ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2826.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2826/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. T. A. spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o 139.869,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 261/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2006, č.j. 20 Co 292/2006-88, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.090,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od \"listopadu 2004 do 30.4.2005\" částku 139.869,- Kč s 8,75% úrokem z prodlení od 10.8.2005 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17.5.2005, č.j. 4 C 215/2004-35 bylo rozhodnuto, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 29.10.2004 je neplatné a že po okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce obdržel dne 17.1.2005 výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, podle které pracovní poměr účastníků skončil - protože neplatnost této výpovědi nebyla uplatněna - uplynutím výpovědní doby dne 30.4.2005. Protože žalobce oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání podle pracovní smlouvy, má právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku až do skončení pracovního poměru účastníků.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 11.4.2006, č.j. 4 C 261/2005-60 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 43.663,- Kč s 8,75% úrokem z prodlení od 10.8.2005 do zaplacení, žalobu o zaplacení další 96.206,- Kč s 8,75% úrokem z prodlení od 10.8.2005 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.789,- Kč k rukám advokátky. Z provedeného dokazování dovodil, že po okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce dopisem ze dne 4.11.2004 žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, že v době od 29.10. do 16.11.2004 byl žalobce v pracovní neschopnosti, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17.5.2005, č.j. 4 C 215/2004-35, který nabyl právní moci dnem 25.6.2005, bylo rozhodnuto, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a že pracovní poměr účastníků za základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.1.2005 skončil dnem 30.4.2005. Spolu s výpovědí z pracovního poměru byla žalobci dne 19.1.2005 doručena též výzva, aby nastoupil do práce; žalobce tedy měl pokračovat ve výkonu práce ode dne 20.1.2005, do zaměstnání však nenastoupil. Žalobci proto náleží náhrada mzdy jen za dobu ode dne 18.11.2004, kdy skončila jeho pracovní neschopnost, do 19.1.2005, neboť dnem 20.1.2005 jeho povinnost poskytovat žalobci náhradu mzdy podle §61 odst. 1 zákoníku práce zanikla.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5.12.2006, č.j. 20 Co 292/2006-88 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.535,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud přihlédl k tomu, že - jak vyplynulo z důkazů provedených před soudem prvního stupně - žalobce po ukončení pracovní neschopnosti \"činil veškeré kroky související s ukončením pracovního poměru (vyžádal si zápočtový list apod.)\", nenastoupil do práce u žalovaného ani poté, co obdržel dopis ze dne 5.1.2005, v němž mu žalovaný \"vytknul, že se do práce nedostavuje\", a nezačal vykonávat práci pro žalovaného, i když byl vyzván k nástupu do práce. Výhrady žalobce k dopisu ze dne 5.1.2005 odvolací soud odmítl s odůvodněním, že dopis \"nevzbuzoval žádnou pochybnost\", že advokátka, která ho podepsala, jedná za žalovaného a že žalobce nemohl odmítnout nastoupit do práce jen proto, že \"se skutečnostmi uvedenými v tomto dopise nesouhlasil\" nebo že jeho práci začal u žalovaného vykonávat někdo jiný. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný byl k nástupu do práce vyzván, pak podle odvolacího soudu nevyplývá jen z knihy pošty, ale i z jednání vedení firmy, které ostatní zaměstnance upozornilo, že žalobce vyzvalo k nástupu do práce. Protože žalovaný umožnil žalobci pokračovat v práci \"nepochybně již podle dopisu ze dne 5.1.2005\", nemá právo na další požadovanou náhradu mzdy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že \"již okamžitým zrušením pracovního poměru dal žalovaný žalobci jasně najevo, že v dalším výkonu práce pokračovat nemá\", a že mu až do skončení pracovního poměru neoznámil, že může pokračovat v práci. Dopis ze dne 5.1.2005 není možno hodnotit jako výzvu k nástupu do práce, neboť zástupkyně žalovaného v něm \"pouze reagovala na zahájené soudní řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a na základě nepravdivé argumentace se snažila žalobce přimět ke změně procesního stanoviska ve sporu\". Zásilka, která byla žalobci doručena dne 19.1.2005, obsahovala pouze výpověď z pracovního poměru a další dopis, v němž by byla uvedena výzva k nástupu do práce, nebyl připojen; žalobce v odvolacím řízení navrhl, aby byl proveden důkaz \"záznamem pošty na obálce, v níž měly být obě listiny doručovány s tím, že záznam na této obálce udával hmotnost 16 gramů\", což \"odpovídá právě hmotnosti obálky a jedné listiny velikosti A4 a do této hmotnosti nemůže být zahrnuta další listina\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), za zásadní otázku po právní stránce považuje \"to, zda se musí zaměstnanec, se kterým byl neplatně okamžitě rozvázán pracovní poměr a který trvá na dalším zaměstnávání, opětovně přesvědčovat o tom, že zaměstnavatel mu i nadále brání v práci a že tedy nemůže nastoupit k výkonu práce\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl. Dovozuje, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., že dovolatel pouze opět opakuje, co již bylo před oběma soudy řečeno, svá tvrzení pokládá za správná (vykládá jinak i obsah některých písemností) a z nich vyvozuje vlastní závěry.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zák. práce\") dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat. Zaměstnavatel, který přestal zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy v přesvědčení, že jím učiněné rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době je platným právním úkonem, může zaměstnanci, který platnost rozvázání pracovního poměru neuznává a který trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, ještě před skončením sporu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru znovu začít přidělovat práci podle pracovní smlouvy; rozhodne-li se tímto způsobem postupovat a oznámí-li tedy (buď výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli) zaměstnanci před zahájením nebo za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru ve sporu u soudu přidělovat práci, kterou se zaměstnanec pro něj zavázal konat podle pracovní smlouvy, a učiní-li tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, zanikla tím (dnem, ke kterému vyzval zaměstnance k opětovnému nástupu do práce) jeho povinnost poskytovat zaměstnanci náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (srov. též bod III. Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2004 k některým otázkám rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedeného právního názoru soudy v projednávané věci vycházely a žalobce ani - jak vyplývá z obsahu dovolání - právní posouzení věci (aplikaci ustanovení §61 odst. 1 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad) nezpochybňuje. I když uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází z nesprávného právního posouzení věci, z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že \"dopis ze dne 5.1.2005 nelze hodnotit jako výzvu k nástupu do práce a že dopis ze dne 17.1.2005, doručený 19.1.2005, neobsahoval výzvu k nastoupení do práce, ale pouze výpověď z pracovního poměru\") a na nich pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že \"v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný umožnil žalobci v průběhu výpovědní lhůty pracovat a že soudy obou stupňů nesprávně a v rozporu s hmotným právem vyložily úkon žalobce obsažený v dopise ze dne 5.1.2005 jako umožnění výkonu práce žalobci\"). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 5.790,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.090,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka, která žalovaného zastupovala, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. neprokázala, že by byla plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senát