ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3568.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3568/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. s. J., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 373/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2005, č.j. 22 Co 1697/2005-262, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 3. května 2005, č.j. 5 C 373/2000-231 (s výjimkou výroku, jímž byla připuštěna změna žaloby) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný (jeho právní předchůdce) zaplatil 212.265,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že v průběhu pracovního poměru u žalovaného (jeho právního předchůdce), u něhož byla zaměstnána od 15.6.1966 do 31.12.1991, onemocněla nemocí z povolání a že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5.6.1992 jí byl přiznán částečný invalidní důchod. V řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 628/95 bylo jednak rozsudkem tohoto soudu ze dne 6.2.1996 pravomocně rozhodnuto, že za odškodnění nemoci z povolání žalobkyně odpovídá žalovaný, a jednak pravomocným usnesením téhož soudu ze dne 4.6.1996 byl schválen smír, podle kterého se žalovaný zavázal vyplácet žalobkyni na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti počínaje dnem 1.11.1994 částku 550,- Kč. Tuto částku žalovaný vyplácel žalobkyni až do srpna 1999, kdy výplatu náhrady zastavil s odůvodněním, že podle znaleckého posudku Dr. B. K., který si nechal vyhotovit, je náhrada za ztrátu na výdělku „předplacena“ do konce února 2004. S tímto však žalobkyně „nemůže souhlasit“, neboť žalovaný jí naopak již od 1.12.1996 vyplácel na této náhradě méně, než jí náleželo, neboť nepřihlížel „k valorizaci výdělku, do něhož je dopláceno, a valorizaci důchodu“. Zároveň má žalobkyně za to, že náhradu za ztrátu na výdělku vypočtenou s přihlédnutím k příslušným valorizacím „nelze krátit o tři čtvrtiny minimální mzdy“ (jak učinil znalec Ing. Z. Č. v posudku vyhotoveného v průběhu řízení na pokyn soudu prvního stupně), neboť „nelze přičítat k tíži žalobkyně současnou situaci na trhu práce“, jestliže s ohledem na zdravotní omezení způsobená nemocí z povolání je již od roku 1991 vedena na příslušném úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání.
Okresní soud v České Krumlově rozsudkem ze dne 29.4.2002, č.j. 5 C 373/2000-114 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 61.170,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, co do částky 151.095,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen „nahradit České republice na účet Okresního soudu v Českém Krumlově“ na nákladech státu 1.413,75 Kč a na soudním poplatku 2.470,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že si účastníci „upravili“ výši náhrady za ztrátu na výdělku soudním smírem od 1.11.1994 na částku 550,- Kč měsíčně, avšak že na základě vládního nařízení č. 298/1996 Sb. „s účinností od 1.12.1996 došlo ke změně poměrů ve vývoji mzdové úrovně“ a „bylo potřeba náhradu za ztrátu na výdělku počínaje 1.12.1996 nově upravit“. Podle jeho názoru „po tomto datu již nebylo možné ze soudního smíru vycházet“, přičemž částka, která by žalobkyni příslušela za žalované období od 1.12.1996 do 31.5.2000 jako doplatek do „oprávněného nároku dle příslušných právních předpisů“ činí 109.501,- Kč „před zdaněním“. Protože však žalobkyně požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za dobu před 1.9.1999 až na základě změny žaloby podané 21.3.2001, soud prvního stupně k námitce promlčení vznesené žalovaným „musel dovodit“, že s ohledem na ustanovení §261 odst. 2 a §263 odst. 1 zák. práce „nároky do 20.3.1998 nad vyplacené částky ze strany žalovaného jsou promlčeny“, a že proto žalobkyni bylo možno přiznat pouze 61.170,- Kč. K námitce žalobkyně o nepřípustnosti krácení náhrady uvedl, že při určení její výše „bylo nutno započítat pravděpodobný výdělek“, jehož by žalobkyně dosáhla při práci odpovídající jejím schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, neboť „není možné, aby nedostatek pracovních příležitostí na trhu práce byla k tíži žalovaného“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27.9.2002, č.j. 22 Co 1660/2002-135 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že opominul, že v daném případě, kdy o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku již bylo rozhodnuto pravomocným usnesením soudu o schválení smíru, se žalobkyně „nemůže domáhat nově stanovení renty, nýbrž pouze změny soudního rozhodnutí podle ustanovení §202 zák. práce, pokud prokáže, že došlo k podstatné změně poměrů na její straně“; tomu – jak zdůraznil – „musí také odpovídat žalobní petit a samotné tvrzení v žalobě“. Soudu prvního proto uložil, aby žalobkyni v tomto směru poučil a vyzval k nápravě, a v případě, že žaloba bude řádně doplněna a opravena, aby se zabýval tím, „zda na straně žalobkyně jako poškozené došlo ke změně poměrů, tak jak to má na mysli ustanovení §202 zák. práce“, přičemž – jak odvolací soud dále upozornil – z rozhodnutí soudu (vázaného žalobním petitem) musí „jednoznačně vyplývat“, od kdy bylo původní rozhodnutí o rentě změněno, na jakou částku byla renta od té doby zvýšena a kolik činí částka, která má být na rozdílu původní a zvýšené renty doplacena ke dni rozhodování soudu.
Okresní soud v České Krumlově (poté, co žalobkyně na výzvu soudu prvního stupně navrhla změnu žaloby do podoby požadované odvolacím soudem) rozsudkem ze dne 3.5.2005, č.j. 5 C 373/2000-231 připustil změnu žaloby o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 654.780,- Kč a od 1.5.2005 částku 7.516,- Kč měsíčně, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, „aby bylo změněno usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově, č.j. 4 C 68/95-25 ze dne 4.6.1996 s účinností od 1.12.1996 tak, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni za období od 1.12.1996 do 30.4.2005 částku 657.780,- Kč (správně 654.780,- Kč) a dále 7.516,- Kč měsíčně“, a rozhodl, že „žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“ a že „České republice se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Soud prvního stupně na základě doplněného dokazování v souladu s pokyny odvolacího soudu dospěl k závěru, že „u žalobkyně, oproti roku 1996, kdy byl uzavřen předmětný smír, nedošlo k žádné, natož k podstatné změně v jejích poměrech“ ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce. Podle výsledků dokazování se žalobkyně „po celou dobu nachází v těžké fázi onemocnění, nikoliv však ve stavu, že by nemohla vykonávat základní sebeobsluhu“, a „navíc žalobkyně opakovaně uvedla, že ke změně poměrů na její straně nedošlo“. Podstatnou změnou poměrů na její straně přitom podle názoru soudu prvního stupně není skutečnost, že od roku 1991, kdy skončil pracovní poměr mezi účastníky, je vedena jako uchazečka o zaměstnání, a „nelze ji shledat ani ve skutečnosti“, že manžel žalobkyně dosáhl důchodového věku a v současné době trpí vážnými zdravotními potížemi. Změna poměrů - jak zdůraznil – „se musí týkat výlučně poškozené, tedy žalobkyně, nikoliv jejích rodinných příslušníků“; proto „byla žaloba zamítnuta“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8.12.2005, č.j. 22 Co 1697/2005-262 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „vyjma výroku v odstavci I. o připuštění změny žaloby, v němž zůstává odvoláním nedotčen“, a rozhodl, že žalovaný a Česká republiky nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje z ustálené judikatury týkající se výkladu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, které „ani po doplnění dokazování odvolacím soudem nedoznaly změny“. Podle názoru odvolacího soudu doplňující výslech znalkyně MUDr. V. M. „jen potvrdil závěry soudu prvního stupně o tom, že u žalobkyně od roku 1991 nedošlo k významné změně zdravotního stavu“. Odvolací soud „dal zcela za pravdu“ soudu prvního stupně rovněž v tom, že podstatná změna poměrů podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce „nemůže spočívat ve skutečnosti, že manžel dosáhl důchodového věku a v současné době trpí vážnými zdravotními potížemi“, a stejně tak podle názoru odvolacího soudu „nemůže spočívat změna poměrů v tom, že od roku 1996 došlo k výrazné změně cenové úrovně a také k valorizaci náhrad za ztrátu na výdělku“, neboť, „jak již bylo opakovaně uváděno, důvodem pro změnu předchozího pravomocného rozhodnutí může být pouze podstatná změna poměrů na straně poškozeného pracovníka“. „Za relevantní ve vztahu k projednávanému nároku“ konečně nelze podle názoru odvolacího soudu považovat ani opakovanou argumentaci žalobkyně určitými nepříznivými okolnostmi na své straně v době uzavření smíru, jestliže soudem schválený smír „naprosto odpovídal požadavku žalobkyně, jež v tomto řízení (zastoupena advokátem) uplatňovala“. Odvolací soud proto „ze všech shora uváděných důvodů“ napadený rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný podle ust. §219 o.s.ř.“ potvrdil.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „jednoznačně“ prokázala, že „na její straně došlo k podstatné změně poměrů – jejího zdravotního stavu“. Tato skutečnost podle jejího názoru vyplývá „nejen z jejího subjektivního stavu, nýbrž i ze závěru znaleckého posudku“ znalkyně MUDr. V. M. „a také z jejích výpovědí, když její odpovědi mohly být závislé na způsobu kladení otázek a nepochybně na určité míře nervozity“. Dovolatelka především zdůraznila, že v závěru posudku znalkyně uvedla, že „oproti r. 1996 dochází k další progresi onemocnění“, což žalobkyně považuje „za dostatečný závěr“, z něhož „je zřejmé, že došlo k zásadním změnám na straně žalobkyně a nadále k dalšímu zhoršování bude docházet“. Žalobkyně je proto přesvědčena, že „její žalobní návrh je důvodný“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „přezkoumal“, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Po podání dovolání v průběhu dovolacího řízení dosavadní žalovaný S. N. H., s.p., , dnem 30.6.2006 zanikl a pravomocným usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15.2.2007, č.j. 5 C 373/2000-295 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno se S. s. J., státním podnikem (§107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky poté jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený potvrzující rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že u žalobkyně, která od roku 1966 pracovala u žalovaného (jeho právního předchůdce) převážně jako dojička v kravíně, byla dne 17.2.1989 hlášena nemoc z povolání (oboustranný syndrom karpálního tunelu a oboustranná radiální epikondylitida) s datem zjištění 20.10.1988, pro kterou byla od 1.4.1989 převedena na práci v rukavičkárně a pro kterou jí byl od téhož dne přiznán částečný invalidní důchod. Po skončení pracovního poměru u žalovaného ke dni 31.12.1991 je žalobkyně nezaměstnaná, vedena u příslušného úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. K žalobě žalobkyně o uložení povinnosti žalovanému platit jí náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání Okresní soud v Českém Krumlově pravomocným rozsudkem ze dne 6.2.1996, č.j. 4 C 528/95-17 rozhodl, že základ uplatněného nároku žalobkyně je opodstatněný, a následně usnesením ze dne 4.6.1996, č.j. 4 C 628/95-25 schválil smír, podle kterého „se žalovaný zavazuje platit žalobkyni měsíčně částku 550,- Kč počínaje dnem 1.11.1994“; toto usnesení nabylo právní moci dne 18.7.1996. Tuto částku žalovaný vyplácel žalobkyni až do srpna 1999, kdy výplatu náhrady zastavil s odůvodněním, že podle znaleckého posudku Dr. B. K., který si nechal vyhotovit, je náhrada za ztrátu na výdělku „předplacena“ až do konce února 2004. Žalobkyně se zastavení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku nesouhlasí a tvrdí, že jí žalovaný od roku 1996 platil méně, než jí vzhledem k vývoji mzdové úrovně náleží.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.12.1996 do 31.5.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 1.1.2001, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a podle předpisů souvisejících (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst. 1 zák. práce).
V projednávaném případě vznikl žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle §195 zák. práce poté, co jí byla zjištěna nemoc z povolání a co byla v souvislosti s tím převedena od 1.4.1989 na méně placenou práci v rukavičkárně. Usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4.6.1996, č.j. 4 C 628/95-25 (poté, co v průběhu předcházejícího řízení bylo rozsudkem ze dne 6.2.1996, č.j. 4 C 628/95-17 rozhodnuto, že základ nároku žalobkyně je opodstatněn) schválen smír, jímž se žalovaný (jeho právní předchůdce) zavázal „platit navrhovatelce (žalobkyni) měsíčně částku 550,- Kč počínaje dnem 1.11.1994“. Průměrný výdělek rozhodný pro výpočet této náhrady (ze spisu nevyplývá, zda šlo o průměrný výdělek před vznikem škody zjištěný za rok 1988, jak uvádí znalci Ing. Z. Č. a Ing. J. V., nebo průměrný „čistý“ měsíční výdělek po příslušné valorizaci, jak by se naznačovalo v rozsudku odvolacího soudu z tam uvedené reprodukce závěrů o výši průměrného výdělku z dřívějšího rozsudku o základu nároku) – činil částku 2.954,- Kč čistých.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že za uvedené situace „není možné domáhat se nově stanovení renty, avšak případně pouze změny soudního rozhodnutí dle ust. §202 zák. práce pokud se prokáže, že došlo k podstatné změně poměrů na straně žalobkyně jako poškozené“. S tímto názorem, pokud váže možnost rozhodnutí o jiné (další) platební povinnosti - další náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti - jen na uvedenou jedinou skutečnost – změnu původního soudního rozhodnutí na základě změny poměrů podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.
Je mimo pochybnost, že ustálená soudní praxe stojí na stanovisku, že v případě, že všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce, a že změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je tedy nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Odvolací soud však do rámce svých úvah nezahrnul další skutečnost, která rovněž může vést ke změně výše platební povinnosti odpovědného subjektu. Podle ustanovení §202 odst. 2 zák. práce totiž vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání může vláda upravit - jak vyplývá ze znění ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce – „vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně“. Smyslem (účelem) úpravy náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce tedy je, aby v zájmu zachování reálné hodnoty pobírané náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl při dalším určení výše této náhrady zohledněn obecný vývoj mezd v národním hospodářství (nominální růst mezd), k němuž po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (v době pobírání náhrady) došlo ve srovnání s úrovní mezd, která tu byla [a byla tedy významná (rozhodující)] v době vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku.
Zohlednění vývoje mzdové úrovně (v němž se nepochybně projevuje kupř. i míra inflace) je možné jen na základě právního předpisu; k jeho vydání byla zmocněna vláda, která může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, stanovit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušejícím zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (naposledy srov. nařízení vlády č. 366/2007 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých, a řadu předcházejících nařízení vlády vyjmenovaných zde v poznámkách pod čarou).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit jen potud, že rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, nabývá právní moci a stává se zásadně nezměnitelný, a že z tohoto hlediska výjimku představuje ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř., které umožňuje na návrh změnit rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, a to za předpokladu, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Odvolací soud však náležitě neuvážil, že sama skutečnost, že ve srovnání s předchozím rozhodnutím nedošlo k podstatné změně okolností týkajících se poměrů poškozeného, které jsou podle hmotného práva rozhodující pro výši a další trvání již přisouzených opětujících se splátek (že tedy nedošlo ke změně poměrů), nemůže mít za následek nemožnost jakékoliv další úpravy mimo již poskytované náhrady za ztrátu na výdělku. Za situace, že nejsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí ve prospěch žalobkyně podle ustanovení §163 o.s.ř. z důvodu změny poměrů na straně zaměstnance, a dříve přijaté rozhodnutí – jak již bylo uvedeno – zůstává nezměnitelné a tedy je i nadále vykonatelným exekučním titulem, může se poškozený zaměstnanec z důvodu valorizace přesto domáhat, aby odpovědnému zaměstnavateli byla uložena povinnost platit mu od určitého data - „mimo již (konkrétní) částky přiznané (konkrétním) pravomocným rozhodnutím“ - další pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši, kterou uvede; požaduje-li zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku bez přihlédnutí k částkám již dříve pravomocně přisouzeným, je to jen důvod pro zastavení řízení v rozsahu dříve přiznaných částek pro překážku rei iudicatae na základě ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř.
Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že v posuzované věci se žalobkyně domáhala - vzato formálně – změny původního rozhodnutí - usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4.6.1996, č.j. 4 C 68/95-25.
Žaloba (návrh na zahájení řízení) musí obsahovat - kromě dalších náležitostí - též „vylíčení rozhodujících skutečností“ a „musí být z něj patrno, čeho se žalobce domáhá“ (srov. §79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se tak vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby podané podle §80 písm. b) o. s. ř.], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2003, poř. č. 152).
V posuzovaném případě žalobkyně vylíčila v žalobě rozhodující skutečnosti a čeho se domáhá tím, že uvedla, že požaduje náhradu za ztrátu na výdělku jednak proto, že žalovaný –přestože jeho odpovědnost co do základu a výše byla stanovena v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 628/95 - jí tuto náhradu přestal vyplácet s odůvodněním, že je „předplacena“, a jednak proto, že „s ohledem na valorizaci výdělku, do něhož je dopláceno“, jí přísluší náhrada vyšší, než v uvedeném rozhodnutí. Na tom setrvávala i v průběhu dalšího řízení, kdy s přihlédnutím k závěrům znalců zohledňujících valorizaci měnila svůj žalobní návrh (podání z 19.3.2001), i poté, co podáním ze dne 10.12.2002 přizpůsobovala žalobní petit (nesprávnému) právnímu názoru odvolacího soudu, a změnu poměrů „spatřuje tedy žalobkyně především ve změně, tj. valorizaci výdělku, do něhož je poskytováno odškodnění, a ve změně právního předpisu – valorizační vyhlášky“. Na skutečnosti, že žalobkyně požadovala vyšší náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (kterou přesně vyčíslila) z důvodu nemoci z povolání, kterou stále trpí, nemění ničeho ani poslední formulace obsažená v podání (odvolání) ze dne 5.2.2003 („upřesněného“ dále před soudem prvního stupně), neboť formální způsob uplatnění nároku je důsledkem jejího (tlakem okolností vyvolaného) nesprávného právního názoru, kterým soud – jak ze shora uvedeného vyplývá – není vázán. Není tedy podstatné, jak žalobkyně vyjádřila svůj požadavek po formální stránce, důležité je, čeho se po věcné (obsahové) stránce domáhá.
Dospěl-li odvolací soud za tohoto stavu k závěru, že změnou poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce není odchod manžela žalobkyně do starobního důchodu, a že „stupeň postižení žalobkyně v době, kdy byla nemoc z povolání diagnostikována i při totožném vyšetření novém, byl stejný“, znamená poslední uvedená okolnost pouze to, že trvá existence nemoci z povolání jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce. Protože novými skutečnostmi, které mají vliv na výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jsou též nároky na zvýšení (úpravu) této náhrady podle nařízení vlády, vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst. 2 zákoníku práce, měl se odvolací soud v rozsahu, který soud prvního stupně naposledy připustil rozsudkem ze dne 3.5.2005, č.j. 5 C 373/2000- 231, zabývat věcí i z tohoto hlediska.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť řízení před ním je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu