ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2126.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2126/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) A. D.-P., zastoupené advokátem, b) J. D., c) K. D., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) L. S., 2) K. S., oběma zastoupeným advokátem, o určení dědického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 4/96, o dovolání žalobce b) a žalobce c) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2006, č. j. 18 Co 95/2005-195, takto:
I. Dovolání žalobce b) a žalobce c) se odmítá.
II. Žalobce b) a žalobce c) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 19.1.1996 proti žalované L. S. domáhali určení, že „důvody pro vydědění žalobců jejich otcem K. D., zemřelým dne 24.12.1994 v B., uvedené v listině o vydědění ze dne 8.9.1994, nejsou dány“ a že „zůstavitel K. D. vlastnoručně nepodepsal závěť datovanou dnem 8.9.1994, podle níž byla dědicem zůstavitele ustanovena žalovaná“. Uvedli, že podání této žaloby jim bylo uloženo v řízení o dědictví po K. D., zemřelém 24.12.1994 (dále též jen „zůstavitel“) usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1995, č. j. 59 D 83/95-56. Současně uvedli, že „zůstavitel jako důvod jejich vydědění uvedl, že o něj neprojevovali opravdový zájem, který by projevovat měli a veškerý svůj majetek odkázal žalované, se kterou měl v tu dobu známost“; že „po rozvodu zůstavitele s jejich matkou o zůstavitele zájem projevovali, chodili za ním na návštěvy, dle jejich možností, jak do místa bydliště, tak i na chatu a pomáhali mu s nákupem i s úklidem podle jeho požadavků“; že „vztahy podle jejich názoru byly normální, bez jakýchkoliv hádek, avšak s určitými výkyvy, vzhledem k četným známostem, které jejich otec měl s různými ženami, a způsobu života, který vedl“; že „podpis, respektive písmo, kterým je závěť podepsána, není písmem jejich otce“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 5.2.2002, č. j. 39 C 4/96-37, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místě žalované L. S., zemřelé dne 21.2.2000, s jejími právními nástupci L. S. a K. S. (§107 odst. 2 o.s.ř.)
Městský soud v Brně usnesením ze dne 8.7.2002, č. j. 39 C 4/96-52, připustil změnu žaloby na určení, že „žalobci jsou dědici po K. D., zemřelém dne 24.12.1994 v B.“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.1.2005, č. j. 39 C 4/96-149, žalobě vyhověl (výrok I.); současně žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě nákladů řízení 7.880,- Kč k rukám jejich zástupců (výrok II.) a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 16.250,- Kč (výrok III.). Vycházel ze závěru, že „žalobci o svého otce projevovali takový zájem, který odpovídal a korespondoval jejich dlouhodobým vztahům, po rozvodu jejich rodičů od dětství“; že „závěť zůstavitele ze dne 8.9.1994 splňuje formu platné závěti“.
K odvolání žalobců i žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.6.2006, č.j. 18 Co 95/2005-195, odmítl odvolání žalobce b) a žalobce c) proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II.; změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 16.250 Kč uložil společně a nerozdílně žalovaným; uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč k rukám jejího zástupce; uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobcům b) a c) na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.050,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Dospěl k závěru, že „zatímco přípustnost lze dovodit u odvolání podaného žalovanými proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a u odvolání žalobkyně a) i žalobců b) a c) proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, odvolání žalobců b) a c) proti rozhodnutí ve věci samé (výrok I. rozsudku) je nepřípustné“; že „právo odvolání přísluší pouze tomu účastníku řízení, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma, odvolání nemůže podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno (tzn. subjektivní přípustnost odvolání)“; že „jestliže v dané věci se žalobci společně domáhali určení, že jsou dědici po zemřelém K. D., a soud prvního stupně výrokem I. určil, že žalobci jsou dědici K. D., bylo jejich návrhu v celém rozsahu vyhověno, rozhodnutím ve věci samé jim tedy nebyla způsobena žádná újma a jejich odvolací námitky lze považovat pouze za odvolání proti odůvodnění rozsudku, které však podle §202 odst. 3 o.s.ř. není přípustné“; že „soud prvního stupně učinil z jednotlivých důkazů správná skutková zjištění, tato zjištění správně zhodnotil v jejich vzájemné souvislosti a vyvodil z nich správný závěr o skutkovém stavu, který pak správně posoudil po právní stránce“.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich odvolání, podali žalobci b) a c) dovolání. Namítají, že „v průběhu prvoinstančního řízení byli nuceni změnit, resp. zúžit formulaci žalobního petitu, a to na základě poučení soudu“; že „poté soud rozhodoval o platnosti závěti pouze jako o otázce předběžné a rozsudkem petitu žalobců vyhověl“; že „se však soud nevypořádal se všemi otázkami, které byly pro jeho rozhodnutí zásadní, neboť právní zástupce žalobců některá významná fakta v průběhu řízení namítal a žádal o provedení dalších důkazů, kterým ale nebylo vyhověno a soud se s argumentací žalobců nevypořádal ani v rámci odůvodnění rozsudku“; že „v dědickém řízení nelze na základě tohoto rozsudku pokračovat, protože právní postavení žalobců vůči žalovaným i po rozsudku zůstává nadále nejisté, a proto žalobcům nemohlo být takovýmto rozsudkem plně vyhověno“; že „pokud by soud uznal neplatnost závěti, postavení žalobců by bylo jednoznačné i v dědickém řízení, které tento spor o určení vyvolalo, a proto není pochyb o tom, že žalobcům byla rozsudkem způsobena újma“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní k dovolání žalobců b) a c) především uvedli, že „se neztotožňují s tvrzením žalobců – dovolatelů, že v průběhu prvoinstančního řízení byli nuceni změnit formulaci žalobního petitu“; že „k celkovému vyhodnocení všech provedených důkazů oběma soudy, jakož i k určení jejich povinnosti zcela hradit náklady řízení mají svoje výhrady“; že „výsledkem závěti K. D. není zamýšlené obdarování jeho přítelkyně za péči a starost o něho v nemoci, ale její potrestání (v podobě náhrady nákladů řízení), které přešlo jejím úmrtím na její dědice a které bylo způsobeno tímto soudním sporem, který oni nezavinili, neboť od samého počátku žalobcům nečinili žádné překážky, které by bránily v uplatňování jejich práva a tudíž svým jednáním a chováním nezavdali jakoukoli příčinu k podání žaloby“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení [§238 odst. 1 písm. a) a §238 odst. 2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř. [§238 odst. 1 písm. b) a §238 odst. 2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání [§238a odst. 1 písm. a) a §238a odst. 2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b) a §238a odst. 2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. c) a §238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. d) a §238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. e) a §238a odst. 2 o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§238a odst. 1 písm. f) a §238a odst. 2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za odst. 2 o.s.ř. [§238a odst. 1 písm. g) a §238a odst. 2 o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. nebo podle ustanovení §75b o.s.ř. nebo odmítnut návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle ustanovení §78d o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobci b) a c) dovoláním napadají rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich odvolání proti meritornímu výroku rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek jejich subjektivní legitimace k takovému odvolání [§218 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002 sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, které bylo uveřejněno pod č. 196 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Protože dovolání žalobců b) a c) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
Na místě je však dodat, že v posuzovaném případě se žalobcům správně dostalo poučení o náležitostech žaloby odpovídající požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., když usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1995, č. j. 59 D 83/95-56, vydané v řízení o dědictví po zůstaviteli tyto požadavky nesplňovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Vzhledem k tomu, že se však žalobci v předmětné věci domáhali pouze určení svého dědického práva po zůstaviteli, zůstává otázka dědického práva L. S., opírající se o závěť zůstavitele ze dne 8.9.1994, prozatím nevyřešena.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.250,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006), celkem ve výši 3.550,- Kč. Protože dovolání žalobců b) a c) bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady společně a nerozdílně nahradili. Žalobci b) a c) jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanými bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně a) dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodala a na nákladech vzniklých žalovaným za dovolacího řízení tedy neměla žádný podíl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu