ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1305.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1305/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta, ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované A. H., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 88/2000, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 21 Co 103/2006-226, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2006, č. j. 21 Co 103/2006-226, ve výroku o věci samé, rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. července 2005, č. j. 11 C 88/2000-169, ve výrocích ve věci samé a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. srpna 2006, č. j. 11 C 88/2000-236, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soud Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. července 2005, č. j. 11 C 88/2000-169, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem „zapsaným na LV 102, pro obec T., k. ú. T. u Ř., a to pozemku st. p. č. 51 o výměře 1129 m2, pozemku p. č. 109 o výměře 784 m2, pozemku p. č. 117 o výměře 3891 m2, pozemku p. č. 118 o výměře 345 m2, pozemku p. č. 1106 o výměře 1075 m2 a pozemku p. č. 1107 o výměře 363 m2 a dále domu čp. 22 na st. p. č. 51“, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které uložil, aby zaplatila žalobci na vypořádání 343 060,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci, bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno v roce 1985, se na základě právní domněnky obsažené
v §149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., stali podílovými spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, každý z jedné ideální poloviny. Ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou účastníků nedošlo. Soud prvního stupně podle §142 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „ObčZ“) podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil. Reálné rozdělení nemovitostí, jak o něm i účastníci původně uvažovali, nebylo dobře možné, neboť na rozdělené pozemky by nebyl zajištěn přístup. Vzhledem k tomu soud prvního stupně vypořádal zrušené spoluvlastnictví tak, že nemovitosti přikázal za náhradu do výlučného vlastnictví žalované, jak později požadovala, s tím, že nemovitosti užívá podstatně více než žalobce (užívá větší část nemovitostí včetně domu č.p. 51, který je ve špatném technickém stavu), což dokládá i skutečnost, že si na pozemku st. parc. 51 postavila, byť bez stavebního povolení, chatku, sloužící k občasnému přespání. Při stanovení náhrady vycházel z obvyklé ceny nemovitostí 686 120,- Kč, zjištěné ze znaleckého posudku Ing. P. Š. Schopností žalované zaplatit přiměřenou náhradu se nezabýval.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2006, č. j. 21 Co 103/2006-226, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, zrušil jej ve výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za nedůvodnou považoval námitku žalované, že jí byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem, jestliže k její žádosti soud prvního stupně jednání nařízené na 26. 7. 2005 neodročil, ale vyslechl znalce a ve věci rozhodl. Její žádost totiž postrádala řádné uvedení důležitého důvodu, který předpokládá §101 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, a i když dokazování doplnil výslechem znalce Ing. P. Š., vycházel ze stejné obvyklé ceny nemovitostí jako soud prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho právními závěry, přičemž konstatoval, že přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované je v souladu s jejím návrhem, odpovídá tomu, že nemovitosti na rozdíl od žalobce častěji užívá, stará se o ně, a že peníze na zaplacení přiměřené náhrady hodlá zaplatit z půjčky, kterou si vezme. Soud prvního stupně tak správně nenařídil prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku, jak posléze navrhoval žalobce, neboť nebyla splněna podmínka, že nemovitosti nechce žádný ze spoluvlastníků.
Usnesením ze dne ze dne 9. srpna 2006, č. j. 11 C 88/2000-236, soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podali účastníci dovolání.
Žalobce opírá přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť zvolený způsob vypořádání - přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, je v rozporu s hmotným právem i konstantní judikaturou dovolacího soudu. Soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, zda žalovaná je reálně schopna zaplatit žalobci náhradu za jeho podíl, ačkoliv jde o jednu z podmínek pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci. Z majetkových a osobních poměrů žalované, pro něž byla osvobozena od placení soudních poplatků, bylo zřejmé, že uloženou povinnost nebude schopna splnit; proto mělo být zrušené spoluvlastnictví vypořádáno prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku. Dovolatel dále nesouhlasí se zjištěnou obvyklou cenou nemovitostí a poukazuje na nepřiměřenou délku soudního řízení, která je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná rovněž dovozuje přípustnost svého dovolání z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Odvolacímu soudu vytýká, že náhradu pro žalobce určil mechanickou polovinou ceny nemovitostí, aniž přihlédl k tomu, že se žalobce nepodílel na jejich údržbě
a renovaci. Tyto skutečnosti však nemohla u soudu prvního stupně při jednání 26. 7. 2005 uvést, ani k nim navrhnout důkazy, neboť ten ve věci rozhodl, ačkoliv se řádně pro nemoc omluvila a požádala o odročení jednání. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že lékařská zpráva, kterou předložila, byla nesrozumitelná, měl si soud prvního stupně vyžádat odborné vysvětlení nebo žalovanou vyzvat k jejímu doplnění. Tím byla žalovaná odňata možnost jednat před soudem a porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v Ústavě a čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána řádně zastoupenými oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustná.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
K vadě řízení spočívající v odnětí možnosti účastníka jednat před soudem §229 odst. 3 OSŘ lze přihlédnout pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 OSŘ). Přípustnost dovolání však tato zmatečnostní vada, kterou žalovaná v dovolání uplatnila, založit nemůže. Taková vada může být důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 3 OSŘ. Proto bylo dovolání žalované jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
V případě dovolání žalobce dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní otázky způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví předestřené žalobcem v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Naproti tomu přípustnost dovolání nemohla založit jeho námitka, že zjištění obvyklé ceny nemovitostí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, že „v §142 odst. 1 ObčZ je stanoveno závazné pořadí způsobů vypořádání při zrušení podílového spoluvlastnictví k věci. Pro případ, že není možné reálné rozdělení věci mezi spoluvlastníky podle výše jejich podílů, následuje přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Druhý způsob vypořádání tedy předpokládá, že jeden ze spoluvlastníků přikázání věci do svého výlučného vlastnictví navrhuje a že je schopen zaplatit za věc přiměřenou náhradu.“ Takový výklad §142 odst. 1 ObčZ odpovídá tomu, že zrušením spoluvlastnictví k věci a jejím přikázáním jednomu ze spoluvlastníků, pozbývá druhý spoluvlastník svůj spoluvlastník podíl, a že podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nucené odnětí vlastnického práva je možné jen na základě zákona a za náhradu. Předpoklad „nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků“ stanovený v §142 odst. 1 ObčZ pro třetí způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. prodej věci a rozdělení výtěžku podle podílů, je naplněn, jestliže jeden nebo více spoluvlastníků sice přikázání věci do svého vlastnictví navrhují, avšak nejsou schopni zbývajícímu spoluvlastníkovi (spoluvlastníkům) přiměřenou náhradu zaplatit. Takový postup zajišťuje, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající výši jeho podílu z výtěžku, získaného prodejem věci, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně,
a to ještě ne vždy úspěšně. Odvolací soud, byť i odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, ustanovení §142 odst. 1 ObčZ nesprávně vyložil, jestliže za určující předpoklad pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním věci spoluvlastníkovi považoval jen návrh tohoto spoluvlastníka, bez vázanosti na jeho schopnost zaplatit přiměřenou náhradu. O žalované jen obecně uvedl, že peníze si hodlá obstarat půjčkou, přičemž žalovaná je důchodkyně a v odvolacím řízení jí bylo přiznáno osvobození soudních poplatků.
Nejvyšší soud nezjistil, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1,
§229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovanou namítaná zmatečnostní vada se práv žalobce jako účastníka řízení netýkala a žalobcem namítané průtahy
v řízení nemohou mít vliv na obsah rozhodnutí; event. nároky z nich vyplývající lze uplatnit podle zvláštního předpisu.
Z důvodu nesprávného právního posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve věci samé zrušen. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí ve věci samé, jakož i související usnesení z 9. 8. 2006, č. j. 11 C 88/2000-236, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu