ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3914.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3914/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. V. D., zastoupeného advokátem, proti A. D., zastoupenému advokátkou, o 177.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 170/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. dubna 2007, č. j. 18 Co 414/2006-131, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 177.000,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, které v žalobě rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval od 1. 5. 2000 jako „právní zástupce“. Ačkoli v pracovní smlouvě bylo ujednáno, že „za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda ve výši 15.000,-Kč + 20% a více odměny, dle jednotlivých zadaných úkolů“, žalovaný „postupně přestal“ žalobci vyplácet část mzdy „ve výši 20% z částky 15.000,- Kč“. Po jednání účastníků sice žalovaný dne 3. 4. 2003 písemně uznal dluh ve výši 81.000,- Kč, avšak tuto částku ani dalších 96.000,- Kč za období od uznání dluhu do skončení pracovního poměru (dne 31. 12. 2005) odmítá žalobci vyplatit.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č.j. 10 C 170/2005-93, řízení o části žaloby, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 5.000,-Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 3.000,-Kč od 16. 1. 2004 a s 2% úrokem z prodlení z částky 2.000,-Kč od 16. 2. 2004, to vše do zaplacení, zastavil, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 32.246,-Kč k rukám advokátky. Při posuzování ujednání v pracovní smlouvě, podle kterého „za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda ve výši 15.000,-Kč + 20% a více odměny, dle jednotlivých zadaných úkolů“, vyšel z toho, že není zřejmé, z čeho je výše nenárokové části mzdy počítána, že zaměstnavatel nemá žádné vnitřní směrnice, které by např. upravovaly vyčíslení nenárokové části mzdy a že není specifikována forma zadávání úkolů, na které se její poskytnutí má vázat, ani způsob jejich vyhodnocení, a dovodil, že pracovní smlouva je v této části neurčitá a tedy neplatná. Rovněž listinu ze dne 3. 4. 2003, ve které podle názoru žalobce žalovaný uznal svůj dluh, posoudil jako neurčitou, neboť z ní není zřejmé, jakého období a v jakých dílčích výších „uznávaný subjekt uznání závazku činí“; navíc „žalovaný popírá, že by tuto listinu podepsal, parafa a razítko zaměstnavatele je v dolní části listiny, nikoliv bezprostředně pod textem, což vzbuzuje pochybnosti o skutečném projevu vůle žalovaného uznat svůj závazek vůči žalobci“. Uzavřel, že na základě neplatných právních úkonů nelze dovozovat právní nárok žalobce. Částečné zastavení řízení bylo důsledkem zpětvzetí žaloby v uvedené části.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 18 Co 414/2006-131, rozsudek soudu prvního stupně, „vyjma nenapadeného výroku II.“ (výroku o částečném zastavení řízení), změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 172.000,- Kč „s 3% úrokem z prodlení z částky 81.000,-Kč od 16. 4. 2003 do zaplacení, s 2,5% úrokem z prodlení z částky 3.000,- Kč od 16. 5., 16. 6., 16. 7. 2003 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 3.000,- Kč od 16. 8., 16. 9., 16. 10., 16. 11., 16. 12. 2003, s 2% úrokem z prodlení z částky 1.000,- Kč od 16. 2. 2004, s 2% úrokem z prodlení z částky 3.000,-Kč od 16. 3., 16. 4., 16. 5., 16. 6., 16. 7., 16. 8., 16. 9., 16. 10., 16. 11., 16. 12. 2004, 16. 1., 16. 2., 16. 3., od 16. 4., 16. 5., 16. 6., 16. 7., 16. 8., 16. 9., 16. 10., 16. 11. a 16. 12. 2005 do zaplacení“, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 39.968,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 38.102,- Kč tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce a že se žalobci vrací „z účtu Okresního soudu v Chrudimi“ přeplatek soudního poplatku z odvolání ve výši 200,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 1. 5. 2000 obsahuje určité a srozumitelné ujednání o „výši mzdy ve výši 15.000,-Kč + 20%“; na tomto ujednání „neshledává nic neurčitého či nesrozumitelného“. Ujednání o „výši mzdy ve výši 15.000, - Kč + 20%“ proto posoudil jako platný právní úkon. Opačný výklad by podle odvolacího soudu byl výkladem odporujícím ustanovení §7 odst. 2 a §240 odst. 3 zák. práce pro rozpor s dobrými mravy. Ujednanou „výši mzdy ve výši 15.000, - Kč + 20%“ dále posoudil jako nárokovou (nikoli nenárokovou) složku mzdy ujednanou mezi účastníky v pracovní smlouvě, neboť ze smlouvy uzavřené mezi účastníky nic takového nevyplývá, „a to zvláště za situace, kdy žalovaný neměl žádný vnitřní předpis, který by upravoval nenárokovou složku mzdy, například prémiový řád, z něhož by bylo patrno, že lze připustit výklad, že část mzdy - 20% nad 15.000,- Kč dohodnutá v pracovní smlouvě je nenárokovou složkou mzdy a přísluší zaměstnanci - žalobci až při splnění určitých úkolů“. Neurčitou – na rozdíl od soudu prvního stupně - neshledal odvolací soud ani „listinu uznání dluhu“ ze dne 3. 4. 2003, neboť z ní je patrno, kdo uznání činí, vůči komu, jakou částku uznává a z jakého titulu, tedy, že „jde o nedoplatek části nárokové mzdy dle článku II. ve výši 20% ze základu 15.000, - Kč“. I když v listině není uvedeno, za jaké období oněch 20% ze základu 15.000,- Kč je, nečiní tato skutečnost uznání dluhu za neplatné, neboť je v uznání uvedena celková výše dluhu žalovaného vůči žalobci, a to dluhu před datem 3. 4. 2003. I toto uznání dluhu proto považoval za platné, „zvláště s ohledem na prohlášení žalovaného ze dne 20. 2. 2006, v němž připouští, že listinu podepsal, ale s jejím obsahem se před podpisem dostatečně neseznámil, což však nemůže jít k tíži žalobce - zaměstnance žalovaného (§7 odst. 2 zákoníku práce - zákona č. 65/1965 Sb.)“. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobci kromě částky 5.000,- Kč zaplatil další částku z požadovaných 177.000,- Kč, posoudil žalobu (s výjimkou zpětvzaté části) jako důvodnou. Přestože by žalobce mohl v určitém období požadovat na příslušenství více, odvolací soud mu nemohl vyšší než požadovaný úrok přiznat, neboť „by tak překročil požadavek žalobce v žalobě“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání v pracovní smlouvě o výši mzdy je určité a že uvedených 20% (přičemž ke slovnímu obratu „a více mzdy“ se odvolací soud nevyjadřuje) má být bez dalšího počítáno z uvedené částky 15.000,-Kč, tedy, že „odvolací soud má za to, že nároková mzda činí 18.000,- Kč“. Podle jeho názoru, kdyby účastníci uvedeného právního úkonu měli vůli sjednat nárokovou mzdu ve výši 18.000,- Kč, potom by částku 18.000,-Kč „numericky v pracovní smlouvě uvedli“ a nepoužívali by neurčité formulace „+ 20% a více odměny dle jednotlivých zadaných úkolů“. Navíc nemohlo jít ani o nárokovou složku mzdy, neboť, neměl-li zaměstnavatel (žalovaný) žádný vnitřní předpis týkající se odměňování, musel by nejdříve být zaměstnavatelem zadán pracovní úkol a po jeho splnění zaměstnancem vyhodnocen a s ohledem na jeho splnění teprve přiznána tomu odpovídající složka mzdy; tak tomu za žalované období bylo pouze jednou, když dne 18. 12. 2005 bylo žalobci vyplaceno 5.000,- Kč jako odměna dle vyhodnocení mimořádných úkolů. Oproti odvolacímu soudu shledává pro její neurčitost neplatnou i „listinu o uznání dluhu „ze dne 3. 4. 2003, neboť „zde chybí projev vůle zaměstnavatele uznat dluh“ („žalovaný toto považoval za jakýsi příslib možnosti vyšší mzdy pro případ, že budou firmou vykazovány dobré ekonomické výsledky“), a z jejího obsahu není jasné, jakého období se má týkat a jakými částkami je uvedená konečná částka tvořena. Namítá také, že závěr, že ujednání o mzdě v pracovní smlouvě a v listině ze dne 3. 4. 2003 je platné, je závěrem učiněným v rozporu s dobrými mravy, neboť „projev vůle účastníka v prvním případě nebyl, že uzavírá smlouvu s pevnou složkou mzdy 18.000,- Kč a v druhém případě nesměřoval jeho projev vůle k uznání pohledávky ve výši 81.000,- Kč“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený potvrzující rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce byl v době od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2005 zaměstnancem žalovaného se zařazením „právní zástupce“. Podle ujednání v bodu II. pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 5. 2000 „za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda ve výši 15.000,-Kč + 20% a více odměny, dle jednotlivých zadaných úkolů“. Převážnou část trvání pracovního poměru žalovaný vyplácel žalobci mzdu ve výši 15.000,- Kč měsíčně. Žalobce se domáhá, aby mu žalovaný doplatil za každý měsíc částku 3.000,- Kč (což je 20% z částky 15.000,- Kč).
Za tohoto skutkového stavu řešily soudy mimo jiné otázku posouzení obsahu ujednání mezi účastníky uvedeného pod bodem II. pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2000.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá doplatku mzdy za období od 1. 5. 2000 do 31. 12. 2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 3. 2006, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům.
Neurčitost projevu vůle nelze předem považovat za neodstranitelnou pomocí jeho výkladu. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Vzniknou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází přitom z výsledků dokazování a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ustanovení §240 odst. 3 zák. práce formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl (neměli) nebo kterou sice měl (měli), ale kterou neprojevil (neprojevili) - srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997. Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce přihlédnout zejména k tomu, za jakých okolností byl projev vůle učiněn a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký právní úkon se jedná (jaká práva nebo povinnosti měla podle něj vzniknout, změnit se nebo zaniknout); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, jejichž celkové zhodnocení musí odpovídat dobrým mravům.
Uvedeným způsobem však při výkladu dvoustranného projevu vůle (ujednání, že „za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda ve výši 15.000,-Kč + 20% a více odměny, dle jednotlivých zadaných úkolů“) odvolací soud nepostupoval. Spokojil se konstatováním, že „pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 1. 5. 2000 obsahuje určité a srozumitelné ujednání o výši mzdy ve výši 15.000,-Kč + 20%“ a že „na tomto ujednání neshledává nic neurčitého či nesrozumitelného“. Pominul přitom, že celé ujednání v bodu II. pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2000 zní „za vykonanou práci náleží zaměstnanci mzda ve výši 15.000,-Kč + 20% a více odměny, dle jednotlivých zadaných úkolů“. Při výkladu projevu vůle tak nepřihlížel k celému projevu vůle (k celému obsahu ujednání), ale vytrhl z něj jen část a ani tu nevyložil korektně (nevyložil z čeho usuzuje, že údaj „20%“ se vztahuje právě k částce 15.000,- Kč). Celé ujednání o mzdě totiž nepochybně tvoří jeden celek a hovoří se v něm nejen o pevné složce (15.000,- Kč), ale také, „o 20% a více odměny, dle jednotlivých zadaných úkolů“. Proto při výkladu toho, co bylo mezi účastníky ujednáno, měl přihlédnout nejen k tomu, že žalobci náleželo nepochybně 15.000,- Kč, ale že mezi účastníky byla ujednána i část mzdy, jejíž výše byla charakterizovaná jako závislá na splnění jednotlivých zadaných úkolů (srov. slova „dle jednotlivých zadaných úkolů“).
K problematice sporů o zaplacení mzdy dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složku mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele.
V projednávané věci je z formulace v bodě II. pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2000 zřejmé, že ona další část mzdy sjednaná jako „+ 20% a více odměny, dle jednotlivých zadaných úkolů“ není definována jako pevná částka zjistitelná jen na základě splnění běžných pracovních povinností, ale že její vznik a výše „20% a více“ je nepochybně odvislá od toho, zda a v jaké výši zaměstnavatel (žalovaný) tuto odměnu „dle zadaných úkolů“ žalobci přizná; tato složka mzdy má tedy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel (žalovaný) rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci (žalobci).
Souhlasit nelze ani s tím, jak odvolací soud přistoupil k hodnocení listiny ze dne 3. 4. 2003. I když lze souhlasit s tím, že z uvedené listiny lze dovodit, kdo, vůči komu, z jakého důvodu a v jaké výši písemně dluh uznává, odvolací soud přehlédl, že, na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku (srov. §558 obč. zák.), nezakládá uznání nároku domněnku existence dluhu v době uznání. Důsledkem uznání dluhu je toliko jiná promlčecí lhůta u uznaného nároku (srov. §263 odst. 2 zák. práce). Proto soud prvního stupně správně poukázal na to, že je třeba také zkoumat, za jaké období a v jakých dílčích výších je nárok písemně uznán.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Mojmír P u t n a , v. r.
předseda senátu