ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2469.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2469/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. Š., zastoupenému advokátem, o neplatnost převedení na jinou práci, neplatnost přeložení, neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 96/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2006 č.j. 49 Co 40/2004-133, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.3.1998 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.e) zákoníku práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že žalobce nesplňuje \"předpoklady stanovené pracovní smlouvou pro výkon sjednané práce\", neboť \"již několikrát byl vyzván k nástupu do práce\", že ani \"po posledním rozhovoru ze dne 19.3.1998 tak neučinil\" a že žalovaný je \"nucen v jeho jednání spatřovat úmysl, že již nechce dále u firmy pracovat\". Žalovaný dále provedl se žalobcem \"několikrát rozhovor, že dosahuje neuspokojivých pracovních výsledků, a to naposledy dne 16.2.1998, kdy došlo ze strany žalobce k nevhodnému chování v místě jeho zařazení\".
Žalobce se žalobou ze dne 16.4.1998, podanou u soudu prvního stupně dne 21.4.1998, domáhal, aby bylo určeno, že žalovaný \"v rozporu se zákoníkem práce a pracovní smlouvou převedl žalobce na jiný druh práce a na jiné místo výkonu práce a později dal žalobci neplatnou výpověď\", a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy za dobu od 20.2.1998 \"do skončení výpovědní lhůty\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 15.1.1996 a dodatku k pracovní smlouvě ze dne 17.7.1996 jako \"velitel směny pro objekt firmy Z. O.\", že žalovaný oznámil žalobci dopisem ze dne 16.2.1998, že mu \"na základě písemné stížnosti pracovnice fy K. paní S. snížil prémiovou složku mzdy a že ho převádí na jiné pracoviště\", že dne 2.3.1998 mu byly doručeny dva dopisy ze dne 27.2.1998, v nichž mu žalovaný oznámil, aby dne 2.3.1998 nastoupil na pracoviště \"objektu firmy B.-P.\", že ho \"za údajné porušení pracovní kázně trestá snížením prémiové složky, aniž by přesně specifikoval jak\", a že výpověď z pracovního poměru ze dne 25.3.1998 \"nesplňuje kritéria řádné výpovědi podle §44 odst.2 a §46 odst.1 zákoníku práce\". Žalobce se snažil prostřednictvím \"svého právního zástupce\" řešit \"věc smírně\" a dne 6.4.1998 došlo k jednání mezi účastníky; na \"základě tohoto jednání vyzval právní zástupce žalovaného, aby určil žalobci pracovní směnu, na kterou má nastoupit v místě svého pracoviště\", avšak \"do dne podání žaloby, přes osobní urgence v kanceláři žalovaného, mu tento neumožnil, aby mohl ve výpovědní lhůtě vykonávat práci podle platné pracovní smlouvy\". Žalobce dovozuje, že mu protiprávním jednáním žalovaného vznikla \"škoda ve výši průměrného výdělku v období od 20.2.1998 až do 30.3.1998, v kterém byl nucen vzít si dovolenou, aby nekrátil příjem své rodiny\", požaduje \"náhradu mzdy za dobu, po kterou nemohl z viny žalovaného vykonávat práci v rámci výpovědní lhůty\", a uvedl, že \"z důvodu protiprávního i celkově nesolidního přístupu žalovaného netrvá na pokračování pracovního poměru po skončení výpovědní lhůty\".
Na výzvu soudu prvního stupně žalobce podáním ze dne 23.7.1998, které došlo soudu prvního stupně dne 28.7.1998, doplněným podáním ze 22.1.1999, doručeným soudu prvního stupně dne 26.1.1999, uvedl, že se domáhá, aby bylo určeno, že \"žalovaný svým rozhodnutím ze dne 27.2.1998 v rozporu s pracovní smlouvou i ustanovením §36 zákoníku práce převedl žalobce na jinou práci a proto je toto převedení neplatné\", že \"žalovaný svým rozhodnutím ze dne 27.2.1998 přeložil žalobce do P. v rozporu s pracovní smlouvou i s ustanovením §36 zák. práce a proto je přeložení neplatné\", že \"žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru k 1.4.1998, která je v rozporu s ustanoveními zákoníku práce, zejména s §45 a 46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, a proto je tato výpověď neplatná\", a aby mu žalovaný zaplatil \"náhradu mzdy od 3.3.1998 do 31.5.1998 tj. do ukončení výpovědní doby ve výši 17.931,- Kč\" a náhradu mzdy za dobu od 1.6.1998 do 31.12.1998 ve výši 64.218,- Kč. K odůvodnění svých nároků uvedl, že žalovaný ho převedl na jinou práci a přeložil do jiného místa výkonu práce v rozporu s pracovní smlouvou a bez dohody se žalobcem, že ve výpovědi z pracovního poměru \"není jasný a určitý důvod výpovědi\" a žalovaným uvedené důvody \"nejsou totožné s kvalifikovanými důvody podle ustanovení §46 odst.1 písm.e) a nejsou tam ani textově obsaženy\", že žalobci náleží náhrada mzdy za dobu, v níž \"odmítl akceptovat protiprávní převedení a přeložení\" v době od 3.3.1998 do uplynutí výpovědí doby, a že \"neuplatňuje náhradu mzdy za protiprávní převedení v práci od 16.2.1998\", neboť se až do 3.3.1998 \"neprojevilo na ztrátě výdělku\". Protože dopisem svého zástupce ze dne 6.4.1998 žalovanému oznámil, že \"je připraven okamžitě nastoupit do práce v souladu s pracovní smlouvou a požaduje, aby mu určil směnu, na kterou má nastoupit\", a protože mu žalovaný dosud \"neumožnil nástup do práce\", má žalobce nárok též na náhradu mzdy od 1.6.1998.
Okresní soud ve Zlíně - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 16.3.1999 připustil \"doplnění petitu žalobního návrhu podle podání\" ze dne 23.7.1998 a 22.1.1999 - určil, že jsou neplatná \"převedení žalobce na jinou práci ze dne 27.2.1998\", \"přeložení žalobce ze dne 27.2.1998 do P.\" a \"výpověď daná žalovaným žalobci k 1.4.1998 podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce\", žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci náhradu mzdy od 3.3.1998 do 31.5.1998 ve výši 17.931,- Kč, a zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení náhrady mzdy od 1.6.1998 do 31.12.1998 ve výši 64.218,- Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.375,- Kč \"na účet\" advokáta JUDr. L. H. a že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Zlíně na soudním poplatku 3.720,- Kč. Z výsledků dokazování dovodil, že převedení žalobce na jinou práci a jeho přeložení do jiného místa výkonu práce jsou neplatná, neboť \"důvod uvedený žalovaným pro převedení na jinou práci jako trest za údajné porušení pracovní kázně není důvodem k převedení v práci ve smyslu §37 zákoníku práce\", a že žalobce \"s přeložením na práci do P. nesouhlasil\". Výpověď z pracovního poměru ze dne 25.3.1998 je neplatná proto, že z ní nevyplývá, které \"konkrétní předpoklady žalobce nesplňuje, a to nikoliv stanovené pracovní smlouvou, ale právními předpisy pro výkon sjednané práce\", že \"v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalobce nesplnil požadavky pro řádný výkon práce, které by spočívaly v neuspokojivých pracovních výsledcích, a že by žalobce jako zaměstnanec byl v posledních 12-ti měsících před výpovědí písemně vyzván k jejich odstranění a neodstranil je\"; žalovaný navíc nesplnil povinnost doručit výpověď žalobci \"jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou do vlastních rukou\". Žalobci náleží náhrada mzdy za období od 3.3.1998 do 31.5.1998 ve výši 17.931,- Kč; jelikož žalovaný nepřiděloval žalobci práci v souladu s pracovní smlouvou, vznikla tím překážka v práci na straně zaměstnavatele a \"žalobce podle §130 odst. 1 zák. práce právem uplatňuje náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku\". Náhradu mzdy \"po uplynutí výpovědní doby\" soud prvního stupně žalobci nepřiznal s odůvodněním, že předmětem tohoto sporu nebyla neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zákoníku práce, že po uplynutí dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, nemůže být platnost rozvázání pracovního poměru výpovědí soudem přezkoumávána a že proto žalobci tato náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce nepřísluší.
K odvolání účastníků (odvolání žalobce směřovalo pouze do výroku o zamítnutí žaloby o náhradu mzdy \"po uplynutí výpovědní doby a žalovaný se odvolal jen do výroku o nákladech \"právního zastoupení\") Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24.4.2002 č.j. 15 Co 89/2000-81 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby o náhradu mzdy ve výši 64.218,- Kč za dobu od 1.6. do 31.12.1998 a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud odmítl názor soudu první stupně, že by se \"žalobce nedomáhal neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu §64 zákoníku práce, pokud neuplatnil ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí\". Podle \"doplnění žaloby\" ze dne 23.7.1998 se žalobce \"jednoznačně\" domáhal určení, že \"žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru k 1.4.1998 v rozporu se zákoníkem práce a že tato výpověď je neplatná\"; protože dvouměsíční výpovědní lhůta uplynula dnem 31.5.1998 a žalobce se mohl domáhat určení neplatnosti výpovědi v \"propadné lhůtě podle §64 zákoníku práce nejpozději do 31.7.1998\", provedl \"doplnění žaloby\" před uplynutím lhůty podle ustanovení §64 zákoníku práce. Vliv na možnost přiznaní náhrady mzdy podle ustanovení §61 zákoníku práce žalobci nemá ani to, že \"se nedomáhal výslovně neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí\" a že žalobce požadoval \"určení neplatnosti výpovědi k 1.4.1998, ačkoliv tato výpověď je datována 25.3.1998\", neboť jde \"jen o nepřesnost označení úkonu, jehož neplatnosti se žalobce domáhá\".
Okresní soud ve Zlíně poté rozsudkem ze dne 10.11.2003 č.j. 7 C 96/98-97 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 45.274,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 18.944,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29.586,70 Kč k rukám advokáta JUDr. L. H. a že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu ve Zlíně\" soudní poplatek ve výši 5.530,- Kč. Poté, co dovodil, že o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dne 25.3.1998 již bylo pravomocně rozhodnuto, z provedených důkazů zjistil, že žalobce faxovým podáním ze dne 6.4.1998 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, že v žalobě ze dne 16.4.1998 změnil žalobce své stanovisko a uvedl, že na dalším zaměstnávání netrvá, že v podání ze dne 23.7.1998 opětovně vyjádřil zájem na dalším zaměstnávání u žalovaného a že žaloba ze dne 16.4.1998 a její doplnění podáním ze dne 23.7.1998 byly žalovanému doručeny současně dne 18.2.1999. Z \"posloupnosti úkonů, jimiž žalobce vyjadřoval zájem, následný nezájem a opětovný zájem o výkon práce u žalovaného\", je podle soudu prvního stupně \"zjevné, že každý následný úkon, který se dostane adresátu, ruší účinky původního úkonu\", že, nedostane-li se \"úkon adresátu a zaměstnanec následně vyjádří odlišné stanovisko o trvání na dalším zaměstnávání, ze kterého bude nepochybné, že obsah původního právního úkonu nemůže obstát, tj. od daného úkonu odstoupí, účinky předchozího úkonu nenastanou, přičemž možnost odstoupit od takového úkonu je v daném případě dána ustanovením §244 odst. 4 zákoníku práce per analogiam\". Soud prvního stupně dovodil, že skutečnost, že žalovanému byla dne 18.2.1999 současně doručena jak žaloba ze dne 16.4.1998, tak i její doplnění ze dne 23.7.1998, tedy že \"nezájem na dalším zaměstnávání byl doručen žalovanému současně s jeho odvoláním vyjádřeným zájmem o další zaměstnávání\", způsobuje, že \"účinky stanoviska žalobce v podání ze dne 16.4.1998 nemohly nastat a v platnosti zůstalo původní stanovisko žalobce vyjádřené ve faxovém podání ze dne 6.4.1998\", a uzavřel, že žalobci náleží náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce za jím požadované období od 1.6. do 31.12.1998. Průměrný žalobcův měsíční výdělek soud prvního stupně zjistil ve výši 6.467,70 Kč, a proto žalobci za uvedené období náleží náhrada mzdy ve výši 45.274,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.4.2006 č.j. 49 Co 40/2004-133 rozsudek soudu prvního stupně - s výjimkou nenapadeného výroku o zamítnutí žaloby - potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.508,- Kč k rukám advokátky JUDr. J. T. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že faxové podání ze dne 6.4.1998, ve kterém žalobce uvedl, že \"je připraven okamžitě nastoupit do práce v souladu s pracovní smlouvou\", představuje \"oznámení o trvání na dalším zaměstnávání podle §61 odst. 1 zákoníku práce\". I když své stanovisko žalobce následně změnil v žalobě ze dne 16.4.1998 ve které uvedl, že \"netrvá na pokračování pracovního poměru po skončení výpovědní lhůty\", z doplnění žaloby ze dne 23.7.1998 je patrné, že \"žalobce své stanovisko znovu změnil a na dalším zaměstnávání u žalovaného trvá\". Protože je správný závěr soudu prvního stupně, že tím, že byly žaloba ze dne 16.4.1998 a doplnění žaloby ze dne 23.7.1998 doručeny žalovanému současně, žalobce svůj jednostranný právní úkon ze dne 16.4.1998 \"účinně odvolal\", \"účinky oznámení o trvání na dalším zaměstnávání ze dne 6.4.1998 zůstaly tedy zachovány\". Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně stanovil správně též žalobcův průměrný výdělek, náleží žalobci na náhradě mzdy za dobu od 1.6. do 31.12.1998 celkem 45.274,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá v první řadě, že faxové podání ze dne 6.4.1998, které mu zaslal jménem žalobce advokát JUDr. L. H., \"nemá žádnou souvislost s výpovědí z pracovního poměru ze dne 25.3.1998\", neboť se v něm hovoří o tom, že žalovaný \"dnes, tj. 6.4.1998, navrhl právnímu zástupci ukončení pracovního poměru ke dni 28.2.1998\", ačkoliv v té době již běžela výpovědní doba podle výpovědi ze dne 25.3.1998. Ustanovení §244 zákoníku práce se \"týká pouze smluv\", a proto nemůže být podle názoru žalovaného ani \"per analogiam\" aplikováno na situaci, kdy žalobce \"po doručení výpovědi oznámil zaměstnavateli, že je připraven nastoupit do práce, v žalobě o neplatnost výpovědi uvede, že na dalším zaměstnávání netrvá a následně v doplnění žaloby se odvolá na své původní oznámení s tím, že žaloba a doplnění jsou zaměstnavateli doručeny současně\". Jednostranný právní úkon nelze před doručením jeho adresátu odvolat, a proto podle žalovaného \"právní úkony nabudou účinnosti doručením adresátovi a případné odvolání jednostranných právních úkonů není možné bez souhlasu adresáta\". Žalovaný dále nastoluje otázky, zda zaměstnanec může \"od převzetí výpovědi do rozhodnutí soudu změnit své původní stanovisko trvat na dalším zaměstnávání a pokud ano, kolikrát či bez omezení\", a zda \"lze uplatnit podmínky §61 odst. 1 zákoníku - oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby jej zaměstnavatel dále zaměstnával - tím, že zaměstnanec uvede, že je připraven okamžitě nastoupit do práce\", a dovozuje, že nastává \"fikce skončení pracovního poměru dohodou podle ustanovení §61 odst.3 zákoníku práce tehdy, oznámí-li zaměstnanec nejdříve, že trvá na dalším zaměstnávání, a posléze své stanovisko změní, nebo netrvá-li na dalším zaměstnávání, aniž by dříve oznámil opačné stanovisko, že zaměstnanec již nemůže své stanovisko k dalšímu zaměstnávání u zaměstnavatele změnit, neboť tím nastala fikce skončení pracovního poměru dohodou, a že nepředstavuje oznámení zaměstnance ve smyslu ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce \"pouhé konstatování, že zaměstnanec je připraven okamžitě nastoupit do práce\", jak to bylo uvedeno ve faxovém podání ze dne 6.4.1998. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Shodně se soudy dovozuje, že faxovým podáním ze dne 6.4.1998 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávaní u žalovaného, neboť vyjádření \"je připraven nastoupit do práce v souladu s pracovní smlouvou je logicky možno podřadit pod pojem trvá na dalším zaměstnávání\". Datum \"28.2.1998\" uvedené ve faxovém podání ze dne 6.4.1998 představuje \"písařskou chybu\" a od počátku nebyly žádné pochybnosti o tom, že žalobce tímto podáním reagoval na výpověď z pracovního poměru ze dne 25.3.1998, která mu byla doručena dne 28.3.1998.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl sice vydán po 1.4.2005 (dne 26.4.2006), avšak - vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 10.11.2003 - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. Čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudu v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 25.3.1998 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce, na základě které uplynula výpovědní doba dnem 31.5.1998 a jejíž neplatnost byla určena pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15.10.1999 č.j. 7 C 96/98-59, že žalobce (v jeho zastoupení advokát JUDr L. H.) faxovým podáním ze dne 6.4.1998 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, že v žalobě ze dne 16.4.1998 žalobce uvedl, že \"z důvodu protiprávního i celkově nesolidního přístupu žalovaného netrvá na pokračování pracovního poměru po skončení výpovědní lhůty\", že v podání ze dne 23.7.1998 žalobce s poukazem na své faxové podání ze dne 6.4.1998 vyjádřil zájem na dalším výkonu práce u žalovaného a uplatnil jím nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce a že žaloba ze dne 16.4.1998 a podání ze dne 23.7.1998 byly žalovanému doručeny společně (v jedné zásilce) dne 18.2.1999.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/l965 Sb., zákoníku práce ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále též jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst. 3 písm.a) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se nedohodne se zaměstnavatelem písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). I když byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr dále pokračovat; pracovní poměr účastníků - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení - nadále trvá jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li výslovně zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou.
Zaměstnanec může, jak dovodila ustálená judikatura soudů, oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit, a to i opětovně. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Změní-li zaměstnanec opětovně své stanovisko k tomu, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a trvá-li nakonec [v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru] na dalším zaměstnávání, je z pohledu ustanovení §61 odst.1 věty druhé zák. práce významný den, kdy zaměstnavateli oznámil své konečné (definitivní) stanovisko o tom, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
S názorem žalovaného, podle kterého zaměstnanec nemůže změnit své oznámení,že netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, neboť tím již nastala fikce skončení pracovního poměru dohodou podle ustanovení §61 odst.3 zák. práce, nelze souhlasit. Žalovaný totiž nebere náležitě v úvahu, že fikce skončení pracovního poměru dohodou podle ustanovení §61 odst.3 zák. práce nastává, jen jestliže byla neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím; do doby, dokud řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebude pravomocně skončeno, proto fikce nenastává (a ani nemůže nastat), a zaměstnanec do té doby tedy smí (kromě jiného) změnit své stanovisko k otázce dalšího zaměstnávání u zaměstnavatele.
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).
Jestliže zaměstnanec svým jednostranným právním úkonem výslovně neoznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, ale podal proti němu žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí a o náhradu mzdy, je tím podle ustálené judikatury soudů oznámení zaměstnance nahrazeno (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.2.1977 sp. zn. 5 Cz 10/77, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979). Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, ovšem nahrazuje jen taková žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995 sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996); uplatnil-li totiž zaměstnanec v žalobě podané proti zaměstnavateli kromě požadavku na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce, je v tom imanentně obsaženo oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnání, neboť, požadoval-li zaměstnanec po zaměstnavateli náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce, dal mu tím vždy alespoň konkludentně (způsobem nevzbuzujícím pochybnost) najevo, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Uvedené samozřejmě platí obdobně tehdy, oznámil-li zaměstnanec původně, že netrvá na dalším zaměstnávání, a poté podal proti zaměstnavateli žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí spolu s požadavkem na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce.
Žalobce v projednávané věci nejprve v žalobě ze dne 16.4.1998 oznámil, že netrvá na tom, aby ho žalovaný dále (po uplynutí výpovědní doby) zaměstnával, posléze v podání ze dne 23.7.1998 vyjádřil zájem na dalším výkonu práce u žalovaného a uplatnil nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce. I když oba tyto písemné úkony byly žalovanému doručeny společně, musí být posuzovány, jak také byly žalobcem učiněny, samostatně. Oznámil-li tedy žalobce nejprve (v žalobě ze dne 16.4.1998), že netrvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával, a změnil-li posléze (v podání ze dne 23.7.1998) svůj názor a, dal-li žalovanému způsobem nevzbuzujícím pochybnost najevo, že trvá na dalším zaměstnávání, pak změněné žalobcovo stanovisko má z pohledu ustanovení §61 odst.1 zák. práce význam ode dne, kdy žalovanému došlo. Na základě oznámení žalobce, obsaženého v jeho podání ze dne 23.7.1998, má (může mít) tedy žalobce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne 18.2.1999 (kdy bylo žalobcovo podání ze dne 23.7.1998 žalovanému doručeno), za dobu počínající tímto dnem však žalobce náhradu mzdy v řízení před soudy nepožadoval.
Při hodnocení obsahu faxového podání ze dne 6.4.1998 nemůže zůstat opomenuto též to, že je žalobce (jeho jménem advokát JUDr. L. H.) učinil sice po podání výpovědi z pracovního poměru ze dne 25.3.1998 a po jejím doručení žalobci, avšak ještě před uplynutím výpovědní doby a v době a za situace, kdy žalobce pro žalovaného nevykonával práci, neboť byl neplatně převeden na jinou práci a předložen do jiného místa výkonu práce a přidělenou novou práci odmítal, a ani to, jakou vůli vyjádřil v dalším, bezprostředně navazujícím úkonu (v žalobě ze dne 16.4.1998). Uvedl-li tedy žalobce v tomto podání, že je \"připraven okamžitě nastoupit do práce v souladu s pracovní smlouvou jako vedoucí směny na pracovišti firmy Z. v O.\" a že žádá o oznámení, na kterou směnu se má dostavit, nelze bez pochybností se samotného znění podání dovodit, zda tím požadoval přidělování práce podle pracovní smlouvy do uplynutí výpovědní doby nebo zda tím oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 25.3.1998. Bez významu nemůže být ani žalobcovo sdělení obsažené v žalobě ze dne 16.4.1998 o tom, že \"z důvodu protiprávního i celkově nesolidního přístupu žalovaného netrvá na pokračování pracovního poměru po skončení výpovědní lhůty\", které učinil, aniž by se zmínil o tom, že ve faxovém podání ze dne 6.4.1998 požadoval po žalovaném další zaměstnávání, popř. že, event. proč v tomto směru změnil oproti stavu ze dne 6.4.1998 svůj názor; ve vztahu k tomuto faxovému podání v žalobě totiž uvedl jen to, že jím \"vyzval právního zástupce žalovaného, aby určil žalobci pracovní směnu, na kterou má nastoupit v místě svého pracoviště\", a že \"do dne podání žaloby, přes osobní urgence v kanceláři žalovaného, mu tento neumožnil, aby mohl ve výpovědní lhůtě vykonávat práci podle platné pracovní smlouvy\".
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle které má žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce za dobu od 1.6. do 31.12.1998, nemůže obstát. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej ve výroku o věci samé a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu