ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.897.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 897/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. C. – F., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. C., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 161/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 5 Co 2540/2006-244, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích dne 30.6.2004 se žalobkyně domáhala určení, že „do dědictví po zůstavitelce J. C.“ (dále též jen „zůstavitelka“), zemřelé dne 23.11.2003, projednávané Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 13 D 626/2003 spadají movité věci“ v žalobě popsané. Uvedla, že „dědictví po matce žalobkyně a žalovaného projednával Okresní soud v Prachaticích pod sp. zn. 13 D 626/2003, přičemž toto dědické řízení skončilo usnesením ze dne 26.2.2004, č. j. 13 D 626/2003-47, a nabylo právní moci dne 25.3.2004“; že „vzhledem k tomu, že po pravomocném skončení dědictví se objevily další věci, které nebyly dosud předmětem dědického řízení po zůstavitelce, podala návrh na dodatečné projednání dědictví, kde vyjmenovala všechny movité věci, jež učinila předmětem řízení“; že „Okresní soud v Prachaticích dědické řízení nezahájil, neboť všechny dosud nevypořádané movité věci jsou, dle tvrzení žalovaného, v jeho vlastnictví“; že „vlastnické právo získal na základě darování za života zůstavitelky“; že „s tvrzením žalovaného v žádném případě nemůže souhlasit“; že „tvrzení žalovaného, že mu byly veškeré movité věci darovány jeho matkou – zůstavitelkou za doby jejího života, není ničím podloženo a prokázáno“; že „naopak zůstavitelka žalobkyni ještě za svého života nabízela odvézt si některé obrazy do místa svého bydliště (SRN), nicméně kvůli devizovým a celním předpisům to nebylo možné“; že „naléhavý právní zájem na určení aktiv spadajících do dědictví spatřuje žalobkyně především v nutnosti odstranit spor a pochybnosti ohledně nezařazení majetku, resp. aktiv do dědictví, když platí, že soud při rozhodování o dědictví ke sporným aktivům a pasivům nepřihlíží a omezí se jen na zjištění jejich spornosti“; že „určit rozsah majetku spadajícího do dědictví tedy může pouze soud, který odstraní právní nejistotu žalobkyně, jež se touto žalobou domáhá svého práva“.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 17.10.2005, č.j. 8 C 161/2004-156, určil, že „do dědictví po zůstavitelce patří obraz ‚Akt ženy‘ – autor J. B., obraz ‚Bárky‘ – autor J. Z., obraz ‚Vdova‘ – autor F. K., obraz ‚Vysoká jízda‘ – autor F. T.“ a další ve výroku popsané movité věci (výrok I.); zamítl návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že do dědictví po zůstavitelce patří „2 malované obrazy na skle, zapuštěné ve zdi, keramická madona – vše nacházející se v obývacím pokoji v přízemí domu, lustr, vyřezávaná starožitná jídelna – autor G., vyřezávané nástěnné hodiny – pendlovky – vše nacházející se v jídelně v přízemí domu, portrét J. C. – autor V. – nacházející se na schodišti v domě“ (výrok II.); uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2.277,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.3.2006, č. j. 5 Co 209/2006-193, rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17.10.2005, č. j. 8 C 161/2004-156, „v části výroku I., týkající se obrazů ‚Akt ženy‘ – autor J. B., ‚Bárky‘ – autor J. Z., ‚Vdova‘ – autor F. K. a ‚Vysoká jízda‘ – autor F. T.“, a ve výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 24.8.2006, č. j. 8 C 161/2004-225, určil, že „do dědictví po zůstavitelce patří obraz ‚Akt ženy‘ – autora J. B., obraz ‚Bárky‘ – autora J. Z., obraz ‚Vdova‘ – autora F. K., obraz ‚Vysoká jízda‘ – autor F. T.“; uložil žalovanému povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 8.275,70 Kč a „ČR-Okresnímu soudu v Prachaticích“ 2.675,45 Kč; uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení „ČR-Okresnímu soudu v Prachaticích“ 989,55 Kč. Vycházel ze závěru, že „matka účastníků J. C. byla ke dni svého úmrtí vlastnicí předmětných obrazů“; že „v listině ze dne 20.8.1997, kterou dle shodného tvrzení obou účastníků psala vlastnoručně jejich matka, uvádí v úvodu, jakými částkami se každý z účastníků podílel na financování oprav domu ve V., za kolik úpravy byly provedeny a jakým způsobem by se měl každý z účastníků na těchto podílet“; že „M. – tedy žalovaný, prodal obraz K., řekl jí, že za něj dostal 250.000,- Kč a z toho financoval rekonstrukci domu ve V. částkou 185.000,- Kč“; že „jelikož N. – žalobkyně, měla dostat z obrazu jednu polovinu, je z její strany povinnost platit jednu polovinu ceny ze 185.000,- Kč, tedy částku 92.500,- Kč“; že „podepsána je ‚máma J. C.“; že „z této listiny jednoznačně vyplývá, že matka účastníků byla vlastnicí předmětných obrazů, jestliže se po prodeji jednoho z obrazů vyjadřuje tak, že jestliže žalovaný prodal jeden z předmětných obrazů a z utržené částky financoval rekonstrukci domu, má žalobkyně nárok na polovinu ze zbylé částky“; že „pokud by byly obrazy ve výlučném vlastnictví žalovaného, jak ten tvrdí, nerozdělovala by matka účastníků peníze obdržené za prodej obrazu mezi oba účastníky shodným dílem“; že „z tohoto je patrná vůle nakládat s penězi za prodej obrazu jako se svými, nikoliv prostředky ve vlastnictví žalovaného, jestliže by se jednalo o prodej jeho majetku“; že „soud nemá za prokázané, že matka účastníků obrazy nabyla darem od původního vlastníka malíře Š.“; že „v tomto směru soud hodnotí výpověď žalobkyně učiněnou v dalším řízení před soudem jako nevěrohodnou, neboť žalobkyně vypovídala odlišně od své prvé účastnické výpovědi, kdy uváděla, že s matkou o nabytí vlastnictví nehovořila, neví, jakým způsobem je matka nabyla“; že „oproti tomu tvrdil žalovaný, že obrazy nebyly ve vlastnictví matky, ale ve vlastnictví jeho“; že „žalovaný trval na tom, že předmětné obrazy dostal darem od své babičky Š. C.“ a že „tyto obrazy koupila jeho babička Š. C. z peněz, které měla za prodej domu v P. od O. Š. M.“; že „provedené důkazy však zcela vyvrátily jeho tvrzení“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29.11.2006, č.j. 5 Co 2540/2006-244, rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24.8.2006, č.j. 8 C 161/2004-225, změnil tak, že žalobu „na určení, že do dědictví po zůstavitelce patří obraz ‚Akt ženy‘ – autora J. B., obraz ‚Bárky‘ – autora J. Z., obraz ‚Vdova‘ – autora F. K., obraz ‚Vysoká jízda‘ – autor F. T.“, zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Prachaticích částku 1.832,50 Kč. Dospěl k závěru, že „důkazní břemeno má v této věci, ohledně rozhodných skutečností nutných pro právní posouzení existence vlastnického vztahu matky účastníků k okamžiku jejího úmrtí, žalobkyně“; že „žalovaný má důkazní břemeno jen ohledně svých tvrzení, která ve sporu uplatnil“; že „jestliže však žalovaný svá tvrzení neprokáže, neznamená to, že tvrzení žalobkyně jsou automaticky pravdivá“; že „jestliže žalobkyně neprokáže svá skutková tvrzení, aniž by byla prokázána tvrzení žalovaného, nastává tzv. stav důkazní nouze na straně žalobkyně a její žaloba musí být zamítnuta pro neunesení důkazního břemene“; že „tak je tomu právě v souzené věci“; že „okresní soud za jediný věrohodný důkaz v této věci považoval listinu ze dne 20.8.1997“; že „tento listinný důkaz však podle odvolacího soudu nezhodnotil správně“; že „jestliže uvedená listina, týkající se navíc jednoho obrazu, není přímým důkazem o skutečnosti, která je rozhodná pro posouzení vlastnictví, tedy o tom, že zůstavitelka předmětné obrazy nabyla, či jimi vlastnicky disponovala nebo jiným způsobem k nim projevovala vlastnický vztah, a nenabízí se žádný jiný věrohodný důkaz, nelze dospět k právnímu závěru, že matka účastníků předmětné obrazy ke dni své smrti vlastnila“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování“; že „odvolací soud zcela nesprávně aplikoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu o důkazní povinnosti a ustanovení o hodnocení důkazů“; že „zcela formálním výkladem ustanovení o důkazní povinnosti a o hodnocení důkazů pak učinil nesprávná skutková zjištění, resp. chtěl zřejmě vyjádřit, že nelze prokázat žalobkyní tvrzenou skutečnost o vlastnictví obrazů matkou účastníků ke dni jejího úmrtí“; že „v projednávané věci dovolatelka tvrdila, že zesnulá matka účastníků – zůstavitelka byla vlastníkem předmětných obrazů ke dni smrti, obrazy měla po desítky let ve svém držení ve svém bytě a ve svém domě, k obrazům se chovala jako ke svému vlastnictví“; že „tato tvrzení žalobkyně prokázala“; že „žalovaný tvrdil na rozdíl od žalobkyně, že vlastníkem byl on, protože je darem dostal, popsal okolnosti, za jakých mělo k darování dojít“; že „toto své tvrzení žalovaný ovšem nejenže neprokázal, ale žalobkyně naopak prokázala, že je toto tvrzení nepravdivé“; že „jestliže by tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nechtěl uvěřit žalobkyni ohledně jejího tvrzení, jak matka účastníků obrazy nabyla, nemění to nic na skutečnosti, že z provedených důkazů, kterými žalobkyně splnila důkazní povinnost, při hodnocení každého důkazu jednotlivě a všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, lze spolehlivě dojít ke skutkovému zjištění, že vlastníkem obrazů byla matka účastníků“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že „nesouhlasí s úvahami žalobkyně o důkazním břemenu“; že „v této věci, kdy chybí přímé důkazy a proti sobě jako jediný důkaz stojí účastnické výpovědi, které jsou zcela odlišné, je nezbytně nutné, aby soud postavil své rozhodnutí na jednoznačně nezpochybnitelných důkazech a najisto postavených skutečnostech“; že „odvolací soud precizně odůvodnil své rozhodnutí a určil, že žalobkyně je v důkazní nouzi“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první os.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že řízení o dědictví po J. C., zemřelé dne 23.11.2003, bylo vedeno Okresním soudem v Prachaticích pod sp.zn. 13 D 626/2003; rozhodnutím Okresního soudu v Prachaticích ze dne 26.2.2004, č. j. 13 D 626/2003-47, byla též schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zůstavitelce J. C., podle níž si dědictví po zůstavitelce, sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí popsaných, mezi sebe rozdělili A. C. – F. (tj. žalobkyně) a M. C. (tj. žalovaný); při posouzení dědického práva soud vycházel ze závěru, že dědici po zůstavitelce jsou podle závěti zůstavitelky ze dne 21.5.2003 (jíž bylo pořízeno o části majetku) a podle zákona děti zůstavitelky A. C. – F. (tj. žalobkyně) a M. C. (tj. žalovaný). Usnesením ze dne 29.4.2005, č. j. 13 D 513/2004-81, Okresní soud v Prachaticích též potvrdil, že A. C. – F. a M. C. nabyli rovným dílem majetkové hodnoty v rozhodnutí popsané; vycházel přitom také ze zjištění o spornosti řady majetkových položek, ohledně nichž se A. C. – F. domáhala dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce a mezi něž patří i sporné obrazy, a tato sporná aktiva proto jako dědictví po zůstavitelce neprojednal. Řízení o odvolání M. C. proti usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29.4.2005, č. j. 13 D 513/2004-81, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.7.2005, č. j. 7 Co 1372/2005-98, pro zpětvzetí odvolání, zastaveno.
Podle ustanovení §175k odst. 3 o.s.ř., jsou-li aktiva a pasíva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, popřípadě výše jeho předlužení, k nim nepřihlíží.
Podle ustanovení §175y odst. 1 o.s.ř. nezařazení majetku nebo dluhů do aktiv a pasív dědictví v důsledku postupu podle §175k odst. 3 o.s.ř. nebrání účastníkům řízení, aby se domáhali svého práva žalobou mimo řízení o dědictví.
V řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasív dědictví (§175m, věta první o.s.ř.). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§175o odst. 1 o.s.ř.). Jsou-li však aktiva a pasíva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§175k odst. 3, §175m, věta druhá o.s.ř.).
Protože se soud v dědickém řízení nezabývá těmi aktivy nebo pasívy dědictví, která jsou mezi účastníky sporná, nejsou majetek nebo dluhy, jichž se spornost týká, v dědickém řízení vypořádány. Účastníci dědického řízení se proto mohou svých práv k tomuto majetku domáhat žalobou, a to jak v době, kdy dědické řízení ještě probíhá, tak i po jeho pravomocném skončení.
Žalobu soud projedná a rozhodne o ní ve sporném řízení. Řízení o žalobě se musí účastnit (buď jako žalobci nebo jako žalovaní) všichni dědici, jinak je dán nedostatek věcné legitimace.
Na základě žaloby podané podle §175y odst. 1 o.s.ř. může být - v závislosti na obsahu žaloby a žalobním petitu - soudním rozhodnutím nejen odstraněna spornost aktiv nebo pasív dědictví nebo spornost skutečnosti významné pro vypořádání společného jmění manželů podle §175l o.s.ř. [např. na základě žaloby o určení podle §80 písm. c) o.s.ř.], ale může dojít také ke konečnému řešení vztahu mezi dědici (mezi dědici a pozůstalým manželem) na základě žaloby na plnění [§80 písm. b) o.s.ř.], při níž vyřešení otázky sporných aktiv nebo pasív dědictví nebo skutečností významných pro vypořádání společného jmění manželů podle §175l o.s.ř. bude představovat posouzení předběžné otázky.
V posuzovaném případě žalobkyně sice formulovala žalobní petit jako návrh na určení, že „do dědictví“ po zůstavitelce patří majetek v žalobě popsaný, nicméně z obsahu žaloby i z dalších podání učiněných žalobkyní v průběhu řízení před soudy obou stupňů je zřejmé, že se žalobkyně domáhá určení, že zůstavitelka byla v okamžiku svého úmrtí vlastnicí sporného majetku. Taková žaloba byla – jak z výše uvedeného vyplývá – zcela v souladu s ustanovením §175y odst. 1 (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2008).
Žalobkyně v dovolání namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že neprokázala („neunesla důkazní břemeno“), že zůstavitelka byla ke dni smrti vlastnicí sporných obrazů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě) podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citovaný skutkový závěr odvolacího soudu, jehož nesprávnost žalobkyně v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud jak shora citováno vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006), celkem ve výši 5.300,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit v zákonné lhůtě k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu