ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.794.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 794/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po B. H., zemřelé, za účasti 1) K. K., zastoupené advokátem a 2) P. S., zemřelého, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. D 675/2001, o dovolání K. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. října 2007, č.j. 17 Co 13/2007-346, takto:
Dovolání K. K. se zamítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po B. H., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 3.9.2001, č.j. D 675/2001-5. Provedením úkonů v tomto řízení byla pověřena notářka v S. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 22.6.2006, č.j. D 675//2001-287, doplněným usnesením ze dne 18.5.2007, č.j. D 675/2001-310, určil obvyklou cenu dědictví po zůstavitelce 351.458,10 Kč, výši zůstavitelčiných dluhů 2.189,- Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce 349.269,10 Kč; současně potvrdil, že dědictví po zůstavitelce, sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí popsaných, nabyla K. K. a rozhodl o nákladech řízení. Při posouzení dědického práva vycházel ze závěru, že dědici zůstavitelky jsou podle hollografní závěti pořízené zůstavitelkou dne 10.3.1993 K. K., které zůstavitelka „odkázala veškerý majetek“, a P. S., kterému zůstavitelka „zajistila doživotní užívání domu i pozemků“.
Krajský soud v Hradci Králové, v průběhu řízení o odvolání K. K. proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 22.6.2006, č.j. D 675//2001-287, doplněného usnesením ze dne 18.5.2007, č.j. D 675/2001-310, usnesením ze dne 16.10.2007, č.j. 17 Co 13/2007-346, rozhodl, že „v řízení bude pokračováno s P. S., J. W. a M. Š., jako s nástupci P. S., zemřelého“. Vycházel ze závěru, že „podle sdělení JUDr. M. F., notářky v L., která je ve věci dědictví po P. S. pověřenou soudní komisařkou, zůstavitel zanechal závěť, závětními dědici jsou osoby uvedené ve výroku usnesení, které zároveň přicházejí v úvahu i jako dědicové ze zákona“.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala K. K. dovolání. Namítá, že „rozhodnutí je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“; že „zemřelý P. S. zcela uznal závěť, ničeho po zůstavitelce nedědil, a pokud se jedná o jeho břemeno doživotního užívání bylo pouze stanoveno pro zemřelého P. S.“. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst. 1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
V posuzovaném případě krajský soud vycházel – jak výše uvedeno – ze závěru, že právními nástupci zemřelého účastníka řízení o dědictví po zůstavitelce P. S. jsou P. S., J. W. a M. Š., kteří přicházejí v úvahu jako dědici zemřelého P. S. jak ze zákona, tak podle závěti jmenovaným pořízené.
Dovolatelka v dovolání nenamítá nesprávnost vymezení okruhu právních nástupců zemřelého P. S., ale pouze, že „rozhodnutí je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“ a že „zemřelý P. S. zcela uznal závěť, ničeho po zůstavitelce nedědil, a pokud se jedná o jeho břemeno doživotního užívání bylo pouze stanoveno pro zemřelého P. S.“.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud v posuzovaném případě správně dospěl k závěru o nezbytnosti rozhodnout ve smyslu ustanovení §107 o.s.ř. o právních nástupcích zemřelého účastníka řízení P. S.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení krajského soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných K. K. (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání K. K. podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Roman Fiala , v. r.
předseda senátu