ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4141.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4141/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. r., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 320/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2007, č.j. 69 Co 60/2007-117, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.11.2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Závažné porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce „zaměstnavateli neoznámil dle ustanovení §75 odst. 1 zák. práce výkon jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Č. r., ani ho o této skutečnosti do jejího zveřejnění v tisku, tj. 4. listopadu 2003, neinformoval“. Žalobce se přitom „v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s firmou Č., a.s., s níž měla firma S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Č. r.“. Článek, který žalobce pod hlavičkou „komentátor Č. r.“ publikoval v neprospěch společnosti Č. a.s. v Hospodářských novinách dne 29.10.2003, „vyvolal vážné pochybnosti o nezávislosti a objektivitě zaměstnance Č. r. a zneužití jeho profesního působení ve prospěch komerční agentury“, neboť „komentář žalobce byl pochopen jako odplata“ za to, že společnost Č. a.s. zmíněnou smlouvu „údajně z úsporných důvodů“ vypověděla. To vše „je ještě více umocněno vědomím, že žalobce jako zaměstnanec Č. r. vystupoval v minulých letech v pořadech Č. r. ve prospěch Č. a.s.“, tudíž „jednal v rozporu s oprávněnými zájmy Č. r., protože nereprezentoval Č. r. v souladu s jeho posláním a prosazováním vlastních zájmů poškodil jeho pověst“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „žalovaným byla překročena“ prekluzívní lhůta uvedená v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, že žalovaný ve výpovědi „neuvádí, na kterou ze tří skutkových podstat uvedených v ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. práce odkazuje“, že z textu výpovědi „nelze bezpečně rozlišit, zda výpovědní důvod shledává v jednání žalobce či jeho motivaci“, že žalovaný „nepodává jediný argument, ba dokonce ani věcná tvrzení, pouze vlastní hodnocení“ a že tvrzení žalovaného „jsou nepravdivá“, neboť žalobce v průběhu pracovního poměru u žalovaného „jinou výdělečnou činnost nevykonával“. Při sjednávání pracovního poměru účastníků žalobce „výslovně“ informoval žalovaného o tom, že ještě před uzavřením tohoto pracovního poměru se v roce 1999 stal společníkem a jedním z jednatelů společnosti S. N.-B., s.r.o., avšak že - ačkoli to po něm žalovaný nevyžadoval - „na funkci jednatele rezignoval a sjednal převod svého společenského (správně obchodního) podílu“. Informoval žalovaného i o tom, že jmenovaná společnost uzavřela s vedením Jaderné elektrárny Temelín poradenskou smlouvu pro oblast česko-rakouských a česko-německých vztahů. Žalovaný „vzal obé na vědomí s tím, že činnost žalobce byla navíc v té době organizována způsobem, který znemožňoval svévolný výběr obsahu komentářů a programů“. Protože žalobce po ukončení činnosti ve společnosti S. N.-B., s.r.o. „nevyvíjel dále žádnou iniciativu při rejstříkové agendě, což zcela ponechal nabyvateli svého společenského podílu, bere na vědomí, že patrně nedošlo ke změně v zápisu v obchodním rejstříku“. Prohlašuje však, že „napříště neměl žádný podíl na činnosti jmenované společnosti a z její činnosti žádný příjem“.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3.10.2006, č.j. 17 C 320/2003-82 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce vytčeným jednáním porušil ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, jestliže bez písemného souhlasu žalovaného „po celou dobu trvání pracovního poměru byl a dodnes stále je společníkem a jednatelem společnosti S. N.-B., s.r.o.“, jejíž „některé předměty činnosti, jako marketing, propagace, reklama, výroba audiovizuálních děl a vydavatelství či nakladatelství“, jsou shodné s činností žalovaného. Žalobce sice v tomto směru „opakovaně ubezpečil žalovaného“, a v průběhu řízení tvrdil, že z této společnosti vystoupil, soudu však za tím účelem nepředložil dostatečný důkaz, jímž „rozhodně není“ dodatek ke společenské smlouvě ze dne 26.10.2000 o převedení obchodního podílu, který působí „velmi nevěrohodně“ a „ani zdaleka neodpovídá postupu, který pro takový případ stanoví obchodní zákoník“. Protože „to samé platí“ i o vzdání se funkce jednatele této společnosti, „je žalobce z tohoto pohledu dosud plnohodnotným společníkem a jednatelem této společnosti“, přičemž – jak zdůraznil - „je zcela nerozhodné, zda žalobce fakticky pro tuto společnost vykonává činnost či nikoliv“. Za této situace, jestliže společnost S. N.-B., s.r.o. „měla uzavřenou smlouvu na poradenskou činnosti se společností provádějící výstavbu Jaderné elektrárny Temelín a žalobce se současně jako redaktor Č. r. těmito skutečnosti zabýval“, lze v tom podle názoru soudu prvního stupně „nepochybně spatřovat souběh zájmů jak Č. r., tak i uvedené společnosti“. „Po zvážení všech těchto prokázaných skutečností“ uzavřel, že žalobce „porušil pracovní kázeň hrubým způsobem“, a že proto předmětná výpověď ze dne 21.11.2003, splňující rovněž všechny formální náležitosti, je platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2007, č.j. 69 Co 60/2007-117 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8.400,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud zabývaje se v první řadě tím, zda žalovaný ve výpovědi dostatečně jasně a srozumitelně vymezil její důvod, ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že za stavu, kdy „žalobce sice oznámil žalovanému, že činnost ve společnosti S. N.-B., s.r.o. ukončil, ale protože se tak fakticky nikdy nestalo a naopak žalobce v činnosti v této společnosti pokračoval prokazatelně bez souhlasu žalovaného“, je zřejmé, že „bylo vůlí žalovaného dát žalobci právě z tohoto důvodu předmětnou výpověď“, o čemž „svědčí i odkaz žalovaného v této výpovědi na ustanovení §75 odst. 1 zák. práce“. Odvolací soud „se ztotožnil“ rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „žalobce neprokázal, že by zákonným způsobem ukončil své členství ve společnosti S. N.-B., s.r.o., že by převedl obchodní podíl na jiného, ani že by přestal být jednatelem této společnosti“; výslech svědkyně N. ani žalobcem předložený dodatek ke společenské smlouvě ze dne 26.10.2000 tyto skutečnosti neprokazují, neboť „nesplňuje zákonem stanovené náležitosti pro ukončení výkonu funkce jednatele společnosti ani pro převod obchodního podílu“. Za této situace „lze tedy mít za to, že žalobce vykonával souběžně s pracovním poměrem u žalovaného funkci jednatele společnosti S. N.-B., s.r.o., pro což svědčí i současný výpis z obchodního rejstříku, v němž je žalobce stále veden jako jednatel uvedené společnosti“. Protože zmíněná společnost podle výpisu z obchodního rejstříku má se žalovaným „totožný předmět činnosti“ spočívající ve výrobě audiovizuálních děl, přičemž podle názoru odvolacího soudu „je nerozhodné, jaké byly cíle těchto činností obou subjektů, tedy za jakým účelem byly zhotovovány tak, jak se snažil namítat žalobce ve svém odvolání“, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce tím, že „nepřestal být jednatelem uvedené společnosti“, porušil pracovní kázeň, neboť „vykonával výdělečnou činnost, jak má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zák. práce“. Námitku žalobce, že ze strany žalovaného nebyla dodržena lhůta pro dání výpovědi uvedená v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, odmítl s odůvodněním, že „výkon činnosti prováděný v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zák. práce je obdobně jako pokračující neomluvená absence v práci trvajícím deliktem, o němž se zaměstnavatel dozvídá vždy znovu“, a proto rovněž „důvod pro skončení pracovního poměru vzniká každý den znovu, což je podstatné zejména pro běh jednoroční objektivní lhůty“; dokud zaměstnanec takovou činnost neukončí, „není pro použití sankce rozhodující, že poté, co se zaměstnavatel o zmíněné činnosti pracovníka poprvé dověděl, nic neučinil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že byla-li žalobci dána výpověď z pracovního poměru z důvodu, že žalovanému neoznámil výkon jiné výdělečné činnosti, jež je shodná předmětem činnosti žalovaného, pak nejenže „zákoník práce neoznámení nesankcionuje“, ale i „fakticky k žádnému takovému porušení nedošlo“, neboť z výpovědi nadřízeného svědka P. „naopak plyne, že toto oznámení žalobce učinil ještě předtím, než s ním byl pracovněprávní vztah uzavřen“. Podle názoru dovolatele „nebylo v žádném z údajných porušení pracovních povinností dáno zavinění ze strany žalobce“, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že „vyvinul veškeré úsilí k tomu, aby došlo k naplnění změn dle rozhodnutí obou společníků a jednatelů“ společnosti S. N.-B., s.r.o. Žalobce „má za to, že doložil dostatečné množství důkazů, ve spojení s výpovědí N. N., že, pokud tato řádně zápis v obchodním rejstříku nezajistila, výkon jednatelství zanikl postupem dle ust. §66 obch. zák.“ ještě před podáním předmětné výpovědi, neboť „minimálně“ rezignace žalobce na funkci jednatele jmenované společnosti byla doručena společníkům a valná hromada se sešla 13.8.2001 a „zcela jistě se měla sejít od října 2000 do listopadu 2003 (okamžik podání výpovědi)“. Dále namítal, že mezi podnikatelským subjektem, jímž byla společnost S. N.-B., s.r.o., a žalovaným „není a nemůže být dána konkurence ve smyslu podnikatelském“, neboť na straně žalovaného „s ohledem na obsah zákona č. 484/1991 Sb. není a nemůže být dána výdělečná činnost ve smyslu klasického podnikatelského subjektu“. Podle zmíněného zákona žalovaný „zásadně“ poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových programů, v jejímž zákonném rámci „nelze dohledat činnosti public relations, ani jinou shodu předmětu činnosti s činností společnosti S. N.-B., s.r.o.“. Public relations, které bylo předmětem plnění smluv uzavřených mezi společnostmi S. N.-B., s.r.o. a Č. a.s. (divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín), znamená – jak dovolatel zdůraznil - cílevědomé ovlivňování veřejnosti s využitím sociologie a psychologie, obecně užívané podnikatelskými subjekty pro činnost spočívající v získávání konečných spotřebitelů za účelem komerčním, tedy „zjevně činnost cílená, nikoli objektivní či nestranná“ tak, jak by měla být služba veřejnosti poskytovaná žalovaným. Kromě toho podle mínění žalobce nebyl v řízení prokázán ani další skutek uvedený ve výpovědi spočívající v tom, že žalobce měl jednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Tvrzení žalovaného v tomto směru „nebyla nikdy prokázána“, nýbrž „jsou pouze subjektivním dojmem“ či „vyjádřením subjektivního pocitu žalovaného“. Nelze přehlédnout ani to, že ze strany odvolacího soudu „vůbec nebyl hodnocen stupeň intenzity porušení pracovní kázně“, a že provedené důkazy „neprokazují, že by žalovanému vznikla jednáním žalobce jakákoliv újma“, ani jaké mělo vytčené jednání žalobce věcný dopad na pověst žalovaného. Konečně dovolatel vyjádřil názor, že „právo zaměstnavatele dát zaměstnanci výpověď z uplatněného důvodu bylo prekludováno“, neboť za poslední den pro počátek běhu lhůty podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce je třeba vzít v úvahu okamžik, který nastal v průběhu prvního roku trvání pracovního poměru, „kdy se s námitkou kolize žalobce obrátil na přímého nadřízeného (P.) jiný zaměstnanec žalované“, případně „okamžik, kdy se nadřízeným žalobce stal I. Š., jež převzal informaci od svědka P., což bylo na podzim roku 2001“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce, „které se pohybuje spíše ve filozofické, než v právní rovině“, bylo zamítnuto. Podle jeho názoru se soudy obou stupňů s věcí vypořádaly „v souladu s hmotným právem i v souladu s doposud přijatou (a v této oblasti širokou a ustálenou) soudní judikaturou“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 21.11.2003, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 1.3.2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, lze tam uvedených důvodů výpovědi použít tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Porušením pracovní kázně rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74, §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce byl u žalovaného zaměstnán v pracovním poměru od 1.11.2000 jako redaktor; písemný souhlas žalovaného k jakékoli jiné výdělečné činnosti žalobce neobdržel. Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v P., oddíl C, vložka 70474, je žalobce od 20.8.1999 (dosud) zapsán jako jednatel a společník ve společnosti S. N.-B., s.r.o., jejímž předmětem podnikání je - mimo jiné - marketing, propagace, reklama, výroba audiovizuálních děl. V době od 1.2.2001 do 31.3.2002 společnost S. N.-B., s.r.o. vykonávala pro společnost Č. a.s., Divizi výstavby Jaderné elektrárny Temelín, na základě smlouvy činnost „public relations“ v oblasti česko-rakouských a česko-německých vztahů v souvislosti se spuštěním Jaderné elektrárny Temelín. Podle Čl. 19 Statutu Č. r. vydaného na základě zákona č. 484/1991 Sb., o Č. r., ve znění pozdějších změn a doplňků, účinného od 18.12.2002, „zaměstnanci Č. r. plní úkoly Č. r. v souladu se zákonem o Č. r., ostatními obecně závaznými právními předpisy a vnitřními předpisy Č. r.“ a „nesmí působit“ - mimo jiné - „ve prospěch jiných komerčních subjektů v oblasti hromadných sdělovacích prostředků“. Dne 21.11.2003 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce - mimo jiné - s odůvodněním, že žalovanému „neoznámil výkon jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Č. r.“, ačkoli se žalobce „v souladu s pracovní smlouvou zabýval otázkami souvisejícími s firmou Č., a.s., s níž měla firma S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Č. r.“. Žalobce – kromě jiného – namítá, že již při sjednávání pracovního poměru účastníků „výslovně“ informoval žalovaného o tom, že „na funkci jednatele rezignoval“; protože však „nevyvíjel dále žádnou iniciativu při rejstříkové agendě, bere na vědomí, že patrně nedošlo ke změně v zápisu v obchodním rejstříku“, prohlašuje však, že „napříště neměl žádný podíl na činnosti jmenované společnosti a z její činnosti žádný příjem“.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil mimo jiné právní otázku, zda jde o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, jestliže zaměstnanec je (zůstal) zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel společnosti s ručením omezeným přesto, že již dříve projevil vůli jednatelství ukončit, avšak nezajistil v tomto směru příslušnou změnu údajů v obchodním rejstříku, a právní otázku dodržení lhůty pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce. Na prvním místě zmíněná právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a druhou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Protože posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zák. práce zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. Podle ustanovení §75 odst. 3 zák. práce omezení stanovené v odst. 1 se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti.
Účelem ustanovení §75 zák. práce je regulovat výkon další výdělečné činnosti zaměstnanců, která je vyvíjena vedle jejich zaměstnání konaného již v jednom pracovněprávním vztahu. Právní úprava umožňuje výkon výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. V této souvislosti dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003), že o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce jde v případě, že zaměstnanec vykonává vedle svého zaměstnání na základě právního vztahu činnost, která je pojmově výdělečná (s níž je obvykle spojeno poskytování odměny); okolnost, zda při výkonu této činnosti zaměstnanec výdělek skutečně dosáhl, není sama o sobě významná. O výkon výdělečné činnosti, k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, se přitom jedná také tehdy, jestliže zaměstnanec je jednatelem ve společnosti s ručením omezeným, která má v předmětu podnikání zapsaném v obchodním rejstříku zapsánu činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 1628/97, uveřejněný pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Z uvedeného je zřejmé, že pro posouzení, zda žalobce vedle svého zaměstnání u žalovaného vykonával výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení §75 zák. práce, není významná okolnost, že žalobce „napříště neměl žádný podíl na činnosti společnosti S. N.-B., s.r.o. a z její činnosti žádný příjem“.
Podle ustanovení §27 odst. 1 obch. zák. (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2003) obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje týkající se podnikatelů nebo organizačních složek jejich podniků, o nichž to stanoví zákon [povinně zapisovaným údajem je také jméno a bydliště osoby, která je statutárním orgánem právnické osoby, a den vzniku, popřípadě zániku její funkce – srov. §28 odst. 1 písm. e) obch. zák.]. Obchodní rejstřík je veden soudem určeným k tomu zvláštním právním předpisem (dále jen \"rejstříkový soud\").
Podle ustanovení §27 odst. 2 obch. zák. proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti, nestanoví-li zákon jinak. Údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může osoba, které se zápis týká, namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy. Tyto údaje a obsah listin však není možno namítat vůči třetím osobám do šestnáctého dne po zveřejnění, jestliže třetí osoby prokážou, že o nich nemohly vědět. Skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění; vůči tomu, komu bylo známo provedení zápisu v obchodním rejstříku, jsou však účinné ode dne tohoto zápisu (srov. §27 odst. 3 obch. zák.).
Citovaná ustanovení vyjadřují princip formální a materiální publicity, jímž je ovládána platná právní úprava obchodního rejstříku. Princip formální publicity znamená, že rejstřík je každému (veřejně) přístupný a že každý má právo do něho nahlížet a pořizovat si kopie a výpisy (srov. §27a obch. zák.). Princip materiální publicity (neboli princip dobré víry) zakotvený v ustanovení §27 odst. 2 a 3 obch. zák. poskytuje ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku. Spočívá v tom, že skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění, ledaže by osoba, jíž se zápis týká, prokázala, že třetí osobě byly známy ještě před okamžikem jejich zveřejnění (srov. §27 odst. 3 obch. zák.). Důkazní břemeno o známosti údaje třetí osobou leží na osobě, jíž se zápis týká. S ohledem na podmínky zápisu (§§30 až 31a obch. zák.) z logiky věci plyne, že zapsaná osoba musí prokázat, že třetí osobě byly známy (předloženy) příslušné doklady splňující zákonem stanovené náležitosti, na základě nichž by bylo možno u příslušného rejstříkového soudu s úspěchem podat návrh na zápis tohoto údaje do obchodního rejstříku; důkaz o tom, že třetí osoba dostala pouhou (nedoloženou) informaci o této skutečnosti, nestačí. Jestliže zapsaná osoba důkazní břemeno v tomto směru neunese, nemůže proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti (srov. §27 odst. 2 obch. zák.).
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že jde o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, jestliže zaměstnanec je zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel ve společnosti s ručením omezeným, ledaže by prokázal, že zaměstnavateli byly známy (předloženy) příslušné doklady, na základě nichž lze důvodně dovozovat, že jednatelská funkce žalobce zanikla ještě před okamžikem zveřejnění tohoto údaje v obchodním rejstříku.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že za situace, kdy žalobce je dosud zapsán v obchodním rejstříku vedeném u příslušného rejstříkového soudu jako statutární orgán (jednatel) ve společnosti S. N.-B., s.r.o., bylo na žalobci, který tvrdí, že „na funkci jednatele rezignoval“, aby prokázal, že tuto skutečnost žalovanému ještě před dáním výpovědi, resp. „do jejího zveřejnění v tisku, tj. 4. listopadu 2003“, řádně doložil příslušnými listinami. Takové jednání žalobce však z obsahu spisu nevyplývá a ani je žalobce netvrdí, pouze zdůrazňuje, že žalovaného opakovaně „výslovně informoval o tom, že na funkci jednatele rezignoval“. Protože – jak zmíněno výše – podání pouhé informace o „rezignaci na funkci jednatele“ bez dalšího neodůvodňuje závěr o tom, že žalobce prokázal, že žalovanému byl zánik jeho funkce jednatele ve společnosti S. N.-B., s.r.o. znám ještě před okamžikem jejího zveřejnění, nemůže žalobce vůči žalovanému důvodně namítat, že zápis o tom, že je jednatelem ve společnosti S. N.-B., s.r.o. neodpovídá skutečnosti. Na uvedeném závěru nic nemění, že k zániku funkce jednatele ve společnosti s ručením omezeným dochází – jak zdůrazňuje dovolatel - „bez ohledu na zápis v obchodním rejstříku“. Z povahy věci totiž vyplývá, že osoba jíž se zápis týká, může namítat vůči třetím osobám právě jen skutečnosti, jejichž zápis má pouze deklaratorní účinky, jimž – na rozdíl od zápisů konstitutivní povahy - nedostatek zápisu a následného zveřejnění neodnímá účinnost nebo platnost.
Pro závěr o tom, zda žalobce porušil pracovní kázeň tím, že vykonával vedle svého zaměstnání u žalovaného výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, bylo dále podstatné, zda se v případě jednání vytčeného žalobci ve výpovědi jednalo o stejnou činnost, jakou vykonává žalovaný.
Předmětem činnosti žalovaného – Č. r., zřízeného s účinností od 1.1.1992 zákonem č. 484/1991 Sb., o Č. r., ve znění účinném do 30.4.2005 (srov. §1 cit. zákona), je poskytování služby veřejnosti tvorbou a šířením rozhlasových programů na celém území České republiky a do zahraničí (srov. §2 odst. 1 cit. zákona). Hlavními úkoly této veřejné služby v oblasti rozhlasového vysílání jsou zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů [srov. §2 odst. 1 písm. a) cit. zákona].
Dovolateli lze přisvědčit potud, že v předmětu činnosti žalovaného, jak je vymezen v ustanovení §§2 a 3 zákona č. 484/1991 Sb., „nelze dohledat“ činnost výslovně shodnou s předmětem činnosti společnosti S. N.-B., s.r.o., jak je vymezena v obchodním rejstříku, případně jak byla sjednána ve smlouvě týkající se „public relations“ uzavřené mezi společností S. N.-B., s.r.o. a společností Č., a.s., divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín. Dovolatel však nepřihlíží náležitě k tomu, že pro závěr o tom, zda jde o vykonávání konkurenční činnosti, není podstatné, jak je činnost formálně označena, nýbrž rozhodující je obsah porovnávaných činností. Jestliže tedy žalovaný vytýkal žalobci ve výpovědi, že se „v souladu s pracovní smlouvou (jako redaktor) zabýval otázkami souvisejícími s firmou Č., a.s., s níž měla firma S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce dosud jednatelem, uzavřenou smlouvu o public relations, tedy na činnost, kterou rovněž vykonává Č. r.“, je z tohoto hlediska podstatné, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že oba subjekty se v rámci svých předmětů činnosti zabývaly – mimo jiné - „otázkami souvisejícími s Č. a.s.“ ve vztahu k veřejnosti. Je přitom lhostejné, z jakého důvodu tak činily (zda na základě smlouvy či ze zákona) a za jakým účelem, tj. zda bylo účelem podání objektivních informací veřejnosti (žalovaný) či zda bylo účelem zlepšení vztahu veřejnosti k určité problematice (výstavbě Jaderné elektrárny Temelín) potlačením negativních informací (S. N.-B., s.r.o.). Je-li za tohoto stavu odůvodněn závěr, že žalobce v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zák. práce vykonával výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, lze ve výkonu takové konkurenční činnosti – z pohledu účelu porovnávaných činností - nepochybně spatřovat také jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy žalovaného [§73 odst. 1 písm. d) zák. práce].
Žalobce v dovolání rovněž namítal, že se vytčeným jednáním nemohl dopustit porušení pracovní kázně, neboť výpověď z pracovního poměru ze dne 21.11.2003 mu byla dána nikoli proto, že v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 zák. práce vykonával konkurenční výdělečnou činnost „bez předchozího písemného souhlasu zaměstnavatele“, nýbrž z důvodu, že žalovanému výkon této činnosti „neoznámil“, respektive že žalovaného o této skutečnosti „neinformoval“, což – jak zdůraznil – „zákoník práce nesankcionuje“. Soud prvního stupně (a odvolací soud, který se s jeho závěrem v tomto směru ztotožnil) s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem dovodil, že žalobce při sjednávání pracovního poměru „sice oznámil žalovanému“, že je jednatelem ve společnosti S. N.-B., s.r.o. a že hodlá tuto činnost ukončit, ale protože se tak „nikdy nestalo a naopak v této činnosti pokračoval prokazatelně bez souhlasu žalovaného, bylo vůlí žalovaného dát žalobci právě z tohoto důvodu předmětnou výpověď“, o čemž „svědčí i odkaz žalovaného v této výpovědi na příslušné ustanovení zákoníku práce“. Ani dovolací soud nemá důvodu na těchto závěrech něco měnit, neboť ze skutkových zjištění v řízení učiněných vyplývá, že jak žalobci, tak žalovanému bylo od počátku zřejmé, co má žalovaný v tomto směru na mysli, nehledě k tomu, že vytýká-li žalovaný žalobci, že něco „neoznámil“, o to spíše (argumentum a maiori ad minus) tak žalobce činil „bez předchozího písemného souhlasu žalovaného“.
Dovolací soud však sdílí názor dovolatele, že „právo žalovaného dát žalobci výpověď z uplatněného důvodu bylo prekludováno“.
Podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.
Zaměstnavatel se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo závažně porušil pracovní kázeň, získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Pro určení počátku běhu této dvouměsíční subjektivní lhůty není významné, kdy zaměstnavatel důvod výpovědi zjistil, nýbrž k tomu, aby tato lhůta začala běžet, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k výpovědi z pracovního poměru. Dvouměsíční subjektivní lhůta uvedená v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, během které musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně prokazatelně (skutečně) dozvěděl (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.4.1997, sp.zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.3.1998, sp.zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1998).
Vedle této dvouměsíční subjektivní lhůty zákon stanoví pro podání výpovědi pro porušení pracovní kázně také lhůtu objektivní, která – jak plyne z ustanovení §46 odst. 3 zák. práce – činí jeden rok a běží ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi dozvěděl; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) zaměstnavatele důvod k výpovědi vznikl. Obě dvě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď v době, kdy ještě běží obě lhůty - lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt právo zaměstnavatele dát zaměstnanci z tohoto důvodu výpověď zaniká (srov. §261 odst. 4 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě běží i druhá lhůta. Objektivní lhůta však představuje z hlediska podání výpovědi pro porušení pracovní kázně nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že spočívá-li důvod k výpovědi z pracovního poměru v dlouhodobém porušování pracovní kázně stejným způsobem (porušování stejné povinnosti zaměstnancem) - jako tomu bylo v projednávané věci - je třeba vycházet z toho, že dvouměsíční subjektivní lhůta uvedená v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce neskončí dříve, než po uplynutí dvou měsíců ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní kázně. Tento závěr (ve vztahu ke krátkodobé nebo dlouhodobé absenci), ze kterého vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci, byl vysloven již například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1969, sp.zn. 7 Cz 71/69, uveřejněném pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a dovolací soud nemá důvod na něm cokoliv měnit. Je-li důvodem výpovědi z pracovního poměru dlouhodobé porušování pracovní kázně stejným způsobem (porušování stejné povinnosti zaměstnancem), lze zmíněný právní názor o nejzazším konci subjektivní lhůty vztáhnout rovněž na lhůtu objektivní. Roční objektivní lhůta k podání výpovědi v takovém případě rovněž neskončí dříve, než po uplynutí jednoho roku ode dne následujícího po posledním takovém porušení pracovní kázně.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že tvrzené porušování pracovní kázně žalobcem (spočívající ve výkonu „jiné výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti Č. r.“, bez souhlasu zaměstnavatele), trvalo v době od 1.2.2001 do 31.3.2002, kdy se společnost S. N.-B., s.r.o., v níž je žalobce dosud jednatelem, zabývala na základě smlouvy uzavřené se společností Č. a.s., divizí výstavby Jaderné elektrárny Temelín, „otázkami souvisejícími s Č. a.s.“ ve vztahu k veřejnosti (poskytovala společnosti Č. a.s. službu „public relations“ v oblasti česko-rakouských a česko-německých vztahů v souvislosti se spuštěním Jaderné elektrárny Temelín). Za tohoto stavu je nepochybné, že roční objektivní lhůta k tomu, aby žalovaný dal žalobci z tohoto důvodu výpověď, počala běžet – jak plyne z výkladu podaného shora – nejpozději následující den po ukončení této smluvní spolupráce mezi společností S. N.-B., s.r.o., a společností Č. a.s., tj. 1.4.2002, a skončila po uplynutí jednoho roku, tj. 1.4.2003. Jestliže žalovaný dal žalobci předmětnou výpověď z pracovního poměru teprve dne 21.11.2003, stalo se tak až po marném uplynutí objektivní lhůty uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu