ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.784.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 784/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. P. s.r.o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 244/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006 č.j. 29 Co 213/2006-104, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. února 2006, č.j. 10 C 244/2003-87 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28.11.2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce „v průběhu měsíců října a listopadu opakovaně odmítl uchazečku o práci slečnu S. zařadit do výběrového řízení z důvodu osobního zájmu (tj. nabízení vedlejšího výdělku)“, a že „poté, co uchazečka žalobcem nabízenou práci odmítla, nebyla přijata do zaměstnaneckého poměru u žalovaného, aniž by žalobce k tomu měl pádný důvod“. Žalobce tak „zneužil svého postavení v zaměstnání“ a „svým jednáním hrubě porušil zájmy firmy (žalovaného) a její dobré jméno“, jestliže „odmítnutá uchazečka informovala o jeho neprofesionálním přístupu k výkonu funkce jiné zaměstnance firmy i třetí osoby, se kterými přišla do styku“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „obsah tohoto dokumentu je zmatečný“ a „nevyplývá z něho“, jaké jsou skutečné důvody rozvázání pracovního poměru. Žalobci „není známo“, proč mu žalovaný vyčítá absenci pádného důvodu k odmítnutí uchazečky, „když ve stejné větě uvádí, že uchazečka sama práci odmítla“, a navíc „se nejednalo o žádné výběrové řízení“, „nechápe“ ani, jaký by měl mít na tomto osobní zájem, a konečně „nerozumí“ tvrzení žalovaného, že zneužil svého postavení v zaměstnání. Žalobce „naopak trvá na tom, že se choval vysoce profesionálně“, když dbal, aby v první řadě byli všichni zaměstnanci řádně proškoleni, a kromě toho v tomto případě „poskytl uchazečce další termíny pro nástup, ačkoli takové jednání v řadě firem není obvyklé“ (jmenovaná přišla včas až na třetí termín nástupu do zaměstnání). Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru spatřoval rovněž v tom, že na listině ze dne 28.11.2003 je uveden „pouze nečitelný podpis nad slovem zaměstnavatel“ a že – v rozporu s požadavky na podepisování žalovaného uvedenými ve výpisu z obchodního rejstříku – „není osoba oprávněná k podpisu podepsána pod napsané nebo natištěné obchodní jméno společnosti“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24.2.2004, č.j. 10 C 244/2003-17 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.425,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce advokátky“. Dospěl k závěru, že v daném případě „jsou splněny předpoklady“ pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný, který dne 12.1.2004 převzal usnesení soudu prvního stupně, v němž mu byla uložena povinnost vyjádřit se k žalobě, „v měsíční lhůtě nezaslal soudu své stanovisko ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř.“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2004, č.j. 29 Co 402/2004-28 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že za situace, kdy při prvním jednání ve věci dne 24.2.2004 připustil změnu žalobního petitu, nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání „z důvodu fikce uznání nároku žalovaného“. Za této situace měl soud prvního stupně umožnit žalovanému (jehož zástupce se jednání zúčastnil), aby se k této změně žaloby vyjádřil a „vyzvat jej k tomu opětovně podle ust. §114b odst. 1 s následky podle odst. 5 tohoto ustanovení“; to však neučinil „a učinit ani nemohl, protože ve věci jednal a takové usnesení již podle ust. §114b odst. 3 o.s.ř. nelze vydat po prvním jednání ve věci“.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 16.2.2006, č.j. 10 C 244/2003-87 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.753,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce advokátky“, a „České republice svědečné ve výši 1.949,- Kč na účet zdejšího soudu“. Soud prvního stupně sice shledal, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru „učinila oprávněná osoba ve formě a způsobem, jak je uvedeno v obchodním rejstříku žalovaného“, dospěl však k závěru, že „důvod, pro který měl být okamžitě zrušen pracovní poměr žalobce u žalovaného, není dostatečně skutkově vymezen“. Důvody tohoto opatření „jsou specifikovány tak obecně“ (není ani „blíže specifikováno, jaký konkrétní pracovní příkaz a kterého dne žalobce nedodržel“), že „soudu samotnému se podařilo tyto důvody rozkrýt až výslechem svědkyně P. N.“; proto „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci žalovaným je neplatné“. Přesto „soud dále nad rámec provedl dokazování“, a na jeho základě dospěl k závěru, že „nebyly naplněny ani důvody dle ust. §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, i když – jak uvedl – „touto otázkou se zabýval nad rámec svého vysloveného právního názoru výše“. Podle názoru soudu prvního stupně „nebylo žádným způsobem prokázáno, že by chování žalobce naplnilo závažné porušení pracovní kázně“, a že „pouze na základě jediné stížnosti zájemkyně o práci (p. S.), která byla následně do pracovního poměru přijata, nelze postupovat způsobem podle citovaného ustanovení tak, jak to učinil žalovaný“. Jestliže v tomto směru existovaly nějaké výhrady vůči práci žalobce (v jehož kompetenci bylo i nepřijetí uchazeče o práci), „pak měl žalovaný postupovat jiným přiměřeným způsobem“, zvláště pokud „nebylo prokázáno, že by písemně žalovaný napomenul žalobce či mu dal výstrahu týkající se jeho náplně práce personalisty, či z jiných důvodů“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.8.2006, č.j. 29 Co 213/2006-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.050,- Kč na účet advokátky. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že rozhodl „na podkladě správně a úplně zjištěného skutkového stavu věci“, který „posoudil správně i po stránce právní, jestliže dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru z 28.11.2003 je pro absolutní neurčitost neplatné“. Rovněž podle názoru odvolacího soudu „nemá tento právní úkon náležitosti požadované ust. §55 zák. práce, pokud jde o vymezení výpovědního důvodu (správně důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru)“. Řízení proto „nebylo třeba“ doplnit o další důkazy navrhované žalovaným, když podle mínění odvolacího soudu „i provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedená tvrzení nejsou přesná“, protože jimi „bylo zjištěno“, že pro přijetí pracovnic do dělnické profese „nebylo předepsáno výběrové řízení“, že „D. S. nebyla žalobcem opakovaně odmítnuta, naopak do pracovního poměru k žalovanému byla přijata“, a že „rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce nabízel jmenované či jiným pracovnicím žalovaného focení jako výdělečnou činnost, pro kterou měl živnostenské oprávnění, a že by jejím akceptováním podmiňoval přijetí do pracovního poměru u žalovaného“. „Z uvedených důvodů“ odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný“ potvrdil (§219 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů „pochybily“ a „nesprávně aplikovaly ust. §53 a 55 zák. práce“, jestliže svá rozhodnutí založily na závěru, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru „je příliš obecné a nejsou v něm obsaženy náležitosti podle ust. §§53 a 55 zák. práce“. Dovolatel má za to, že „není třeba specifikovat“, jaký konkrétní pracovní příkaz žalobce nedodržel, existence takového pracovního příkazu „není ani nutná“, spočívá-li v posuzovaném případě zvlášť hrubé porušení pracovní kázně v tom, že „žalobce zneužil své postavení v zaměstnání z důvodu osobního zájmu a současně poškodil zájmy žalovaného“. Vycházel přitom z názoru, že „každé, byť i jen trochu kvalifikované“ zaměstnání má totiž určitá pravidla „extralegálního původu“, která je třeba dodržovat a jejichž znalost je předpokládána. Žalobce tato pravidla „nepochybně porušil“, jestliže „zneužíval svého pracovního postavení k uspokojování svého osobního zájmu spočívajícího ve focení žen“, neboť takové jednání zaměstnance vykonávajícího funkci personalisty „je způsobilé působit na zaměstnankyně či uchazečky o zaměstnání velmi nepříjemným dojmem“. Podle názoru dovolatele se tím žalobce dopustil zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, jelikož „velmi závažným způsobem poškodil dobré jméno svého zaměstnavatele“ a současně „tímto svým jednáním ztratil důvěru ostatních zaměstnanců a přestal být způsobilý k výkonu práce na pozici personalisty“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že odmítl vyslechnout „hlavního a stěžejního“ svědka D. S., čímž byl žalovaný „hrubě zkrácen ve svých procesních právech“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně – žalobě vyhověl) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, jak má být z hlediska ustanovení §55 zák. práce skutkově vymezen důvod platného okamžitého zrušení pracovního poměru. Uvedenou právní otázku však odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 28.11.2003, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 1.3.2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Výklad ustanovení §55 zák. práce z hlediska otázky konkretizace jednostranného právního úkonu (projevu vůle) směřujícího ke skončení pracovního poměru – v posuzovaném případě okamžitého zrušení pracovního poměru - ve spojitosti s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce, které vymezuje interpretační pravidla pro výklad projevu vůle, se již v minulosti ustálil. S ohledem na obsahovou shodnost ustanovení §55 a §44 odst. 2 zák. práce vycházejí soudy při řešení této otázky jak v případě výpovědi z pracovního poměru, tak v případě okamžitého zrušení pracovního poměru z názoru, který lze mutatis mutandis vztáhnout na oba uvedené jednostranné právní úkony. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru byl již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1967, sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, vysloven názor, že „výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude moci být dodatečně měněn“, a že „není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď“; uvedený názor následně byl a v současné době je jako správný přijímán.
Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti stanoví pro takový případ ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), tedy musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Výklad projevu vůle však vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzované věci odvolací soud (ani soud prvního stupně) z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů nevycházel. Odvolací soud nepřihlédl náležitě k tomu, že soud prvního stupně sice dovodil, že „důvod, pro který měl být okamžitě zrušen pracovní poměr žalobce u žalovaného, není dostatečně skutkově vymezen“, přesto „nad rámec tohoto svého vysloveného právního názoru“ se v několikanásobně širším rozsahu zabýval tím, zda „chování žalobce naplnilo závažné porušení pracovní kázně“, a v této souvislosti dovodil, že „pouze na základě jediné stížnosti zájemkyně o práci (p. S.), která byla následně do pracovního poměru přijata, nelze postupovat způsobem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce tak, jak to učinil žalovaný“. Rovněž tak odvolací soud přes svůj závěr o „absolutní neurčitosti“ okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.11.2003 se následně vyjádřil k důvodu tohoto zrušovacího projevu vůle, jestliže odmítl provedení dalších důkazů navržených žalovaným s odůvodněním, že „i dosud provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedená tvrzení nejsou přesná“, protože jimi „bylo zjištěno“, že pro přijetí pracovnic do dělnické profese „nebylo předepsáno výběrové řízení“, že „D. S. nebyla žalobcem opakovaně odmítnuta, naopak do pracovního poměru k žalovanému byla přijata“, a že „rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce nabízel jmenované či jiným pracovnicím žalovaného focení jako výdělečnou činnost, pro kterou měl živnostenské oprávnění, a že by jejím akceptováním podmiňoval přijetí do pracovního poměru u žalovaného“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud zaměnil otázku určitosti jednostranného projevu vůle zaměstnavatele (okamžitého zrušení pracovního poměru) s posuzováním, zda vůbec a v jaké intenzitě jednáním označeným v okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanec skutečně pracovní kázeň porušil. Jeho úvaha, proč „nebylo třeba řízení doplnit o další důkazy navrhované žalovaným“, svědčí o tom, že při posuzování určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28.11.2003 – stejně tak jako soud prvního stupně - zkoumal, zda označené jednání (označená jednání) jsou či nejsou porušením pracovní kázně. Tato úvaha má ale význam teprve při zkoumání, zda náležitě (určitě) vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru naplňuje také požadavky, které na tento jednostranný úkon klade ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, jehož se v tomto jednostranném úkonu žalovaný dovolává. Při posuzování určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru jde toliko o naplnění tohoto požadavku ve vztahu k tomu, co je v tomto úkonu uvedeno tak, aby jej nebylo možno dodatečně měnit. To, že jednání tam uvedené ve skutečnosti porušením pracovní kázně není, případně nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, na určitost tohoto úkonu z hlediska ustanovení §55 zák. práce nemá vliv. O neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev vůle směřoval, by totiž – jak plyne z výkladu podaného shora - šlo jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru. Pak by ovšem bylo vyloučeno – právě pro neurčitost sporného projevu vůle – zabývat se tím, zda důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu