ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4942.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4942/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. J. M., proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4, o 172.800,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 90/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č.j. 35 Co 596/2006-41, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 172.800,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 11. 2. 2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v době od 24. 2. 2000 (kdy byl jmenován) do 31. 7. 2003 (kdy jeho funkce v důsledku rezignace ze dne 11. 4. 2003 zanikla) byl soudcem České republiky s přidělením k Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Přesto, že dopisem ze dne 22. 1. 2004 požádal žalovanou o vyplacení odchodného, „na něž má nárok“ podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., žalovaná mu odchodné ve výši 172.800,- Kč odmítá vyplatit. Nárok na odchodné podle jeho názoru vyplývá mimo jiné z toho, že soudce je nutno řadit mezi ústavní činitele a tedy představitele; představitelům podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., s výjimkou presidenta republiky a člena Nejvyššího kontrolního úřadu, odchodné náleží. Odmítá argument, že soudce nelze pod pojem „představitel státní moci“ nebo „představitel“ subsumovat, neboť v zákoně nejsou tyto pojmy výslovně definovány.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č.j. 22 C 90/2005-29, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení. Z jazykového a především logického výkladu ustanovení §1 zákona č. 236/1995 Sb. dovodil, že „představitelem“ jsou subjekty uvedené pod písm. a) až f), přičemž „pod písmenem f) již do pojmu představitele není zahrnut člen a předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu“. „Představitelem“ již nejsou „subjekty uvedené pod písm. g), mezi nimiž je zahrnut i soudce okresního soudu“; jde-li o moc soudní, je tak „představitelem“ pouze soudce Ústavního soudu uvedený pod písm. d). Protože podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. náleží odchodné pouze „představiteli kromě prezidenta republiky a člena Nejvyššího kontrolního úřadu“, a protože soudce okresního soudu není pod pojem „představitel“ zahrnut, žalobou požadované odchodné žalobci nenáleží.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č.j. 35 Co 596/2006 – 41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry rozsudku soudu prvního stupně a odkázal na jeho správné odůvodnění. Zdůraznil, že ustanovení §1 zákona č. 236/1995 Sb. vymezuje 3 základní skupiny funkcí, na které se zákon vztahuje, a to poslance, představitele a soudce. Náležitosti uvedené pod písmeny a) až e) v ustanovení §2 zákona č. 236/1995 Sb. (tedy i odchodné) náleží pouze „představiteli a soudci, o nichž to stanoví tento zákon“; ten pak odchodné ustanovením §7 přiznává pouze „představiteli“. Z této úpravy nelze dovodit vznik nároku soudce na odchodné. Jakékoliv další úvahy o postavení soudců v hierarchii představitelů státní moci, vycházející z čistě teoretických základů, jsou pro právní hodnocení jejich nároku na odchodné nevýznamné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovozuje z toho, že mu „není známo“, že by u obecných soudů nebo u Nejvyššího soudu České republiky bylo vedeno řízení o odchodné soudce podle ustanovení §7 zákona č. 236/1995 Sb., žalobce namítá, že soudy nesprávně vyložily pojem „představitel“ použitý v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. Podle jeho názoru tato legislativní zkratka je použita pouze u ředitele Bezpečnostní informační služby [§1 písm. g) zákona č. 236/1995 Sb.]; z hlediska „zužujícího výkladu“ by tak měl nárok na odchodné pouze ředitel Bezpečnostní informační služby. Při použití „rozšiřujícího výkladu“ by takový nárok podle dovolatele náležel i ostatním kategoriím, kterým jsou v zákoně č. 236/1995 Sb. upraveny plat a další náležitosti (náhrady výdajů, naturální plnění apod.); pro rozšiřující výklad by svědčila novela citovaného zákona provedená zákonem č. 359/2004 Sb., kterým bylo v §7 výslovně stanoveno, že nárok na odchodné nemá krom již zmíněných členů Nejvyššího kontrolního úřadu prezident republiky, navíc je „notorietou, že odchodné je vypláceno i ministrům, poslancům a senátorům. Znovu připomíná, že „obecně je soudce představitelem státní moci“, a to konkrétně moci soudní, a že je tedy z ústavně právního hlediska postaven na roveň moci zákonodárné a výkonné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro posouzení věci - mimo jiné – významné posouzení otázky, zda vůbec a za jakých podmínek má soudce v souvislosti s ukončením výkonu funkce nárok na odchodné. Uvedená právní otázka (kterou žalobce také v dovolání označuje) dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci se žalobce domáhá odchodného v souvislosti s ukončením výkonu funkce soudce s odkazem na zákon č. 236/1995 Sb.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobci zanikla funkce soudce dnem 31. 7. 2003 – posuzovat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon o platu“).
Podle ustanovení §1 zákona o platu tento zákon upravuje plat a některé další náležitosti spojené s výkonem funkce
a) poslance a senátora Parlamentu (dále jen „poslanec“),
b) člena vlády,
c) prezidenta republiky,
d) soudce Ústavního soudu,
e) člena, viceprezidenta a prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
f) člena, místopředsedy a předsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání,
g) ředitele Bezpečnostní informační služby (dále jen „představitel“) a
h) soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (dále jen „soudce“).
Podle ustanovení §2 zákona o platu představiteli a soudci, o nichž to stanoví tento zákon, náleží
a) plat,
b) další plat,
c) náhrady výdajů,
d) naturální plnění a
e) odchodné.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o platu odchodné je peněžité plnění poskytované představiteli, s výjimkou člena Nejvyššího kontrolního úřadu, v souvislosti s ukončením výkonu funkce, pokud mu v době tří měsíců po skončení výkonu funkce nepřísluší plat za výkon téže nebo jiné funkce představitele nebo soudce.
Jak správně zdůraznil v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud, ustanovení §1 zákona o platu deklaruje rozsah své působnosti na činitele moci zákonodárné, soudní a výkonné. Zároveň vymezuje u činitelů jednotlivých státních mocí tři základní skupiny funkcí, na které se zákon vztahuje, a to poslance, představitele a soudce. Používá přitom tzv. „legislativní zkratku“, která znamená, že všude, kde je v textu zákona vymezená legislativní zkratka použita, je třeba pod ní rozumět celý text, pro který je legislativní zkratka vymezena. Z textu ustanovení §1 zákona o platu také jednoznačně vyplývá, jaký obsah jednotlivé legislativní zkratky mají a nepřichází proto v úvahu jejich dovolatelem uvažovaný „zužující“ nebo „rozšiřující“ výklad.
Zatímco použitý pojem „poslanec“ a „soudce“ zahrnuje vždy jen definici obsaženou v jednom písmenu ustanovení §1 zákona o platu [„poslanec“ funkce uvedené pod písm. a), „soudce“ funkce uvedené pod písm. h)], použitá legislativní zkratka „představitel“ zahrnuje všechny funkce uvedené pod písm. a) až g); tedy zároveň i uvedenou legislativní zkratku „poslanec“. Znamená to, že všude, kde je v zákoně o platu použito pojmu „představitel“, je třeba pod ním rozumět všechny funkce uvedené v ustanovení §1 pod písmeny a) až g).
Ustanovení §2 zákona o platu stanoví jednotlivé nároky, které náleží představiteli a soudci, za předpokladu, že tak dále stanoví zákon.
Z obsahu zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, a zejména z jeho vnitřního členění vyplývá, že jednoznačně rozlišuje mezi představiteli (část druhá zákona o platu), za které považuje činitele uvedené v názvech jednotlivých hlav části druhé (hlava první – poslanci, hlava druhá – členové vlády, hlava třetí – president republiky, hlava čtvrtá – soudci Ústavního soudu, hlava pátá - člen, viceprezident a prezident Nejvyššího kontrolního úřadu, hlava šestá - člen, místopředseda a předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, hlava sedmá - ředitel Bezpečnostní informační služby) na straně jedné a soudci (část třetí zákona o platu) na straně druhé. Tento obsah pojmu „představitel“, jak vyplývá z části druhé zákona o platu, plně koresponduje se stejným obsahem pojmu „představitel“, jak vyplývá z §1 písm. a) až g) zákona o platu.
Jestliže proto dále ustanovení §7 odst. 1 zákona o platu stanoví, že odchodné je peněžité plnění poskytované představiteli (tj. činiteli zmíněnému v části druhé zákona o platu), s výjimkou člena Nejvyššího kontrolního úřadu, soudy obou stupňů správně dovodily, že „soudci“ (tedy soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu) toto plnění nenáleží. Nic na tom nemění ani argument dovolatele, že „soudce je z ústavně právního hlediska představitelem státní moci, a to konkrétně moci soudní, a že je tedy postaven na roveň moci zákonodárné a výkonné“; zákon o platu se k ústavnímu postavení jednotlivých státních mocí nevyjadřuje, toliko stanoví plat a dalších náležitosti spojené s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu