ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4847.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4847/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. D., o 182.883,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 44/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007 č.j. 25 Co 66/2007-294, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 182.883,- Kč „brutto“ s 12% úroky z prodlení od 23.2.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od 1.7.1995 na prodejně v P. a od 1.8.1995 na provozovně v K. H. I když od nástupu do práce neustále urgoval žalovaného o vyhotovení pracovní smlouvy, byla mu předložena „i s podpisem, který není jeho“, až dne 17.5.1996 a byla datována dnem 1.2.1996. Její obsah nebyl se žalobcem projednán, datum nástupu do práce byl „posunut o 7 měsíců“ a měsíční plat byl nižší, než jaký byl žalobci ve skutečnosti vyplácen. Ačkoli žalobce od 1.8.1995 do 17.5.1996 denně dojížděl z místa svého bydliště v P. na pracoviště do K. H., pracoval pro žalovaného 10-12 hodin denně, „opotřebovával vlastní automobil“, žalovaný mu vyplácel na cestovné (tj. na benzin podle ujetých kilometrů) „pouze 75% z dohodnutých 100%“ a dosud mu nevyplatil část mzdy. Po žalovaném proto požadoval na dlužné mzdě 44.860,- Kč, na jízdném 128.731,- Kč a na stravném 9.292,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4.6.2002 č.j. 18 C 44/99-164, ve znění usnesení ze dne 16.2.2005 č.j. 18 C 44/99-198, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 83.964,- Kč, co do částky 98.919,- Kč s 12% úroky z prodlení z částky 182.883,- Kč od 23.2.1998 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na náhradě nákladů řízení každý 3.450,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky „nevznikl v důsledku řádně uzavřené pracovní smlouvy“ˇ- (znalecký posudek „vyloučil pravost podpisu žalobce“), nýbrž že „vznikl konkludentně“, neboť bylo prokázáno, že se účastníci „ústně dohodli na druhu práce, místě výkonu práce, na způsobu proplácení mzdy a výdajů na pohonné hmoty“, že „se shodli na částce mezi 10.000,- až 15.000,- Kč měsíčně“ a že žalobce skutečně pro žalovaného vykonával práci „a přijímal od něho dispozice k jejímu řádnému výkonu“. Vycházeje z „listin předložených ke kontrole finančnímu úřadu“, podle nichž „vykázaná“ hrubá mzda za období, po které žalobce konal pro žalovaného práci, činila 129.702,- Kč, avšak „žalobce uznal, že obdržel na mzdě 111.000,- Kč“, náleží žalobci podle názoru soud prvního stupně - vzhledem k tomu, že „žalovaný neměl přehled o vyplacené mzdě“ - doplatek mzdy ve výši 18.702,- Kč. Jelikož žalovaný „potvrdil, že bylo dohodnuto proplácení jízdného“, avšak „opět nebyl schopen doložit jakou částku vyplatil, musel soud opět vycházet ze žalobcem uznané vyplacené částky 119.900,- Kč“, a proto, pokud podle výpočtu soudu „celková náhrada jízdného by činila 185.162,- Kč, zbývá k doplacení 65.292,- Kč“. Požadavek žalobce na stravné shledal soud prvního stupně zcela neopodstatněným, neboť žalobce „neprokázal“ existenci dohody o stravném.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.10.2005 č.j. 21 Co 211,212/2005-203 řízení o odvolání žalobce zastavil a rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s doplňujícím usnesením“ ve vyhovujícím výroku o věci samé (o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 83.964,- Kč) a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud po zjištění, že podání – byť označené jako odvolání - žalobce mínil jako vyjádření k odvolání žalovaného, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu napadeném odvoláním žalovaného (tj. již jen ohledně přisouzených nároků na doplatek mzdy ve výši 18.702,- a doplatek jízdného ve výši 65.292,- Kč). Oproti soudu prvního stupně dovodil, že za situace, kdy mezi účastníky „nebyla platně sjednána pracovní smlouva, ale fyzická osoba již začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat (žalovaný nepopíral, že nějaké práce pro něj žalobce vykonával a že mu za to také zaplatil určité částky), vzniká tzv. faktický pracovní poměr, tedy právní vztah, v němž oběma účastníkům vzniknou povinnosti posuzované podle zákoníku práce“. Protože však „nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení týkající se pracovního poměru, ale fyzické osobě musí být vydáno bezdůvodné obohacení“, jehož výše pak „odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osově za skutečně vykonanou práci“; proto v dalším řízení „bude na žalobci, aby (po poučení soudu prvního stupně) tvrdil a prokázal, jaké skutečné práce a kdy pro žalovaného vykonával“. Ohledně nároku na doplatek jízdného pak odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí „má stát na řádně zjištěném skutkovém stavu a nikoliv na hypotetických úvahách o počtu ujetých km“.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté rozsudkem ze dne 12.6.2006 č.j. 18 C 44/99-273 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 47.147,28 Kč, co do částky 36.816,72 Kč žalobu zamítl, nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby o 19% úroky z prodlení z částky 182.883,- Kč od 20.5.1996 do zaplacení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 1.611,84 Kč a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 „náklady státu“ ve výši 6.017,68 Kč a že žalovaný je z téhož titulu povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 částku 2.114,32 Kč. Soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu o faktickém pracovním poměru účastníků – po doplnění řízení dospěl k závěru, že „bylo nepochybně prokázáno“, že žalobce od 1.8.1995 do 20.5.1996 dojížděl z P. do provozovny žalovaného v K. H., kde vykonával pro žalovaného práci spočívající v tom, že „po materiální a organizační stránce zajišťoval (truhlářskou) výrobu“. Žalovaný „touto činností žalobce získal prospěch“, který odpovídá průměrnému hrubému výdělku zaměstnance, vedoucího truhlářskou dílnu, který – podle zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí - činil 10.050,- Kč v roce 1995 a 10.900,- Kč v roce 1996. „Po porovnání průměrných hrubých výdělků v příslušném oboru a čistým příjmem připadajícím na odměnu žalobce“, který činil „cca 10.000,- Kč měsíčně“, soud prvního stupně dovodil, že „částka vyplacená žalobci z titulu mzdy (byť zde nebyl pracovní poměr sjednán) byla dostatečná“ a že proto „na straně žalovaného v této části žaloby nedošlo k bezdůvodnému obohacení“. Oproti tomu každodenními jízdami žalobce na provozovnu v K. H. podle jeho názoru „došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, neboť, pokud by tuto činnost nevykonával žalobce, musel by žalovaný do provozovny dojíždět sám, případně touto činností pověřit jinou osobu“. Vycházeje ze vzdálenosti P. – K. H. a zpět, průměrné spotřeby vozidla žalobce, počtu pracovních dnů připadajících na období od 1.8.1996 do 20.5.1996, průměrné ceny benzinu a zákonné výše náhrady za opotřebení vozidla v tomto období soud prvního stupně vypočetl, že žalobci mělo být za žalované období vyplaceno na cestovních náhradách (jízdném) 167.047,28 Kč. Protože žalobce obdržel pouze 119.000,- Kč, zbývá z tohoto titulu doplatit 47.147,28 Kč, a proto „v této částce soud shledal žalobu důvodnou“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.4.2007 č.j. 25 Co 66/2007-294 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku co do částky 18.702,- Kč“ a „ve výrocích o náhradě nákladů řízení“ potvrdil, „jinak zůstal odvoláním nedotčen“; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu se žalobce, který napadl odvoláním zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně s tím, že požadoval změnu tohoto výroku a přiznání doplatku mzdy ve výši 44.860,- Kč, „předně nevypořádal s otázkou, co je konkrétně předmětem daného odvolacího řízení“. Jestliže v odvolání napadl toliko doplatek mzdy a nikoliv jízdné, pak nepřihlédl náležitě k tomu, že předmětem řízení zůstal doplatek mzdy pouze co do částky 18.702,- Kč, neboť o „zbytku“ tohoto nároku (tj. ohledně částky 26.158,- Kč) bylo již dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4.6.2002 č.j. 18 C 44/99-164. Ohledně odvoláním dotčeného předmětu řízení (o požadavku žalobce na doplatek mzdy ve výši 18.702,- Kč) odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že provedl „správně a úplně dokazování“, na základě kterého „zjistil všechny rozhodné skutečnosti“, a dospěl ke správnému právnímu závěru, „přičemž své rozhodnutí náležitě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil“. Soud prvního stupně podle jeho názoru „zcela správně s odkazem na ust. §243 zák. práce“ dovodil, že „k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného při tzv. faktickém pracovním poměru v souvislosti s výkonem činnosti žalobce nedošlo“. Vzhledem k tomu, že nebyla „prokázána spolehlivě“ dohoda mezi účastníků o výši odměny za vykonanou činnost, která měla představovat podle žalobce částku 15.000,- Kč měsíčně, „nelze soudu prvního stupně vytknout, když při rozhodování vycházel předně ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí, která dokládala výši měsíčního výdělku v rozhodném období pro vedoucího truhlářské dílny“. Za tohoto stavu tudíž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „v rozsahu nedoplatku mzdy, tedy v rozsahu 18.702,- Kč“ jako věcně správný potvrdil s tím, že „nad rámec této částky zůstal zamítavý výrok nedotčen“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé a do výroků o nákladech řízení účastníků) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytkl soudům, že „neprovedly dokazování řádně zejména tím, že neprovedly všechny navrhované a nabízené důkazy, provedené důkazy pak hodnotily nesprávně a tak došlo k tomu, že dospěly k nesprávným závěrům a k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Zdůraznil, že v průběhu řízení „bylo zjištěno a prokázáno“, že u žalovaného pracoval jako vedoucí truhlářského provozu, že na své pracoviště v K. H. denně dojížděl ze svého bydliště v P. a že za tuto práci byla dohodnuta mzda 15.000,- Kč čistého měsíčně, která měla být časem navýšena na 20.000,- Kč. Výši dohodnuté mzdy „přiznal v rámci řízení před soudem sám žalovaný“ a podle názoru dovolatele tudíž „není žádný důvod tento fakt zpochybňoval či vytvářet na základě údajů z Ministerstva práce a sociálních věcí nějaké úvahy, že by plat vedoucího truhlářského provozu měl být 10.000,- Kč“. Kdyby žalobce tuto práci vykonával v místě bydliště „tak snad ano“, ale soud „nevzal v úvahu fakt“, že dojížděl na své pracoviště denně 100 km tam a 100 km zpět a že při plnění úkolů najel dalších 30-60 km ještě v místě pracoviště. Žalobce každý měsíc odevzdával žalovanému výkaz, který obsahoval údaje o počtu najetých kilometrů, o příjmech a výdajích, o vyplacené mzdě a cestovném. Tyto měsíční výkazy však žalovaný přes výzvu soudu nepředložil s odůvodněním, že se ztratily, ačkoli podle názoru dovolatele „má ze zákona povinnost všechny podobné doklady uchovat minim. po dobu 10 let“. V závěru řízení žalovaný předložil pouze výkaz za květen 1996, v němž uvedené údaje „jen potvrzují oprávněnost a pravdivost žalobcových nároků“, a bylo tak „prokázáno, že žalovaný dluží žalobci určitou částku“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že „nepřiznal žalobci ani částečnou náhradu nákladů řízení“ a že naopak žalobce musel uhradit část nákladů žalovanému, který „při řízení jednoznačně mařil dokazování, neuváděl pravdivé skutečnosti a úmyslně řízení protahoval“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 18.702,- Kč; ohledně zbývající části předmětu řízení - jak vyplývá z obsahu výše zmíněných rozsudků soudů vydaných v projednávané věci - bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání žalobce do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání žalobce v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu