ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1562.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1562/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. S., a 2) M. S., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 115/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. listopadu 2004, č. j. 22 Co 2095/2007-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce (původně s Martou Fenclovou) se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedené pozemkové parcely, jejíž vlastnictví jeho právní předchůdci vydrželi.
Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. května 2004, č. j. 3 C 678/2002-125, zamítl žalobu, „kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky, a to každý jednou polovinou, části pozemku st. 23 o výměře 60 m2 ve V. podle geometrického plánu katastru nemovitostí v P. ze dne 18. 02. 2002, č. pl. 596-11/2002“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdci vlastnictví sporného pozemku nevydrželi; přestože jej měli oplocený a užívali ho, aniž by jim v tom žalovaní bránili, k naplnění zákonných předpokladů vydržení vlastnického práva nedošlo.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 22 Co 1641/2004-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tomto znění: „Žaloba kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem části stavebního pozemku č. 23 o výměře 60 m2 ve V. podle geometrického plánu katastru nemovitostí v P. ze dne 18. 2. 2002, č. 596-11/2002, se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní závěr shledal správnými. Zabýval se otázkou dobré víry žalobce a jeho předchůdců, že jsou vlastníky sporného pozemku, zejména z hlediska poměru plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. Stejně jako soud prvního stupně konstatoval, že žalobce a jeho právní předchůdci užívali pozemek o podstatně větší výměře než ten, který vlastnili; chopili se držby pozemku o výměře, která činila více než polovinu výměry pozemku, který jim náležel (sporná část pozemku parc. č. 23 činí 65,93 % výměry pozemku parc. č. 1250, který nabyli právní předchůdci žalobce do vlastnictví). Žalobce i jeho právní předchůdci měli tedy mít objektivně pochybnost o tom, že se uchopili jen držby pozemku v jejich vlastnictví; ohledně této otázky poukázal odvolací soud na judikaturu dovolacího soudu. Žalobce ani jeho právní předchůdci, kteří podle zjištění soudu začali užívat sporný pozemek v roce 1926, nemohli být jeho oprávněnými držiteli a jeho vlastnictví nemohli vydržet.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 22 Cdo 954/2005-177, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Mimo jiné uvedl: „V daném případě žalobce (příp. jeho právní předchůdci) nabyl do vlastnictví tři parcely, a současně s nimi se chopil i držby části sousední parcely o výměře 60 m2. Při posuzování dobré víry žalobce (jeho předchůdců) soud vyšel ze vztahu této výměry k výměře sousední parcely ve vlastnictví žalovaného, ač správně měl vyjít z poměru všech parcel nabytých žalobcem (pokud to zvláštní okolnosti případu nevylučovaly). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.“
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 18. června 2007, č. j. 6 C 115/2006-211, určil, že „žalobce M. F., r. č. 710209/1631, je vlastníkem parcely č. 1277 o výměře 52 m2 v k. ú. V., obec V., nově vzniklé oddělením dílů o výměře 52 m2 z parcely č. stavební 23 v k. ú. V., obec V. na základě geometrického plánu geodetické kanceláře Geoplán P., s. r. o., číslo plánu 708-197/2006 ze dne 25. ledna 2007 a potvrzeného Katastrálním úřadem pro J. Katastrální pracoviště P. dne 27. února 2007“, a rozhodl o nákladech řízení. Doplněním dokazování zjistil, že parcely č. 71, 37/2 a 1250 v tamním katastru tvořily jeden ucelený prostor, který sousedil po celou dobu se stavební parcelou č. 23 ve vlastnictví žalovaných; tyto pozemky získali jako celek do vlastnictví trhovou smlouvou z roku 1940 právní předchůdci žalobce, kteří s částí pozemku žalovaných užívali o 19,7% více, než byla výměra parcel v jejich vlastnictví. S přihlédnutím k závěrům dovolacího soudu uzavřel, že podle platné právní úpravy v rozhodné době byly na straně právních předchůdců žalobce splněny podmínky dobré víry a vlastnictví sporného pozemku proto vydrželi.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. listopadu 2007, č. j. 22 Co 2095/2007-245, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právním závěrem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Připomínají, že soudy obou stupňů při posuzování dobré víry vyšly ze závěru, že právní předchůdci žalobce jednali v omluvitelném omylu, vycházejícím z poměru výměry vydrženého pozemku k výměře dalších na sebe vzájemně navazujících parcel, tedy z právního názoru dovolacího soudu vyplývajícího z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 954/2005. Tvrdí, že právní předchůdci žalobce nemohli v omluvitelném omylu jednat, neboť výměra nabývaných parcel jim byla známa, byla prokazatelně zjistitelná a museli ji při plnění svých daňových povinností znát. Navíc, hlavním hlediskem pro institut vydržení a existenci omluvitelného omylu, by mělo být posouzení chování vydržitelů z hlediska, zda toto bylo v mezích obvyklé opatrnosti či nikoliv. Namítají, že pokud by „se ujal“ právní názor prezentovaný v rozhodnutí shora, mohla by nastat situace, že při sčítání plochy parcel by se mohl vydržitel vždy dostat do „pozice omluvitelného omylu“. Dovolatelé se domnívají, že takový právní názor by neměl být připuštěn. Odkazují naopak na názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, podle něhož omluvitelnost omylu lze připustit pouze v případě, že vydržitel užívá pozemek bezprostředně navazující na pozemek, který si koupil a plocha sporného pozemku užívaného v omluvitelném omylu není větší než polovina výměry pozemku, který nabyl a který k němu přiléhá. Dovolatelé připomínají, že soudy obou stupňů v předchozím řízení vycházely z právních názorů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a sp. zn. 22 Cdo 496/2004, žalovaní byli s těmito právními názory třikrát úspěšní a teprve změna stanoviska Nejvyššího soudu způsobila citelný zásah do jejich vlastnického práva zrušením předchozích rozsudků. Za otázku zásadního právního významu tedy pokládají to, „zda omluvitelnost omylu lze posuzovat v intencích, jak toto právně řešil soud I. a II. instance, když byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu a omluvitelnost omylu vázal na posuzování poměru nabytého a skutečně užívaného pozemku, vycházel z poměru všech na sebe navazujících parcel, a to i těch parcel, které bezprostředně s parcelou vydrženou nesousedí, nebo zda hlavním hlediskem při posuzování omluvitelného omylu je to, zda jejich chování bylo v mezích zachování obvyklé opatrnosti či ne, když věděli či mohli vědět z pozemkových map a pozemkové knihy výměru i polohu koupených pozemků a pozemku vydrženého“. Dovolatelé se cítí být poškozeni i v tom směru, že jim byla uložena povinnost k úhradě nákladů řízení, byť právní hodnocení věci vyplynulo z nejednotné judikatury a její změny, kterou žalovaní nemohli ovlivnit. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací dovolatelů, jejichž dovolání považuje za nepřípustné. Uvádí, že rozsudek Nejvyššího soudu, kterým by zrušen rozsudek odvolacího soudu, doplňuje a konkretizuje judikaturu již k danému problému existující, a dovolávání se jen rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/1998 a sp. zn. 22 Cdo 496/2004 tak nemůže obstát. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci soudy vycházely ze závazného právního názoru, vysloveného dovolacím soudem v rozsudku ze dne 15. června 2006, č. j. 22 Cdo 954/2005-177, a tento názor aplikovaly na konkrétní věc; není tu nic, co by činilo napadený rozsudek zásadním rozhodnutím. K námitkám dovolatele se poznamenává, že nelze souhlasit s názorem, že by došlo ke změně judikatury ohledně vydržení části sousedního pozemku. Dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2000 sp. zn. 22 Cdo 1848/98, a tvrdí, že z tohoto rozsudku se podává, že omyl držitele lze posuzovat jen a pouze z hlediska poměru plochy parcely ve vlastnictví držitele, která bezprostředně navazuje na držený pozemek ve vlastnictví jiné osoby k ploše jím drženého (avšak nevlastněného) pozemku. Tak tomu ale není. Dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ) zde otázku, zda lze vzít do úvahy jen sousedící pozemky, resp. i pozemky na ně navazující, neřešil, stejně jako ji neřešil v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004. Pokud se snad v těchto rozhodnutích někdy uvádí, že šlo o sousedící pozemky, je nutno vzít v úvahu i rozdíl mezi pozemkem a parcelou (viz též R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); pokud se tedy některá rozhodnutí zmiňují bez dalšího upřesnění o sousedících pozemcích, může jít podle okolnosti o označení všech parcel v držbě, resp. ve vlastnictví jedné osoby (tato otázka byla v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci podrobně objasněna). Znalost výměry kupovaného pozemku je významná, ovšem jen v souvislosti s dalšími skutečnostmi. Tak bude-li ve smlouvě uvedeno, že se prodává pozemek o výměře 100 m2, avšak kupující se chopí pozemku o výměře několikrát vyšší, je zřejmé, že v dobré víře nebude (nebudou-li tu ovšem nějaké zvláštní okolnosti případu). Na druhé straně v případě, že se kupuje pozemek o výměře např. 400 m2 a tato výměra je ve smlouvě uvedena, nevylučuje objektivní dobrou víru uchopení se pozemku o výměře 450 m2. Vždy záleží na okolnostech věci. Proto rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkající se této problematiky, kladou důraz na individuální posouzení každé věci s tím, že judikaturou vytvořená pravidla je třeba aplikovat vždy s přihlédnutím k okolnostem případu. Podle okolností jde totiž o natolik odlišné případy, že nelze vyslovit podrobná a jednoznačná pravidla pro jejich posouzení. Ostatně v předchozím rozhodnutí v této věci dovolací soud otázku dobré víry držitele neřešil, pouze upozornil na nutnost brát v úvahu výměru všech parcel, které žalobce nabyl a které z hlediska hranic držby tvoří jediný pozemek.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, učiněný podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ, vychází z neúspěšnosti dovolatelů. Úspěšnému žalobci vznikly náklady dovolacího řízení jeho zastoupením advokátem s vypracováním vyjádření k dovolání. Tyto náklady představují podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5 000,- Kč, a jsou zvýšeny o paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb, ve znění pozdějších předpisů, a o daň z přidané hodnoty ve smyslu §137 odst. 3 OSŘ ve výši 1 007,- Kč; tyto náklady tedy činí celkem 6 307,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a z §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, má žalobce právo podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.
předseda senátu