ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3364.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 3364/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po JUDr. J. K., zemřelém dne 29. 11. 1985, za účasti 1) I. K., 2) K. K., 3) J. V., všech zastoupených .advokátkou, 4) I. K., zastoupeného advokátem, 5) Ing. arch. P. K. a 6) Ing. arch. J. K., zastoupeného Ing. arch. P. K., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 D 9/86, o dovolání I. K., K. K. a J. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2006, č. j. 18 Co 101/2006-824, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 15.6.2004, č. j. 2 D 9/86-695, uložil I. K., K. K. a J. V., aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podali proti Ing. arch. P. K., Ing. arch. J. K. a I. K. u Městského soudu v Brně návrh na určení, že do majetku JUDr. J. K., zemřelého dne 29.11.1985 (dále též jen „zůstavitel“) ke dni jeho úmrtí „nenáležel“ majetek popsaný ve výroku tohoto usnesení a současně řízení o dědictví přerušil.
K odvolání I. K., K. K. a J. V. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17.9.2004, č. j. 18 Co 167/2004-711, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „i když ustanovení §18 notářského řádu přímo nestanoví, kterému z účastníků řízení má být podání žaloby uloženo, je zcela logický závěr, ke kterému dospěla ustálená soudní judikatura k tomuto ustanovení, že to bude ten z účastníků řízení, jehož tvrzení se v této fázi řízení jeví jako méně pravděpodobné“; že už „usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5.6.1996, č. j. 2 D 9/86-337, bylo mimo jiné uloženo pozůstalému synovi I. K., aby podal u Městského soudu v Brně návrh na určení, že zůstavitel byl v době úmrtí výlučným vlastníkem věcí ve výroku usnesení uvedených“; že „toto usnesení nabylo právní moci dne 28.6.1996“; že „I. K. návrh podle tohoto usnesení nepodal“; že „mezi věcmi uvedenými ve výroku tohoto usnesení ze dne 5.6.1996 je i naprostá většina těch, které jsou uvedeny ve výroku nyní odvoláním napadeného usnesení soudu ze dne 15.6.2004“; že „nynější postup podle ustanovení §18 notářského řádu ohledně těchto věcí, o jejichž vlastnictví měla být podána žaloba již podle usnesení soudu ze dne 5.6.1996, není správný“; že „ustanovení §18 notářského řádu předpokládá, že pokud návrh na určení o sporné skutečnosti není podán, pokračuje se v řízení o dědictví a v něm se rozhodne i o dosud mezi účastníky sporné skutečnosti“; že „uložit podání návrhu na rozhodnutí o téže sporné skutečnosti (v daném případě o vlastnictví zůstavitele k označeným movitým věcem) dalšímu účastníku řízení by znamenalo přenášení pravomoci soudu v řízení o dědictví na soud v jiném řízení, aniž by proto bylo zákonného podkladu“; že „řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
Městský soud v Brně poté usnesením ze dne 13.2.2006, č. j. 2 D 9/86-804, uložil I. K., K. K. a J. V., aby ve lhůtě patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení podali proti pozůstalým synům Ing. arch. P. K., Ing. arch. J. K. a I. K. u Městského soudu v Brně návrh na určení, že do majetku zůstavitele ke dni úmrtí „nenáležel“ majetek popsaný ve výroku tohoto usnesení a řízení o dědictví přerušil. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel o svém majetku pořídil závětí psanou vlastní rukou zemřelého dne 31.3.1981“; že „dne 22.9.1983 pořídl k této závěti dodatek, jímž částečně změnil poslední vůli a manželku I., dceru J. a syna K. ustanovil dědici nemovitostí v B., stejným dílem, tj. jednou třetinou“; že „manželku I., dceru J., syna K., syna P. a syna J. ustanovil ve shora popsané závěti dědici movitého majetku“; že „o jiném majetku zamřelého v závěti pořízeno nebylo, a z toho důvodu je tento majetek předmětem dědění ze zákona ve smyslu §473 obč.zák.“; že „syna I. ve shora popsané závěti zůstavitel vydědil“; že „Státní notářství Brno-město rozhodlo rozhodnutím ze dne 19.10.1987, které nabylo právní moci dne 19.10.1987, o neplatnosti tohoto vydědění“; že „notáři, jako soudnímu komisaři, se v několika jednáních konaných po dni 23.1.2003 při zjišťování majetku zůstavitele nepodařilo sestavit soupis majetku zemřelého pro rozpor mezi účastníky“; že „I. K. tvrdila, že mimo majetek, o kterém bylo v pravomocném usnesení ze dne 16.12.2002 určeno, že patří do dědictví, náleží do dědictví také id. ¼ nemovitostí – pozemky par. č. 407 o výměře 611 m2, par. č. 408 o výměře 644 m2, vše zapsáno na LV pro obec a k.ú. N., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B.-v., nemovitosti – dům na par. č. 656 zastavěná plocha a pozemky par. č. 656 zastavěná plocha o výměře 194 m2, par. č. 657 zahrada o výměře 598 m2, vše zapsáno na LV pro obec B., k.ú. S., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu B.-m., ošacení zemřelého a snubní prsten“; že „I. K., Ing. arch P. K. a Ing. arch J. K. trvali na zařazení dalšího movitého majetku do dědictví, který zůstavitel nabyl před uzavřením jeho posledního manželství s I. K., a poukázali na fotodokumentaci, která se nachází v připojeném vyšetřovacím spise ČTS: MVV-378/60-99 Policie ČR“; že „I. K. uvedla, že „věci jsou v jejím výlučném vlastnictví, neboť je dostala darem od své matky, od svého strýce, od svých prarodičů, vždy bez jakéhokoliv písemného či jiného důkazu“; že „mezi dědici je sporná otázka o tom, který movitý majetek má být zařazen do soupisu majetku“.
K odvolání I. K., K. K. a J. V. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.9.2006, č. j. 18 Co 101/2006-824, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13.3.2006, č. j. 2 D 9/86-804, potvrdil. Dospěl k závěru, že „s ohledem na datum úmrtí zůstavitele a vydání odvoláním napadeného usnesení bylo třeba v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím postupovat podle procesních předpisů účinných v době smrti zůstavitele, tj. především podle zákona č. 95/1963 Sb. a podle zákona č. 99/1963 Sb.“; že „mezi účastníky zůstalo sporným, zda movité věci vyjmenované ve výroku odvoláním napadeného usnesení byly v době smrti zůstavitele v jeho výlučném vlastnictví nebo, zda tyto věci zůstavitel za svého života daroval pozůstalé manželce I. K.“; že „jestliže i po té, co soud prvního stupně provedl šetření ke zjištění, zda předmětné věci zůstavitel za svého života daroval, zůstala tato skutečnost mezi účastníky řízení sporná, bylo odkázání na podání žaloby o této sporné skutečnosti zcela v souladu s ustanovením §18 notářského řádu“; že „bez rozhodnutí o tom, zda předmětné movité věci zůstavitel v době své smrti vlastnil či nikoliv, nelze vydat ani rozhodnutí o určení obecné ceny majetku zůstavitele podle §37 notářského řádu, ani závěrečné rozhodnutí podle §39 notářského řádu“; že „v dané věci se jeví méně pravděpodobným tvrzení odvolatelů, že předmětné movité věci, které byly dříve ve vlastnictví zůstavitele, tento ještě za svého života daroval I. K., když tato nenavrhla žádný důkaz k prokázání toho, že k darování došlo“; že „přitom předmětem darování měly být věci, které se v době smrti zůstavitele nacházely na stejném místě jako v době před údajným darováním (kterou I. K. konkrétně neuvedla)“; že „skutečnost, že děti zůstavitele K. K. a J. V. byly v době smrti zůstavitele nezletilí, sama o sobě nebrání, aby i jim bylo uloženo podání žaloby k prokázání tvrzení, že předmětné věci zůstavitel v době smrti nevlastnil, když toto společně s I. K. tvrdí“; že „námitka odvolatelů o nedostatečném označení věcí, kterých se má žaloba týkat, není důvodná, když nic nenasvědčuje tomu, že by věci tak, jak byly specifikovány ve výroku odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně, bylo možno zaměnit za věci jiné“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali I. K., K. K. a J. V. dovolání. Namítají, že „převážná většina věcí, jichž se má určovací žaloba dotýkat, je popsána naprosto nedostatečným způsobem“; že „jakýkoliv výrok s takovým popisem by nemohl být podkladem pro výkon rozhodnutí“; že „určovací žaloba má přitom zcela vycházet z usnesení v dědické věci“; že „K. K. a J. V. byli v době úmrtí jejich otce velmi nízkého věku a nelze po nich spravedlivě požadovat, aby v určovací žalobě, která musí být jednoznačná, popsali věci, které nikdy neviděli“; že „v určovací žalobě musí žalobce dle §101 o.s.ř. vylíčit všechny rozhodné skutečnosti, což v první řadě znamená především jednoznačně a nezaměnitelně popsat věci, kterých se žaloba týká“; že však oni „jsou s ohledem na charakter sporu zcela determinováni tím, jak jsou věci popsány v usnesení soudu“ a že „pokud by chtěli věci popsat jinak, již z tohoto důvodu by byl žalobní návrh zamítnut“; že „jim nemůže být podání žaloby uloženo, neboť na určení nemají naléhavý právní zájem“, neboť „věci uvedené ostatními dědici naprosto vágně nebyly ke dni úmrtí jejich otce v jeho výlučném vlastnictví“; že „zákonodárce v §80 písm. c) o.s.ř., pokud uvádí, že určovací žalobou má být určeno, zda právo je či není, neměl na mysli žalobu takového druhu, ke které byli zavázáni“; že „I. K. tvrzení, že by jí byly darovány všechny věci popsané v usnesení MS v Brně ze dne 13.3.2006, nikdy nepronesla“, a proto jim „nemůže být toto tvrzení přičítáno k tíži“; že K. K. a J. V. „se nikdy k vlastnictví věcí do protokolu nevyjadřovali“. Navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst.3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel JUDr. J. K. zemřel dne 29.11.1985, řídí se řízení o dědictví po tomto zůstaviteli i v současné době zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen „not. ř.“) a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě I. K., K. K. a J. V. dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu I. K., K. K. a J. V. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a I. K., K. K. a J. V. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinili.
Protože I. K., K. K. a J. V. netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání I. K., K. K. a J. V. v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání I. K., K. K. a J. V. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu