ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3997.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3997/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) M. Z., a b) I. Z., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 C 386/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. května 2007 č.j. 29 Co 6/2007-349, takto:
Rozsudek krajského soudu se - s výjimkou výroku o povinnosti žalovaného zaplatit doplatek soudního poplatku z odvolání - zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 19.12.2000 domáhali, aby bylo určeno, že \"nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. n. N. pro katastrální území M. u J. n. N., obec M., jako objekt bydlení, s pozemkem parc. č. 444 - stavební a pozemkem parc. č. 1151 - ostatní plocha, manipulační plocha, jsou ve společném jmění manželů M. Z. a I. Z. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že vlastnické právo k uvedeným nemovitostem nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 6.3.1995 a že hodnota nemovitostí v té době činila 1.500.000,- Kč. Dne 23.1.1996 uzavřeli s V. J. smlouvu o půjčce na částku 600.000,- Kč, splatnou nejpozději do 22.1.1997, a půjčku zajistili zástavním právem, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 25.1.1996 k jejich \"rodinnému domku v J.\"; ačkoliv úroky nebyly \"písemně sjednány\", V. J. po nich požadoval z půjčky měsíční úrok ve výši 13%, tj. 78.000,- Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci, což žalobci \"zajišťovali vystavováním vlastních směnek\". Protože se při třetí splátce úroků \"dostali do finančních potíží\", přistoupili na \"podmínky věřitele\", který jim v srpnu 1996 \"předložil k podpisu smlouvy, kterými zkrátil splatnost půjčky do 31.8.1996, rozdělil půjčku na částku 100.000,- Kč a 500.000,- Kč\" a zajistil je zástavními právy k nemovitostem ve vlastnictví žalobců; rodinný domek v J. zajišťoval půjčku ve výši 500.000,- Kč a dům s truhlářskou dílnou v M. – Č., kterého se týká projednávaná věc, půjčku ve výši 100.000,- Kč. Dne 19.8.1996 V. J. rovněž \"předložil žalobcům k podpisu\" kupní smlouvu, podle které prodávají nemovitosti v M. – Č. za cenu 100.000,- Kč Ing. P. S. (s tím, že v ceně bylo zahrnuto i vybavení truhlářské dílny). Žalobci uzavírali tyto smlouvy \"pod značným psychickým tlakem, zejména smlouvu kupní, neboť měli obavu z postoupení a vymáhání pohledávek z vlastních směnek\", a kupující a věřitel V. J. je ujišťovali, že \"obsah kupní smlouvy není před datem splatnosti půjčky závazný\"; na návrh kupujícího byl posléze podle této smlouvy povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobci namítají, že obsah kupní smlouvy ze dne 19.8.1996 \"neodpovídal jejich pravé a svobodné vůli\" a že \"účelem kupní smlouvy bylo zajištění pohledávky V. J., nikoliv převod nemovitostí na Ing. P. S.\". Protože kupní smlouva ze dne 19.8.1996 je absolutně neplatná, nestal se Ing. P. S. vlastníkem nemovitostí a nemohl je platně převést na žalovaného.
Žalovaný uvedl, že nemovitosti koupil prostřednictvím realitní kanceláře v dobré víře, že prodávající je jejich vlastníkem. Byl upozorněn, že na nemovitostech váznou zástavní práva ve prospěch Č. s., a.s., která zajišťovala dluhy žalobkyně, a s prodávajícím Ing. P. S. a Č. s., a.s. bylo dohodnuto, že \"na vyplacení zástavy\" uhradí kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem ve výši 310.000,- Kč na účet zástavního věřitele, který se poté vzdal zástavních práv. Tvrzení žalobců považuje za účelová, neboť žalobci se o nemovitosti od roku 1998, kdy je vlastníkem, nezajímali, nikdy ho nekontaktovali, a poté, co je zástavní právo k nemovitostem vymazáno a objekt je zhodnocen částkou 1.000.000,- Kč, je \"jistě\" určení vlastnictví k nemovitostem pro žalobce \"velice výhodné\".
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 18.10.2006 č.j. 1 C 386/2000-328 žalobě vyhověl a rozhodl, že \"účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení\". Poté, co dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, vzal z provedených důkazů za prokázané, že žalobci uzavřeli s V. J. smlouvu o půjčce v lednu 1996, že následně \"i v důsledku lichvářského úroku, který po nich V. J. požadoval\", se jejich \"finanční problémy prohloubily\" a žalobci vystavovali na zaplacení dluhu včetně úroků vlastní směnky, že V. J. muselo být zřejmé, že žalobci nebudou moci svým závazkům dostát, a že proto původní půjčku 600.000,- Kč \"rozdělil\" na dvě části, přičemž 100.000,- Kč \"zajistil nejen novou smlouvou o půjčce a smlouvou zástavní, ale přímo i kupní smlouvou dne 19.8.1996\", kde jako kupující vystupovala \"osoba jemu blízká - Ing. S.\", čímž \"získal ještě před splatností půjčky a bez jakékoliv souvislosti se smlouvou o půjčce možnost uspokojit se ze zastavené věci před splatností pohledávky\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vůle žalobců při uzavírání kupní smlouvy ze dne 19.8.1996 s Ing. P. S. nebyla vážná a svobodná, že kupní smlouva byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího (zástavního věřitele) byla uspokojena tím, že \"na něj resp. na osobu jemu blízkou\" přejde vlastnictví prodávajícího (zástavního dlužníka) k zástavě a že kupní smlouva ze dne 19.8.1996 je proto neplatným právním úkonem podle §39 občanského zákoníku. O tom, že žalobci ve skutečnosti \"neměli úmysl své nemovitosti prodat\", svědčí podle soudu prvního stupně jejich \"protest proti registraci kupní smlouvy zaslaný katastrálnímu úřadu\", dopis jejich zástupkyně JUDr. R. Ing. P. S. a \"rozpor mezi kupní cenou 100.000,- Kč oproti skutečné ceně nemovitostí\". Soud prvního stupně dále uvedl, že \"nelze považovat za nevěrohodné ani tvrzení žalobců o strachu z vymáhání pohledávek z vlastních směnek a o psychickém donucení k podpisu kupní smlouvy\", neboť žalobci se již od roku 2000 ukrývají na neznámém místě, že je rovněž \"nelogické, aby žalobci v den, kdy půjčku zajistili zástavním právem k nemovitostem, zamýšleli téhož dne tyto nemovitosti prodat\", a že Ing. P. S. jako známý V. J., si uvědomoval že se jedná o právní úkon, kterým žalobci vyrovnávají své závazky vůči věřiteli V. J.
K odvolání účastníků (odvolání žalobců směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4.5.2007 č.j. 29 Co 6/2007-349 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.000,- Kč a před odvolacím soudem 23.600,- Kč, vše \"u advokátky JUDr. H. Š.\", a že žalovaný je povinen zaplatit \"ČR - Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou\" doplatek soudního poplatku z odvolání ve výši 2.000,- Kč. Poté, co zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, odvolací soud vzal v úvahu, že při uzavření kupní smlouvy ze dne 19.8.1996 Ing. P. S. věděl, že \"prodejem nemovitostí má být řešeno vrácení půjčky věřiteli J. a ten také prodej zprostředkoval\", a že žalobci \"jednali pod psychickým tlakem, neboť hrozilo vymáhání pohledávek a ztráta majetku\", a dovodil, že tvrzení žalobců o nesvobodné vůli při uzavření kupní smlouvy nebylo prokázáno, když \"výhružky v tomto směru nelze považovat za protiprávní, neboť věřitel má jistě právo své pohledávky vymáhat či převést na jinou osobu\", a žalobci se zdržovali na neznámém místě proto, aby \"se vyhnuli nepříjemným střetnutím\" se svými věřiteli a \"oddálili vymáhání dluhů věřiteli\". Podle odvolacího soudu některé důkazy \"svědčí\" též o tom, že \"mohou být pravdivá\" tvrzení žalobců, podle kterých \"převod vlastnictví k nemovitostem měl být realizován (zřejmě podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí) teprve za podmínky, že nedojde k zaplacení dluhů z půjčky V. J.\" (podpisy žalobců na návrhu na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 19.8.1996 \"skutečně vypadají jako napodobeniny\" a návrh na vklad byl u katastrálního úřadu podán dne 12.3.1997 až po marném uplynutí splatnosti půjčky), avšak další důkazy tvrzení žalobců o \"nedostatku jejich vůle a podle jejich mínění i Ing. S. k uzavření kupní smlouvy dne 19.8.1996\" nepotvrzují (v dopise zástupkyně žalobců JUDr. R. ze dne 8.12.1996 \"pisatelka uplatňuje neplatnost kupní smlouvy pouze pro tvrzený nátlak nikoliv pro rozpor s vůlí žalobců\" a dovolává se \"pouze dohodnutého zpětného převodu v případě uhrazení dluhu\") a lze z nich dovodit, že Ing. P. S. uzavřel kupní smlouvu \"s cílem získat nemovitosti do vlastnictví pro své podnikatelské záměry, a to bez odkládací či rozvazovací podmínky ve vztahu k zaplacení dluhu žalobců vůči J., byť mu bylo zřejmé, že prodejem má být dluh řešen a také věřiteli dlužnou částku předal\". Odvolací soud dále dovodil, že \"není nic nelogického\" na tom, že žalobci \"týž den podepsali zástavní smlouvu i kupní smlouvu\", neboť zástavní byla uzavřena k zajištění pohledávky V. J. a kupní smlouva převáděla vlastnické právo k nemovitostem na Ing. S., takže tento postup spíše svědčí pro domněnku, že převod vlastnictví \"byl v tu dobu jistý a věřitel chtěl mít zajištěnu svou pohledávku zástavním právem na nemovitostech i vůči dalšímu vlastníkovi\", a že \"nemůže obstát ani argument o nepřiměřeně nízké kupní ceně, neboť nemovitosti byly zatíženy zástavním právem k zajištění úvěru v celkové výši 1.960.000,- Kč\" u Č. s., a.s. Odvolací soud nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně, že \"lze na tento případ aplikovat judikát NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/99 o propadné zástavě\", neboť \"v projednávané věci nebyl nabyvatelem vlastnického práva k nemovitostem věřitel J., ale Ing. S., který nebyl ani vůči věřiteli osobou blízkou (§116 obč. zák.)\", a uvedl, že \"pokud se zástavní věřitel se zástavními dlužníky a kupujícím dohodl na prodeji zastavené nemovitosti s tím, že z kupní ceny bude jeho pohledávka uhrazena, není na takovém postupu nic nezákonného ani neobvyklého\", když \"shodně postupovala i Č. s., a.s., za jejíž součinnosti (souhlas, vybraný znalec k ocenění nemovitostí) prodal Ing. S. nemovitosti žalovanému, jenž pak uhradil věřiteli pohledávku, resp. cenu zástavy podle §170 písm.e) občanského zákoníku\". Odvolací soud uzavřel, že žalobci neprokázali \"tvrzený nedostatek svobodné vůle při uzavírání kupní smlouvy s Ing. S.\", že \"spolehlivě neprokázali ani dojednání převodu nemovitostí \"s podmínkou odkládací či rozvazovací\" a že nebyl \"prokázán ani rozpor kupní smlouvy se zákonem podle ustanovení §39 občanského zákoníku\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - s výjimkou, jak vyplývá z jeho obsahu, výroku o povinnosti žalovaného zaplatit doplatek soudního poplatku z odvolání - podali žalobci dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu v první řadě, že sice zopakoval veškeré důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, avšak dospěl ke skutkovému zjištění, které je \"v naprostém protikladu se zjištěním soudu prvního stupně\", čímž \"porušil zásadu rozhodování dvojí instance\". Ve věci samé žalobci namítají, že kupní smlouvu o prodeji nemovitosti Ing. P. S. podepsali spolu se zástavní smlouvou dne 19.8.1996 ještě před splatností zajištěné pohledávky (její splatnost měla nastat teprve dnem 31.8.1996) a že kupní cena byla sjednána ve výši zajišťované pohledávky částkou 100.000,- Kč, což představuje \"zlomek pořizovací ceny (1/12)\", a dovozují, že kupní smlouvu neuzavřeli za účelem úhrady dluhu, ale - jak je zřejmé právě z \"nepřiměřeně nízké ceny rovnající se výši pohledávky věřitele\" - v souvislosti se zajištěním pohledávky věřitele V. J. Žalobci v této souvislosti poukázali na ujednání obsažené v zástavní smlouvě ze dne 19.8.1996, podle něhož v případě nesplnění dluhu do 31.8.1996 je \"zástavní věřitel oprávněn počínaje následujícím dnem k uspokojení své pohledávky a jejího příslušenství prodat jménem zástavce zastavené nemovitosti sám nebo prostřednictvím třetí osoby\", a dovozují, že \"následně realizací kupní smlouvy skutečně zástavní věřitel uspokojil svoji pohledávku přímo, tedy obešel předpisy o realizaci zástavy\". Z dopisu zástupkyně žalobců JUDr. R. ze dne 8.12.1996 podle názoru dovolatelů vyplývá, že \"převod nemovitostí byl podmíněn nezaplacením půjčky věřiteli\" a že jako \"právní zástupkyně žalobců volila taktiku pokusu o smír\", neboť se snažila \"především s kupujícím vyjednávat a předejít tak vleklým soudním sporům\"; nelze z něj dovozovat, že by žalobci \"měli vůli nemovitost prodat\" Ing. P. S. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud uvěřil Ing. P. S., podle kterého \"motivací napadené transakce byl jeho podnikatelský záměr\", když \"při koupi zaplatil za nemovitosti 100.000,- Kč\" a při jejich prodeji žalovanému podle kupní smlouvy ze dne 29.1.1998 obdržel \"cenu 310.000,- Kč, kterou poukázal Č. s.\", a když tedy \"tyto převody pro něj byly nevýhodné\". Žalovaný měl podle názoru žalobců \"možnost ověřit si skutečnosti týkající se převodu mezi žalobci a Ing. S.\", neboť se zúčastnil jednání s Č. s., a.s. o \"vyplacení zástavy před uzavřením kupní smlouvy ze dne 28.1.1998\" a musel vědět, že \"podstupuje rizikový obchod\". Žalobci dospívají k závěru, že kupní smlouva ze dne 19.8.1996 \"měla pouze zajišťovat pohledávku\" zástavního věřitele V. J. a že šlo o sjednání tzv. propadné zástavy, i když \"kupující byl osobou odlišnou od zástavního věřitele\". Kupující Ing. P. S. byl \"známým\" věřitele V. J., který \"převod zprostředkoval\"; zástavní věřitel tak zajistil převod nemovitostí ještě před uplynutím splatnosti půjčky kupní smlouvou na svého známého, od kterého následně obdržel kupní cenu ve výši dluhu, čímž \"obešel ustanovení o zástavním právu\", a z hlediska tzv. propadné zástavy není významné, kdo zástavu koupil, ale že věřitel \"svůj věřitelský nárok zajištěný zástavou realizuje přímo, proti smyslu ustanovení o zástavním právu\". Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (zjištění soudů v tomto směru dovolatelé nezpochybňují), že V. J. poskytl podle smlouvy o půjčce ze dne 23.1.1996 žalobcům dne 22.1.1996 půjčku ve výši 600.000,- Kč, kterou se žalobci zavázali vrátit nejpozději do 22.1.1997; půjčka měla být (podle tvrzení žalobců) zajištěna zástavním právem, zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 25.1.1996 k \"rodinnému domku žalobců v J., okr. J. n. N.\". Dne 19.8.1996 byly mezi V. J. a žalobci uzavřeny další smlouvy o půjčce na částky 500.000,- Kč a 100.000,- Kč \"s termínem splatnosti do 31.8.1996\", aniž by půjčky byly žalobcům skutečně poskytnuty (podle žalobců byla těmito smlouvami původní půjčka 600.000,- Kč \"rozdělena\", neboť ji žalobci nespláceli), a k zajištění pohledávky ve výši 100.000,- Kč bylo podle zástavní smlouvy ze dne 19.8.1996 zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem (právní účinky vkladu zástavního práva nastaly ke dni 21.8.1996). Dne 19.8.1996 žalobci dále podepsali kupní smlouvu, podle které prodávají Ing. P. S. nemovitosti dané do zástavy za kupní cenu 100.000,- Kč, jež jim byla uhrazena \"v hotovosti při podpisu smlouvy\", a podle níž si byl kupující \"vědom skutečnosti\", že na nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch \"Č. s., a.s., pobočka J. n.N.\" pro pohledávky ve výši 1.625.000,- Kč a 460.000,- Kč; Ing. P. S. kupní smlouvu podepsal dne 9.9.1996 a právní účinky vkladu vlastnického práva pro kupujícího nastaly dnem 12.3.1997. Kupní smlouvou ze dne 29.1.1998 Ing. P. S. předmětné nemovitosti prodal žalovanému za kupní cenu 310.000,- Kč, která bude vyplacena \"Č. s., a.s., pobočka J. n.N.\", neboť \"prodávající odpovídá jako zástavce do výše kupní ceny za dluh předchozího vlastníka\" zajištěný zástavním právem; právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného vznikly dnem 4.2.1998.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst.1 a §151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (popřípadě jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Ve smyslu tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě. Uvedený závěr, který nyní vyplývá přímo z ustanovení §169 písm.e) občanského zákoníku, dovodila pro právní vztahy vzniklé před 1.1.2001 ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Protiprávní je nejen sjednání samotné tzv. propadné zástavy, při níž zástava připadne na úhradu zajištěné pohledávky zástavnímu věřiteli, ale každá smlouva, podle níž převezme zástavu do vlastnictví po dohodě na úhradu zajištěné pohledávky se zástavním věřitelem třetí osoba, a to za stejných podmínek, za nichž by se jinak sjednala tzv. propadná zástava. Uzavře-li zástavní dlužník s takovou třetí osobou, jednající v dohodě se zástavním věřitelem (a v jeho intencích), smlouvu, podle níž třetí osoba přebírá do vlastnictví zástavu na úhradu zajištěné pohledávky, má to ve svých důsledcích stejné právní následky jako sjednání tzv. propadné zástavy; je tím totiž umožněno, aby se zástavní věřitel (v dohodě s touto osobou) uspokojil obdobně, jak by tomu bylo při sjednání samotné tzv. propadné zástavy. Smlouvu s uvedeným obsahem je proto třeba považovat pro rozpor se zákonem za neplatný právní úkon (§39 občanského zákoníku).
Z kupní smlouvy ze dne 19.8.1996 je zřejmé, že Ing. P. S. jí v dohodě se zástavním věřitelem V. J. nabyl zástavu za obdobných podmínek, za jakých by jinak (při sjednání tzv. propadné zástavy) propadla zástavnímu věřiteli. Podstatné tu jsou především skutečnosti, že převod vlastnictví na \"kupujícího\" Ing. P. S. byl podle smlouvy, podepsané žalobci ještě před splatností zástavním právem zajištěné pohledávky a za kupní cenu, která odpovídala, bez ohledu na skutečnou hodnotu zástavy, výši zajištěné pohledávky, proveden (vlastnické právo vloženo) až poté, co nastala splatnost pohledávky zástavního věřitele a co žalobci zajištěnou pohledávku nesplnili, a že zástavní věřitel Václav Jiskra tím zástavním právem zajištěnou pohledávku realizoval (uspokojil), v rozporu s účelem zástavního práva, tak, že zajistil převod nemovitostí ještě před uplynutím splatnosti půjčky na svého známého Ing. P. S., od kterého následně - ačkoliv se v kupní smlouvě uvádí, že kupní cena 100.000,- Kč byla prodávajícím žalobcům uhrazena \"v hotovosti při podpisu smlouvy\" - obdržel plnění ve výši zajištěné pohledávky; ve vztahu ke \"sjednané kupní ceně\" nelze důvodně argumentovat tím, že prodávané nemovitosti byly zatíženy zástavním právem k zajištění úvěru v celkové výši 1.960.000,- Kč u \"Č. s., a.s., pobočka J. n.N.\", neboť kupující Ing. P. S. vzal, jak vyplývá z obsahu smlouvy, zatížení nemovitostí tímto zástavním právem \"na vědomí\", aniž by se tímto zástavním právem zajištěnou pohledávku zavázal uhradit (alespoň v rozsahu skutečné hodnoty nemovitostí, přesahujícím \"sjednanou kupní cenu\" 100.000,- Kč). I když zástava nepropadla \"přímo\" zástavnímu věřiteli, je tedy nepochybné, že skutečný účel kupní smlouvy ze dne 19.8.1996 směřoval k tomu, aby převodem předmětných nemovitostí byla přímo (vyplacením \"sjednané kupní ceny\" a nikoliv z výtěžku prodeje zástavy) uspokojena pohledávka V. J., tedy - řečeno jinak - skutečným smyslem kupní smlouvy ze dne 19.8.1996 bylo nastolení obdobného právního stavu, jaký by nastal při sjednání tzv. propadné zástavy ve prospěch zástavního věřitele V. J.
Protože kupní smlouva uzavřená dne 19.8.1996 mezi žalobci jako prodávajícími a Ing. P. S. jako kupujícím je, aniž by bylo potřeba zabývat se dalšími, žalobci tvrzenými okolnostmi, pro rozpor s účelem zákona podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná, nestal se Ing. P. S. vlastníkem předmětných nemovitostí a tedy ani žádná další osoba nemohla od něho nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, když Ing. P. S. nemohl platně převést právo, které sám neměl. Okolnost, zda \"další osoba\" byla při koupi v dobré víře o vlastnictví prodávajícího Ing. P. S., je v případě smlouvy svědčící prodávajícímu, která je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku a podle níž se prodávající ve skutečnosti vlastníkem nestal, nerozhodná.
Námitka dovolatelů, že by odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci postupoval nezákonně, neboť \"porušil zásadu rozhodování dvojí instance\", není opodstatněná.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst.1 o.s.ř.). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst.2 o.s.ř.). Zopakoval-li tedy v projednávané věci odvolací soud, jak to sami dovolatelé uvádějí, důkazy, na základě kterých soud prvního stupně dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a dospěl-li z nich k jinému (odlišnému) skutkovému zjištění, postupoval v souladu se zákonem; protiprávní by naopak bylo takové rozhodnutí, kterým by rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť ustanovení §219a o.s.ř. takovýto postup za uvedené situace kategoricky nepřipouští, a to ani s poukazem na \"zásadu dvojinstančnosti řízení\".
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ČR jej - s výjimkou nenapadeného výroku o povinnosti žalovaného zaplatit doplatek soudního poplatku z odvolání - podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2008
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu