ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.901.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 901/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. š. O. – S. O., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 84/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2006 č.j. 16 Co 233/2006-121, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2.2.2004 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že „v důsledku pokusu o spáchání podvodu, jehož se žalobce dopustil v souvislosti se sepsáním záznamu o pracovní úrazu dne 5.1.2004“, uvedl nepravdivé údaje spočívající v uvedení času, kdy k úrazu došlo, v tom, že úraz neoznámil zaměstnavateli, neoprávněně použil razítko a odeslal hlášení bez podpisu zaměstnavatele, a dále, že se dne 23.1.2004 v 10.30 hodin nedostavil na pracoviště, ačkoli byl k tomu „zaměstnavatelem dopisem ze dne 19.1.2004 vyzván“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „druhým pracovním dnem roku 2004“ utrpěl pracovní úraz, k němuž „došlo brzo ráno v 6.50 hod v tělocvičně školy“. Žalobce sepsal záznam o úrazu, „v místě zaměstnavatele…..otiskl razítko školy“ a „jako svědka úrazu uvedl školníka pana J. H., který skutečně byl svědkem úrazu“ a tento záznam doručil pojišťovně. K nesplnění výzvy žalované, aby se dne 23.1.2004 v 10.30 dostavil, žalobce uvedl, že v této době byl u lékaře, k němuž byl objednán, a že se pokoušel telefonicky omluvit. Má za to, že listina, kterou byl okamžitě zrušen pracovní poměr, obsahuje „nepravdivé a nesprávné“ údaje, když tato neuvádí, „v čem je nepravdivý údaj o čase“, neuvádí, v čem byl „podvod s podpisem svědka“, razítko žalované použil žalobce dosud jako „neodvolaný zástupce ředitele“ s tím, že „šlo o otisk razítka namísto vypisování údajů“ a záznam o pracovním úrazu byl ředitelkou školy H. podepsán a toto hlášení bylo posláno na K. p. a V. z. p. Z uvedených důvodů žalobce uzavřel, že svým jednáním „se nedopustil žádného, natož zvlášť hrubého porušení pracovní kázně“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.5.2004 č.j. 61 C 84/2004-24 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 5.150,- Kč k rukám advokátky JUDr. A. M. Dospěl k závěru, že žalobce „porušil svou základní povinnost zaměstnance plnit pokyny zaměstnavatele – pokyn dostavit se do práce“, a zaměstnavatel nemá povinnost omluvit jeho nepřítomnost v práci, „neboť o lékařském vyšetření, o kterém předem věděl, žalobce předem žalovanou neinformoval, ač k tomu měl možnosti“. Porušil tedy pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť podle názoru soudu prvního stupně „nedodržuje-li základní povinnosti zaměstnance pedagogický pracovník, má to negativní vliv na vývoj jím vzdělávaných dětí…“ Kromě toho byla pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně soudem prvního stupně důležitá skutečnost, že žalobce sice žalované „zaslal relativně rozsáhlý e-mail, obsahující množství jiných informací“, sdělení, že se nedostaví na pokyn zaměstnavatele z důvodu lékařského vyšetření, však chybí, a dále, že „zdravotní stav žalobce zjevně nevyžadoval bezodkladného lékařského vyšetření“, a že tedy praktického lékaře mohl navštívit „až následující ordinační den lékaře, po splnění pracovních povinností“. „Druhým skutkem vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru“ se z důvodů „rychlosti a hospodárnost řízení“ soud prvního stupně nezabýval.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20.8.2004 č.j. 16 Co 214/2004-35 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně „nesprávně vymezil hypotézu právní normy, a tedy věc vadně právně posoudil“. Zejména uvedl, že se soud prvního stupně nezabýval skutečností, že „v době, kdy se žalobce měl dopustit porušení pracovní kázně, nevykonával práci z důvodu překážek na straně žalované, a také skutečností, „zda se porušení pracovní kázně dopustil úmyslně či z nedbalosti“. Na rozdíl od soudu prvního stupně je odvolací soud toho názoru, že „pokud žalobce porušil pracovní kázeň, stalo se tak nikoliv v přítomnosti jím vzdělávaných dětí, takže tato skutečnost nemohla mít negativní vliv na vývoj jím vedených dětí a na jejich přístup k plnění jejich povinností“. Názor soudu prvního stupně týkající se návštěvy žalobce u lékaře považuje odvolací soud za „dedukci, která nemá podklad ve skutkových zjištěních“.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 9.5.2006 č.j. 61 C 84/2004-99 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 12.435,50,- Kč k rukám JUDr. A. M., advokátky. Ohledně prvního vytýkaného skutku dospěl soud prvního stupně k závěru, že „vyhotovení záznamu o pracovním úrazu s „vlastnoručním“ podpisem svědka úrazu, který však fakticky záznam nikdy nepodepsal“, „je přímým útokem proti majetku zaměstnavatele“, a toto jednání „je i v příkrém rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“, a že takové porušení povinností zaměstnance je třeba hodnotit jako „porušení pracovní kázně hrubě zvlášť závažným způsobem“. Tím, že žalobce zneužil razítko, „které mu nikdy nebylo svěřeno“ a „ani nemohl mít oprávnění razítko použít z titulu své funkce zástupce ředitele, neboť z té již byl písemně odvolán“, a tím, že zneužil školníkův podpis, totiž porušil „základní předpoklad pracovněprávního vztahu“ – „důvěru zaměstnavatele k zaměstnanci“ a předmětný „záznam skutečně nebyl podepsán osobou oprávněnou takto za zaměstnavatele učinit“, když z funkce technika BOZP, kterou žalobce vykonával, vyplývá jen oprávnění k „vyplňování“ a podpis ředitelky školy H. chybí. Ohledně druhého vytýkaného skutku soud prvního stupně dovodil, že žalobce porušil pracovní kázeň „v intenzitě vyšší než méně závažné, nikoliv však hrubě zvlášť závažným způsobem“, a že tedy okamžité zrušení pracovního poměru „by jen pro tento skutek neobstálo“. Tím, že se žalobce přes výzvu žalované nedostavil na pracoviště z důvodu návštěvy lékaře, aniž by o tom žalovanou předem informoval, sice porušil povinnost zaměstnance plnit pokyny zaměstnavatele – „pokyn dostavit se do práce – dle §73 odst. 1 písm a) zákoníku práce“, avšak soud prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že „žalovaná neměla v úmyslu od 23.1.2004 10.30 hod přidělovat žalobci práci“, „žalované ani jednáním žalobce nevznikla škoda a k vytýkanému jednání nedošlo za přítomnosti žalobcem vzdělávaných dětí“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.9.2006 č.j. 16 Co 233/2006-121 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 6.396,- Kč k rukám JUDr. A. M., advokátky. Odvolací soud má za to, že jednání žalobce „bylo úmyslné“ a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že tak došlo k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Žalovaná prokázala porušení pracovní kázně „fotokopií záznamu o úrazu žalobce, který založila do spisu, a to i s původním dopisem žalobce ze dne 5.1.2004, ze kterého je patrno, že žalobce tento průvodní dopis podepsal jako zástupce ředitelky školy, technik BOZP…“ V záznamu o pracovním úrazu žalobce uvedl nepravdivé údaje, „neboť bylo zjištěno, že svědek J. H. záznam o úrazu nepodepsal, a přesto se jeho podpis nachází na záznamu o úrazu, a stejně tak byl záznam o úrazu odeslán bez podpisu zaměstnavatele a bez oznámení zaměstnavateli“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž dovozuje, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho jednání bylo úmyslné, neboť tento závěr „není ničím odůvodněn, ba ani není zřejmé, jaké jednání bylo shledáno za prokazatelně úmyslné a na základě čeho“. K záznamu o úrazu dovolatel uvádí, že „plnil své pracovní úkoly“, neboť bylo jeho povinností evidovat pracovní úrazy. V době, kdy byl odvoláván z funkce, byl pod psychickým tlakem, což mohlo vést „k chybám při vyřizování těchto záležitostí“. „Použití razítka, vyplnění jména i absence jiného podpisu“ jsou podle dovolatele „určitá pochybení, která by snad bylo možné žalobci vytýkat“, nicméně je toho názoru, že tato „pochybení nejsou takového rázu, aby bylo možné je podřadit pod pojem zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“, naopak by mohla být „liberačním důvodem na straně žalobce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 věta první o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, který odvolací soud potvrdil) spočívá „evidentně na nesprávném právním posouzení věci“, jestliže soudy v jednání žalobce spatřují důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, ačkoli podle názoru dovolatele jeho pochybení při vyplňování záznamu o pracovním úrazu nemohou být „takového rázu, že by bylo možné podřadit je pod pojem zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“.
V posuzované věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní nor-my tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94 uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti z uvažovaného okruhu relevantních skutečností je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem z hlediska jejich závažnosti přihlížet. Námitky žalobce, že soudy při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nepřihlédly k tomu, že žalobce „v situaci, kdy byl odvoláván z funkce“, byl pod „psychickým tlakem“, a že tedy „při vyřizování těchto záležitostí (vyplňování záznamu o pracovním úrazu) může docházet k chybám“, které – vzhledem k „zátěžové situaci“ – by bylo možné považovat spíše za „liberační důvod“, než „podřazovat je pod pojem zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“, jsou proto nepřípustnou polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil (měl hodnotit).
Dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - že s přihlédnutím k tomu, že žalobce sám podepsal údajného svědka - školníka J. H., a že použil razítko školy, „které mu nikdy nebylo svěřeno, a „ani nemohl mít oprávnění razítko použít z titulu své funkce zástupce ředitele, neboť z té již byl písemně odvolán“, čehož si musel být vědom, a že proto jeho „jednání bylo úmyslné“, je třeba toto jednání žalobce, spočívající v uvedení nepravdivých údajů v záznamu o pracovním úrazu, v němž navíc chybí podpis ředitelky školy H. jako osoby k tomu za zaměstnavatele oprávněné, posoudit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem odůvodňující postup žalované podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 8. ledna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu