání člena Rady nelze směšovat zákonné předpoklady stanovené pro odvolání z funkce v jiných případech, zejména ne předpoklady stanovené v ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce pro odvolání vedoucích zaměstnanců z funkce. Jsou-li uvedené předpoklady tohoto právního úkonu splněny, náleží k jeho účinkům kromě jiného rovněž zánik jeho členství v Radě podle §7 odst. 6 písm. c) zákona. Oproti tomu je třeba mít na zřeteli, že návrh Poslanecké sněmovny (jeho přijetí) sám o sobě žádné právní účinky nemá, neboť po svém přijetí je bez vlivu na postavení zúčastněných subjektů, jinak řečeno - na jeho základě stále ještě nedochází k jakékoli změně (zániku) obsahu právního vztahu člena Rady. Z uvedeného vyplývá, že i za situace, kdy je členství v R. p. r. a t. v. veřejnou funkcí (§2 odst. 1 zák. práce) jako tzv. „další právní vztah účasti na práci“, nemůže být věcná správnost návrhu Poslanecké sněmovny přezkoumávána (za subsidiárního použití zákoníku práce na základě ustanovení §10 odst. 1 zákona) z hledisek kriterií upravených v ustanovení §242 zák. práce pro právní úkony, protože návrh Poslanecké sněmovny není právním úkonem na jehož základě by docházelo ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů (§240 zák. práce), nýbrž jen tzv. úkonem faktickým, který představuje pouze zákonný předpoklad, na jehož základě je teprve právní úkon učiněn.
Z hlediska závěru, zda oba předpoklady pro odvolání člena Rady z funkce byly splněny, nelze přiznat relevanci ani procedurální námitce, že při projednávání návrhu nebyl dodržen Jednací řád Poslanecké sněmovny, protože „podle programu mělo dojít k projednání návrhu na odvolání členů Rady“ a „ve skutečnosti došlo k odvolání Rady jako celku“. Tento názor totiž nebere v úvahu skutečnost, že způsob, kterým Poslanecká sněmovna ke svému rozhodnutí dospěje, je její svrchovanou vnitřní záležitostí, a její postup proto není možné přezkoumávat. Je sice pravdou, že Poslanecká sněmovna jednak může navrhnout předsedovi vlády odvolání člena Rady z funkce důvodů uvedených v ustanovení §7 odst. 7 zákona, a že vedle toho může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady podle ustanovení §6 odst. 3 zákona. Tato legislativní zkratka – tj. „odvolání Rady“ - uvedená v souvislosti se stanovením důvodů pro odvolání všech členů, oproti odvolání jen některých členů Rady, má význam jen zdánlivý. Rozhodující je, zda návrh na odvolání Rady, anebo všech členů rady, byl jako zákonný předpoklad pro úkon předsedy vlády učiněn. V obou případech se totiž úkon, k němuž je předseda vlády povinen přistoupit podle ustanovení §7 odst. 1 zákona „neprodleně po obdržení návrhu“, projeví jako jednostranný právní úkon adresovaný jednotlivým členům Rady, neboť odvolat z funkce Radu jako správní úřad je již samotnou povahou věci vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců a), b), d), e) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)], tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobců a), b), d), e) bylo zamítnuto, soud každému z nich ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je každý ze žalobců a), b), d), e) povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu