ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3794.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3794/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R.V., podnikatele, zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátkou, o 153.440,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 778/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2007 č.j. 23 Co 520/2006-255, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 153.440,- Kč s 10% úroky z prodlení od 1.3.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.3.1999 jako řidič, a (protože součástí této práce byla přeprava svěřených hodnot pro žalovaného nebo jiné subjekty), uzavřel se žalobcem dne 1.3.1999 také dohodu o hmotné odpovědnost, „obzvlášť za převážené zboží“. Dne 9.11.2000 žalovaný převážel od zákazníka T. L. s.r.o., zboží (od společnosti T. M. C. s.r.o.) do hypermarketu T. v H. K. Nakládka zboží byla provedena u T. L. s.r.o., žalovaný zboží převzal, avšak při vykládce v hypermarketu T. bylo zjištěno, že chybí 25 kusů mikrosystému A. v souhrnné hodnotě 117.500,- Kč a 6 kusů TV přijímačů Mono v souhrnné hodnotě 35.940,- Kč. Společnost T. L. s.r.o. celkovou částku 153.440,- Kč „strhla žalobci z faktur, které mu měla uhradit, jako rozdíl množství zboží převzatého u ní ve skladě a dodaného zákazníkovi“, a žalobci tak vznikla škoda, za kterou podle jeho názoru „nezpochybnitelně“ nese hmotnou odpovědnost žalovaný.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 18.11.2002 č.j. 6 C 778/2001-60 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 153.440,- Kč s 8% úroky z prodlení od 1.3.2001 do zaplacení, „v ostatním, pokud jde o úroky z prodlení ve výši 2%“, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 34.035,- Kč k rukám advokáta. Vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1.3.1999 uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, na základě níž žalovaný (zaměstnaný u žalobce jako řidič) „odpovídal m.j. za převážené zboží“. Dne 9.11.2000 bylo u zákazníka T. L. s.r.o. „žalovanému m.j. naloženo i 50 ks TV mono a 50 ks mikrosystému A.“ a tentýž den v hypermarketu T. v H. K. však „bylo vyloženo jen 44 ks TV mono a 25 ks mikrosystému A.“. Žalobci tak podle názoru soudu prvního stupně „vznikla škoda ve výši 153.440,- Kč“, za kterou podle ustanovení §176 zák. práce „odpovídá žalovaný, který zboží převážel“ a jemuž „se nepodařilo prokázat, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění“. Protože podle ustanovení §181 zák. práce zaměstnanec, který odpovídá za schodek, je povinen jej uhradit v plné výši, soud prvního stupně „rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku 153.440,- Kč“ s úroky z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby, který k 1.3.2001 „činil pouze 8%, nikoli (požadovaných) 10%“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.3.2003 č.j. 23 Co 44/2003-86 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že z hlediska vzniku odpovědnosti žalobce za schodek na svěřených hodnotách podle ustanovení §176 zák. práce „se nijak zvlášť nezabýval“ tím, zda hodnoty, na nichž vznikl schodek, byly žalobci (jako hmotně odpovědnému zaměstnanci) svěřeny, jestliže se „omezil pouze na konstatování“, že „žalovaný převážel zboží“, které mu bylo ve skladě společnosti T. L. s.r.o. „naloženo“, přestože žalovaný v průběhu řízení namítal, že podpis na kompletačním seznamu ze dne 27.10.2000 (obsahujícím seznam zboží, které T. L s.r.o. připravila k nakládce) není jeho podpisem. Jedná se přitom o námitku „zásadního významu“, neboť – jak odvolací soud uvedl – kdyby se žalovanému podařilo prokázat, že podpis na kompletačním seznamu, na kterém je uvedeno i zboží, jehož ztrátou vznikl schodek, není jeho, „znamenalo by to, že by žalobce musel jinými důkazními prostředky prokázat své tvrzení, že žalovanému byly hodnoty, na nichž vznikl schodek, skutečně svěřeny“. S poukazem na rozdílné předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 zák. práce a zvláštní odpovědnosti za schodek podle ustanovení §176 zák. práce odvolací soud dále zdůraznil, že „není podstatné, zda si zaměstnanec řádně zkontroloval, jaké hodnoty přebírá, ale především to, že je převzal“; zanedbání řádné kontroly „by mohlo mít význam teprve v případě posouzení věci podle ustanovení §172 zák. práce a zkoumání, zda došlo k porušení pracovních povinností“. Soudu prvního stupně uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu a aby se „důkladněji vypořádal i s v odvolání namítanými nesrovnalostmi v listinných důkazech předložených žalobcem“.
Okresní soud v Rakovníku poté rozsudkem ze dne 4.9.2006 č.j. 6 C 778/2001-218 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 112.355,- Kč k rukám advokátky a „České republice – Okresnímu soudu v Rakovníku“ 10.784,50 Kč. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce „neprokázal, že by mu žalovaný při přepravě zboží dne 9.11.2000 z T. L. s.r.o. do hypermarketu T. v H. K. pro firmu T. způsobil škodu, která je žalována“. Své tvrzení, že musel společnosti T. L. s.r.o. zaplatit 153.440,- Kč (resp. mu tato společnost tuto částku odečetla z jiné faktury, kterou mu měla uhradit), žalobce prokazoval listinami (fakturou č. od T. L. s.r.o. ze dne 31.1.2001 a dopisem této společnosti ze dne 2.2.2001), které však „odkazují na blíže neidentifikovanou fakturu od firmy T., dodací list bez uvedení čísla a data, příjemku taktéž bez uvedení data a čísla a kompletační seznam bez uvedení data“, z čehož tedy „není jasné, zda se jedná o listiny, jimiž byl proveden důkaz (kompletační seznam ze dne 27.10.2000, dodací list od T. M. C. s.r.o. ze dne 8.11.2000, příjemka z hypermarketu T. ze dne 9.11.2000 a faktura ze dne 30.12.2000 od T. M. C. s.r.o. pro T. L. s.r.o. na částku 153.440,- Kč), nebo o listiny jiné“. Jelikož za tohoto stavu žalobce „neprokázal“ vznik škody, jako jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti zaměstnance za škodu, „ať již ve smyslu §172 či §176 zák. práce“, soudu prvního stupně „nezbylo, než žalobu zamítnout, aniž by se zabýval dalšími předpoklady pro odpovědnost žalovaného dle §172 či §176 zák. práce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2007 č.j. 23 Co 520/2006-255 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 42.768,- Kč s 8% úroky z prodlení od 1.3.2001 do zaplacení, „jinak“ (tj. v části o zamítnutí žaloby co do částky 110.682,- Kč s úroky z prodlení) tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 46.802,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 17.954,- Kč, obojí k rukám advokátky, a že je žalobce povinen zaplatit „České republice – Okresnímu soudu v Rakovníku“ na nákladech řízení 7.764,50 Kč a žalovaný z téhož titulu 3.020,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu lze na základě listinných důkazů (zejména tzv. kompletačního seznamu ze dne 27.10.2000 a tzv. příjemky ze dne 9.11.2000) „považovat za prokázané, že ne všechno připravené zboží, které měl žalovaný dne 9.11.2000 přepravit z areálu firmy T. L. s.r.o. L. u B., bylo do hypermarketu T. v H. K. řádně přepraveno“. Protože „rovněž lze považovat za prokázané“, že hodnota zboží, které dne 9.11.2000 „nedošlo“ do hypermarketu T. v H. K. „byla vyčíslena částkou 153.440,- Kč“, která byla žalobci firmou T. L. s.r.o. předepsána k úhradě (formou zápočtu oproti pohledávce žalobce vůči této společnosti), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „žalobci tak vznikla škoda v uvedené výši“. Žalobce však podle názoru odvolacího soudu „neunesl důkazní břemeno“ ohledně převzetí hodnot, na nichž vznikl schodek, hmotně odpovědným zaměstnancem (žalobcem), neboť „provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalovaný veškeré zboží, které měl podle tzv. kompletačního seznamu dle 9.11.2000 do nákladního automobilu naložit, převzal“. Údajný podpis žalovaného na kompletačním seznamu, na který žalobce v tomto směru poukazoval a jehož pravost žalovaný zpochybňoval, „se jeví na první pohled podezřele – zcela odlišně od ostatních podpisů žalovaného“, kdy tyto pochybnosti pak „korespondují i se závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, podle něhož je velmi malá pravděpodobnost, že by se jednalo o podpis žalovaného“. Jelikož za tohoto stavu „nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti za schodek ve smyslu §176 zák. práce“, zabýval se odvolací soud dále tím, zda žalovaný neodpovídá za vzniklou škodu podle obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §172 zák. práce, a v této souvislosti zdůraznil, že zaměstnanec provádějící přepravu zboží má ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 a §171 ost. 1 zák. práce povinnost „sledovat a kontrolovat nakládku a vykládku zboží, mít přehled o tom, co skutečně bylo naloženo, a tedy co přepravuje, že totéž zboží převzal příjemce nákladu a požadovat tomu odpovídající doklady tak, aby bylo možno reagovat na případné pozdější reklamace a doložit, že ze strany dopravce (jeho zaměstnance) k žádnému pochybení nedošlo“. To však žalovaný podle názoru odvolacího soudu „zanedbal, zejména v situaci, kdy se zjistilo, že ne všechno pro něj na paletách připravené zboží se vejde na ložnou plochu vozu“, a „bylo-li posléze rozhodnuto, že se naloží nikoliv celé palety, ale jednotlivé bedny“. Jestliže žalovaný „během nakládky zůstal v kabině automobilu“, nevěnoval zvýšenou pozornost tomu, kolik zboží bude nakonec naloženo a zda a jaké zboží zůstane na místě, nehlásil tuto „ne zcela obvyklou situaci“ dispečerovi, při nakládce nepožadoval žádné doklady ohledně toho, které zboží bylo naloženo a které nikoliv, a při vykládce nepožadoval doklad od příjemce o tom, že všechno zboží, které bylo naloženo, bylo i vyloženo a převzato, pak podle mínění odvolacího soudu „zavinil, že odpovědnost za ztrátu zboží, které se nevešlo do vozu a zůstalo na místě nakládky, padla na dopravce – žalobce“, a „lze tedy uzavřít, že žalovaný svou nedbalostí porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě, a v důsledku toho vznikla žalobci škoda na majetku, za kterou tak žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení §172 zák. práce“. Protože se jednalo o škodu způsobenou z nedbalosti, kdy rozsah náhrady škody je omezen čtyřapůlnásobkem průměrného výdělku žalovaného, mohl odvolací soud přiznat žalobci na náhradě škody pouze 42.768,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání. Namítal, že žalobce soudu nepředložil žádný listinný důkaz prokazující, jaké zboží žalovaný dne 9.11.2000 ve skladu společnosti T. L. s.r.o. naložil. Předložil pouze kompletační seznam ze dne 27.10.2000, ohledně něhož bylo v průběhu řízení „jednoznačně prokázáno“, že obsahuje „zfalšovaný“ podpis žalovaného, a příjemkou ze dne 9.11.2000 „toliko prokázal, jaké zboží žalovaný vyložil a předal firmě T.“. Za této situace, kdy žalobce neprokázal, jaké zboží a v jaké hodnotě žalovaný k přepravě převzal, „stěží se může domáhat vzniku škody při přepravě“ a podle názoru dovolatele „je naprosto logické“, že vznik škody a její výši žalobce ani prokázat nemůže. Žalovaný dále vytkl odvolacímu soudu, že, ačkoli v listinách prokazujících škodu shledal nesrovnalosti a uložil soudu prvního stupně, aby se s tím vypořádal, přesto „vzal tyto listiny za věrohodné a prokazující výši škody“. Dovolatel rovněž „zásadně nesouhlasí“ s názorem odvolacího soudu, že zavinil a je odpovědný za ztrátu zboží, které „nepobral do auta a které zůstalo na rampě ve skladu“. Za toto zboží žalovaný „v žádném případě neodpovídá a ani nemůže odpovídat“. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný pochybil, když během nakládky zůstal v kabině automobilu, nevychází z provedeného dokazování, neboť odvolací soud výpověď žalovaného „nevyhodnotil v celém kontextu“, nýbrž „se opírá pouze o určité pasáže výpovědi“. Žalovaný ve své výpovědi uvedl, že „zboží bylo zabalené na paletách, které ve skladu překontroloval s pí S. a věděl, co má v autě“, a že „když bylo zboží z ¾ naloženo, šel na rampu a řekl skladníkům, že se tam zboží nevejde“. Ze svědeckých výpovědí lze přitom „s určitostí činit závěr“, že zboží se před naložením kontroluje načítací pistolí na paletách ve skladě, které jsou zabalené, poté se zabalené palety dávají na auto a již se nekontrolují. Dovolatel trvá na tom, že „zboží, které zůstalo na rampě, bylo vyznačeno na kompletačním seznamu a řádně podepsáno žalovaným a dvěma skladníky, tedy žalovaný věnoval nakládce řádnou pozornost a měl přehled o tom, jaké zboží zůstalo na rampě“. Žalovaný však „není odpovědný za to, že jeho podpis na kompletačním seznamu někdo zfalšoval“. Kromě toho zdůraznil, že během přepravy zboží od společnosti T. L. s.r.o. s sebou vezl dodací list, který předal u příjemce T., přičemž nebylo jeho povinností předat žalobci průvodní doklady o nakládce, neboť všechny doklady (dodací listy, příjemky) zůstaly ve skladu nebo u příjemce. Podle názoru dovolatele tudíž ke ztrátě zboží, které zůstalo na rampě ve skladu, „nedošlo proto, že by žalovaný porušil své pracovní povinnosti“ (žalovaný veškeré zboží, které mu bylo naloženo řádně předal příjemci), a proto „neexistuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením pracovních povinností jako jednoho z předpokladů odpovědnosti dle §172 zák. práce“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby „potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“, který „je věcně správný“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že dovolání směřuje proti výroku rozsudku, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobce (podnikatele s živnostenským oprávněním mj. pro silniční motorovou nákladní dopravu) od 1.3.1999 jako řidič a že téhož dne byla mezi účastníky sjednána rovněž dohoda o hmotné odpovědnosti, na základě níž žalovaný převzal hmotnou odpovědnost „za svěřené hodnoty, tj. za hotovosti, převážené zboží, telefonní přístroj a za svěřené vozidlo“. Dne 9.11.2000 žalovaný převážel nákladním automobilem zn. L. zboží (spotřební elektroniku společnosti T. M. C. s.r.o.) od zákazníka žalobce - společnosti T. L. s.r.o., pro příjemce T. S. ČR a.s. – hypermarket v H. K. Podle „příjemky“ vyhotovené hypermarketem T. v H. K., obsahující podpis žalobce (jako řidiče), bylo dne 9.11.2000 od dodavatele T. M. C. s.r.o. - mimo jiné - přijato namísto objednaných 50 kusů mikrosystému A. jen 25 kusů tohoto zařízení a namísto objednaných 50 kusů TV přijímačů Mono jen 44 kusů tohoto zařízení. Tento rozdíl v množství objednaného a přijatého zboží v celkové hodnotě 153.440,- Kč společnost T. L. s.r.o. započetla vůči pohledávkám žalobce tak, že je „odečetla z jeho faktur“. Žalobce se touto žalobou domáhá, aby mu žalovaný nahradil škodu ve výši 153.440,- Kč.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k době, kdy mělo dojít k tvrzené škodě - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2000, tj. přede dnem, než nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. Podle ustanovení §176 odst. 3 zák. práce se zaměstnanec zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Charakteristickými znaky svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, je jejich určení pro oběh anebo obrat a osobní dispozice odpovědného zaměstnance s nimi po celou dobu, po kterou jsou mu svěřeny. Z okruhu těchto hodnot jsou vyloučeny kupř. „telefonní přístroj“, popřípadě „svěřené vozidlo“ (jak to bylo nesprávně sjednáno v posuzované věci), neboť předmětem zvýšené odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách mohou být zásadně jen takové hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu. Může jít tedy o hodnoty určené k prodeji nebo k přepravě, tedy rovněž o odpovědnost za „převážené zboží“, jak bylo dále dohodnuto v posuzovaném případě dohodou o hmotné odpovědnosti ze dne 1.3.1999.
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31.12.2000). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, musí zaměstnavatel, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
V posuzované věci se žalobce domáhá po žalovaném náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že mu zákazník T. L. s.r.o., zajišťující prostřednictvím žalobce (jako přepravce) přepravu zboží (spotřební elektroniky) od společnosti T. M. C. s.r.o. pro T. S. ČR a.s., „odečetl z faktur žalobce“, tedy započetl vůči vzájemným pohledávkám žalobce, celkem částku 153.440,- Kč. Tato částka odpovídala hodnotě zboží (25 ks mikrosystému A. a 6 ks TV přijímačů Mono), o které příjemce T. S. ČR a.s. – hypermarket v H. K. dne 9.11.2000 přijal od žalovaného (jako řidiče zaměstnaného žalobcem) méně, než činila jeho objednávka vůči společnosti T. M. C. s.r.o.
Podle ustálené judikatury a soudní praxe (srov. např. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1971, pod poř. č. 55, str. 151, v němž obsažené obecné pojetí škody lze mutatis mutandis vztáhnout i na oblast pracovněprávních vztahů) se škodou rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná (vyčíslitelná) všeobecným ekvivalentem (penězi), a je tudíž napravitelná, nedochází-li k naturální restituci, především poskytnutím peněz. Skutečnou škodou se pak rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že v daném případě vznikla žalobci (jako zaměstnavateli žalovaného) újma na jeho majetku tím, že jeho zákazník (smluvní partner) T. L. s.r.o. učinil vůči žalobci právní úkon směřující k zániku závazku žalobce započtením vzájemných pohledávek v celkové výši 153.440,- Kč (§580 obč. zák., §358 obch. zák.). O tuto částku došlo na straně žalobce ke zmenšení jeho majetkového stavu, neboť započtení (kompenzace) nahrazuje dva právní úkony dlužníka a věřitele směřující ke splnění vzájemně se kryjících pohledávek, a proto částku ve výši 153.440,- Kč je třeba považovat za skutečnou škodu vzniklou žalobci. Protože charakteristickým znakem hodnot, za něž zaměstnanec nese zvýšenou odpovědnost podle ustanovení §176 zák. práce je skutečnost, že – jak uvedeno výše – musí být určeny k oběhu (zaměstnanec je vyúčtovává) a musí být zaměstnanci svěřeny (sám s nimi nakládá), zaměřil odvolací soud správně pozornost na to, zda žalobce prokázal, že žalovaný hodnoty v rozsahu uvedeném v „kompletačním seznamu“ převzal.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit i v tom, že za situace, kdy nebylo prokázáno, že žalovaný „veškeré zboží, které měl podle tzv. kompletačního seznamu dne 9.11.2000 do automobilu naložit, převzal“, nelze tuto škodu posoudit podle ustanovení §176 zák. práce, ale je třeba se zabývat danou věcí z pohledu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 zák. práce.
Podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §176 a 178 (§172 odst. 3 zák. práce).
Předpokladem pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu je v řízení o náhradu škody podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce povinen tvrdit (srov. §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. §101 odst.1 písm. b/ a 120 odst. 1 o. s. ř.) žalobce – zaměstnavatel.
Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§172 odst. 2 a §179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele. Škoda ve smyslu ustanovení §172 a §179 zák. práce totiž není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen takovou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a která je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002, pod poř. č. 199).
Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že žalobce „zavinil, že odpovědnost za ztrátu zboží, které se nevešlo do vozu a zůstalo na místě nakládky, padla na dopravce – žalobce“, a že tak „žalovaný svou nedbalostí porušil povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě, a v důsledku toho vznikla žalobci škoda na majetku“. Uvedený závěr představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobce předal příjemci T. S. ČR a.s. namísto 50 ks mikrosystému A. pouze 25 ks a namísto 50 ks TV Mono jen 44 ks, soudy učinily - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí - z výsledku dokazování, zejména z „tisku příjemky“ s razítkem příjemce T. vpravo dole, do něhož žalobce – jak sám uvádí – poté, co si vykládku zkontroloval, „napsal svůj čitelný podpis, resp. jméno“. Na závěru, že škoda vznikla právě na tomto zboží nemění ničeho skutečnost, že v důsledku přehlédnutí bylo 6 chybějících kusů TV Mono ve faktuře ze dne 30.12.2000 zaslané společností T. m. C. s.r.o. zákazníku T. L. spol. s r.o. nesprávně označeno jako TV, neboť ze shora zmíněného „tisku příjemky“ je zřejmé, že zboží TV bylo řádně dodáno v objednaném množství a že se tedy ve faktuře jedná jen o chybu v psaní. Oporu v provedeném dokazování – kromě jiného i ve výpovědi žalovaného – má také závěr, že žalovaný poté, co s dispečerkou Světlou „překontrolovali ve skladu na paletách připravené zboží“, po rozebrání palet nevěnoval pozornost nakládce jednotlivých kusů spotřební elektroniky („nakládku nijak nekontroloval“) vycházeje z toho, že „se to kontroluje přeci předem na paletách“. Za situace, když podle dodacích listů, které předal příjemci, bylo dodáno zboží A. a TV Mono v objednaném množství (nebyla poznačena jakákoli změna v dodávaném množství oproti objednávce), a když „kompletační seznam“ zůstal v místě nakládky, je odůvodněn závěr, že to byl právě žalovaný, který v důsledku porušení svých povinností způsobil nejen, že – jak je v dovolání v jiné souvislosti nesprávně namítáno – „žalobce soudu nepředložil žádný listinný důkaz prokazující, jaké zboží žalovaný dne 9.11.2000 ve skladu T. L. s.r.o. naložil“, ale že žalobce nemohl takový listinný důkaz předložit především společnosti T. L. s.r.o., která náhradu za ztracené zboží vyúčtovala. Za tohoto stavu mají skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Protože měnící rozsudek odvolacího soudu o uložení povinností žalovanému zaplatit žalobci 42.768,- Kč je správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu