ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4058.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4058/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce MUDr. K. L., zastoupeného advokátem, proti žalované N. s p. v K. – R., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 44/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2007, č.j. 16 Co 83/2007-74, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 12. 2005 sdělila žalovaná žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce jako lékař na urologické ambulanci dne 25. 6. 2005 porušil pracovní kázeň tím, že „nevhodně jednal s pacientkou P. B. a tím jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“, že „téhož porušení pracovní kázně“ se dopustil dne 31. 8. 2005, kdy „odmítl provést pooperační vyšetření pacienta F. V. vzhledem k tomu, že nebyl operován v našem zdravotnickém zařízení“, a že závažného porušení pracovní kázně se dopustil tím, že „dne 31. 10. 2005 zdravotní sestru urologické ambulance D. M. slovně napadl a hrubě se dotýkal jejího národního cítění“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru ze dne 21. 12. 2005 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že všechny tři v ní uváděné důvody jsou „účelově vykonstruovány“ s cílem jej „vystrnadit z pracoviště“. Nevhodného chování vůči pacientce B. se nedopustil a žalovaná ani neuvádí, v čem nevhodné chování mělo spočívat. Dne 31. 8. 2005 pacienta nezl. F. V. vyšetřil, pouze neshledal za potřebné provést na přání matky odstranění obvazu. Slova, která se dotkla zdravotní sestry D. M., „utrousil mimoděk“, nikoli však adresně vůči této zdravotní sestře. Vyjádřil přesvědčení, že ředitel žalované se cíleně snaží žalobcovo pracovní místo uprázdnit pro své přátele. Podle jeho názoru „při absenci závažného porušení pracovní kázně zde schází aspekt soustavného méně závažného porušování pracovní kázně“, neboť se nedopustil nejméně tří porušení pracovní kázně, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 22. 8. 2006, č.j. 15 C 44/2006-46, ve znění usnesení ze dne 20. 2. 2007, č.j. 15 C 44/2006-66, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.225,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Jednání žalobce ke zdravotní sestře D. M. hodnotil jako nevhodné, „nicméně soud nemá za to, že by tímto jednáním, tedy projevením svých národnostních názorů na pracovišti, porušil žalobce své pracovněprávní povinnosti ve smyslu zákoníku práce“, a v jednání ve vztahu k pacientům P. B. a nezl. F. V. neshledal vůbec porušení pracovní kázně žalobcem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.5.2007 č.j. 16 Co 83/2007-74 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 17.536,- Kč k rukám advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal porušení pracovní kázně na straně žalobce v jeho jednání k pacientce P. B., do jejíhož záznamu z chirurgické ambulance uvedl větu „nemocná má celou řadu výmluv a problémů“, v jednání k nezletilému pacientovi F. V., kterého odmítl ošetřit proto, že nebyl operován u žalované, i v jednání ke zdravotní sestře D. M., které v souvislosti s odcizením vypínačů a zásuvek na toaletách urologické ambulance sdělil, že „to děláte všechno Vy, ta polská větev“, a přímo D. M. řekl, „když se Vám tu nelíbí, tak se odstěhujte do P. Já si můžu říkat, co chci, a je mi líto, že se na P. nevztahují Benešovy dekrety“. Záznam ve zdravotní dokumentaci pacientky P. B. posoudil jako nepatřičný, představující subjektivní názor ošetřujícího lékaře na pacienta, a toto porušení pracovní kázně považoval za méně závažné. Chování žalobce ve vztahu k nezletilému pacientovi F. V. shledal odvolací soud „zcela neloajální vůči zaměstnavateli s tím, že pacienta (resp. jeho rodiče) nezajímá vztah ošetřujícího lékaře k jiným zdravotnickým zařízením či ke kvalitě péče, která se tam poskytuje“; i toto porušení pracovní kázně hodnotil odvolací soud jako méně závažné, zejména „s přihlédnutím k tomu, že žalobce se na F. V. přinejmenším podíval a stav pacienta skutečně nebyl akutní, nedošlo k žádným dalším zdravotním komplikacím nebo problémům u ošetřovaného dítěte“. Jednání žalobce ve vztahu ke zdravotní sestře D. M., hodnotil jako závažné porušení pracovní kázně, jímž žalobce porušil svou povinnost zaměstnance podle §73 odst. 1 písm. a) zák. práce dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci. Podle názoru odvolacího soudu se „žalobce mýlí, prohlašuje-li, že si na pracovišti může říkat, co chce; povinností zaměstnance na pracovišti je chovat se tak, aby byla dodržena zásada řádné spolupráce s ostatními zaměstnanci“. Uvedené jednání, kterým žalobce mimořádně hrubě urazil zdravotní sestru urologické ambulance D. M. posoudil jako neomluvitelné (poukazuje-li žalobce na to, že uvedená slova řekl v afektu); žalobce svým výrokem vůči osobě polské národnosti (kterých u žalované pracuje celá řada) vyjádřil nesnášenlivost vůči příslušníkům jiného národa. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k osobě žalobce, k charakteru práce, kterou vykonával, k situaci, za které k porušení pracovní kázně došlo, a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních povinností.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud při právním posouzení věci pochybil, když nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, nepřihlédl k osobě žalobce, který „byl u žalované zaměstnán přes patnáct let, svou práci vždy vykonával zodpovědně, s potřebnou odborností“, nepřihlédl k žalobcovu postoji k plnění pracovních úkolů „ani k tomu, že svým jednáním, které je mu žalovanou vytýkáno, nezpůsobil žalované žádnou škodu, nepřihlédl ani k době a k situaci, v níž mělo dojít k porušení pracovní kázně“. Opakuje svá tvrzení o tom, jak se podle jeho názoru odehrály události, jež byly důvodem dání výpovědi z pracovního poměru, a uzavírá, že vytýkanými jednáními k porušení pracovní kázně žalobcem nedošlo. Odvolací soud navíc podle jeho názoru nevzal v úvahu dobu a situaci, v níž mělo dojít k porušení pracovní kázně slovním útokem na D. M.; žalobce jednal v rozrušení v souvislosti s podezřením na konkrétní osoby polské národnosti. I kdyby přesto v tomto případě k porušení pracovní kázně žalobcem došlo, mělo být hodnoceno jako méně závažné, a to i s ohledem na jeho dosavadní vztahy právě se sestrou D. M.. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť všechna jednání, která byla žalobci ve výpovědi z pracovního poměru vytýkána, byla prokázána, a okolnosti, za nichž se dopustil slovního útoku na D. M., odůvodňují závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u žalované nadále pokračoval.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., k tomu oprávněnou osobu (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§240 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
I když dovolatel v dovolání uvedl, že dovolání opírá také o dovolací důvod „dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř.“, neboť rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem; uplatňuje tak pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nezpochybňuje totiž závěr odvolacího soudu, že se jednání vytýkaných ve výpovědi z pracovního poměru dopustil, polemizuje pouze s tím, že odvolací soud v těchto jednáních spatřuje porušení pracovní kázně.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 21. 12. 2005 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. §364 odst. 2 z.č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci zaměstnancem vykonávané vyplývá z výslovného znění ustanovení §73 odst. 1 písm. c) zák. práce. Jaké údaje má obsahovat zdravotní dokumentace, stanoví ustanovení §67b odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Protože citované ustanovení určuje, že zdravotní dokumentace obsahuje osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro identifikaci pacienta a zjištění anamnézy, informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče, je správný i závěr odvolacího soudu, že záznam “nemocná má celou řadu výmluv a problémů“, žádnému z uvedených hledisek neodpovídá a je proto porušením povinnosti žalobce vztahující se k jím vykonávané práci. Odvolací soud správně uvádí, že uvedená informace nevypovídá nic o průběhu a výsledku vyšetření P. B., o jejím léčení a není to ani významná okolnost související s jejím zdravotním stavem, není-li specifikováno, na co přesně si stěžuje a jaký to má vliv na její onemocnění, a že jde o nepatřičný záznam ve zdravotní dokumentaci. S tímto hodnocením dovolací soud souhlasí.
Správný je také závěr odvolacího soudu, že žalobce porušil povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. §73 odst. 1 písm. d) zák. práce] tím, jak postupoval při ošetřování nezl. F. V. Již samotná okolnost, že na jeho postup byla podána stížnost rodiči nezl. F. V. a její odůvodnění, svědčí o tom, že v nich nepochybně vyvolal pocit neprofesionálního, povrchního jednání, bez ohledu na to, zda on sám své chování za takové považoval. Citovaná povinnost zaměstnance totiž v případě takového povolání, jako je práce lékaře, vyžaduje nejen to, aby se nechoval v rozporu se zájmy zaměstnavatele, ale aby jeho jednání bylo okolím také takto vnímáno; jde tedy také o etickou stránku jeho chování.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že odvolací soud pochybil při posuzování stupně intenzity zjištěného porušení pracovní kázně.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z jeho ustanovení §46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 21. 12. 2005, závažně porušil pracovní kázeň, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Přihlédl k osobě žalobce, k charakteru práce, kterou vykonával, k situaci, za které k porušení pracovní kázně došlo, a ke způsobu a intenzitě porušení jeho konkrétních povinností. Důvodně akcentoval, že žalobce mimořádně hrubě urazil zdravotní sestru urologické ambulance D. M., že takové jednání je neomluvitelné a že tak žalobce vyjádřil nesnášenlivost vůči příslušníkům jiného národa. Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce závažně porušil pracovní kázeň), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobcem rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud dostatečně nezohlednil, že jednání vůči D. M. se dopustil „v rozrušení v souvislosti s podezřením na konkrétní osoby polské národnosti“, přehlíží, že právě v jeho postavení lékaře nemůže a nesmí své emoce pramenící z jiných zdrojů prezentovat (bezdůvodně) vůči jiným spoluzaměstnancům, kteří zdrojem (tvrzených) emocí nejsou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši (po zaokrouhlení) 770,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu