ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4779.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4779/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované Ú. z. z. s. K. k., p. o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 38/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2007 č.j. 12 Co 271/2007-87, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. února 2007 č.j. 13 C 38/2006-54 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.9.2005, označeným jako „Výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti“, žalovaná sdělila žalobci, že mu „dává výpověď podle Zákoníku práce §46 odst. 1 písm. c)“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, u níž pracoval od 1.6.1980 jako řidič záchranné služby, ve výpovědi „neuvedla výpovědní důvod tak, aby odpovídal požadavkům ustanovení §44 odst. 2 zák. práce“; výpovědní důvod - kromě odkazu na konkrétní ustanovení zákoníku práce - „nebyl ve výpovědi dostatečně konkretizován“ a „nebyl ani stručně vylíčen“ tak, aby bylo nepochybné, v čem je důvod výpovědi z pracovního poměru spatřován. Výpověď byla žalobci předána na personálním oddělení žalované, kam ho poslal jeho přímý nadřízený, „aniž by žalobci podal jakoukoliv informaci o změnách, které měly nastat, a odůvodnil mu důvod, proč je mu výpověď dávána“. Kromě toho žalovaná „nenabídla žalobci ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jinou práci v místě sjednaném jako místo výkonu práce nebo v místě bydliště“.
Okresní soud v Karlových Varech 9 rozsudkem ze dne 15.2.2007 č.j. 13 C 38/2006-54 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.378,50 Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že projev vůle žalované obsažený v listině ze dne 21.9.2005 je neurčitý, neboť „výpovědní důvod nebyl skutkově vymezen určitě tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným“, a neurčitost „se nepodařilo odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu ustanovení §240 zák. práce“, neboť „z okolností, za nichž byla výpověď dána, nebylo mezi účastníky zřejmé, proč výpověď z pracovního poměru dána byla“. Z výsledků provedeného dokazování se podle názoru soudu prvního stupně „toliko podává, že zde bylo rozhodnutí zastupitelstva Karlovarského kraje z dubna roku 2005 o sloučení příspěvkových organizací záchranných zdravotních služeb, s čímž byli seznámeni zaměstnanci žalované včetně žalobce, nicméně nelze dovodit existenci žalovanou tvrzené organizační změny“ spočívající v rozhodnutí ředitele žalované MUDr. T. o snížení počtu vozidel a řidičů na úseku dopravy nemocných, raněných a rodiček (D.), kde pracoval jako řidič také žalobce; „z provedených důkazů nelze dovodit, že by takové rozhodnutí bylo skutečně přijato, byť v ústní formě…a projeveno navenek tak, aby zde nebyla pochybnost o jeho existenci a obsahu“, jestliže takového rozhodnutí „si nebyly vědomy ani osoby, které předmětnou výpověď fakticky realizovaly“. Soud prvního stupně „má tak za to“, že „zde nebylo tvrzené organizační změny žalované, neboť tu nelze zaměňovat s rozhodnutím zastupitelstva K. k. o sloučení záchranných zdravotních služeb“, a že „nelze zaměňovat rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách, byť učiněné v ústní formě, s procesem utváření vůle směřujícím k takovému rozhodnutí“. S ohledem na „závěr o neurčitosti projevu vůle žalované“ a „závěr o neexistenci tvrzené organizační změny“ soud prvního stupně dovodil, že předmětná výpověď je „absolutně“ neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27.6.2007 č.j. 12 Co 271/2007-87 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 11.606,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „provedl dokazování v rozsahu postačujícím ke správnému posouzení věci a ze svých zjištění vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry“. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že předmětná výpověď z pracovního poměru je neurčitá a že „žalovaná neprokázala, že o organizační změně skutečně rozhodla“. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že „zákoník práce neukládá výslovně, že by zaměstnavatel musel vydat rozhodnutí o organizační změně v písemné formě pod sankcí neplatnosti a nejde ani o právní úkon, ale o faktické rozhodnutí statutárního zástupce o organizační změně, které musí být jasně vyjádřeno navenek“. Podle jeho názoru soud prvního stupně svůj závěr o neexistenci tvrzené organizační změny „správně vyvodil z výpovědi svědka S., který nebyl žalovanou informován o konkrétním rozhodnutí ředitele žalované o organizačním opatření, ale potřebu snížení počtu zaměstnanců žalované odvozoval pouze z rozhodnutí zastupitelstva K. k. o sloučení záchranných služeb“, přičemž – jak odvolací soud dále uvedl – „ani svědkyně G., která formulovala přezkoumávanou výpověď, nebyla statutárním zástupcem žalované (ředitelem MUDr. T.) blíže informována, zda o organizační změně rozhodla žalovaná nebo pouze zastupitelstvo K. k.e“. Protože v době doručení výpovědi z pracovního poměru „nebylo žalobci nabídnuto v místě výkonu práce žádné místo, ani mu zaměstnavatel nenabídl možnost školení, aby eventuelně mohl vykonávat práci, pro kterou posléze přijal další zaměstnance“, nesplnila žalovaná podle názoru odvolacího soudu ani povinnost, kterou jí „ukládá ust. §46 odst. 2 zák. práce“. Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že „soud prvního stupně rozhodl správně, když důvodně žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že výpovědní důvod, tak jak byl uveden v dopise ze dne 21.9.2005 adresovaném žalobci, „byl vymezen jasně, srozumitelně a nezaměnitelným způsobem“. Výpověď z pracovního poměru daná žalobci obsahovala v textu pojem „nadbytečnost“, ze kterého „bylo zřejmé, co chtěla žalovaná projevit“, a „nemůžou být dány pochybnosti, proč dochází k rozvázání pracovního poměru, a to tím spíše, když ust. §46 odst. 1 písm. c) zák. práce v tehdejším znění obsahuje pouze jediný výpovědní důvod – nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnatele o organizačních změnách a když žádná jiná, než tvrzená organizační změna [redukce vozidel dopravní služby (D.) a snížení stavu zaměstnanců v oblasti dopravy, tj. řidičů D.], mající vliv na stav zaměstnanců u žalované v dané době neexistovala“. Vzhledem ke všem okolnostem, na které žalovaná v rámci obou řízení odkázala a které i žalobce potvrdil, „musely být žalobci důvody vzniku jeho nadbytečnosti zřejmé“. Soudy obou stupňů podle názoru dovolatelky „chybně, v rozporu s dosud platnou právní judikaturou, vyložily projev její vůle“, zejména „v návaznosti na okolnosti výpovědi žalobci dané, v návaznosti na jednání předcházející výpovědi, na provedené listinné důkazy i výpovědi svědků G., S. a statutárního orgánu MUDr. I. T.“, a není proto správný závěr soudů, že „nebylo mezi účastníky zřejmé, jaké rozhodnutí ředitel žalované učinil a proč byla výpověď z pracovního poměru žalobci dána“. Žalovaná vyslovila nesouhlas rovněž se závěrem soudů, že z výsledků dokazování „nelze vůbec dovodit existenci tvrzené organizační změny“. Podle jejího názoru není z tohoto hlediska podstatná vědomost svědků G. a S. o tom, jak se jednotlivá rozhodnutí utvářela a kdo za nimi stál (svědci ostatně „shodně potvrdili, že neplnili pokyn zřizovatele, ale pokyn jim daný statutárním zástupcem žalované“), nýbrž rozhodující je, že ze všech listinných důkazů (zápisů z porad a provozních schůzí) i výpovědí svědků a MUDr. T. vyplynulo, že „k omezení předmětu činnosti v oblasti dopravy u žalované s účinností od 1.1.2006 došlo, což nutně muselo představovat existenci konkrétního rozhodnutí statutárního zástupce o vyřazení konkrétních vozidel D. a snížení počtu zaměstnanců žalované – řidičů D., kteří se v důsledku toho stanou nadbytečnými“. Ze zápisu z výborové schůze příslušného odborového orgánu ze dne 4.5.2005 – jak žalovaná dále zdůraznila - vyplývá, že „konečná podoba rozhodnutí žalované spočívající v takových organizačních změnách, jež povedou nevyhnutelně ke snížení stavu zaměstnanců v oblasti dopravy, existovala nejpozději ke dni konání této schůzky“, a ze zápisu z informativní provozní schůze řidičů D. o organizačních změnách ze dne 8.9.2005 je pak zřejmé, že zde „bylo výslovně projednáno a zaměstnancům oznámeno statutárním zástupcem žalované jeho rozhodnutí o částečném zrušení dopravní služby (D.)“ a „projednány byly i personální otázky, rozvázání pracovního poměru apod.“. Konečně dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že učinil závěr o nesplnění nabídkové povinnosti ze strany žalované, „aniž by k uvedenému provedl potřebné dokazování“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, jak má být z hlediska ustanovení §44 zák. práce skutkově vymezen důvod platné výpovědi z pracovního poměru. Uvedenou právní otázku však odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 21.9.2005, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit (k tomu srov. rozsudek býv. bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1967, sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968). Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.
Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Okolnost, že ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce blíže charakterizuje povahu přijatého organizačního opatření (resp. „rozlišuje jednotlivé důvody rozhodnutí zaměstnavatele, pro něž k nadbytečnosti dochází“), popřípadě uvádí jeho hospodářský účel (kauzu), ještě neznamená, že obsahuje více zákonných důvodů, které mohou být podkladem výpovědi. Pouze demonstrativní výčet skutečností, které jsou zde uváděny jako možný důvod přijetí organizačního opatření (důvodem výpovědi mohou být i „jiné organizační změny“), odůvodňuje závěr, že ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce – jak na to správně upozorňuje i dovolatelka - obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, jímž je nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.1998 sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Zůstává přitom mimo pochybnost, že důvod výpovědi z pracovního poměru musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď.
V dopise ze dne 21.9.2005, nadepsaném „výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti“, žalovaná uvedla, že žalobci „dává výpověď podle Zákoníku práce §46 odst. 1 písm. c)“. Ze slovního vyjádření, jímž je tento dopis nadepsán, a z odkazu na „Zákoník práce §46 odst. 1 písm. c)“ je jasně patrno nejen to, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru dána, ale i v čem je důvod k výpovědi spatřován; ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ostatně – jak uvedeno výše - obsahuje jediný výpovědní důvod - nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách. Zároveň však z takto vymezeného důvodu výpovědi nelze dovodit, v čem spočívala organizační změna, v důsledku které se žalobce měl stát pro žalovanou nadbytečným. V tomto směru tedy zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu vůle žalované obsaženém v dopise ze dne 21.9.2005 nedostatečně určité.
Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle již nelze v tomto případě zjistit výkladem. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat „pravidlům slušnosti a občanského soužití“. Platí-li uvedená východiska pro výklad právních úkonů obecně, je třeba z nich vycházet i při výkladu obsahu jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru - výpovědi.
V posuzovaném případě odvolací soud z uvedených výkladových pravidel nevycházel. Jestliže se – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – bez dalšího „ztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně „o neurčitosti výpovědi z pracovního poměru“, pak při objasňování obsahu projevu vůle žalované obsažené v dopise ze dne 21.9.2005 nezahrnul do rámce úvah okolnost (která vyplynula z výpovědi svědků Z. S. a J. G.), že při předání (doručení) výpovědi za přítomnosti jmenovaných svědků (zaměstnanců žalované) bylo žalobci sděleno, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal nadbytečným (žalobci „bylo řečeno, že dochází ke sloučení záchranných služeb v K. k., snížení počtu zaměstnanců na dopravě“, a že v obvodu K. V. v dopravní službě „ubude sanitek i zaměstnanců“). V této souvislosti odvolací soud opominul rovněž obsah listiny, podle níž „dne 8.9.2005 seznámil ředitel MUDr. I. T. zaměstnance D. K. V. s ekonomickými a sociálními dopady sloučení příspěvkových organizací (ZDZS K. V., Z. S., Z. Ch.) od 1. ledna 2006 na příspěvkovou organizaci s názvem Ú. z. z. s. K. k. a s opatřeními, která jsou připravena v souvislosti se sloučením“, s tím, že „nepřítomní zaměstnanci (tedy i žalobce) byli s těmito opatřeními seznámeni dodatečně“; listina obsahuje – kromě jiných zaměstnanců – též podpis žalobce. Za tohoto stavu je nepochybné, že žalobci, který u žalované pracoval jako řidič sanitky, muselo být za těchto okolností zřejmé, jaký je důvod výpovědi z pracovního poměru [jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny spočívající ve snížení počtu sanitek a zaměstnanců v dopravní službě (D.)]. Proto je odůvodněn závěr, že předmětná výpověď z pracovního poměru daná žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dopisem žalované ze dne 21.9.2005 je z pohledu ustanovení §44 odst. 2 zák. práce bezvadná.
Je mimo pochybnost, že k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách – jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud - není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví [například pro podání výpovědi podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce], a která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu. Protože nejde o právní úkon, nelze rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti ve smyslu zásad uvedených v ustanovení §242 zák. práce; vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o organizačních změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu oprávněn.
V této souvislosti dovolací soud považuje za nutné připomenout, že závěr o tom, zda žalovaná přijala rozhodnutí o organizační změně, představuje skutkové zjištění soudu jako výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Při zjišťování, zda žalovaná o organizační změně „skutečně rozhodla“, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - ve shodě se soudem prvního stupně vzal v úvahu toliko subjektivní názor svědka S., který „si nebyl vědom toho, že by o snížení počtu sanitek a zaměstnanců žalované rozhodoval (ředitel žalované) pan T.“, a akcentoval skutečnost, že „ani svědkyně G., která formulovala výpověď, nebyla statutárním zástupcem blíže informována, zda o organizační změně rozhodla žalovaná nebo pouze zastupitelstvo K. k.“. Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť odvolací soud opominul do procesu hodnocení důkazů zahrnout také důkazy provedené před soudem prvního stupně (především výpověď ředitele žalované MUDr. I. T.), které jím přijatému skutkovému závěru odporují, a s těmito se vypořádat. Bez nápravy tohoto pochybení závěr odvolacího soudu ohledně existence rozhodnutí žalované o organizační změně neobstojí.
Odvolacímu soudu je navíc třeba vytknout, že svým postupem též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. ukládá soudu povinnost uvést v odůvodnění rozsudku, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Z uvedeného vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být natolik dostatečné a srozumitelné, aby závěry soudu bylo možné přezkoumat.
V projednávané věci odvolací soud ohledně „další sporné otázky“, jíž „bylo posouzení, zda žalovaná nabídla žalobci před doručením sporné výpovědi jiné volné místo, odpovídající pracovní smlouvě, jak jí to ukládá ust. §46 ost. 2 zák. práce“, bez dalšího dovodil, že v době doručení výpovědi z pracovního poměru „v místě výkonu práce nebylo žalobci nabídnuto žádné místo, ani mu zaměstnavatel nenabídl možnost školení, aby eventuelně mohl vykonávat práci, pro kterou posléze přijal další zaměstnance“. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se ve vztahu k této otázce (jíž se soud prvního stupně vůbec nezabýval) konkrétně neuvádí, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, ani k jakému právní závěru v této souvislosti dospěl. Tyto obsahové nedostatky odůvodnění mají za následek, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v otázce (ne)splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu