ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.743.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 743/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. C., zastoupeného advokátem, proti žalované K. DS, a.s. , zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 125/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2006, č. j. 6 Co 305/2006-161, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 4. 2005 (doručeným žalobci téhož dne), žalovaná (v té době nesoucí obchodní firmu K. DS, a.s, a mající sídlo v P., sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce „(1) uzavřel za zaměstnavatele a sám podepsal 31. 12. 2004 se společností A. I. S., s.r.o. smlouvu o postoupení pohledávky“ a „(2) nezabezpečil písemné vyhotovení kupní smlouvy v souladu s Rozhodnutím čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a.s. na dodávku stroje COMPACT A25 CNC, a jeho příslušenství, španělské společnosti M. M. H. S.L., a sám podepsal dne 17. 5. 2004 fakturu na částku 121.893,- EUR, na základě objednávky této společnosti, ačkoliv nebyly pro prodej sjednány standardní platební a finanční podmínky definované v Rozhodnutí č. 8/03 ředitele společnosti K. DS, a.s., Příloha č. 1“, čímž porušil ve vztahu k prvnímu vytýkanému jednání „ustanovení Organizační směrnice OS 15/2004, Uzavírání smluv-Objednávání, bod 0.2 v návaznosti na Rozhodnutí čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a.s., Příloha č. 2, bod 31“, ve vztahu k druhému vytýkanému jednání „ustanovení Rozhodnutí čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a.s., Příloha č. 2, bod 5“, a v obou případech i povinnost stanovenou v §73 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. V závěru dopisu uvedla, že „uvedené skutečnosti byly zjištěny v důsledku kontroly financování provozního kapitálu zaměstnavatele“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že oba v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 29. 4. 2005 popsané skutky učinil, avšak podle jeho názoru se nejedná o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně; v případě prvního skutku, tj. podepsání smlouvy o postoupení pohledávky, vystupoval jako zástupce ředitele žalované (u žalované vykonával funkci obchodního náměstka), v druhém případě byla smlouva se španělskou společností M. uzavřena akceptací v souladu s vnitropodnikovým předpisem č. 7/2003, tedy podle standardních podmínek, které byly u žalované běžné. V průběhu řízení navíc namítl, že okamžité zrušení pracovního poměru mu bylo dáno po uplynutí jednoměsíční lhůty.
Žalovaná namítala, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno žalobci v jednoměsíční lhůtě poté, kdy zjistila skutky v něm uvedené z výsledků kontroly provedené Ing. J. a uvedené ve zprávě ze dne 1. 4. 2004. V tomto směru dovozuje, že pro určení běhu lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce bylo podstatné, kdy se o porušení pracovní kázně žalobcem dověděli členové představenstva žalované Ing. B. a Ing. P., neboť v tomto případě takovou osobou nemohl být Ing. Z. K., který byl v rozhodné době jako předseda představenstva žalované a její ředitel nadřízeným žalobce; „jeho výslech jednoznačně prokázal“, že „ponechal žalobci naprostým zanedbáním kontrolní činnosti zcela volné pole, aby svým postojem umožnil, aby žalobce činil prakticky cokoli uznal za vhodné“; selhání Ing. K. bylo důvodem k ukončení pracovního poměru s ním ke stejnému datu jako se žalobcem.
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 1. 11. 2005, č.j. 4 C 125/2005-128, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč k jeho rukám a 6.575,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Ve vztahu k druhému skutku vytýkanému žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru („ohledně způsobu uzavření kupní smlouvy se společností M.“) dovodil, že „ohledně tohoto bodu je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné v souladu s ustanovením §53 odst. 2 zákoníku práce“, neboť žalovaná dala žalobci okamžité zrušení z tohoto důvodu po uplynutí měsíční prekluzívní lhůty ode dne, kdy se dověděla o uzavření této smlouvy žalobcem. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce uzavřel závazkový vztah se společností M. v první polovině roku 2004, že splatnost kupní ceny dohodl do 31. 12. 2004 a že tehdejší statutární zástupce žalované (předseda představenstva a ředitel), jímž byl od roku 2002 do 29. 4. 2005 Ing. Z. K. (§9 odst. 1 zák. práce), věděl „v době, která byla delší než jeden měsíc před dnem dání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci, to znamená před dnem 29. 3. 2005“, o tom, jakým způsobem předmětný závazkový vztah žalobce se společností M. uzavřel, a věděl i o tom, jaké byly důsledky takto uzavřeného závazkového vztahu žalobce; vědomost Ing. Z. K. o daném skutku posoudil jako vědomost žalované společnosti, když „všechny tyto výpovědi (žalobce, svědka Z. S. a svědka Ing. Z. K.) považuje za přesvědčivé a věrohodné, protože zcela korespondují s listinnými důkazy“. Ohledně dalšího jednání vytýkaného žalobci v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru dospěl k závěru, že ho nelze kvalifikovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně; při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně vzal v úvahu, že žalobce byl dobře pracovně hodnocen, že smlouva byla uzavřena k řešení nedostatku hotových finančních prostředků a že nelze dovodit, že uzavřením této smlouvy byla žalovaná poškozena o částku 67.000,- Kč. Okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem proto posoudil jako neplatné.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č.j. 6 Co 305/2006-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.128,50 Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. Vycházeje z názoru, že zaměstnavatel se doví o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dnem, kdy se o něm doví vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele, který je bezprostředně nebo výše nadřízen tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, shodně se soudem prvního stupně ohledně jednoho ze skutků („uzavření kupní smlouvy se společností M.“) dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo dáno po uplynutí jednoměsíční prekluzívní lhůty ode dne, kdy se žalovaná o tomto porušení pracovní kázně žalobcem dověděla; za bezprostředně nadřízeného zaměstnance ve vztahu k žalobci považoval předsedu představenstva žalované Ing. Z. K. Odvolací námitky žalované proti hodnocení důkazů, zejména výpovědi „svědka Ing. Z. K.“ (kterého žalovaná považuje za nevěrohodného), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „okresní soud hodnotil důkazy v souladu s ust. §132 o.s.ř.“, že „tato skutečnost“ je potvrzována i dalšími svědeckými výpověďmi, zejména svědka Z. S., že i „další svědkové, a to Ing. B. a Ing. P.“, potvrzují, že „na jednání představenstva se představenstvo zabývalo nesplacenými pohledávkami“ (tedy i pohledávkou za společností M.), že „v souladu s těmito důkazy je pak i svědecká výpověď Ing. Z. K.“ a že proto „nelze učinit závěr, že by tento svědek byl nevěrohodný“; skutečnost, že s ním žalovaná ukončila pracovní poměr, ještě sama o sobě - podle odvolacího soudu - neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) jeho svědecké výpovědi. Ohledně dalšího ze skutků vytýkaných žalobci v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru („uzavření smlouvy o postoupení pohledávky se společností A.“) odvolací soud – s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl dobře pracovně hodnocen, že žalované nemohla vzniknout škoda ve větší částce, než je rozdíl mezi nominální hodnotou pohledávky a částkou, za kterou byla pohledávka postoupena, že žalovanou nebylo ani tvrzeno, že by se žalobce postoupením pohledávky obohatil, a k tomu, že po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala, neboť od porušení pracovní kázně u žalované po dobu čtyř měsíců pracoval a v průběhu této doby mu žádné porušení pracovní kázně nebylo vytknuto – dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že nedosahuje intenzity zvlášť závažného porušení pracovní kázně a nezakládá důvod k tak výjimečnému opatření, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důkaz rozhodnutím Finančního úřadu v P. ze dne 31. 1. 2006, č.j. 10162-06/097930/1560“, navržený žalovanou „k prokázání vedení účetnictví a hodnověrnosti hospodářských výsledků společnosti“, odvolací soud odmítl jako nadbytečný s odůvodněním, že „z tohoto důkazu by měly být zjišťovány skutečnosti, které pro právní posouzení věci odvolacím soudem jsou nepotřebné“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.; s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 7. 1978, sp.zn. 5 Cz 38/78, a rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp.zn. 2 Cdon 600/97, a ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 41/2004, soudům vytýká, že rozhodly v rozporu s dlouhodobě konstantní judikaturou k výkladu ustanovení §53 odst. 2 zák. práce. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná se dověděla o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru spočívajícímu „v uzavření kupní smlouvy se společností M.“ právě osobou Ing. Z. K., který byl žalobci nadřízen a byl současně předsedou představenstva žalované, a že okamžité zrušení pracovního poměru ve vztahu k tomuto skutku bylo dáno po uplynutí měsíční prekluzívní lhůty, považuje za chybný. Zdůrazňuje, že žalobce se dopustil tohoto porušení pracovní kázně „společně se svým nadřízeným“ Ing. Z. K. a že proto nelze dovozovat, že se zaměstnavatel dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že se o něm dověděl tento vedoucí zaměstnanec. Podle jejího názoru prekluzívní měsíční lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru začala žalované běžet až tehdy, kdy se o důvodu k tomuto opatření dověděla jiným způsobem, tedy kontrolou Ing. J. a z jeho zprávy. Ve vztahu „k případu postoupení pohledávky společnosti A.“ žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, když přihlížel k pracovnímu hodnocení žalobce, jež vycházelo od Ing. Z. K., vedoucího zaměstnance nadřízeného žalobci, který porušil pracovní kázeň spolu s ním, a když vůbec nepřihlédl k porušení pracovní kázně žalobcem spočívajícímu „v uzavření smlouvy se společností M.“ a k jiným důkazům. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje žalovaná v „odmítnutí připuštění a provedení důkazu navrženého žalovanou, a to rozhodnutím Finančního úřadu v P. ze dne 31. 1. 2006, č.j. 10162-06/097930/1560“, který odvolací soud považoval za nadbytečný. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné [neboť otázka výkladu ustanovení §53 odst. 2 zák. práce z hlediska počátku běhu jednoměsíční subjektivní lhůty k okamžitému zrušení pracovního poměru v případě, že se porušení pracovní kázně dopustí zaměstnanec i jeho nadřízený zaměstnanec, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla zcela vyřešena], přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaná s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr dopisem ze dne 29. 4. 2005 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 4. 2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zák. práce“.
Žalovaná podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu mimo jiné proto, že odvolací soud nesprávně právně posoudil počátek běhu jednoměsíční subjektivní lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení §46 odst. 3 a 4.
Uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce dochází k zániku práva; bylo-li právo uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (§261 odst. 4 zák. práce).
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru doví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 1 a 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Pro určení počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce není významné, kdy zaměstnavatel důvod okamžitého zrušení zjistil (jako tomu bylo podle právní úpravy obsažené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, účinné do 31. 12. 1988). Nemusí tu jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), že zaměstnanec porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, které zpravidla není možné bez vyjádření zaměstnance k důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru. K tomu, aby začala běžet jednoměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru, postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zaměstnavatel měl přistupovat k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem již na základě pouhého podezření ze skutků zakládajících důvod k takovému rozvázání pracovního poměru; jednoměsíční lhůta, během které musí být okamžité zrušení pracovního poměru pracovníku dáno (a také způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce doručeno), má-li se jednat o platné rozvázání pracovního poměru, slouží mimo jiné také k tomu, aby zaměstnavatel mohl provést potřebné šetření, zda zaměstnanec skutečně porušil pracovní kázeň a zda šlo o porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem), a aby se podle jeho výsledku rozhodl, zda přistoupí k okamžitému zrušení pracovního poměru. Právní úprava nedává prostor ani pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Jednoměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný pod č. 6 v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1997, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1998).
Při úvaze, kdy začíná běžet jednoměsíční lhůta ve smyslu ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, je třeba přihlédnout též k tomu, zda vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (§9 odst. 1 a 3 zák. práce), od jehož vědomosti se odvíjí počátek běhu subjektivní lhůty k podání okamžitého zrušení pracovního poměru, se též nedopustil vytýkaného jednání, tj. zda neporušil pracovní kázeň společně se svým podřízeným.
Jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně společně se svým nadřízeným, nelze dovozovat, že se zaměstnavatel dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru tím, že se o něm dověděl tento vedoucí zaměstnanec. Vedoucího zaměstnance, jenž porušil pracovní kázeň spolu se svým podřízeným zaměstnancem, nelze totiž považovat ve vztahu k takovému jednání za zaměstnance, který plní v zájmu zaměstnavatele pracovní úkoly; nelze proto ani usuzovat, že se zaměstnavatel doví o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně jemu podřízeným zaměstnancem tím okamžikem, kdy společně s ním tento vedoucí zaměstnanec pracovní kázeň porušil. Jednoměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru začne běžet až tehdy, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně doví jiným způsobem (srov. obdobně rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25.7. 1978, sp. zn. 5 Cz 38/78, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 8, ročník 1981, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 1993, sp. zn. 6 Cdo 28/92, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 9, ročník 1996, a dále dovolatelkou též zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 41/2004).
Ne každé porušení pracovní kázně nadřízeným zaměstnancem však znamená, že jde o porušení pracovní kázně spolu s podřízeným zaměstnancem. Aby bylo možno z hlediska počátku běhu jednoměsíční lhůty podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce uvažovat o tom, že její počátek nenastává okamžikem, kdy se o porušení pracovní kázně doví nejbližší nadřízený zaměstnanec, je nezbytné, aby mezi porušením pracovní kázně zaměstnancem a porušením pracovní kázně jeho nadřízeným byla určitá souvislost. Okolnost, že nadřízený zaměstnance, který porušil pracovní kázeň, se dopustil rovněž porušení pracovní kázně, sama o sobě neznamená, že pracovní kázeň porušili společně. Jen takové porušení pracovních povinností nadřízeného vedoucího zaměstnance, které má vnitřní (účelovou) souvislost s porušením pracovní kázně vytýkaným podřízenému zaměstnanci, tedy které sleduje společný (stejný) cíl, může být považováno za jejich společné jednání a vést k závěru o tom, že jde o porušení pracovní kázně, jehož se dopustil zaměstnanec společně se svým nadřízeným. Z uvedeného vyplývá, že jen takto charakterizované společné jednání zaměstnance a jeho nadřízeného, může vést k závěru, že jednoměsíční lhůta uvedená v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce začne běžet teprve ode dne, kdy se zaměstnavatel o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru se zaměstnancem doví jiným způsobem.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že Ing. Z. K. byl ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 a 3 zák. práce vedoucím zaměstnancem žalované a nadřízeným žalobce, a proto případné zjištění, že Ing. Z. K. ve vztahu k žalobci vytýkanému jednání „ohledně způsobu uzavření kupní smlouvy se společností M.“ porušil pracovní kázeň spolu s žalobcem, by mělo vliv – jak výše uvedeno - na posouzení otázky, kdy se zaměstnavatel o porušení pracovní kázně zaměstnancem dověděl; jednoměsíční subjektivní lhůta k podání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci z tohoto důvodu by začala běžet až ode dne, kdy se zaměstnavatel (žalovaná) o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně dověděl jiným způsobem.
Tvrdí-li žalovaná v dovolání, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně (spočívajícího „v uzavření kupní smlouvy se společností M.“) společně se svým nadřízeným Ing. Z. K., přehlíží, že - jak vyplývá z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29. 4. 2005 - žalobce se měl porušení pracovní kázně dopustit tím, že „nezabezpečil písemné vyhotovení kupní smlouvy v souladu s Rozhodnutím čís. 7/2003 ředitele společnosti K. DS, a.s. na dodávku stroje COMPACT A25 CNC, a jeho příslušenství, španělské společnosti M. M. H. S.L., a sám podepsal dne 17. 5. 2004 fakturu č. 24089102 na částku 121.893,- EUR, na základě objednávky této společnosti, ačkoliv nebyly pro prodej sjednány standardní platební a finanční podmínky definované v Rozhodnutí č. 8/03 ředitele společnosti K. DS, a.s., Příloha č. 1“, zatímco jeho nadřízený Ing. Z. K. jako předseda představenstva žalované a přímý nadřízený žalobce porušil pracovní kázeň tím, že – jak tvrdí sama žalovaná - „ponechal žalobci naprostým zanedbáním kontrolní činnosti zcela volné pole, aby svým postojem umožnil, aby žalobce činil prakticky cokoli uznal za vhodné“ (a že „ponechal žalobce fungovat ve společnosti téměř bez jakékoli kontroly“), přičemž „toto selhání Ing. K. bylo rovněž důvodem, proč ke stejnému datu jako se žalobcem ukončila pracovní poměr i s ním“.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci vytýkané porušení pracovní kázně (porušil stanovené postupy při uzavírání smlouvy) spočívá v jiném jednání, než jakého se měl dopustit jeho nadřízený Ing. Z. K. (který neplnil kontrolní činnost). Ani skutečnost zjištěná soudem prvního stupně, že Ing. Z. K. jako nadřízený žalobce od roku 2004 věděl o tom, jakým způsobem žalobce předmětný závazkový vztah se společností M. uzavřel, i o tom, jaké byly důsledky takto uzavřeného závazkového vztahu, sama o sobě neznamená, že Ing. Z. K. porušil pracovní kázeň společně se svým podřízeným zaměstnancem (žalobcem); nešlo totiž o společné jednání, které mělo společný (stejný) cíl. Jestliže se tedy vedoucí zaměstnanec žalované Ing. Z. K. nedopustil jednání vytýkaného žalobci v dopise ze dne 29. 4. 2005, nemohl žalobce porušit pracovní kázeň společně se svým nadřízeným.
Stejným způsobem ustanovení §53 odst. 2 zák. práce vyložil také odvolací soud v napadeném rozsudku. Správný je proto i jeho závěr, že okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem ve vztahu k porušení pracovní kázně spočívajícímu „v uzavření kupní smlouvy se společností M.“ bylo žalobci dáno až po uplynutí jednoměsíční prekluzívní lhůty ode dne, kdy se žalovaná o tomto porušení pracovní kázně žalobcem dověděla.
Žalovaná ve vztahu k dalšímu žalobci vytýkanému porušení pracovní kázně - „k případu postoupení pohledávky společnosti A.“ - namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně.
Výklad ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se v tomto směru stala okolnost, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).
Jestliže odvolací soud ohledně druhého ze skutků uvedených v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru (spočívajícího v tom, že „žalobce uzavřel za zaměstnavatele a sám podepsal 31. 12. 2004 se společností A. I. S., s.r.o. smlouvu o postoupení pohledávky, čímž porušil ustanovení Organizační směrnice OS 15/2004“) dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že toto žalobci vytýkané jednání nedosahuje intenzity zvlášť závažného porušení pracovní kázně, vycházel z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů a posoudil tedy věc z hlediska výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce v otázce intenzity porušení pracovní kázně v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlédl zejména k tomu, že „žalobce byl dobře pracovně hodnocen, že žalované nemohla vzniknout škoda ve větší částce, než je rozdíl mezi nominální hodnotou pohledávky a částkou, za kterou byla pohledávka postoupena, že žalovanou nebylo ani tvrzeno, že by se žalobce postoupením pohledávky obohatil, a k tomu, že po žalované bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala, neboť od porušení pracovní kázně u žalované po dobu čtyř měsíců pracoval a v průběhu této doby mu žádné porušení pracovní kázně nebylo vytknuto“.
Namítá-li žalovaná v souvislosti s kritikou hodnocení intenzity porušení pracovní kázně odvolacím soudem, že odvolací soud „přihlížel k pracovnímu hodnocení žalobce, jež vycházelo od Ing. Z. K., vedoucího zaměstnance nadřízeného žalobci, který porušil pracovní kázeň spolu s ním“, a že „vůbec nepřihlédl k porušení pracovní kázně žalobcem spočívajícímu v uzavření smlouvy se společností M. a k jiným důkazům“, zaměňuje posouzení toho, zda ze strany žalobce došlo k porušení pracovní kázně, se zjišťováním intenzity tohoto porušení pracovní kázně. Při zjišťování, zda soud správně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, jde o to, zda relativně neurčitá hypotéza uvedená v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce byla soudem správně a úplně vymezena z širokého předem neomezeného okruhu okolností a zda takto vymezená hlediska byla také správně vyhodnocena. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže rozhodnutí soudu ve věci spočívat na nesprávném posouzení jen proto, že nebylo přihlédnuto k dalším (k jiným) okolnostem, které soud nepovažoval za podstatné (významné); tyto okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vycházel.
Uvedené platí i ve vztahu k námitce žalované, že odvolací soud neprovedl důkaz rozhodnutím Finančního úřadu v P. ze dne 31. 1. 2006, č.j. 10162-06/097930/1560 (podle názoru žalované „tento důkaz nelze považovat za nadbytečný ve vztahu k posouzení jednání žalobce spočívajícímu „v uzavření smlouvy o postoupení pohledávky se společností A., a to zejména posouzení intenzity porušení pracovní kázně“, a je „jedním z důkazů, který měl a mohl prokázat kvalitu plnění pracovních povinností žalobcem“), v čemž spatřuje vadu uvedenou v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
V průběhu řízení - jak je zřejmé z obsahu spisu – totiž nebyly pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním - „uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky se společností A.“, které mu bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 29. 4. 2005, porušil pracovní kázeň; k tomuto závěru dospěly soudy obou stupňů. Při zkoumání, zda žalobce jednáním vytýkaným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně (zejména k osobě žalobce, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a k okolnostem, za nichž k porušení pracovních povinností došlo) náležitě přihlédl. Jestliže odvolací soud za této situace [kdy vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce považoval za úplné a dostatečné, poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil] dospěl ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. k závěru, že žalovanou navržený důkaz (rozhodnutím Finančního úřadu v P. ze dne 31. 1. 2006, č.j. 10162-06/097930/1560) pro účely posouzení intenzity porušení pracovní kázně není třeba provádět, lze jeho závěr považovat za správný; navržený důkaz by totiž nebyl způsobilý prokázat pro věc právně významnou skutečnost. Postupoval-li odvolací soud v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř., nelze z důvodů tvrzených žalovanou v dovolání dovodit, že by řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu