ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3077.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3077/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně JUDr. A. P., proti žalovanému G. – N., k.. s., o neplatnost zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 24/97, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 1999, č. j. 12 Co 182/99-24, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 1999, č. j. 12 Co 182/99-24, odmítl podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odvolání žalobkyně podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1998, č. j. 11 C 24/97-19, jímž bylo podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zastaveno řízení o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o náhradu mzdy a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že zásilka, obsahující usnesení soudu prvního stupně soudu, byla žalobkyni doručena dne 30. 11. 1998 „uložením na poště“ (§46 odst. 2 o.s.ř.), že následujícím dnem počala běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání a že posledním dnem této lhůty byl tak den označený datem 15. 12. 1998. Vzhledem k tomu, že lhůta k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně uplynula dnem 15. 12. 1998 a že žalobkyně podala odvolání „v podatelně soudu prvního stupně“ až dne 18. 12. 1998, muselo být její odvolání jako opožděné odmítnuto [§218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.].
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „určeným postupem soudu, který je patrný z usnesení, byť se opírá o zákon, byla jako osoba invalidní výrazně zkrácena ve svých právech“, že jí „byla zcela odňata možnost jednat před soudem nebo jednat prostřednictvím zvoleného zástupce“, že „z hlediska doručení se usnesení soudu opírá o zcela nesprávné podklady o doručení, které vznikly chybou“, a nesouhlasí s tím, že „věc byla zcela formálně odmítnuta pro nedoplnění žaloby a dále pro opožděné doručení“. Dovozuje, že tím došlo k porušení jejích práv a právem chráněných zájmů a že „v dané věci je předpojatost“, a to „s ohledem na to, že právo přikazuje věci invalidních občanů řešit úměrně jejich právní ochraně dané zákonnými normami správního práva“, přičemž soud k této věci vůbec nepřihlédl, když „neprovedl ani jediné ústní jednání, podaný původní návrh ani nezaslal odpůrci, nepřipustil doplnění žaloby při ústním jednání, nezvolil v případě nemoci zastupování, což by bylo účelné, zvlášť jedná-li se o věc profesionální kolegyně i o pracovněprávní věc invalidy“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu po provedeném dokazování zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení - jak vyplývá z obsahu spisu - byl na majetek žalovaného prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, č. j. 88 K 73/99-37, s účinky od 27. 5. 1999 konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven advokát JUDr. M. L. Řízení proto bylo přerušeno podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, do 31. 3. 2007, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007, č.j. 88 K 73/99-399, jímž byl konkurs na majetek žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení (§44 odst. 5 věta druhá, §45 odst. 1 stejného zákona).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému v době do 31. 12. 2000 (dne 23. 4. 1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jak – podle obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - tvrdí dovolatelka.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).
Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v „průběhu řízení“). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Pro tento závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť občanský soudní řád sám užívá termínu „průběh řízení“ pro řízení v prvním stupni k označení Hlavy první Části třetí a v užším významu v záhlaví (rubrice) k ustanovením §100 až §102 o.s.ř., zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v Hlavě čtvrté Části třetí o.s.ř.; obdobně se řízení o odvolání (Hlava první Část čtvrtá o.s.ř.) člení na „řízení u odvolacího soudu“ (rubrika k ustanovením §211 až 217 o.s.ř., postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení §211 o.s.ř. - průběh odvolacího řízení) a na „rozhodnutí o odvolání“ (rubrika k ustanovením §218 až §223 o.s.ř.) [srovnej např. usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].
V návaznosti na změnu v textu ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů [poté ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.], rozšířila tato novela občanského soudního řádu přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání [srov. §238a odst. 1 písm. c) až f) o.s.ř.]. Kdyby mělo usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání způsobovat - jak uvádí dovolatelka - též vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. (která sama o sobě zakládá přípustnost a současně důvodnost dovolání), bylo by ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. obsoletním (srov. např. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněném pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání žalobkyně podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako opožděné odmítnuto, tedy nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.].
Po zjištění, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a po dokazování k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §218 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
V projednávané věci odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně, když dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 1998, č.j. 11 C 24/97-19, bylo žalobkyni doručeno „uložením na poště“ dne 30. 11. 1998 (náhradním způsobem ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř.) a že žalobkyně podala odvolání „v podatelně soudu prvního stupně“ až dne 18. 12. 1998, ačkoliv lhůta k podání odvolání podle ustanovení §204 odst. 1 o.s.ř. (15 dnů) uplynula již dnem 15. 12. 1998.
Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15 dnů od jeho doručení (srov. §204 odst. 1 větu první o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1998, č.j. 11 C 24/97-19, bylo doručováno žalobkyni prostřednictvím pošty podle ustanovení §46 o.s.ř. (tzv. prosté doručení).
Podle ustanovení §46 odst. 1 o.s.ř. adresátu lze doručit písemnost v bytě, v sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen.
Podle ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Doručenka o doručení písemnosti soudu má povahu veřejné listiny. Platí proto (srov. §134 o.s.ř.), že doručenka potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak. Účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen o tom nabídnout soudu důkazy a tímto způsobem svá tvrzení prokázat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, roč. 1998, pod č. 127).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že podle záznamů uvedených na doručence byla zásilka obsahující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1998, č.j. 11 C 24/97-19, doručována žalobkyni dne 30. 11. 1998 na adresu jejího bydliště (Praha 4, Semická č. 1/3290). Protože dne 30. 11. 1998 nebyla adresátka (žalobkyně) v místě doručování zastižena a písemnost nemohla být doručena ani jinému příjemci, byla uložena na poště, o čemž doručovatel téhož dne žalobkyni písemně vyrozuměl; žalobkyně si však písemnost na poště vyzvedla až dne 7. 12. 1998.
Žalobkyně v dovolání sice namítá, že „z hlediska doručení se usnesení soudu opírá o zcela nesprávné podklady o doručení, které vznikly chybou“, nijak však nezpochybnila, že by se dne 30. 11. 1998 (kdy jí podle zjištění z doručenky poštovní doručovatel zanechal oznámení, že písemnost byla uložena na poště) nezdržovala v místě doručení (ve svém bydlišti) nebo že by nebyl dodržen zákonem stanovený postup doručování této písemnosti. Na výzvu soudu do protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 16. 2. 2000 uvedla, že si již nevzpomíná, „kde se vyskytovala 30. 11. 1998“, a nevysvětlila, proč (z jakého důvodu) se „z hlediska doručení usnesení soudu opírá o zcela nesprávné podklady o doručení, které vznikly chybou“; uvedla pouze to, že se domnívá, že odvolání podala včas, a že „chybu spatřuje v tom, že její odvolání do usnesení soudu prvního stupně bylo podáno včas“.
Protože dovolatelka netvrdí žádné skutečnosti, jimiž by zpochybňovala správnost údajů uvedených na doručence, a nenavrhla provedení žádných důkazů, dospěl dovolací soud k závěru, že v řízení neprokázala nepravdivost údaje uvedeného na doručence o dni doručení usnesení soudu prvního stupně. Za tohoto stavu věci dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 1998, č.j. 11 C 24/97-19, bylo žalobkyni doručeno náhradním způsobem ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř. dne 30. 11. 1998.
Navíc je třeba dodat, že v dovolacím řízení nelze provést důkaz k prokázání včasnosti odvolání, jestliže žalobkyně měla možnost navrhnout jeho provedení již v řízení odvolacím a této možnosti nevyužila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, uveřejněné pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Tím, že žalobkyně v odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1998, č.j. 11 C 24/97-19, ničeho nenamítala proti dni doručení tohoto usnesení soudu prvního stupně (dne 30. 11. 1998), ačkoliv tuto možnost měla (a nevyužila ji), znemožnila odvolacímu soudu učinit co do včasnosti odvolání jiný závěr.
Ani dalšími námitkami dovolatelky (zejména, že „věc byla zcela formálně odmítnuta pro nedoplnění žaloby“ a že soud „neprovedl ani jediné ústní jednání, podaný původní návrh ani nezaslal odpůrci, nepřipustil doplnění žaloby při ústním jednání, nezvolil v případě nemoci zastupování“) se dovolací soud zabývat nemohl. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení může totiž být jen správnost rozhodnutí dovoláním napadeného. V posuzované věci je tímto rozhodnutím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1999, č.j. 12 Co 182/99-24, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1998, č.j. 11 C 24/97-19. Odvolací soud se při rozhodování o tomto odvolání nezabýval věcnou správností napadeného usnesení soudu prvního stupně, ale zabýval se toliko formálními předpoklady, při jejichž splnění může být o odvolání jednáno a napadené rozhodnutí přezkoumáno. Protože ale dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, nemohl se - z důvodů výše uvedených - zabývat věcnou správností usnesení soudu prvního stupně. Věcnou správností usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. se nemůže zabývat ani dovolací soud, neboť mu přísluší toliko přezkoumat správnost závěru odvolacího soudu o tom, že byly splněny předpoklady pro odmítnutí odvolání ve smyslu ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska důvodu, pro který bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., případně jinou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. l a §151 odst. l věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o. s. ř.), žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu