ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.92.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 92/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., s. p., zastoupenému advokátkou, o určení, že výpovědní doba trvá, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 16 C 1987/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. září 2005 č. j. 30 Co 117/2005-299, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení, že výpovědní doba žalobce u žalovaného trvá, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 23.9.1997) určení, že „výpovědní doba žalobce u žalované organizace trvá“. Žalobu odůvodnil tím, že „koncem května 1991“ obdržel dopis, kterým mu dal žalovaný výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce (z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice), na základě níž měl pracovní poměr skončit dnem 31.7.1991. Protože však žalovaný nesplnil podle názoru žalobce své povinnosti plynoucí z ustanovení §47 odst. 2 zák. práce, výpovědní doba dosud nemohla skončit.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 5.1.1998 č.j. 16 C 1987/97-12 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 1.725,- Kč „k jeho rukám“. Ve věci samé dospěl k závěru, že povinnost žalovaného účinně pomáhat žalobci k získání nového vhodného zaměstnání zanikla ve smyslu ustanovení §47 odst. 3 zák. práce, neboť žalobce bez vážného důvodu odmítl nastoupit jiné, pro něho vhodné zaměstnání, které mu žalovaný před výpovědí nabídl. Výpovědní doba, která začala běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, tj. dnem 1.6.1991, proto skončila po uplynutí dvou měsíců dnem 31.7.1991.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1.4.1998 č.j. 30 Co 155/98-37 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 575,- Kč „u JUDr. J. H.“, a vyslovil proti svému rozsudku přípustnost dovolání. Odvolací soud dovodil, že na požadovaném určení nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Určení, že výpovědní doba nadále trvá, by podle názoru odvolacího soudu nemohlo vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, neboť žalobce by byl nucen podat návrh na plnění, „kdyby se týkal jeho mzdových nároků za dobu minulou“, rovněž by se „nevyjasnila skutečnost“, v jakém postavení by měl být žalobce u žalovaného nadále zaměstnáván, a konečně by musela následovat žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaměstnávat žalobce v určité konkrétní funkci. Výrok o připuštění dovolání zdůvodnil odvolací soud tím, že posouzení, zda žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je otázkou zásadního právního významu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18.1.2000 č.j. 21 Cdo 80/99-54 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že z důvodů jím uváděných není dán v projednávané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. V této souvislosti zdůraznil, že podle ustálené judikatury žalobu na určení nelze odepřít jen proto, že by bylo možno žalovat přímo na splnění povinnosti, jestliže je zároveň prokázáno, že zde je právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr. V projednávané věci je zřejmé, že předmět sporu mezi účastníky se odvíjí od vyřešení otázky, jež je nastolena právě žalobou, totiž od vyřešení otázky, zda žalovaný (měl-li takovou povinnost) dostál své povinnosti zajistit žalobci nové vhodné zaměstnání anebo zda tuto povinnost nesplnil, výpovědní doba doposud neskončila a uvedená povinnost stíhá žalovaného i nadále. Právě vyřešení této otázky může podle názoru dovolacího soudu napevno postavit dosud nejasný právní vztah mezi účastníky, a může vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na peněžité plnění, ale zároveň by napevno postavilo i existenci ostatních práv a povinností z (případného) pracovněprávního vztahu vyplývajících. Opačný názor nelze podle mínění dovolacího soudu odůvodnit ani tím, že by v případě kladného rozhodnutí o požadovaném určení zůstala nevyjasněna otázka, jakou práci by žalovaný měl žalobci přidělovat. Tato úvaha totiž nepřihlíží náležitě k tomu, že předpokladem možnosti přidělovat zaměstnanci práci je pracovněprávní vztah a že podmínky ukončení výpovědní doby podle ustanovení §47 odst. 2, druhé věty zák. práce nemají vliv na platnost vlastní výpovědi a na její existenci; vznikne-li zaměstnavateli povinnost zajistit zaměstnanci nové vhodné zaměstnání, má tato skutečnost pouze za následek, že pracovní poměr neskončí po uplynutí „zákonné“ výpovědní doby podle ustanovení §45 odst. 1 zák. práce, nýbrž teprve poté, až zaměstnavatel svoji povinnost splní, případně jeho povinnost zanikne podle ustanovení §47 odst. 3 zák. práce.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté usnesením ze dne 30.6.2000 č.j. 30 Co 68/2000-72 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že v odůvodnění svého rozsudku „učinil dva naprosto odlišné a navzájem se vylučující závěry“ (na jedné straně uvedl, že žalovaný splnil svoji povinnost zajistit žalobci nové zaměstnání, a na straně druhé uzavřel, že tato povinnost žalovaného zanikla, protože žalobce bez vážného důvodu odmítl nastoupit do vhodného zaměstnání, které mu bylo nabídnuto před dáním výpovědi) a že proto není jeho rozsudek přezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení tyto logické rozpory odůvodnění odstranil, především aby se v této souvislosti zaměřil na obsah pracovní smlouvy, a současně aby neopomenul, že z hlediska ustanovení §47 odst. 3 zák. práce „není podstatné, zda zaměstnavatel nabídl zaměstnanci práci v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce nebo v jeho bydlišti, jak tomu je u splnění povinnosti vyplývající z ust. §46 odst. 2 písm. b) zák. práce“; proto, aby zaměstnavatel splnil svoji povinnost podle ustanovení §47 odst. 3 zák. práce, může nabídnout zaměstnanci jinou pro něho vhodnou práci „v jakémkoliv místě v obvodu své působnosti“.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 21.11.2001 č.j. 16 C 1987/97-98 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 6.325,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalovaného advokátky. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalovaný před dáním výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce dne 29.5.1991 nabídl žalobci jinou pro něho vhodnou práci (chemik – úpravář, přípravář výroby, dělník ve skladu v B.), avšak žalobce „nebyl ochoten na takovou práci přejít“, a proto žalovaný „neměl možnost žalobce dále zaměstnávat za podmínek uvedených v §46 odst. 2 písm. a) zák. práce“. Žalovaný tudíž za tohoto stavu „splnil svou nabídkovou povinnost převedení na jinou práci a nevznikla mu tedy povinnost ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 zák. práce“ účinně pomáhat žalobci při získání nového vhodného zaměstnání, protože – jak soud prvního stupně zdůraznil – „podle §47 odst. 3 zák. práce zaměstnavatel nemá povinnost účinně pomáhat zaměstnanci při získání nového vhodného zaměstnání, jestliže zaměstnanec nebyl ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu před výpovědí zaměstnavatel nabídl“. Protože žalobce navíc „podle své výpovědi jiné zaměstnání již od září 1993 má“ (pracuje u firmy J.), soud prvního stupně uzavřel, že „neexistuje žádná skutečnost, která by bránila ukončení výpovědní lhůty“, a že proto dvouměsíční výpovědní doba skončila dnem 31.7.1991.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 8.2.2002 č.j. 30 Co 37/2002-113 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nevypořádal s tvrzením žalobce, že žalovaný v době dání výpovědi měl k dispozici pro něj vhodnější místo technologa, a že neprovedl žalobcem navržené důkazy (zejména seznam všech zaměstnanců žalovaného v období od ledna do května 1991 a nově přijatých ve stejném období a důkaz o existenci volného místa technologa v závodě technických prací), aniž by tento postup odůvodnil v písemném vyhotovení rozsudku, „a tak porušil ust. §157 odst. 2 o.s.ř.“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu, a zároveň ho upozornil, že splnění nabídkové povinnosti ze strany zaměstnavatele v rozsahu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce je předpokladem platnosti výpovědi, „není však relevantní pro posouzení“, zda zaměstnavatel po dání výpovědi má vůči zaměstnanci povinnost podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce. Pro posouzení existence této povinnosti je – jak odvolací soud zdůraznil – „relevantní pouze to, zda zaměstnavatel zaměstnanci před výpovědí nabídl jinou pro něho vhodnou práci (§47 odst. 3 zák. práce)“, přičemž rozsah této nabídky „se kryje“ s ustanovením §37 odst. 5 zák. práce, který „definuje“ jinou vhodnou práci jako práci odpovídající zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i kvalifikace zaměstnance; „neomezuje se“ jen na okruh vhodných prací ve sjednaném místě výkonu práce a v místě bydliště zaměstnance, „jak to činí §46 odst. 2 zák. práce“.
Okresní soud v České Lípě nato rozsudkem ze dne 14.12.2004 č.j. 16 C 1987/97-237 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9.200,- Kč k rukám „právní“ zástupkyně žalovaného advokátky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný „splnil svoji povinnost podle §47 odst. 1, 3 zák. práce“ a „výpovědní doba tedy neběží“, jestliže nabídl žalobci tři pro něj vhodná pracovní místa (která navíc byla v místě sjednaného výkonu práce), které žalobce odmítl přijmout, a „jiné vhodné místo pro něho žalovaný neměl“. Kromě toho povinnost žalovaného pomáhat žalobci při získání nového zaměstnání „zanikla i tím, že žalobce sám si našel zaměstnání u firmy J.“, u níž pracoval od roku 1993 do roku 2003, neboť podle názoru soudu prvního stupně je třeba ustanovení §47 odst. 3 větu druhou zák. práce „vykládat tak“, že novým vhodným zaměstnáním, do něhož mohl žalobce nastoupit, „se míní i zaměstnání, které nezprostředkoval bývalý zaměstnavatel, ale i úřad práce či jiný subjekt nebo si je zaměstnanec vyhledal sám“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2.9.2005 č.j. 30 Co 177/2005-299 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. žalobu zamítajícím“ potvrdil, „ve výroku II.“ změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12.625,- Kč k rukám JUDr. J. H., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, který „při předchozím hodnocení nebral v úvahu skutečnost, že žalobce nastoupil do jiného zaměstnání“, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zaměstnáním žalobce u společnosti J. v.o.s. v roce 1993 zanikla povinnost žalovaného zajišťovat pro žalobce jiné vhodné zaměstnání, neboť – jak rovněž přisvědčil soudu prvního stupně – ustanovení §47 odst. 3 zák. práce je nutno vykládat tak, že „novým vhodným zaměstnáním, do něhož mohl nastoupit, se míní i zaměstnání, které nezprostředkoval bývalý zaměstnavatel, ale i úřad práce či jiný subjekt nebo si je zaměstnanec vyhledal sám“. Podle názoru odvolacího soudu tedy „nejpozději zaměstnáním žalobce u společnosti J., v.o.s. došlo ke skončení výpovědní doby ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce“, a proto „žaloba nemůže být důvodná“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení „§237 odst. 1 písm. b), případně písm. c) o.s.ř.“. Namítal, že odvolací soud „nerespektoval“ závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v rozsudku ze dne ze dne 18.1.2000 č.j. 21 Cdo 80/99-54, jestliže „dal přednost názoru senátu č. 29 krajského soudu (který v projednávané věci potvrdil zamítnutí návrhu žalobce na vydání předběžného opatření) a názoru okresního soudu“ o tom, že zaměstnáním žalobce u firmy J. v.o.s zanikla povinnost žalovaného zajistit žalobci jiné vhodné zaměstnání. Dovolatel má za to, že „výklad §47 odst. 3 je ze strany odvolacího soudu nesprávný“, neboť povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci nové vhodné zaměstnání (kterou zaměstnavateli ukládá rovněž vyhláška č. 102/1987 Sb.) „je dána zcela jednoznačně a není ničím podmíněna“; zaniká pouze tehdy, jestliže zaměstnanec odmítne bez vážného důvodu nové vhodné zaměstnání, do kterého mohl nastoupit. Žalovaný však žalobci „vhodnou práci nenabídl, nabídl mu pouze práci nevhodnou“, která byla právě proto odmítnuta. Žalobce tudíž „nikdy neodmítl nové vhodné zaměstnání, do kterého mohl nastoupit“, a navíc „je třeba připomenout“, že ani práce skladníka u společnosti J. v.o.s., do které žalobce v roce 1993 nastoupil, „nebyla pro něho vhodná“. Kromě toho podle názoru dovolatele „nebyl odvolacím soudem respektován ani §118a odst. 1 a 2 o.s.ř.“ (který ukládá soudu, aby v případě, že je věc možno po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzval účastníka k doplnění rozhodných skutečností) a také je třeba odvolacímu soudu vytknout, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli soud prvního stupně „nerespektoval §119 odst. 3 o.s.ř.“, jestliže při změně obsazení senátu nezopakoval dosavadní průběh řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť námitky žalobce nelze považovat za opodstatněné. Zdůraznil, že „v tomto sporu prokázal“, že „neměl a nemá povinnost dle ust. §47 odst. 2 zák. práce“ účinně pomáhat žalobci k získání nového vhodného zaměstnání, protože se této povinnosti „zprostil dle ust. §47 odst. 3 zák. práce“, a protože žalobce od 1.9.2003 nastoupil do zaměstnání u firmy J. v.o.s., kde „vykonával práci pro něho vhodnou ve smyslu zákona o zaměstnanosti“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně několikrát zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (všemi rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně –žalobu zamítl). Přípustnost dovolání v této věci proto může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) jako revírník v podzemí hlubinného dolu H. Na základě lékařského posudku pozbyl způsobilost konat dále tuto práci, neboť dosáhl na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice. Protože žalobce odmítl přejít na jinou vhodnou práci chemika – úpraváře v areálu dolu H. na povrchu, případně práci přípraváře výroby nebo práci skladového dělníka v investičním skladu v B., kterou mu žalovaný nabídl, byla mu dána dopisem ze dne 29.5.1991 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce; žaloba o neplatnost této výpovědi byla v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1151/91 pravomocně zamítnuta. Od 1.8.1991 byl žalobce jako nezaměstnaný veden v evidenci úřadu práce a od 1.9.1993 nastoupil do zaměstnání u firmy J. v.o.s., které si sám vyhledal, a pracoval zde až do roku 2003.
V posuzovaném případě za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, jaký význam má skutečnost, že zaměstnanec, jemuž je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání a kterému výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, si sám najde nové zaměstnání. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), nasvědčují tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování odvolacích soudů řešena, a rovněž dovolací soud se touto otázkou doposud nezabýval. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není opodstatněné.
Žalobce v dovolání v první řadě namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) při svém rozhodování „nerespektoval“ závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.1.2000 č.j. 21 Cdo 80/99-54, a řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Tato námitka dovolatele však není důvodná.
Dovolací soud v uvedeném rozsudku - jak vyplývá z jeho odůvodnění - vyslovil právní názor, že v projednávané věci je dán naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., neboť – jak zdůraznil - předmět sporu mezi účastníky se odvíjí od vyřešení otázky, jež je nastolena právě žalobou (tj. otázky, zda žalovaný - pokud měl takovou povinnost - dostál své povinnosti zajistit žalobci nové vhodné zaměstnání anebo zda tuto povinnost nesplnil, výpovědní doba doposud neskončila a uvedená povinnost stíhá žalovaného i nadále), a že právě vyřešení této otázky může napevno postavit dosud nejasný právní vztah mezi účastníky, a může vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na peněžité plnění, ale zároveň by napevno postavilo i existenci ostatních práv a povinností z (případného) pracovněprávního vztahu vyplývajících. Odvolací soud i soud prvního stupně - jak je zřejmé z napadeného rozsudku i z jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně - se tímto právním názorem řídily, jestliže se na jeho základě následně zabývaly věcnou stránkou žaloby, tedy tím, zda „výpovědní doba žalobce u žalované organizace trvá“, a z tohoto pohledu vedly potřebné dokazování.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 29.5.1991, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.7.1991, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce při výpovědi dané osamělé pracovnici (zaměstnankyni) nebo osamělému pracovníku (zaměstnanci) trvale pečujícím o dítě mladší než 15 let nebo pracovníku (zaměstnanci) se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem, z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c), při výpovědi dané pracovníku (zaměstnanci) proto, že nesmí dále konat dosavadní práci pro ohrožení nemocí z povolání a při výpovědi dané pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby, je organizace (zaměstnavatel) povinna zajistit těmto pracovníkům (zaměstnancům) nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. V těchto případech výpovědní doba skončí teprve tehdy, až organizace (zaměstnavatel) tuto povinnost splní, pokud se s pracovníkem (zaměstnancem) nedohodne jinak.
Podle ustanovení §47 odst. 3 zák. práce povinnost účinně pomáhat pracovníku (zaměstnanci) k získání nového vhodného zaměstnání, popřípadě mu je zajistit, organizace (zaměstnavatel) nemá, jestliže pracovník (zaměstnanec) nebyl ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu organizace (zaměstnavatel) před výpovědí nabídla. Tyto povinnosti organizace (zaměstnavatele) zanikají, jestliže pracovník (zaměstnanec) odmítne bez vážného důvodu nové vhodné zaměstnání, do kterého mohl nastoupit.
Smyslem a účelem zmíněných ustanovení je – jak vyplývá z jejich obsahu – řešení nelehké sociální situace určitého okruhu zaměstnanců, jimž byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodů, které nemohou svým chováním ovlivnit, tak, aby plynule, co možno nejrychleji, navázali nový pracovní poměr. Jedná se o kategorii sociálně a zdravotně handicapovaných zaměstnanců, pro něž obvykle bývá obtížné najít si nové zaměstnání, případně je pro ně ze sociálních důvodů nezbytné co nejrychlejší opětovné zapojení do pracovního procesu. Ustanovení §47 odst. 2 zák. práce proto ukládá zaměstnavateli povinnost, aby v případě výpovědi z důvodu nadbytečnosti, popř. z důvodů zdravotních, zajistil zaměstnancům vyjmenovaným v tomto ustanovení nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí nadřízeného orgánu. Výpovědní doba v těchto případech (na rozdíl od ustanovení §47 odst. 1 zák. práce, kdy povinnost zaměstnavatele účinně pomáhat při získání nového zaměstnání nemá vliv na běh výpovědní doby) skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak. Skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §47 odst. 2 zák. práce, nezpochybňuje platnost výpovědi, ale pouze má vliv na běh výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že, nezajistí-li zaměstnavatel zaměstnanci uvedenému v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce jiné vhodné zaměstnání v průběhu řádné výpovědní doby, výpovědní doba neskončí a dosavadní pracovní poměr trvá, dokud se tak nestane. Ke splnění této povinnosti stačí, aby zaměstnavatel zajistil zaměstnanci jedno vhodné zaměstnání. Pokud takové zaměstnání zaměstnanec bez vážného důvodu odmítne, povinnost zaměstnavatele je tím splněna (resp. tím zanikne – srov. §47 odst. 3 větu druhou zák. práce) a skončí i výpovědní doba. V takovém případě již nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby dále byl povinen zajišťovat zaměstnanci další vhodné zaměstnání, a režim ustanovení §47 odst. 2 zák. práce se tudíž nadále neuplatní. Ze stejných důvodů tuto povinnost nemá zaměstnavatel, jestliže zaměstnanec nebyl ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel před výpovědí nabídl (srov. §47 odst. 3 větu první zák. práce).
Obdobná situace nastane také tehdy, jestliže si zaměstnanec sám vyhledá nové zaměstnání, nastoupí do něj a vykonává sjednanou práci. I v tomto případě by bylo nespravedlivé a nepochybně se jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce požadovat na zaměstnavateli další účast na zajištění pracovní příležitosti pro zaměstnance, který si – byť sám z vlastní iniciativy – zajistil novou práci. Je nepochybné, že účelu ustanovení §47 zák. práce tím bylo dosaženo, a nemůže jít k tíži zaměstnavatele, že zaměstnanec tuto práci následně (v daném případě po několika letech jejího výkonu) považuje za nevhodnou. Uzavření pracovního poměru je výrazem smluvní volnosti zaměstnavatele a zaměstnance a nelze v této souvislosti přehlédnout, že vhodnost práce hodnotí ze svého subjektivního hlediska nejen zaměstnanec, ale na vhodnost práce z pohledu schopností a zdravotní způsobilosti zaměstnance je povinen dbát i sám zaměstnavatel [srov. §133 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že výpovědní doba podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce skončí jak v případě, jestliže zaměstnavatel splní povinnost zajistit zaměstnanci uvedenému v tomto ustanovení nové vhodné zaměstnání, tak i v případě, jestliže si zaměstnanec sám z vlastní iniciativy vyhledá nové vhodné zaměstnání. Dovodil-li v posuzované věci odvolací soud, že „nejpozději zaměstnáním žalobce u společnosti J., v.o.s. došlo ke skončení výpovědní doby ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem.
Dovolatel rovněž vytýká odvolacímu soudu, že z jeho strany „nebyl respektován §118a odst. 1 a 2 o.s.ř.“, neboť nepoučil žalobce o možnosti jiného právního posouzení věci. Ani této výtce nelze přisvědčit.
Ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. sleduje ochranu práv účastníka tak, aby z jeho pohledu nedošlo k tzv. „překvapivému rozhodnutí“. Postup podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemene tvrzení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Z obsahu spisu vyplývá, že otázkou, zda výpovědní doba žalobce u žalovaného doposud trvá nebo již skončila s ohledem na skutečnost, že žalobce byl v mezidobí zaměstnán u jiného zaměstnavatele, se zabýval na základě tvrzení žalobce a žalovaného (obsažených především ve výpovědi žalobce před soudem prvního stupně dne 17.12.1997, v dovolání žalobce ze dne 30.9.1998, ve vyjádření žalovaného ze dne 17.9.2002 a ve vyjádření žalobce ze dne 24.9.2003) soud prvního stupně již ve svých rozsudcích ze dne 21.11.2001 č.j. 16 C 1987/97-98 a ze dne 14.12.2004 č.j. 16 C 1987/97-237. Jestliže odvolací soud měl zato, že dosavadní tvrzení žalobce (obsažená také v jeho odvolání ze dne 20.1.2005) jsou dostatečným podkladem pro posouzení věci i z pohledu jiného (od účastníkova názoru odlišného) právního názoru, nemůže skutečnost, že odvolací soud žalobce opětovně nepoučil podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. být vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Důvodná konečně není ani námitka žalobce, že odvolací soud pochybil, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, který při jednání dne 8.12.2004 v rozporu s ustanovením §119 odst. 3 o.s.ř. při změně v obsazení senátu nesdělil obsah přednesů a provedených důkazů.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně dne 8.12.2004 věc projednal v jiném složení senátu (došlo ke změně přísedících) než při předchozím projednání věci a že za této situace měl postupovat způsobem popsaným v ustanovení §119 odst. 3 o.s.ř. Připustit je třeba i to, že z obsahu protokolu o jednání ze dne 8.12.2004 skutečně nelze dovodit, že předsedkyně senátu na začátku tohoto dalšího jednání ve věci sdělila obsah přednesů a provedených důkazů. I když uvedený postup soudu prvního stupně zřejmě nebyl správný (žalobce měl možnost ihned při jednání požadovat zjednání nápravy, to však - jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání – neučinil), souhlasí dovolací soud s názorem odvolacího soudu, že se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť při tomto jednání soud prvního stupně o věci samé nerozhodoval a v období do 14.12.2004, kdy soud v tomto složení senátu vyhlásil rozsudek, měl nový senát možnost se s obsahem spisu dostatečně seznámit. Kromě toho nelze pominout, že k odvolání žalobce následně přezkoumával věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud, který se se skutkovými zjištěními i právním názorem soudu prvního stupně ztotožnil.
Z uvedené vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé je správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatele, že „dovolání směřuje proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. ledna 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu