ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2100.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2100/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S.-G. V., s. r. o., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 45/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 16. ledna 2007, č.j. 22 Co 423/2006-115, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13. 2. 2006 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „ve smyslu ustanovení §46, odst. 1, písm. f) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí, a to pro závažné porušení pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 16. 1. 2006, kdy byl jako obsluha přítomen na pracovišti, „osobně převzal“ zaměstnance společnosti E. L., s.r.o., P. S. a . L. a že kontrolou bylo zjištěno, že se tyto osoby pohybují ve venkovním prostoru rozvodny 110 kV kolem transformátorů T101 a T102, bez jakéhokoli dozoru a bez „příkazu B“, ačkoli je podle „Místního provozního předpisu transformovny 110/35 kV (odstavec 10.4 a následující) povinností obsluhy rozvodny vystavit „příkaz B“ a mít tyto osoby neustále pod odborným dozorem.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že sice je u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru jako provozní elektrikář-obsluha rozvodny, že se však žádného porušení pracovní kázně nedopustil. Dne 16. 1. 2006 se skutečně dostavili do rozvodny, kde plnil své pracovní úkoly, zaměstnanci společnosti E. L., s.r.o., P. S. a P. L., ti však žalobce ujistili, že budou provádět pouze „přípravu na dílně“. Proto nebylo třeba vystavovat tzv. „příkaz B“. Oba skutečně pracovali na dílně asi do 13.30 až 13.45 hod. a poté odešli. Vlastní transformátor je uzavřen oplocením s brankou, která byla uzamčena, a tak se k němu P. S. a P. L. stejně nemohli dostat.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č.j. 4C 45/2006-84, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 7.396,- Kč k rukám zástupce žalobce. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce porušil své povinnosti stanovené „Místním provozním předpisem“, s nímž byl seznámen, když na transformátoru nechal pracovat osoby bez dozoru a bez vystavení „příkazu B“. Toto porušení pracovní kázně však nepovažoval za porušení závažné. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že žalobce je zaměstnancem žalovaného již relativně dlouhou dobu, pravidelně se podrobuje školením a instruktážím, že nebylo prokázáno, že by se opakovaně dopouštěl porušení pracovní kázně, že k porušení pracovní kázně došlo v době, kdy na pracovišti probíhala rekonstrukce, která je spojena se zvýšeným pohybem jiných osob, že bez dozoru ponechal pracovníky společnosti, se kterou má žalovaný dlouho trvající vztah, že se jednalo o osoby, které byly seznámeny s rozvodnou i s nebezpečím, které jim hrozí od transformátoru, které byly navíc na místě již poněkolikáté a samy se subjektivně ohroženy necítili, neboť jim nebezpečí bylo již předtím vysvětleno, že technická norma, na kterou místní provozní předpis žalovaného odkazuje, pozbyla již dříve platnosti (i když oznámení o konci její platnosti nemůže mít stejný důsledek jako zrušení právního předpisu), že žalovanému žádná škoda nevznikla, že faktorem zvyšujícím stupeň intenzity porušení pracovní kázně je pracovní zařazení žalobce, které na něho klade vysoké nároky z hlediska dodržování bezpečnostních předpisů, neboť pracoviště, za něž zodpovídá, je značně rizikové, a že další zaměstnávání žalobce po žalovaném požadovat lze.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č.j. 22 Co 423/2006-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 11.166, - Kč a náklady odvolacího řízení 8.045,50 Kč, vše k rukám jeho zástupce. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tzv. „příkaz B“ je sice opatření administrativní povahy, které však dokladuje všechna přijatá opatření k zajištění bezpečnosti práce na elektrickém zařízení vysokého napětí. Přímo z „Místního provozního předpisu“ žalovaného podle odvolacího soudu vyplývala povinnost žalobce při provádění prací na transformátoru tento transformátor po předchozím souhlasu dispečera odpojit, jakož i provést další opatření a o těchto opatřeních vystavit doklad, tedy „příkaz B“. Z hlediska skutkového stavu měl za prokázáno, že žalobce porušil své povinnosti vyplývající z jeho pracovní náplně a z místního provozního předpisu, a to tím, že ponechal zaměstnance dodavatelské společnosti vykonávat práce na transformátoru bez dozoru a bez vypnutí tohoto transformátoru, jakož i bez vystavení dokladu o přijatých bezpečnostních opatřeních (příkaz B). Toto porušení pracovní kázně hodnotil jako závažné porušení pracovní kázně, neboť jeho podstata spočívá v nedodržení pravidel a předpisů stanovených žalovaným k zajištění bezpečnosti života a zdraví osob pohybujících se v blízkosti elektrických zařízení vysokého a velmi vysokého napětí; tyto povinnosti „žalobci vyplývají přímo z náplně práce a z místního provozního předpisu jako takového“. Zrušení ČSN 343100 nemá pro posouzení dané věci žádný význam, neboť žalovaný o tomto zrušení a nahrazení normy vnitřním předpisem informoval žalobce až po datu 16. 1. 2006 (žalobce o něm v době porušení pracovní kázně nevěděl). Za nadbytečné rovněž považoval úvahy o tom, do jaké míry byli pracovníci dodavatelské firmy skutečně ohroženi elektrickým proudem, zda si byli vědomi toho, jaké nebezpečí jim hrozí či nikoli a zda měli již nějaké zkušenosti s pohybem v transformovně, neboť se „jedná o otázku odbornou, kterou zhodnotil již sám žalovaný, a výsledkem tohoto hodnocení bylo přijetí jeho vnitřního předpisu a stanovené pravidel pro práce na elektrických zařízeních“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že montéři vyslaní firmou E. neměli dne 16. 1. 2006 provádět vlastní montáž konstrukce pro upevnění chladících ventilátorů na transformátor, ale měli provádět pouze přípravné práce, a že soudy nesprávně vycházely pouze z výpovědi svědků S. a L. a nepřihlédly též k zápisu v provozním deníku ze dne 16. 1. 2006, kde je uvedeno: „E. L. - měření a příprava konstrukce pro upevnění chladících ventilátorů pod T 102. Zítra se bude pokračovat“. Vytýká odvolacímu soudu, že vyšel z toho, že žalobce osobně převzal dva zaměstnance dodavatelské firmy, ačkoli svědci S. a L. uvedli, že jsou živnostníci, nikoli zaměstnanci firmy E. Šlo-li o „zaměstnance E.“, má tato firma oprávnění k odborným pracem na elektrickém vedení, a proto nebyl nutný „příkaz B“ ani dozor odpovědné osoby. I kdyby však byl správný závěr o tom, že svědci S. a L. zařízení na transformátor montovali, nelze považovat za správný závěr odvolacího soudu, že ze strany žalobce došlo k závažnému porušení pracovní kázně. Hodnocení intenzity porušení pracovní kázně provedl podle dovolatele lépe soud prvního stupně, když dovodil, že porušení pracovní kázně žalobcem není natolik intenzivní, aby po žalovaném jako zaměstnavateli nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával; porušení pracovní kázně žalobcem tak nemohlo dosáhnout intenzity závažného porušení pracovní kázně. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žalobce se spíše soustředil na popis nepodstatných odchylek mezi výpověďmi jednotlivých svědků a i posouzení intenzity porušení pracovní kázně odvolacím soudem považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Dovolatel v první řadě zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (který odvolací soud převzal od soudu prvního stupně), že „žalobce převzal od svého nadřízeného osobně dva zaměstnance dodavatelské firmy a tito namontovali na transformátor 110 kV konstrukci pro chladící zařízení“.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že uvedený skutkový závěr soud prvního stupně neučinil, neboť dospěl k závěru, že „dne 16. 1. 2006 se na pracoviště rozvodny, za něž byl odpovědný žalobce, dostavili pracovníci dodavatelské společnosti P. S. a P. L., kteří s vědomím žalobce prováděli práce na transformátoru T101, a to bez dozoru žalobce a bez vystavení příkazu B“. Skutkové závěry obou soudů se však v této části liší pouze v tom, zda žalobce nechal pracovat P. S. a P. L. bez dozoru žalobce a bez vystavení příkazu B poté, co je „převzal od svého nadřízeného“. Vzhledem k tomu, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 13. 2. 2006 bylo zjištění, že se „tyto osoby pohybují ve venkovním prostoru rozvodny 110 kV kolem transformátorů T101 a T102, bez jakéhokoli dozoru a bez příkazu B“, není pro posouzení věci významné, zda se tak stalo poté, co je žalobce „převzal od svého nadřízeného“, nebo poté, co se dostavili „na pracoviště rozvodny, za něž byl odpovědný žalobce“, aniž by je žalobce fakticky „převzal od svého nadřízeného“.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že P. S. a P. L. „neměli dne 16. 1. 2006 provádět vlastní montáž konstrukce pro upevnění chladících ventilátorů na transformátor, ale měli provádět pouze přípravné práce“, kterou zpochybňuje závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že žalobce nechal P. S. a P. L. „bez dozoru žalobce a bez vystavení příkazu B“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce nechal P. S. a P. L. pracovat na transformátoru T101 bez dozoru žalobce a bez vystavení příkazu B, odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož zjištění odvolací soud převzal) učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědí svědků P. S., P. L. a Bc. J. P.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř.. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky (tvrzení žalobce, že P. S. a P. L. měli provádět pouze přípravné práce, zůstalo osamoceno), mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Dovolatel také zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, jaké intenzity shora uvedené porušení pracovní kázně dosáhlo. Namítá, že porušení pracovní kázně žalobcem není natolik intenzivní, aby po žalovaném jako zaměstnavateli nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával a nemohlo tak dosáhnout intenzity závažného porušení pracovní kázně.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 13. 2. 2006, který žalobce převzal dne 20. 2. 2006 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2006, to je do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 13. 2. 2006, závažně porušil pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že podstata porušení pracovních povinností žalobce spočívá v nedodržení pravidel a předpisů stanovených žalovaným k zajištění bezpečnosti života a zdraví osob pohybujících se v blízkosti elektrických zařízení vysokého a velmi vysokého napětí a že tyto povinnosti žalobci vyplývají přímo z náplně práce a z místního provozního předpisu jako takového, neboť ochrana života a zdraví zaměstnanců je jedním z nejvýznamnějších hledisek, které musí zaměstnavatel (a jím pověření zaměstnanci) při výkonu závislé práce dodržovat. Správně také uvedl, že za zjištěných skutkových okolností nemá pro posouzení dané věci žádný význam, že byla zrušena ČSN 343100, neboť žalovaný o tomto zrušení a nahrazení normy vnitřním předpisem nevěděl, stejně jako okolnost, že jednáním žalobce nedošlo ke vzniku škody a že žalobce je dlouholetým zaměstnancem žalovaného s dobrými pracovními výsledky, a za nadbytečné považoval úvahy o tom, do jaké míry byli zaměstnanci dodavatelské firmy skutečně ohroženi elektrickým proudem, zda si byli vědomi toho, jaké nebezpečí jim hrozí či nikoli a zda měli již nějaké zkušenosti s pohybem v transformovně.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce závažně porušil pracovní kázeň), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Z. R. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 770,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu