ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3621.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3621/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. L. V., jako správce konkursní podstaty úpadce P. B., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. F. U., zastoupenému advokátkou, o 233.534,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 184/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2007 č.j. 13 Cmo 180/2007-83 ve znění usnesení ze dne 11. května 2007 č.j. 13 Cmo 180/2007-89, takto:
Rozsudek vrchního soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek městského soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 186.824,- Kč, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2006 č.j. 3 Cm 184/2003-62 ve znění usnesení ze dne 2. února 2007 č.j. 3 Cm 184/2003-69 v části, v níž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 186.824,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 16.9.2003 proti úpadci P. B., a.s., a žalovanému domáhal jednak určení, že \"úkon, jímž P. B., a.s. vyplatil žalovanému odstupné v částce 233.534,- Kč, je neúčinný\", jednak po žalovaném zaplacení částky 233.534,- Kč do \"konkursní podstaty úpadce P. B., a.s.\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na majetek P. B., a.s. byl na její návrh prohlášen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2002 č.j. 89 K 27/2002-15 konkurs a že představenstvo úpadce na svém jednání dne 31.7.2002 rozhodlo kromě podání návrhu na prohlášení konkursu též o zrušení pracovního místa žalovaného ke dni 30.7.2002 s tím, že mu bude poskytnuto odstupné \"v souladu se sociálním a mzdovým programem společnosti\". Úpadce P. B., a.s. poté uzavřel se žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru s tím, že zaměstnanci \"náleží odstupné ve výši desetinásobku průměrného výdělku, které bude vyplaceno společně se mzdou za měsíc červenec 2002\". Žalobce považuje \"uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru a vyplacení odstupného ve výši 233.534,- Kč za neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů), neboť úpadce \"na sebe převzal svému majetku nepřiměřené závazky\". Úpadce se dále podle názoru žalobce dopustil poskytnutím odstupného \"zvýhodňování věřitele\", neboť má (v době podání návrhu na prohlášení konkursu měl) mnohem vyšší závazky než majetek.
Městský soud v Praze - poté, co usnesením ze dne 11.1.2005 č.j. 3 Cm 184/2003-11 z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o určení neúčinnosti vyplacení odstupného a řízení \"ve vztahu k P. B., a.s.\" - rozsudkem ze dne 28.4.2005 č.j. 3 Cm 184/2003-24 žalobu o 233.534,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že představenstvo úpadce usnesením ze dne 31.7.2002 č. 2/5/02 rozhodlo o zrušení pracovního místa žalovaného z důvodu nadbytečnosti, že úpadce se dohodl se žalovaným podle ustanovení §43 zákoníku práce na rozvázání pracovního poměru ke dni 31.7.2002 a že - jak rovněž vyplývá z této dohody - se žalovanému zavázal vyplatit \"v souladu se Sociálním a mzdovým programem společnosti ze dne 21.2.2001\" odstupné ve výši desetinásobku průměrného výdělku. Dohoda o rozvázání pracovního poměru není podle soudu prvního stupně neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů), neboť odstupné nebylo žalovanému vyplaceno \"na základě dohody o rozvázání pracovního poměru, ale na základě zákona a na základě vnitřního předpisu\". Dohodu úpadce a žalovaného ze dne 31.7.2002 navíc nelze \"vykládat tak, že by se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodli na výplatě desetinásobného odstupného\", neboť jejím obsahem je pouze dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.7.2002\", přičemž \"dále dohoda obsahuje konstatování, že k 31.7.2002 bylo zrušeno pracovní místo zaměstnance z důvodu nadbytečnosti a že zaměstnanci bude vyplaceno zvýšené odstupné v souladu s vnitřním předpisem zaměstnavatele\". Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný měl na odstupné právo podle ustanovení §60a zákoníku práce a vnitřního předpisu úpadce a že úpadce byl povinen odstupné vyplatit, i kdyby \"uvedené konstatování v dohodě o rozvázání pracovního poměru nebylo\".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6.4.2006 č.j. 13 Cmo 217/2005-44 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že úpadce ve svém vnitřním předpisu S. a m. program ze dne 21.2.2001 \"pouze prohlašuje svoji vůli, podle které za splnění určitých podmínek přizná zaměstnanci zvýšené odstupné v případě skončení pracovního poměru\", a že tedy \"z tohoto právního aktu vydaného úpadcem automaticky nevyplývá nárok zaměstnance na vyplacení desetinásobku průměrného výdělku\", neboť se předpokládá \"ještě další úkon úpadce jako zaměstnavatele\", a to přiznání odstupného \"určitým právním úkonem\". Tímto právním úkonem je v projednávané věci dohoda o rozváhání pracovního poměru ze dne 31.7.2002, ve které se úpadce zavázal zaplatit žalovanému odstupné. Protože tento právní úkon byl učiněn v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu, bylo potřebné dále objasnit, zda jde o takový právní úkon, kterým úpadce \"na sebe přejal svému majetku nepřiměřené závazky\"; odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení provedl všechny důkazy potřebné ke zjištění, zda dohoda o rozvázání pracovního poměru a vyplacení odstupného ze dne 31.7.2002 je neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů).
Městský soud v Praze po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 30.10.2006 č.j. 3 Cm 184/2003-62 ve znění usnesení ze dne 2. února 2007 č.j. 3 Cm 184/2003-69 žalovanému uložil, aby zaplatil \"žalobci do konkursní podstaty úpadce P. B., a.s.,\" částku 233.534,- Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 35.610,- Kč k rukám advokáta a že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet Městského soudu v Praze\" na soudním poplatku 9.340,- Kč. Z výsledků dokazování zjistil, že \"od 25.8.2000 měla Č. a.s. za úpadcem splatnou pohledávku ve výši 187.425.457,43 Kč plynoucí ze smlouvy o úvěru ze dne 27.8.1999 ve znění jejího dodatku ze dne 4.4.2000, kterou věřitel na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19.12.2001 následně postoupil na Č. k. a.\", a že pohledávka nadále trvá, neboť nemohla zaniknout \"jednostranným započtením, provedeným úpadcem v říjnu 2001\", a dovodil, že uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru se žalovaným ze dne 31.7.2002 úpadce na sebe \"převzal svému majetku nepřiměřený závazek, spočívající ve vyplacení odstupného žalovanému ve výši desetinásobku průměrného výdělku\", neboť si musel být vědom \"existence pohledávky Č. k. a.z titulu úvěrové smlouvy\". Dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 31.7.2002 je tedy neúčinným právním úkonem ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů), a žalovaný proto je povinen vydat plnění z tohoto právního úkonu do konkursní podstaty.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10.5.2007 č.j. 13 Cmo 180/2007-83 ve znění usnesení ze dne 11.5.2007 č.j. 13 Cmo 180/2007-89 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 186.824,- Kč a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci dalších 46.710,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že \"dohoda o rozvázání pracovního poměru obsahuje úpadcův závazek, jímž se zavázal s červencovou výplatou mzdy v roce 2002 vyplatit odstupné ve výši desetinásobku průměrného výdělku, jehož výše činila 23.353,- Kč\", a že \"k dohodě o výplatě odstupného došlo za úpadkové situace úpadce, který si byl toho vědom\", odvolací soud dospěl k závěru, že úpadcův právní úkon \"učiněný v rámci dohody o rozvázání pracovního poměru dohodou je v části ujednání o přiznání odstupného v žalované výši\" neúčinný ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů), a že žalobce má právo na vrácení toho, co \"plněním neúčinného právního úkonu ušlo z konkursní podstaty úpadce, avšak jen nad rámec zákonného odstupného\". Tzv. zákonné odstupné náleží žalobci ve výši dvojnásobku průměrného výdělku a soud prvního stupně se \"jím dosud nezabýval vůbec, zejména zda byl pracovní poměr rozvázán dohodou skutečně z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm.a) - c) zákoníku práce\"; v tomto rozsahu byl proto rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odstupné vyplacené nad \"zákonnou mez\" je žalovaný povinen vrátit, neboť nárok na ně \"nevznikal přímo ze zákona\" a dohoda o jeho poskytnutí je neúčinná ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 186.824,- Kč, podal žalovaný dovolání. Namítá, že žalovaný má nárok na odstupné ve výši desetinásobku průměrného výdělku podle ustanovení §60a zákoníku práce a \"za použití vnitřního předpisu – S. a m. programu ze dne 21.2.2001\" a že dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 31.7.2002 na sebe úpadce \"nepřevzal žádný závazek\", když pouze splnil povinnost ze zákona vyplatit žalovanému odstupné, a že je proto ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů) v projednávané věci \"neaplikovatelné\". Městský soud v Praze navíc ve věci rozhodoval jako věcně nepříslušný soud, neboť věci vyplývající z pracovněprávních vztahů projednávají v prvním stupni okresní soudy. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, aby v odpovídající části zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že u zaměstnanců, jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním, náleží odstupné jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 186.824,- Kč jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že dohoda o rozvázání pracovního poměru úpadce a žalovaného byla uzavřena dne 31.7.2002 a že k výplatě sporného odstupného žalovanému došlo \"spolu se mzdou za měsíc červenec 2002\" - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb. a č. 202/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zák. práce\"), a podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb., tedy podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o konkursu a vyrovnání\").
Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm.a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku; v kolektivní smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu, lze odstupné zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné (srov. §60a odst.1 větu první a druhou zák. práce). Odstupné vyplácí zaměstnavatel po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy, pokud se se zaměstnancem nedohodne na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty (§60a odst.3 zák. práce).
Odstupné nenáleží zaměstnanci, u něhož při organizačních změnách dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele nebo který koná u zaměstnavatele práci ve vedlejším pracovním poměru (§60c zák. práce). Zaměstnanec, jehož pracovní poměr vzniká volbou nebo jmenováním a jehož pracovní poměr byl rozvázán fikcí výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce, náleží odstupné jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny (§65 odst.3 zák. práce).
Jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky [§15 odst.1 písm.d) zákona o konkursu a vyrovnání]. Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně musí být vydáno do konkursní podstaty; domáhat se toho může správce konkursní podstaty i kterýkoliv z konkursních věřitelů (§15 odst.2 zákona o konkursu a vyrovnání).
Zaměstnanec má nárok na odstupné - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení - tehdy, jestliže byl pracovní poměr rozvázán výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Výše odstupného činí dvojnásobek zaměstnancova průměrného výdělku; v kolektivní smlouvě nebo vnitřním předpisu může být stanoveno, že odstupné se zvyšuje o další násobky průměrného výdělku, popřípadě že zvýšené odstupné přísluší zaměstnanci při splnění dalších podmínek.
Nárok na odstupné vzniká ze zákona; to platí též o odstupném, zvýšeném podle kolektivní smlouvy nebo vnitřního předpisu, neboť nároky, které zaměstnancům vznikly z kolektivní smlouvy nebo vnitřního předpisu, se uplatňují a uspokojují stejně jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (srov. §20 a 21 zák. práce). Protože odstupné náleží zaměstnanci ze zákona (při splnění podmínek stanovených zákonem, popřípadě též kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem), není zaměstnancův nárok na odstupné způsobilým předmětem dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem a případná dohoda, která by řešila otázku poskytnutí odstupného zaměstnanci (zda mu bude odstupné poskytnuto či nikoliv), popřípadě jeho výši, jinak, než stanoví zákon (kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis), je podle ustanovení §242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatným právním úkonem (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 31.7.2002 - jak správně uvádí žalovaný - neobsahuje žádné ujednání o poskytnutí odstupného žalovanému; pod bodem II/2 dohody se toliko uvádí, že \"ve smyslu §60a zákoníku práce a v souladu se sociálním a mzdovým programem společnosti ze dne 21.2.2001 bod 9 náleží zaměstnanci odstupné ve výši desetinásobku průměrného výdělku, které bude vyplaceno společně se mzdou za měsíc červenec 2002\", což nesměřuje k založení právního vztahu mezi účastníky a představuje pouze označení jejich pracovněprávního vztahu, vzniklého ze zákona. Ostatně, i kdyby uvedená část dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 31.7.2002 představovala, jak se mylně domnívá odvolací soud, dohodu o odstupném, nebylo by možné uvažovat o její neúčinnosti ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona o konkursu a vyrovnání; kdyby totiž tato dohoda řešila otázky odstupného jinak, než stanoví zákon (kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis), šlo by o neplatný (a nikoliv tedy neúčinný) právní úkon, a, odpovídala-li by dohoda zákonu, nemůže se jednat, protože plnění náleží zaměstnanci ze zákona, ani o neplatný, ani o neúčinný právní úkon.
Sociální a mzdový program úpadce ze dne 21.2.2001 představuje - jak bylo soudy zjištěno - vnitřní předpis úpadce. Pod bodem 9. tohoto předpisu se řeší \"přiznání\" odstupného zvýšeného nad rámec dvojnásobku průměrného výdělku pro zaměstnance úpadce, jejichž pracovní poměr byl rozvázán výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm.a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Má-li mít tento vnitřní předpis význam pro poskytnutí odstupného podle ustanovení §60a zák. práce, musí zaměstnanci výslovně přiznávat zvýšené (další) odstupné, popřípadě též stanovit podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné; kdyby jen ponechával zvýšení odstupného na \"úvaze zaměstnavatele\" v každém jednotlivém případě poskytnutí odstupného (na přiznání odstupného \"určitým právním úkonem\" zaměstnavatele), nešlo by o vnitřní předpis, podle něhož by zvýšené (další) odstupné zaměstnanci vůbec mohlo náležet.
Z uvedeného vyplývá, že úpadce v době před prohlášením konkursu neučinil ohledně odstupného poskytnutého žalovanému ve smyslu ustanovení §60a zák. práce žádný úkon, který by mohl být podle ustanovení §15 odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání vůči konkursním věřitelům neúčinný. Právní názor odvolacího soudu, který vychází z opačného závěru, proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vedeny chybným názorem soudy za řízení důsledně nezjišťovaly, zda žalovanému vznikl při rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 31.7.2002 podle ustanovení §60a, §60c a §65 odst.3 zák. práce nárok na odstupné; bylo-li žalovanému vyplaceno odstupné, aniž by byly splněny všechny podmínky pro jeho poskytnutí, je žalovaný povinen odstupné vrátit (ve stejné podobě, jako kdyby konkurs na majetek jeho zaměstnavatele nebyl vůbec prohlášen).
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 186.824,- Kč, správný Nejvyšší soud České republiky jej v této části zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen uvedený výrok rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v dotčené části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z výše uvedeného právního názoru dovolacího soudu mimo jiné vyplývá, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, neboť nejde o spor vyvolaný konkursem. Protože Nejvyšší soud ČR nerozhodl o postoupení věci příslušnému soudu prvního stupně, bude na soudu prvního stupně, aby se věcí z hlediska věcné příslušnosti v dalším řízení zabýval a aby učinil potřebné úkony (§104a odst.1 a 2 o.s.ř.), a to nejen vůči nároku, který byl předmětem tohoto dovolacího řízení, ale i ohledně nároku na odstupné ve výši 46.710,- Kč, který byl již odvolacím soudem (jeho rozsudkem ze dne 10.5.2007 č.j. 13 Cmo 180/2007-83 ve znění usnesení ze dne 11.5.2007 č.j. 13 Cmo 180/2007-89) vrácen soudu prvního soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu