ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2822.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2822/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D., státnímu podniku, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 29/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2006 č.j. 49 Co 15/2004-122, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 180.645,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 19. 3.1993 utrpěl pracovní úraz, pro který se stal od 1.4.1995 trvale nezpůsobilým k dosavadní práci. Protože žalovaný pro něj neměl jinou vhodnou práci, uzavřeli účastníci dne 30.3.1995 dohodu o rozvázání pracovního poměru, a žalovaný, který uznal svoji odpovědnost za škodu způsobenou pracovním úrazem, poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Při výpočtu náhrady však započetl jako výdělek dosahovaný po pracovním úrazu minimální mzdu, „kterou žalobce nedosahuje a o tuto částku žalobci jeho náhradu krátí“. Žalobce s takovým postupem nesouhlasí, když je navíc stále veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť kvůli svému zdravotnímu stavu dosud zaměstnání nenalezl.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 17.9.2003 č.j. 10 C 29/2000-80 (ve znění opravného usnesení ze dne 31.10.2003 č.j. 10 C 29/2000-89) rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku z titulu pracovního úrazu za období od 1.8.1998 do 31.8.2003 částku 180.645,- Kč“ a úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, ohledně částky 5.016,- Kč a ve výroku specifikovaných úroků z prodlení žalobu zamítl, a rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou soudní poplatek ve výši 6.990,-Kč“, a že je povinen „nahradit žalobci náklady řízení ve výši 30.740,- Kč“ k rukám advokátky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením §195 odst. 3 zák. práce, když nevyplácel i částku rovnající se minimální mzdě, resp. jejím 75% s odkazem, že nedostatek pracovních příležitostí postihuje všechny zaměstnance a že se nejedná o škodu vzniklou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“. V daném případě „je zřejmé, že to nebyla situace nabídky na trhu práce, která neumožnila opětovné zařazení žalobce do pracovního procesu, ale pouze jeho zdravotní stav, jeho dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost v důsledku pracovního úrazu“. Soud prvního stupně zdůraznil, že „to byl žalovaný sám, kdo neměl pro svého postiženého zaměstnance po jeho návratu po skončení jeho pracovní neschopnosti vhodné pracovní zařazení a v důsledku toho došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou“. Ohledně částky 5.016,- Kč soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť se jedná o částku „rovnající se minimální mzdě za období, v němž (žalobce) pobíral hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání“ od úřadu práce v době od 1.8.1998 do 31.1.1999, a „jde o plnění, o které se náhrada dle §195 odst. 1 zákoníku práce snižuje“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - poté co připustil změnu žaloby - rozsudkem ze dne 12.4.2006 č.j. 49 Co 15/2004-122 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně částky 341.242,50 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, zamítl, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „povinnost k zaplacení soudního poplatku se žalovanému neukládá“; zároveň rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9.355,- Kč“. Odvolací soud zdůraznil, že žalobce je dlouhodobě nezaměstnaný, „neboť se mu nepodařilo ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou (jeho zdravotnímu stavu odpovídající) práci“, a dospěl k závěru, že „důvodem, pro který není žalobce zaměstnán, je tedy nedostatek vhodných pracovních příležitostí, na tom nic nemění ani žalobcem tvrzená skutečnost, že vhodné pracovní místo nemůže najít v důsledku zdravotního poškození způsobeného pracovním úrazem“. Vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že „za situace, kdy žalovaný prostřednictvím pojišťovny žalobci vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku, která se rovná rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným žalobcem u žalovaného před vznikem škody na straně jedné a minimální mzdou, resp. jejími 75% od doby, kdy byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod, a částečným invalidním důchodem na straně druhé, je třeba uzavřít, že žalobci je vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku ve správné výši“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá zejména, že již před soudem prvního stupně prokázal, že důvodem jeho nezaměstnanosti je pouze jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Do pracovního poměru se dovolatel „snažil zapojit, přijal pracovní místo, avšak brzy se ukázalo, že jeho zdravotní stav mu nedovoluje trvalé zařazení do pracovního procesu, že ze zdravotních důvodů přidělenou práci nezvládá“; a „obdobné to bylo i v dalších případech, kdy se snažil nastoupit do zaměstnání“. Podle názoru žalobce jde o situaci, kdy si „nemohl žádnou částku vydělat a ani ji opomenout vydělat“, neboť v dalším zaměstnání mu bránila jeho dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost, která je v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce požaduje doplatek náhrady za ztrátu na výdělku od 10.9.1998 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 24.5.1996, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 138/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců - dále jen zák. práce.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem podle ustanovení §190 odst.1 zák. práce jsou existence pracovního úrazu, vzniklého za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1985 jako technik se stálým pracovištěm v podzemí, a že dne 19.3.1993 utrpěl pracovní úraz. Podle lékařského posudku vydaného dne 30.3.1995 se stal žalobce následkem pracovního úrazu dnem 1.4.1995 trvale nezpůsobilým k dosavadní práci. Jelikož žalovaný neměl pro žalobce jinou vhodnou práci, uzavřeli účastníci ke dni 30.3.1995 dohodu o rozvázání pracovního poměru a žalovaný poskytoval žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Od 1.8.1998 doposud je žalobce veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Ú. p. ve Ž. n. S. Rozhodnutím O. s. s. z. ve Ž. n. S. ze dne 20.2.1995 bylo deklarováno, že žalobce není invalidní, ani částečně invalidní, neboť je „schopen vykonávat jiné, než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na fyzické a psychické schopnosti“, jeho „výdělek však v důsledku toho podstatně nepoklesne“. Dalším rozhodnutím O. s. s. z. ve Ž. n. S. ze dne 16.9.1998 byl žalobce uznán občanem se změněnou pracovní schopností, neboť „pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav má podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění nebo přípravy k němu“, a rozhodnutím Č. s. s. z. v P. ze dne 3.9.2002 mu byl od 23.4.2002 přiznán částečný invalidní důchod 5.014,- Kč. Žalovaný vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku, která se rovná rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným žalobcem před vznikem škody a pravděpodobným výdělkem ve výši 75% minimální mzdy, s připočtením částečného invalidního důchodu.
Za tohoto skutkového stavu je z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu pro posouzení, v jaké výši, žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku poskytovaná podle ustanovení §195 zák. práce, kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaké mají pro placení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce význam skutečnosti, že žalobce, který přestal pracovat u žalovaného, protože žalovaný pro něj neměl jinou vhodnou práci, kterou by mohl i s následky pracovního úrazu vykonávat, po rozvázání pracovního poměru pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nedosahoval žádný výdělek.
K předpokladům odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce patří - jak již bylo uvedeno výše - také příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.
Podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
V ustanovení §195 odst. 1 zák. práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po pracovním úrazu. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. §205b odst. 3 zák. práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (při uznání invalidity není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.
Podle ustanovení §195 odst. 3 zák. práce zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle předchozích odstavců pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat.
Od situace, kdy poškozený zaměstnanec nevyužije možnosti vlastní výdělečnou činností (možnosti nastoupit práci u určitého zaměstnavatele) získat příjem, která je popsána v ustanovení §195 odst. 3 zák. práce, je třeba odlišit stav, kdy poškozený zaměstnanec, který po zjištění nemoci z povolání není schopen vykonávat dosavadní práci, nemůže nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, tedy stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat).
I když odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem je tzv. objektivní odpovědností, je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem pracovního úrazu (tj. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky pracovního úrazu nemůže konat dosavadní práci, nemůže nastoupit pro následky pracovního úrazu jiné zaměstnání odpovídající následky pracovního úrazu snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, není způsobena následky pracovního úrazu, ale situací na trhu práce. Je nepochybné, že u zaměstnance, který se pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí ocitl po pracovním úrazu bez práce, se změnily jeho sociální poměry (v tom, že nemá po pracovním úrazu příjem z vlastní výdělečné činnosti); z hlediska odškodnění pracovního úrazu je však podstatné, že situace na trhu práce postihuje všechny zaměstnance bez zřetele k tomu, zda jejich pracovní způsobilost je snížena (omezena) následky pracovního úrazu, popřípadě zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) následky pracovního úrazu nebo z jiných příčin. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemá po pracovním úrazu žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit; hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (srov. §12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1.10.2004 §39 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů).
Z důvodu odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity je - jak uvedeno výše - odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku (§17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.
Ze stejného právního názoru, který již dříve byl dovolacím soudem v obdobném případě vysloven (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001) a který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v posuzované věci i odvolací soud. Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, že pokud se žalobci „nepodařilo ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou práci“, pak „důvodem, pro který žalobce není zaměstnán, je nedostatek vhodných pracovních příležitostí“, a jestliže je mu žalovaným vyplácena „náhrada za ztrátu na výdělku, která se rovná rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným žalobcem u žalovaného před vznikem škody na straně jedné a minimální mzdou, resp. jejími 75% od doby, kdy byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod, a částečným invalidním důchodem na straně druhé, je třeba uzavřít, že žalobci je vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku ve správné výši“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoli měnit.
Žalobce v průběhu řízení opakovaně tvrdil (a tímto směrem vede i argumentaci v dovolání), že při určení náhrady za ztrátu na výdělku nelze v posuzovaném případě přihlížet k pravděpodobnému výdělku představovanému 75% minimální mzdy, kterou by – jak uvádí odvolací soud – „nepochybně“ dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kterou by po zjištění nemoci z povolání mohl vykonávat, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí (k tzv. fiktivnímu výdělku), když mu „v dalším zaměstnání bránila pouze jeho dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost, která byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“. S tímto žalobcovým názorem nelze souhlasit.
Žalobce svůj názor, že si nenašel nové vhodné zaměstnání jen pro pracovního úrazu, dovozuje - jak vyplývá zejména z obsahu dovolání - především z toho, že „to byl sám žalovaný, kdo pro něj neměl po návratu po skončení pracovní neschopnosti následující po pracovním úrazu vhodné pracovní zařazení“ a že se poté marně „snažil zapojit“ do pracovního poměru. Z uvedené argumentace je nepochybné, že žalobce zaměňuje vznik škody z pracovního úrazu (spočívající v tom, že pro následky pracovního úrazu žalobce nemůže vykonávat stejnou práci a tedy dosahovat stejný výdělek jako před poškozením) s možností využít po zjištění nemoci z povolání pracovní způsobilost, sníženou (omezenou) následky pracovního úrazu. Okolnost, že žalobce nebyl - až na výjimky - po pracovním úrazu zaměstnán [nevyužíval tedy svoji sice následky pracovního úrazu sníženou (omezenou), ale ještě zachovalou pracovní způsobilost, k dosažení výdělku] a nedosahoval proto z vlastní výdělečné činnosti žádný příjem, nebyla (a nemohla být) způsobena následky pracovního úrazu, neboť tyto následky pracovního úrazu neměly za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti žalobce, ale jen její snížení (omezení). Uvedený stav tedy byl (a mohl být) jen následkem situace na trhu práce, spočívající v nedostatku vhodných pracovních příležitostí, které by odpovídaly zejména zdravotnímu stavu žalobce (jeho „zbývající“ pracovní způsobilosti). Skutečnost, že žalobce po pracovním úrazu v době po skončení pracovní neschopnosti nevyužil (nemohl využít) svou sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, tedy již není v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť jejímu využití nebránily (nemohly bránit) následky pracovního úrazu, ale jen jiné (výše zmíněné) okolnosti; újmu tím žalobci vzniklou proto žalovaná není povinna nahradit.
Žalobce svým tvrzením, že jeho „nezaměstnanost“ byla v době po skončení pracovní neschopnosti důsledkem poškození zdraví následky pracovního úrazu, za daného stavu věci ve své podstatě sleduje, aby byl z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech odškodněn stejně (ve stejném rozsahu) jako poškození, kteří v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání zcela ztratili pracovní způsobilost a stali se tak pro následky pracovního úrazu plně invalidní, ačkoliv - jak vyšlo za řízení před soudy najevo - žalobce má sníženou (omezenou) pracovní způsobilost jen o 35% (resp. „nejméně o 33%) a i přes následky nemoci z povolání je způsobilý být za stanovených podmínek zaměstnán; takovému názoru, který nemá oporu v právním řádu, ovšem nelze v žádném případě přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Zdeněk Novotný , v. r.
předseda senátu