ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4238.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4238/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce E. W. H. E. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. C. R., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr nadále trvá, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 362/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 15 Co 64/2006-158, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek městského soudu změněn tak, že se určuje, že výpověď daná žalobci žalovaným dne 1. 4. 2004 je neplatná, se zamítá.
II. Ve výroku o určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, a ve výroku o nákladech řízení, se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 4. 2004 žalovaný sdělil žalobci, že jeho pracovní poměr u žalovaného skončil dnem 31. 3. 2004, protože k témuž dni pozbylo platnosti žalobcovo povolení k zaměstnání u žalovaného a uplynula i doba platnosti jeho pracovního víza. Dalším dopisem z téhož dne dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce pro nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce a současně mu dal pokyn k odevzdání svěřených předmětů. Uvedl dále, že výpověď dává žalobci „z opatrnosti pro případ, že by pracovní poměr neskončil již ke dni 31. 3. 2004 z důvodu skončení pracovního povolení a uplynutí doby platnosti pracovního víza“, a současně mu sdělil, že „nemá jinou práci, na kterou by zaměstnance mohl po dohodě převést a nemůže jej dále v pracovním poměru zaměstnávat“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 1. 4. 2004 doručené žalobci dne 15. 4. 2004 je neplatné a že pracovní poměr založený účastníky pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2001 trvá“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se jedná o právní úkon diskriminační, nemravný a zaměstnavatel před ním nesplnil nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Žalobce byl neplatně odvolán z funkce ředitele hypermarketu v B. a na jeho místo byl od 1. 1. 2004 dosazen nový ředitel P. O. Navíc, jestliže žalovaný přijal do pracovního poměru zaměstnance v období od 31. 3. 2004 do 1. 7. 2004 na práci, která mohla být vykonávána i žalobcem, „je tím prokázáno, že žalobce porušil nabídkovou povinnost“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č.j. 13 C 362/2004-105, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce „nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce“, neboť „cizinci mohou být přijati do zaměstnání jen tehdy, jestliže mají povolení k zaměstnání a povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR“. Žalobce poté, co nedostal povolení k zaměstnání, ztratil způsobilost k výkonu zaměstnání u žalovaného a žalovaný měl jedinou možnost, aby se nedostal do problémů s pracovně-právními předpisy, dát žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Soud prvního stupně nespatřoval jednání žalovaného jako diskriminační. Poukázal na to, že manažerské špičky žalované společnosti jsou, stejně jako žalobce, holandskými státními příslušníky, kteří vůči žalobci postupovali s uvážením podle jejich zvyklostí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č.j. 15 Co 64/2006-158, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď daná žalobci žalovaným dne 1. 4. 2004 je neplatná a že pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 23.825,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „byl naplněn výpovědní důvod dle ust. §46 odst. 1 písm. e) zák. práce“, neboť ke dni dání výpovědi žalobce skutečně nesplňoval předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon práce. Tyto předpoklady se nevztahovaly pouze k určitému druhu práce, ale obecně k jeho působení jako zaměstnance na území České republiky. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný jako zaměstnavatel mohl ovlivnit existenci právního předpokladu výkonu práce žalobce – povolení k zaměstnání a dovodil, že ke dni 15. 4. 2004, kdy zbývalo pouze několik dní k tomu, aby vstoupila v platnost smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii, byl postup vůči žalobci odporující dobrým mravům (§7 odst. 2 zák. práce). Žalovaný totiž „zneužitím ust. §46 odst. 1 písm. e) zák. práce ukončil stav právní nejistoty, která mezi ním a jeho zaměstnancem panovala v důsledku nejasností o platnosti odvolání z funkce“. Shledal rovněž naléhavý právní zájem žalobce na určení, že jeho pracovní poměr trvá, neboť mezi účastníky řízení panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu, protože žalovaný v průběhu řízení dovozoval zánik pracovního poměru žalobce v důsledku uplynutí platnosti žalobcova pracovního víza; vyřešení této otázky může napevno postavit mezi účastníky dosud spornou skutečnost.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že při dání výpovědi žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce nesledoval dosažení jiného výsledku než ukončení pracovního poměru se žalobcem. Podle jeho názoru zaměstnavatel nemá povinnost sledovat a shromažďovat údaje o politické situaci, následně tyto údaje analyzovat a prověřovat, zda politická situace v příslušné době nebude mít vliv na výkon práva nebo povinnosti, který by byl v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný jako zaměstnavatel by mohl ovlivnit existenci právního předpokladu výkonu práce žalobce – povolení k zaměstnání – kdyby žalobce písemnou žádost ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, podal. Jestliže tak žalobce neučinil, nemohl žalovaný takový stav jakkoliv ovlivnit. Kdyby žalovaný vydal prohlášení, že má pro žalobce volné pracovní místo a že toto místo pro dočasný nedostatek volných pracovních sil nelze obsadit jinak, dopustil by se tím vědomě nepravdivého prohlášení, za což by mu hrozily vážné sankce. Zdržení se protiprávního jednání nelze považovat za diskriminaci ani za postup odporující dobrým mravům. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že za krátkou dobu by se takové jednání mohlo stát právně nezávadným. Vytýká dále odvolacímu soudu, že pochybil a nesprávně rozhodl, dospěl-li k závěru, že výkon práva, tj. dání výpovědi žalobci, je v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce platného v rozhodné době a následně bez dalšího rozhodl o neplatnosti výpovědi. Výkon práva nelze ztotožňovat s právním úkonem, je třeba rozlišit výkon práva (právo dát výpověď) a samotný právní úkon (výpověď z pracovního poměru). Pokud by byl výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neměla by tato skutečnost vliv na platnost výpovědi samotné. Odvolací soud se navíc nezabýval otázkou prokazování toho, že by výkon práva či povinnosti ze strany žalovaného byl v rozporu s dobrými mravy. V odůvodnění svého rozsudku pouze konstatuje, že „žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvrdil určité skutečnosti“, přičemž vytýká soudu prvního stupně, že „důkazy o těchto skutečnostech neprovedl“, ale ani sám odvolací soud k provedení jakýchkoli důkazů v tomto směru nepřistoupil a vycházel z tvrzení žalobce jako z prokázané skutečnosti, i když strana žalovaná tato tvrzení popírala. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je zčásti důvodné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalobce.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru, založeném pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2001 na dobu neurčitou, jako „Hypermarket Director“ s místem výkonu práce v M., H. B.-M.. Jako cizinec (cizí státní příslušník) byl do zaměstnání k žalovanému přijat a u něj zaměstnán na základě povolení k pobytu, vydaného Policií České republiky a povolení k zaměstnání, uděleného Úřadem práce B.-v. podle ustanovení §2 odst. 2 zák. č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů; povolení k zaměstnání bylo žalobci vydáváno opakovaně (prodlužováno) vždy na dobu jednoho roku, naposledy do 31. 3. 2004. Dopisem ze dne 1. 4. 2004 označeným jako „Rozvázání pracovního poměru výpovědí podle §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce“ žalovaný sdělil žalobci, že „povolení k zaměstnání u naší společnosti pozbylo platnosti dne 31. 3. 2004“, že žalobce „přestal splňovat předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce bez zavinění zaměstnavatele“ a z toho důvodu žalovaný se žalobcem „rozvazuje podle §46/1 písm. e) zák. práce pracovní poměr výpovědí“. Dalším dopisem ze dne 1. 4. 2004 označeným „Skončení pracovního poměru“ sdělil žalovaný žalobci, že vzhledem k tomu, že pracovní povolení žalobce k zaměstnání u žalovaného pozbylo platnosti dne 31. 3. 2004 a k témuž dni zanikla i doba platnosti žalobcova pracovního víza, jeho pracovní poměr u žalovaného ke dni 31. 3. 2004 skončil.
Za tohoto skutkového stavu je pro rozhodnutí věci významná otázka, jaký vliv má skutečnost, že žalobce, jako cizí státní příslušník (cizinec), neměl počínaje 1. 4. 2004 povolení k pobytu ani povolení k zaměstnání v ČR, na jeho pracovní poměru u žalovaného.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že pracovní poměr žalobce měl podle tvrzení žalovaného skončit ke dni 31. 3. 2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem končí (zaniká) v případech uvedených v ustanovení §42 zák. práce. Ve vymezení způsobů skončení pracovního poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že pracovní poměr nemůže skončit jinými způsoby, než těmi, které jsou vymezeny v ustanovení §42 zák. práce. Nejčastěji dochází ke skončení pracovního poměru na základě právních úkonů účastníků pracovního poměru směřujících k jeho rozvázání, které jsou taxativně vypočteny v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce; pracovní poměr může být rozvázán dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době. Ke skončení pracovního poměru může dojít také následkem právní události, a to buď uplynutím sjednané doby, byl-li pracovní poměr sjednán na dobu určitou (§42 odst. 2 zák. práce), nebo smrtí zaměstnance (§42 odst. 4 zák. práce). U cizinců nebo osob bez státní příslušnosti navíc může dojít ke skončení pracovního poměru, pokud k jeho skončení nedošlo již některým z výše uvedených způsobů, na základě úředního rozhodnutí příslušného orgánu, jímž dochází ke ztrátě oprávnění těchto osob k pobytu na území České republiky (§42 odst. 3 zák. práce).
Podle ustanovení §42 odst. 3 zák. práce pracovní poměr cizince nebo osoby bez státní příslušnosti, pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí
a) dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu,
b) dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest vyhoštění z území České republiky.
Jelikož v průběhu řízení nevyšlo najevo (nebylo prokázáno ani nebylo žádným z účastníků tvrzeno), že by byl žalobci pravomocným rozsudkem uložen trest vyhoštění z území České republiky, připadá v posuzované věci v úvahu pouze skončení pracovního poměru podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce, které podle svého smyslu a obsahu je třeba vykládat v souladu s platnou právní úpravou pobytu a zaměstnávání cizinců na území České republiky.
Právní úpravu pobytu a zaměstnávání cizinců (tj. osob, které nejsou občany České republiky) na území České republiky obsahoval v době, v níž měl podle názoru žalovaného skončit pracovní poměr mezi účastníky řízení, jednak zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (ve znění účinném do 30. 9. 2004), a jednak zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (ve znění účinném do 30. 9. 2004). Uvedené zákony – jak je zřejmé z jejich znění – však institut „odnětí povolení k pobytu“ neupravují a nepředpokládají, že by mohlo být „rozhodnutí o odnětí povolení k pobytu“ vůbec vydáno.
Pojem „odnětí povolení k pobytu“ neměl výslovnou oporu ani ve znění předchozí právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky (obsažené v zákoně č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, který byl transformován do Českého právního řádu), a dokonce ji neměl ani v době, kdy bylo ustanovení §42 odst. 3 písm. a) doplněno do zákoníku práce (ke dni 1. 7. 1975); do té doby zákoník práce speciální úpravu pro skončení pracovního poměru cizinců neobsahoval, pouze v ustanovení §7 stanovil, že cizinci a osoby bez státní příslušnosti smějí být přijati do pracovního poměru, jen jestliže jim bylo uděleno povolení k pobytu.
Výkladem obsahu v ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce použitého pojmu „odnětí povolení k pobytu se dovolací soud již v minulosti zabýval a, vycházeje ze smyslu zmíněného ustanovení a s přihlédnutím k vývoji právní úpravy pobytu cizinců na území Československa (České republiky), zaujal stanovisko, že pracovní poměr osoby, která není občanem České republiky, může skončit podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce jen na základě vykonatelného rozhodnutí vydaného příslušným orgánem Ministerstva vnitra, kterým byl této osobě vysloven zákaz pobytu na území České republiky nebo kterým byla vyhoštěna z České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 572/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod poř. č. 33). Uvedený právní názor lze nepochybně vztáhnout i na současnou právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky reprezentovanou výše zmíněným zákonem č. 326/1999 Sb., podle níž je odpovídajícím institutem, odůvodňujícím skončení pracovního poměru cizince podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce, vykonatelné rozhodnutí policie o zrušení platnosti povolení k pobytu (srov. §80 zákona č. 326/1999 Sb.).
Platné povolení k pobytu na území České republiky však bylo podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 9. 2004, jen jedním z předpokladů pro zaměstnání cizince na území České republiky. Cizinci totiž mohli být do zaměstnání přijati a zaměstnání na území České republiky mohli vykonávat jen tehdy, jestliže jim bylo uděleno povolení k zaměstnání a povolení k pobytu, pokud zákon nestanovil jinak (srov. §2 odst. 2 zákona). Povolení k zaměstnání mohl vydat cizinci příslušný úřad práce nejdéle na dobu jednoho roku, přičemž o povolení k zaměstnání bylo možno žádat opakovaně (srov. §2a odst. 1 a 2 cit. zákona). Platnost povolení k zaměstnání cizince zanikala – mimo jiné – uplynutím doby, na kterou bylo vydáno [srov. §2a odst. 3 písm. a) cit. zákona]. Na tomto ničeho podstatného nezměnil ani zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který nabyl účinnosti dnem 1. 10. 2004 a který v Části sedmé, Hlavě II. pod marginální rubrikou „povolení k zaměstnání cizince“ obdobným způsobem stanoví předpoklady pro zaměstnávání cizinců na území České republiky, včetně postupu příslušných orgánů při vydávání povolení k zaměstnání (srov. §89 – 101 zákona č. 435/2004 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že žalobce nemohl být zaměstnán na území České republiky bez platného povolení k zaměstnání a bez platného povolení k pobytu na území České republiky; platnost obou povolení žalobci skončila dne 31. 3. 2004. Jeho další zaměstnávání na území České republiky by již bylo nezákonné (nelegální); případný zaměstnavatel i samotný cizinec vykonávající nelegální práci se tím vystavoval nebezpečí uložení peněžité sankce ze strany kontrolního orgánu na úseku zaměstnanosti (srov. §§8 a 9 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 9. 2004; nyní §125 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti).
Za tohoto stavu – s přihlédnutím ke smyslu ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zák. práce – je proto odůvodněn závěr, že pracovní poměr osoby, která není občanem České republiky, mohl skončit podle ustanovení §42 odst. 3 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, také uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1985/2007). Tento závěr odpovídající platné právní úpravě pobytu a zaměstnávání cizinců na území České republiky ostatně reflektuje rovněž zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který s účinností od 1. 1. 2007 zrušil dosavadní zákoník práce platný v době tvrzeného skončení pracovního poměru mezi účastníky [srov. §48 odst. 3 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce].
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dnem 31. 3. 2004 uplynula doba, na kterou bylo žalobci vydáno povolení k zaměstnání a současně k tomu datu uplynula žalobci i doba k povolení k pobytu na území České republiky, skončil k témuž dni (ze zákona) jeho pracovní poměr u žalovaného. Žalovaný proto již neexistující pracovní poměr nemohl ukončit výpovědí [podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce] ze dne 1. 4. 2004; závěr odvolacího soudu, že je uvedená výpověď neplatná, je (i když z jiných důvodů) správný.
S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení, že jeho pracovní poměr trvá, neboť mezi účastníky řízení panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu a vyřešení této otázky může napevno postavit mezi účastníky dosud spornou skutečnost. Nelze však již souhlasit s jeho závěrem, že pracovní poměr mezi účastníky trvá. Jestliže – jak výše rozvedeno – pracovní poměr mezi účastníky založený pracovní smlouvou ze dne 1. 4. 2001 skončil (ze zákona) dnem 31. 3. 2004 a v řízení nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že by poté (po 31. 3. 2004) mezi účastníky vznikl nový pracovní poměr, nemá v provedeném řízení oporu závěr, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v této části a v akcesorickém výroku o nákladech řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu