ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3346.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3346/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Š. G., zastoupené advokátem, proti žalované D. d. a Š. j., Č., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.zn. 16 C 163/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2007, č.j. 16 Co 355/2006-148, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.2.2007, č.j. 16 Co 355/2006-148, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22.8.2006, č.j. 16 C 163/2005-110 ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalobkyni dopisem žalované ze dne 7.4.2005 je neplatné), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná s žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 7.4.2005, který byl žalobkyni doručen dne 15.4.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze - jak to činí žalobkyně - určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně vytčeného žalobkyni v dopise žalované ze dne 7.4.2005 „nemohl ani jako pomocné kritérium použít jakékoliv jiné jednání (porušení pracovní kázně), které bylo žalobkyni ze strany žalované v minulosti vytčeno“, potom přehlíží, že již zmíněná judikatura vyšších soudů v rámci demonstrativního výčtu hledisek, k nimž soud v rámci úvah o míře intenzity porušení pracovní kázně může přihlédnout, uvádí – mimo jiné – dosavadní postoj zaměstnance k plnění pracovních úkolů, kterým lze nepochybně rozumět i to (taková skutková zjištění), zda zaměstnanec porušil (porušoval) pracovní kázeň již v minulosti, tj. předtím, než porušil pracovní kázeň, jímž zaměstnavatel odůvodnil předmětný zrušovací projev vůle.
Dovodil-li proto odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, že za situace, kdy žalobkyně (jako vychovatelka) se jednáním vytčeným v dopise ze dne 7.4.2005 dopustila „úmyslného porušení pracovní kázně“ (když „ponechala po delší dobu bez dozoru svěřené dítě – nezl. J. K., který měl nohu v sádře a pohyboval se o berlích“, a „porušila oprávněný pokyn“ nestýkat se v průběhu vyšetřování s určitými dětmi z důvodu zamezení možnosti jejich případného ovlivňování) a kdy u ní „nešlo o porušení pracovní kázně ojedinělé, neboť žalobkyně se obdobného porušení pracovní kázně dopustila v poměrně krátkém časovém období od 22.12.2004 do 31.3.2005 v celkem pěti dalších případech“, zvyšují tyto okolnosti „ve svém souhrnu“ míru intenzity vytýkaného porušení pracovní kázně „natolik, že představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu