ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3834.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3834/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. W., zastoupeného advokátem, proti žalované W. Č. r., s.r.o. zastoupené advokátem, o 780.591,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 226/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2007 č.j. 23 Co 80/2007-65, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 780.591,- Kč s úrokem z prodlení, který v žalobě vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že od 1.9.1997 pracoval u žalované ve funkci generálního ředitele \"na základě pracovní smlouvy prodloužené a nově uzavřené dne 1.12.2000\" a že podle manažerské smlouvy ze dne 2.1.2001 se mu žalovaná zavázala, obdobně jako podle dřívější pracovní smlouvy ze dne 1.12.2000, zaplatit \"sjednanou měsíční odměnu\" i za dobu prvních šesti měsíců jeho nemoci. Žalobce dne 11.3.2002 vážně onemocněl a byl v pracovní neschopnosti až do 11.6.2003. Žalovaná mu vyplatila sjednanou \"náhradu mzdy\" za první tři měsíce jeho pracovní neschopnosti a za další období mu odmítla náhradu poskytnout.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 29.3.2006 č.j. 5 C 226/2005-26 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 52.475,50 Kč k rukám advokáta. Dovodil, že žalobcův pracovní poměr nemohl být založen pracovní smlouvou, neboť \"šlo o vedoucí funkci, u které může pracovní poměr vzniknout pouze jmenováním\". Žalobce proto mohl pracovat u žalované pouze v tzv. faktickém pracovním poměru a za dobu pracovní neschopnosti mu mohou náležet pouze dávky nemocenského pojištění. V listině ze dne 2.1.2001 označené jako \"manažerská smlouva\" není obsažen platný právní úkon, neboť byla - jak bylo prokázáno v jiném sporu účastníků, vedeném pod sp. zn. 5 C 30/2003 - \"antedatována\" a za žalovanou podepsal smlouvu žalobce jako její jednatel, ačkoliv mu to střet zájmů neumožňoval.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2007 č.j. 23 Co 80/2007-65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.865,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud nejprve dospěl k závěru, že ke jmenování do funkce může dojít nejen písemným právním úkonem, ale i ústně, a že se tak může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, že zaměstnanec byl skutečně do funkce jmenován. Byla-li mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřena smlouva, z níž lze dovodit vůli zaměstnavatele jmenovat fyzickou osobu do funkce a zaměstnancův souhlas se jmenováním, vznikl by pracovní poměr v takovém případě jmenováním bez ohledu na to, jak byla smlouva \"nesprávně označena\". Smlouvu ze dne 2.1.2001 odvolací soud považoval shodně se soudem prvního stupně za neplatnou, neboť za žalovanou ji uzavřel žalobce jako její jednatel, ačkoliv mu to neumožňovala \"kolize zájmů\". Na požadované plnění proto žalobce nemá nárok.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že \"tvrzení odvolacího soudu\" o neplatnosti \"manažerské smlouvy datované dnem 2.1.2001 stejně jako dříve sepsané smlouvy uzavřené mezi žalovanou, zastoupenou žalobcem jako jednatelem, a žalobcem jako zaměstnancem žalované\" je \"neurčité\", neboť nepřihlíží k tomu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 299/2004 učinili oba účastníci \"nesporným, že pracovní poměr mezi účastníky trval od roku 1997\", a že pracovní smlouvu ze dne 1.12.2000 uzavřel se žalobcem G. M., který byl \"generálním ředitelem žalovaného pro Východní Evropu s oprávněním jednat za žalovanou zde zcela neomezeně\". V případě, že je neplatná smlouva ze dne 2.1.2001, nemůže to mít vliv na platnost \"předchozích smluvních ujednání\" účastníků; smlouva ze dne 1.12.2000 poskytuje žalobci stejnou náhradu mzdy za dobu pracovní neschopnosti v délce 6 měsíců jako smlouva ze dne 2.1.2001. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud žalobcovo dovolání pro nepřípustnost odmítl. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2007 sp. zn. 21 Cdo 313/2007, vydaný v jiném sporu účastníků, a dovozuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou správná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že dohoda označená jako \"manažerská smlouva\", která měla být mezi účastníky uzavřena dne 2.1.2001 a kterou měl za žalovanou uzavřít žalobce jako její jednatel, je neplatná, neboť pro rozpor se zájmy žalované nemohl žalobce jednat jejím jménem při uzavření smlouvy. Uvedený závěr je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Na tomto právním názoru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, a proto z důvodu této právní otázky nemůže mít rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Žalobce dovozuje, že jeho nárok na náhradu mzdy za dobu prvních šesti měsíců doby pracovní neschopnosti vyplývá - je-li smlouva ze dne 2.1.2001 opravdu neplatná - ze smlouvy ze dne 1.12.2000. Přehlíží ovšem, že tato smlouva označená jako \"pracovní smlouva na dobu určitou\" je ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm.a) zákoníku práce neplatná, neboť jejím předmětem (\"výkon funkce generálního ředitele na plný pracovní úvazek\") byl výkon činnosti statutárního orgánu žalované (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Uvedená smlouva tedy rovněž nemůže založit nárok na žalobcem požadované plnění.
Žalobcův nárok nemůže vyplývat ani z toho, že účastníci učinili v jiném řízení (v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 299/2004) \"nesporným, že pracovní poměr mezi účastníky trval od roku 1997\", neboť shodná tvrzení účastníků mohou mít jen význam předvídaný v ustanovení §120 odst.4 o.s.ř. pro řízení, v němž byla učiněna, a současně pouze tehdy, nebylo-li dokazováním o rozhodných (shodně tvrzených) skutečnostech zjištěno něco jiného, a jen jestliže se týkají skutkové stránky věci a nikoliv jejího právního posouzení. Učinili-li tedy účastníci v jiném řízení \"nesporným\", že jejich pracovní poměr \"trval od roku 1997\", vyjádřili se tím k právnímu posouzení věci, z něhož soud ve smyslu ustanovení §120 odst.4 o.s.ř. nemůže (při zjišťování skutkového stavu věci) vycházet.
Žalobce ve svých úvahách dále nebere náležitě v úvahu, že mzda přísluší za vykonanou práci a že mzda se sjednává v pracovní nebo jiné smlouvě (srov. §4 odst.1 a 3 zákona č. 1/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Za dobu pracovní neschopnosti zaměstnanci nenáleží mzda a ani náhrada mzdy, ale dávky nemocenského pojištění podle zvláštních právních předpisů (srov. §127 zákoníku práce); bez ohledu na ostatní již z tohoto důvodu žalobce nemohl mít se svou žalobou úspěch.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu