ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2671.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2671/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce I. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. M., spol. s r.o., zastoupenému JUDr. Ing. J. P., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 328/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. ledna 2007, č.j. 36 Co 401/2006-40, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 6. 2005 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává „podle §46, písm. f) zákoníku práce“ výpověď z pracovního poměru ke dni 30. 6. 2005. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že dne 30. 6. 2005 jednatel společnosti prováděl kontrolu úkolů, které zadal žalobci (zavedení evidenčních listů ke každé formě a jejich průběžné vyplňování). Úkoly žalobce nesplnil, přesto jednateli společnosti sdělil, že listy jsou zavedeny. Žalobce do listů však vypsal pouze název a číslo formy. Popsaným jednáním měl žalobce „po několikáté porušit pracovní kázeň“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že nesouhlasí s tím, že „by jakýmkoliv způsobem porušil pracovní kázeň“. Skutečnosti, které mu byly vytýkány dne 26. 5. 2005 a 30. 6. 2005 (současně s výpovědí), nebyly pravdivé. Pracoval jako mistr nástrojárny a jeho úkolem bylo řídit chod nástrojárny, výroby a opravy forem. Od počátku pracovního poměru vykonával svoji práci řádně, pokud se vyskytovaly na pracovišti nějaké problémy, tak vždy jen běžné, které se vždy vyřešily. Použitý výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce je „pouze účelový, neboť žalovaný snižuje stavy a žalobce se tak pro něj stal nadbytečným“.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 23. 2. 2006, č.j. 18 C 328/2005-20, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 5.300,- Kč k rukám advokátky a České republice „na účet“ Okresního soudu v Děčíně na soudním poplatku 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce porušil pracovní kázeň ve dnech 24. 5. 2005 a 13. 6. 2005, kdy „neinformoval svého nadřízeného o splnění pracovního úkolu, příp. jeho informace nebyla pravdivá“. Ve třetím případě, kdy byl žalobci dán úkol vyplnit evidenční tabulky k jednotlivým formám, se však žalobce podle názoru soudu prvního stupně porušení pracovní kázně nedopustil. Žalobce se totiž pokusil splnit uložený pracovní úkol, avšak „vzhledem k nedostatečným znalostem při práci s počítačem se mu toto nezdařilo“ (žalobce pracuje jako mistr nástrojárny, „bez bližší možnosti práce s výpočetní technikou“, žalovaný blíže neudělil žalobci žádné pokyny k tomu, jak má při vyplňování evidenčních listů postupovat, žalobce vyplnil v evidenčních listech údaje, o nichž se domníval, že mají být vyplněny, a evidenci dále vedl v ruční formě). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, jestliže zaměstnanec nemůže splnit pracovní úkol, ačkoliv se o to pokusí, pro nedostatek znalostí a pro nekonkrétnost zadání pracovního úkolu, nemůže se jednat o porušení pracovní kázně. Navíc se tak stalo v době, kdy „vztahy mezi účastníky byly nedobré a žalovaný požadoval na žalobci, aby sám podal výpověď z pracovního poměru“; žalovaný měl „zřejmou snahu“ pracovní poměr se žalobcem ukončit. Žalobce se proto soustavného, méně závažného porušování pracovní kázně nedopustil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 1. 2007, č.j. 36 Co 401/2006-40, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení „před okresním soudem“ a že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal porušení pracovní kázně na straně žalobce nejen ve dnech 24. 5. 2005 a 13. 6. 2005, ale rovněž v tom, že nevyplnil nástrojové průvodky pro potřeby žalovaného. Obranu žalobce, že nevěděl, co má vyplnit, shledal odvolací soud nedůvodnou, protože z tabulky je zřejmé, že šlo především o údaj, který se týkal oprav nástrojů a jejich následné efektivity. Tato činnost souvisela s předmětem činnosti žalobce jako mistra nástrojárny. Jednalo se o opravy nástrojů používaných k práci v dílně, kterou žalobce řídil, a zadání k vyplnění nástrojových průvodek je naprosto jednoznačné. Žalobce tak v době necelých 6 týdnů zaviněně porušil své pracovní povinnosti ve třech případech.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že „minimálně ve třetím případě se porušení pracovní kázně nedopustil“. Tabulku, kterou mu zaměstnavatel zadal vypracovat, měl zhotovit na starém počítači z roku 1991, se kterým bylo obtížné pracovat, navíc žalobce práci na počítači neovládal. Tabulky, které vytvořil, se zaměstnavateli nelíbily, proto zaměstnavatel sám zhotovil nové, které měl žalobce je vyplňovat. Vyplnil však pouze údaje, které mu byly známé, ostatní nevěděl, proto vedl dosud zavedenou evidenci ručně. Vzhledem k tomu, že se jednalo o tabulku, která se u žalovaného teprve zaváděla, byla pro žalobce nesrozumitelná, proto mu mohl zaměstnavatel dát jasný pokyn, jak tuto tabulku vyplnit. Dovolatel dále poukazuje na tu skutečnost, že druhá a třetí výtka za porušení pracovní kázně mu byla udělena ke dni 30. 6. 2005, tedy v den, kdy dostal výpověď. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval stupněm intenzity porušování pracovní kázně, dosavadním postojem žalobce k plnění pracovních úkolů, když po dobu více než dvou let plnil svěřené úkoly řádně, nezabýval se tím, že žalovanému žádná škoda nevyplněním tabulky nevznikla, a nakonec, že odvolací soud řádně nezhodnotil dobu, v níž k předmětným výtkám ze strany žalovaného došlo (žalovaný rozsáhleji propouštěl zaměstnance). Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť informace, které měl žalobce vyplňovat nelze považovat za nesrozumitelné pro mistra nástrojárny, když byly pouze popisné povahy a souvisely s prováděnými pracemi.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§240 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 30. 6. 2005 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 6. 2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 253/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o inspekci práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
Žalobce v dovolání nezpochybňuje závěry soudů, že pracovní kázeň porušil dne 24. 5. 2005 a 13. 6. 2005. Zpochybňuje však závěr odvolacího soudu, že pracovní kázeň porušil také dne 30. 6. 2005, jak je mu vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru z téhož dne, tím, že v evidenčních listech forem, které projdou nástrojárnou, vypsal pouze název a číslo formy. Namítá, že „ostatní nevěděl, proto vedl dosud zavedenou evidenci ručně“. Odvolací soud vyšel z toho, že zadání k vyplnění nástrojových průvodek [s kolonkami: název nástroje, číslo nástroje, rok výroby, poslední G., číslo dokladu, dále v části a) datum přistavení nástroje/číslo zakázky, popis závady, oprava ukončena, poznámka (počet zkoušek na stroji), a v části b) číslo zakázky, celkový počet odpracovaných hodin, vyúčtováno komu a vyúčtování provedl] je naprosto jednoznačné. Dovolací soud s tímto posouzením povinnosti zadané žalobci souhlasí. Byl-li žalobce zařazen jako „mistr nástrojárny“, musel být bez jakékoli další průpravy (i s ohledem na délku jeho praxe) schopen požadované údaje vyplnit. Proto je správný i závěr odvolacího soudu, že tím, že žalobce tyto nástrojové průvodky podle požadavků (předepsaných kolonek) nevyplňoval, porušil pracovní kázeň.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že se odvolací soud nezabýval stupněm intenzity zjištěného porušení pracovní kázně.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je – jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce – důvodem, k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z jeho ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 56).
Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 6. 2005 pro soustavné, méně závažné porušování pracovní kázně je proto zcela nerozhodné, jakého stupně intenzity jednotlivá porušení pracovní kázně dosáhla; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je vždy méně závažným porušením pracovní kázně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu