ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4472.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4472/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. K., proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí, o úpravu pracovního posudku a potvrzení o zaměstnání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 94/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2007 č.j. 20 Co 130/2007-274, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2.5.2007 č.j. 20 Co 130/2007-274 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.11.2006 č.j. 27 C 94/2000-217 ve výroku, jímž byla odmítnuta část žaloby, odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žaloba v části, ve které se žalobce domáhal „úpravy potvrzení o zaměstnání z 11.8.1993 – opis kopie ZL“ ze dne 11.8.1993 tak, že v pasáži „Jiná sdělení“ str. 2 budou doplněny „příp. další skutečnosti stanovené právními předpisy“, zůstala přes výzvu soudu podle ustanovení §43 o.s.ř. natolik neurčitá, že tento nedostatek bránil jejímu věcnému projednání. Odvolání žalobce proti výroku o zamítnutí žaloby v části, ve které se žalobce domáhal „úpravy potvrzení o zaměstnání z 11.8.1993 – opis kopie ZL“ ze dne 11.8.1993 tak, že „pracovní poměr žalobce skončil dle §43 zák. práce dohodou z důvodu nadbytečnosti jako následek organizačních změn na FZV ČR“, a že žalovaná „doplní číselné údaje průměrného měsíčního hrubého a čistého výdělku podle mzdových dokumentů archivovaných u žalované, údaje o vykonaných funkcích, platovém zařazení a o započitatelné době v I. a II. kategorii“, a dále „vystavení potvrzení o zaměstnání na řádném formuláři a jeho řádného předání“, odvolací soud shledal pro nedostatek odvolacích důvodů jako nezpůsobilé k věcnému projednání. Měnící výrok o nákladech řízení účastníků odvolací soud odůvodnil tím, že „jsou podmínky pro aplikaci §150 o.s.ř.“, neboť v okolnostech daného případu lze spatřovat „důvody zvláštního zřetele hodné proto, aby žalované byla odepřena náhrada nákladů řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje „výhradně“ proti měnícímu výroku o náhradě nákladů řízení. Namítal, že „odvolací soud zůstal, pokud jde o náklady řízení, na poloviční cestě“, jestliže nevyhověl návrhu žalobce, aby žalovaný, který celý pracovní spor vyvolal, byl povinen nést i náklady žalobce (zejména soudní poplatky, náklady ztraceného času, poštovné a spojovací poplatky atd.), které musel během sedmiletého trvání tohoto sporu vynaložit. Dovolatel „považuje za nespravedlivé“, aby náklady, které vynaložil na obranu svého práva (tj. obdržet řádné, úplné a pravdivé potvrzení o zaměstnání), na které má podle příslušných ustanovení zákoníku práce nárok, a o které zatím bezvýsledně usiluje již od roku 1998, „v tomto zcela zbytečném soudním sporu nesl ze svého“. Navrhl, aby dovolací soud „příslušný nákladový výrok odvolacího soudu zrušil a vrátil k novému projednání“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).
Protože dovolání žalobce směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu