ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3241.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3241/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci dědictví po Ing. J. B., zemřelém dne 18. srpna 1995, , za účasti 1) I. K., zastoupené advokátem, 2) R. B. 3) M. M., obou zastoupeným advokátkou, 4) J. V. a 5) J. K., o žalobě pro zmatečnost podané I. K. proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. července 1996, č.j. 59 D 1565/95-63, a ze dne 16. srpna 1999, č.j. 59 D 1014/99-111, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 D 98/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2006, č.j. 18 Co 295/2006-160, takto:
I. Dovolání Ivy Krestové se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 16.7.1996, č.j. 59 D 1565/95-63, určil obecnou cenu majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví Ing. J. B., zemřelého dne 18.8.1995 (dále též jen „zůstavitel“), a jeho pozůstalé manželky R. B. částkou 58.140,- Kč“; rozhodl, které věci a jiné majetkové hodnoty tento majetek tvořící v rozhodnutí popsané patří do dědictví po zůstaviteli a které patří pozůstalé manželce; určil obecnou cenu majetku zůstavitele i čistou hodnotu dědictví po zůstaviteli částkou 7.069.185,- Kč; schválil dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli, podle níž celé dědictví po zůstaviteli sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí popsaných nabyla pozůstalá manželka R. B. s tím, že ostatní dědičky, tj. dcery zůstavitele I. K., M. M., J. V. a J. K. „nepožadují na uspokojení svých dědických práv ničeho“; rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů soudní komisařky Mgr. L. P., notářky v B..
Městský soud v Brně usnesením ze dne 16.8.1999, č.j. 59 D 1014/99-111, určil obecnou cenu „nově najevo vyšlého majetku“ zůstavitele a čistou hodnotu „dědictví“ po zůstaviteli částkou 151.487,- Kč; schválil dohodu o vypořádání dodatečně zjištěného dědictví po zůstaviteli, podle níž celé dědictví po zůstaviteli sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí popsaných nabyla pozůstalá manželka R. B. s tím, že ostatní dědičky, tj. dcery zůstavitele I. K., M. M., J. V. a J. K. „nepožadují na uspokojení svých dědických práv ničeho“; rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů soudní komisařky Mgr. L. P., notářky v B.
Proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16.7.1996, č.j. 59 D 1565/95-63, a ze dne 16.8.1999, č.j. 59 D 1014/99-111, podala žalobkyně dne 13.1.2006 žalobu pro zmatečnost. Uvedla, že „jí jako účastnici řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat“; že „se v obou případech neúčastnila osobně a byla zastoupena R. B. na základě plné moci a tuto ji k tomuto účelu udělila s použitím předtištěné části obsílky, kterou od soudní komisařky pověřené provedením úkonu v řízení obdržela k jednání“; že „nebyla však srozuměna s obsahem zmocnění tak, jak byl ve zmíněném předtisku vymezen, a proto tento rozsah sama upravila zejména vyškrtnutím oprávnění sjednat a uzavřít za ni dědickou dohodu“; že „jinou plnou moc než tuto posledně zmíněnou R. B., ani nikomu jinému, k zastupování v řízení o dědictví po Ing. J. B. nikdy neudělila“; že „R. B. ji o průběhu dědického řízení pravidelně neinformovala a udržovala ji v přesvědčení, že řízení je vleklé, komplikované dodatečně objeveným zůstavitelovým majetkem a doposud běží“; že „R. B. jejím jménem s ostatními žalovanými dědickou dohodu uzavřela jak v původním dědickém řízení, tak i ohledně dodatečně objeveného zůstavitelova majetku“; že „tyto dvě dohody však považuje za neplatné, neboť žádnou z nich sama neuzavřela ani jiného k jejímu uzavření nezmocnila“; že „pochybil ovšem i soud v usneseních, jimiž takové dohody schvaloval, neboť se zřejmě blíže nezabýval rozsahem zmocnění, které udělila R. B.“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 17.7.2006, č.j. 94 D 98/2006-139, žalobu pro zmatečnost zamítl; současně uložil I. K. povinnost zaplatit společně a nerozdílně R. B. a M. M. na náhradě nákladů řízení 7.590,- Kč; dále rozhodl, že „se povinnost nahradit náklady řízení J. V. a J. K., I. K. nestanoví“. Vycházel ze závěru, že „žaloba je opožděna“; že „objektivní lhůta k podání žaloby trvá tři roky a běží od právní moci napadeného rozhodnutí“; že „po uplynutí této lhůty je žaloba opožděná, i kdyby v té době subjektivní lhůta ještě běžela“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19.12.2006, č.j. 18 Co 295/2006-160, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17.7.2006, č.j. 94 D 98/2006-139, potvrdil a uložil I. K. povinnost zaplatit R. B. a M. M. na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.502,- Kč; současně rozhodl, že ve vztahu mezi I. K. a J. V. a J. K. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „z důvodu vymezeného v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. lze žalobu pro zmatečnost podat jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé“; že „proti ostatním rozhodnutím, tedy obecně i proti jakémukoliv rozhodnutí soudu prvního stupně, není přípustná“; že „je na místě žalobu pro zmatečnost podanou I. K. v této věci zamítnout podle ustanovení §235e odst. 2 o.s.ř. pro její nepřípustnost, neboť směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným v původním a v dodatečném řízení o dědictví po Ing. J. B.“; že „vzhledem k tomu, že I. K. uplatněná žaloba pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. není proti označeným usnesením soudu prvního stupně přípustná, bylo by nadbytečné zabývat se tím, zda byly zachovány lhůty k jejímu podání“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala I. K. dovolání. Namítá, že „dědického řízení se osobně nezúčastnila a byla v něm zastoupena svou matkou R. B.“; že „R. B. požádala o podpis plné moci i její sestry s tím, že, aby se předešlo zbytečným komplikacím, bude dědické řízení vyřizovat R. B., za ně za všechny“; že „chce poukázat na prohlášení R. B. ze dne 7.8.1996, kdy tato prohlásila, že převzala dne 24.7.1996 usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16.7.1996, č.j. 59 D 1565/95-63“; že „R. B. se zcela v rozporu s plnou mocí ze dne 20.6.1996, kterou jí udělila, vzdala práva odvolání do tohoto usnesení, a to za sebe, za ni i za ostatní tři sestry“; že „k tomuto právnímu úkonu nebyla R. B. na základě plné moci udělené dovolatelkou zplnomocněna a učinila tak zcela svévolně a úmyslně s tím, aby poškodila dovolatelku na majetku“; že „předmětem dědického řízení byl mj. i dům, na p.č. 264 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 209 m2, k.ú. Č. P., obec B., který byl ve výlučném vlastnictví jejího otce, ve kterém ona dodnes bydlí se svou rodinou“; že „její manžel začal dům opravovat“; že „rekonstrukce byla značně rozsáhlá a velmi finančně nákladná“; že „předmětné nemovitosti převedla R. B. darovací smlouvou ze dne 13.6.2002, s právními účinky vkladu práva 14.6.2002, na svého vnuka J. M., tj. na syna sestry M. M.“; že „nesouhlasí s usnesením odvolacího soudu, který celou situaci nesprávně vyhodnotil a žalobu pro zmatečnost podanou žalobkyní zamítl dle ust. §235e odst. 2 o.s.ř. pro její nepřípustnost, neboť směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným v původním řízení a v dodatečném řízení o dědictví po Ing. J. B.“; že „soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když žalobu pro zmatečnost zamítly pro její nepřípustnost“. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
R. B. a M. M. navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm.b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
I. K. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání I. K. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ze znění ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. bez pochybností vyplývá, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto ustanovení je - jak správně dovodil odvolací soud - buď pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Proti ostatním rozhodnutím (tj. i proti jakýmkoli rozhodnutím soudu prvního stupně) není žaloba pro zmatečnost přípustná.
Jestliže tedy v posuzovaném případě soudy zamítly žalobu pro zmatečnost podanou I. K. proti usnesením soudu prvního stupně, nelze jejich rozhodnutí považovat za po právní stránce zásadně významné, a to ani z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání I. K. směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný ani podle §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.. Nejvyšší soud proto dovolání I. K. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) a §151 odst. 1 věty první o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu