ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1265.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1265/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. K., a b) L. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) M. H., zastoupeným advokátem, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 18/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11 Co 293/2005-93, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 039,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
3. února 2005, č. j. 15 C 18/2004-64, zamítl žalobu, „aby žalovaní byli povinni na vlastní náklady odstranit plot na pozemku parc. č. 325 zapsaného u Katastrálního úřadu pro K. k. katastrální pracoviště S., na LV č. 663 pro k. ú. N. S. u L., obec N. S., který je tvořen rohovým sloupkem, sestávajícím z železné tyče v podobě trubky o výšce 2,20 m, obestavěné devíti betonovými prefabrikáty a pokračující na jižní straně pozemku v délce 0,64 m podezdívkou z betonových prefabrikátů o výšce 0,60 m a shora navazující plaňkovou dřevěnou částí plotu o výšce 1,20 m a na východní straně pozemku betonovou podezdívkou v délce 4,80 m a výšce 0,35 m nad zemí, 0,30 m pod zemí a šířce 0,15 m, dále šesti železnými sloupky v podobě trubek o výšce 2,20 m zalitými betonem v zemi, kdy mezi jednotlivými sloupky je dřevěné bednění tvořené z prken v délce 25,30 m a výšce 2,20 až 2,40 m“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí jsou žalobci vedeni jako vlastníci mj. pozemků parcelních čísel 325 a 326, žalovaní mj. pozemku parcelního čísla 331 vše v katastrálním území N. S. u L. V roce 2002 žalovaní po odstranění stávajícího plotu mezi označenými pozemky účastníků postavili plot nový, který nekopíruje správnou hranici mezi pozemky účastníků, a to „v délce 64 cm do pozemku žalobců p. č. 325 a na západní straně 25 m do pozemku žalobců p. č. 325, kdy takto vytvořená výseč o ploše 8 m2 se zužuje na původní hranici a na druhé straně vytváří novou výseč o výměře 4 m2, která zase zasahuje do pozemku žalovaných“. Z protokolu o ověření hranice mezi označenými pozemky z roku 1995 a protokolu
o vytyčení hranice mezi těmito pozemky č. 46/2003, vypracovanými Ing. M. L., a výpovědi Ing. M. L. soud zjistil, že v roce 1995 byla hranice mezi pozemky účastníků v přírodě vyznačena betonovými sloupky plotu. Sporný betonový sloupek, který žalovaní při stavbě nového plotu odstranili, stál přesně na hranici mezi pozemky, jak byla zakreslena v roce 1965 a potvrzena v roce 1995. Pokud žalovaní nový sloupek žalovaní posunuli o 64 cm, nemohli podle soudu prvního stupně nový plot postavit v dobré víře na původní hranici a zasáhli tak do vlastnického práva žalobců. Žalobcům ale odepřel výkon jejich práva podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) s tím, že žalovaní zabrali žalobcům plochu 8 m2, kdy zbouráním stávajícího plotu by žádný význačný prospěch nezískali, zatímco žalovaným by odstraněním plotu a postavením nového vznikla nikoliv malá škoda. Soud prvního stupně nabyl přesvědčení, že ze strany žalobců se jedná o šikanózní jednání, neboť nebyli ochotni řešit spor tím, že by jim žalovaní za zabraný pozemek poskytli odpovídající náhradu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 15. listopadu 2005, č. j. 11 Co 293/2005-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování protokolem o vytyčení hranic pozemků z 11. 7. 2005, vypracovaným
Ing. M. S., ze kterého, jak uvedl, nezjistil nic, co by změnilo skutková zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který věc posuzoval z hlediska §126 odst. 1 ObčZ, podle názoru odvolacího soudu na věc dopadá ustanovení §135c ObčZ, upravující stavbu na cizím pozemku, které ve vztahu k §126 ObčZ je ustanovením speciálním. Závěr soudu prvního stupně, který sice blíže nerozvedl, že plot je stavbou, odvolací soud považoval za správný. Dále uvedl, že „neoprávněnou stavbou je stavba na cizím pozemku bez odpovídajícího občanskoprávního titulu“ a že „zákon preferuje odstranění stavby na náklad toho, kdo ji zřídil“. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalovaní nejednali v dobré víře, a proto nelze přisvědčit jejich námitce, že část pozemku žalobců nabyli do vlastnictví vydržením. Postup podle §3 ObčZ v daném případě nepřichází v úvahu. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 455/03, I. ÚS 483/01), podle které ve společenském zájmu není ochrana neoprávněného stavebníka. Rozhodnutí soudu prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „ve svém výsledku vlastně znamená jakýsi způsob vyvlastnění zabrané části pozemku, a to ještě bez náhrady“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítli, že z provedeného dokazování vyplynulo, že původní plot byl mezi posledním (betonovým) a předposledním sloupkem zkosený, byly mezi nimi dráty, které nebyly v rovině s linií plotu. K posunu posledního sloupku došlo v souvislosti se stavbou garáže právním předchůdcem žalobců p. H., který požádal právního předchůdce žalovaných p. V., zda garáž může zasahovat 0,5 m až 1 m do jeho pozemku, s čímž p. V. souhlasil. Tehdy část starého plotu u posledního sloupku zbourali a garáž byla posunuta do pozemku žalovaných. Při poslední opravě plotu hýbali pouze s posledním betonovým sloupkem, který je od předposledního vzdálen asi 5 m, jinak následující sloupky zůstaly na původním místě. Pokud odvolací soud, aniž zopakoval provedené dokazování před soudem prvního stupně, učinil skutkové zjištění, že posunuli plot v délce 25 m, vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem žalovaní spatřují v posouzení věci z hlediska §3 ObčZ. Odvolací soud podle nich nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto. Soudy obou stupňů podle žalobců vycházely ze stejných skutkových zjištění, přičemž tato zjištění nebyla žalovanými v průběhu odvolacího řízení nijak zpochybňována. Podle názoru žalobců není jejich postup šikanózním výkonem práva a ztotožňují se s rozhodnutím odvolacího soudu. Na straně žalobců nebyla prokázána dobrá víra, která je jedním z kritérií pro posouzení jednání žalobců jako rozporného s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas, zastoupenými advokátem a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v ustanoveních §132 až 134 OSŘ. Nelze-li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat.
Protože odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho dokazování pouze doplnil, jsou skutková zjištění či závěry tohoto soudu
i zjištěními odvolacího soudu.
Skutkovým zjištěním, které podle žalovaných nemá oporu v provedeném dokazování, je zjištění odvolacího soudu, že žalovaní posunuli plot v délce 25 m, a to aniž by odvolací soud zopakoval dokazování provedené před soudem prvního stupně. Dovolatelé zjevně přehlédli, že soud prvního stupně učinil stejný skutkový závěr, že žalovaní posunuli plot v délce 25 m do pozemku žalobců p. č. 325 (viz č. l. 67). Soudy obou stupňů postavily své skutkové závěry, byť posléze odlišně právně posouzené, na skutečnosti, že geodet Ing. M. L. dne 15. září 1995 provedl na žádost žalobců ověření hranice pozemků mezi žalobci a žalovanými (viz protokol na č. l. 35), v němž konstatoval, že plot mezi pozemky ve vlastnictví účastníků řízení je postaven na hranici mezi těmito pozemky. Z protokolu o vytyčení hranice pozemků vyhotoveného geodetem Ing. M. L. dne 16. května 2003, č. 46/2003, vyplývá, že nový plot mezi pozemky ve vlastnictví účastníků nekopíruje hranici mezi těmito pozemky. Pokud tedy v mezidobí žalovaní postavili nový sloupek, museli ho posunout dále do pozemku ve vlastnictví žalobců. Ze shora uvedených protokolů také plyne, že žalovaní nemohli hýbat pouze s jedním sloupkem. Jestliže žalovaní v roce 2002 postavili nový plot mimo hranice mezi pozemky dále do pozemku ve vlastnictví žalobců, přičemž nejpozději v roce 2003 byli seznámeni s protokolem č. 46/2003 geodeta Ing. M. L., nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že plot postavili na svém pozemku a nemohli tak ani vydržet vlastnické právo k jimi připlocené části pozemku ve vlastnictví žalobců. Rozhodnutí soudu odvolacího tak vychází ze skutkových zjištění, která mají oporu v dokazování provedeném soudem prvního stupně, s jehož výsledky se odvolací soud ztotožnil, a námitka dovolatelů tak neobstojí.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal důvody, pro něž by měl aplikovat ustanovení §3 odst. 1 ObčZ tak, že by odstranění plotu a vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal odlišný právní názor, kdy ve světle judikatury Ústavního soudu ČR při posuzování případů neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, je povinností soudů brát v úvahu, že v zájmu společnosti není ochrana takového „neoprávněného“ stavebníka, ale majitele pozemku. O postupu podle §135c odst. 1 ObčZ je proto třeba uvažovat zpravidla vždy a výjimku mohou tvořit případy, kdy na straně stavebníka existují důvody hodné zvláštního zřetele (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03, publikovaný pod č. 15 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Důvod zvláštního zřetele, pro který by bylo možné žalobu zamítnout, však na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nenašel. Za zneužití výkonu práva, které by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ, lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004 publikované pod C 3317 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Z pouhé skutečnosti, že žalobci se domáhají na jedné straně odstranění plotu zasahujícího do pozemku v jejich vlastnictví a na druhé straně plot zasahuje do pozemku žalovaných, nelze dovozovat, že jednání žalobců je v rozporu s dobrými mravy. Nic nebrání žalovaným, aby plot, který je v jejich vlastnictví, na druhé straně posunuli na správnou hranici pozemků a „zábor“ pozemku tak odstranili. O postoji žalobců ke smírnému vyřešení věci, a tedy i absenci „šikanózního úmyslu“ při výkonu práva, svědčí i dopis žalobce adresovaný žalovanému dne 24. srpna 2002 (viz protokol z jednání na č.l. 25). Právní posouzení projednávané věci odvolacím soudem je tak správné.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když v dovolání nebyly uplatněny, a k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží podle §242 odst. 3 OSŘ, dovolací soud nezjistil. S ohledem na uvedené neshledal dovolání žalovaných důvodným, a proto je podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobcům vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., včetně daně z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobců plátcem, a která činí 19 % z částky 5 075,- Kč, a celkem tedy činí náklady řízení po zaokrouhlení 6 039,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. ledna 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu