ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.173.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 173/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) M. Š., a 2) A. Š., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 180/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2006, č. j. 20 Co 370/2005-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. února 2005, č. j. 7 C 180/2003-66, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. 2051/6
o výměře 23 m2, dosud nezapsaného u Katastrálního úřadu pro Z. k., katastrální pracoviště K., na LV č. 1408 pro obec a kat. území K., je žalobkyně. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 16. 1. 1981 bylo právnímu předchůdci žalobkyně J. Š. zřízeno právo osobního užívání pozemku parc. č. 578/3, nyní parc. č. 2647, o výměře 438 m2 v kat. území K. V roce 1996 J. Š. převedl vlastnictví pozemku na žalobkyni. Vlastnické právo žalobkyně k pozemku parc. č. 2647 o výměře 398 m2 bylo v katastru nemovitostí zapsáno k 30. 9. 1996. Žalovaní jsou tamtéž vlastníky pozemku parc. č. 2051 na základě kupní smlouvy z 27. 5. 1975. Sporný pozemek byl zaměřen geometrickým plánem ze 4. 6. 2003, číslo 2015-47/2003. Hranice mezi pozemky účastníků parcelních čísel 2647 a 2051/6 byla od roku 1981 dána stávajícím plotem. V roce 1998 v souvislosti s kolaudačním řízením hospodářské budovy postavené právním předchůdcem žalobkyně bylo zjištěno, že tato zčásti stojí na sporném pozemku ve vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyně je oprávněnou držitelkou sporné parcely č. 2051/6 k. ú. K., neboť tento pozemek měl právní předchůdce od roku 1981 do 12. 10. 1992, kdy bylo vydáno stavební povolení pro právního předchůdce žalobkyně. K rozporům ohledně hranic pozemku došlo až v době kolaudačního řízení povolené stavby, tedy v době, kdy se vlastnicí pozemku stala žalobkyně dle kupní smlouvy ze dne 25. 9. 1996“. Žalobkyně jako oprávněná držitelka nabyla vlastnictví sporného pozemku vydržením.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. března 2006, č. j. 20 Co 370/2005-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že „podle dosavadní judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 262/2005) vědomost užívání věci z jiného titulu (odlišného od práva vlastnického, např. z titulu práva osobního užívání či nájmu) dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučuje, když vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání je nezaměnitelné s právem vlastnickým“. Do 31. 12. 1991 žalobkyně a její právní předchůdce mohli být v dobré víře, že sporný pozemek užívají ne jako vlastníci, ale na podkladě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Od 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., právní předchůdce žalobkyně nedisponoval nabývacím titulem, od kterého by mohl dovodit dobrou víru, že mu sporný pozemek patří. Nabývacím titulem, který mohl založit takovou dobrou víru u žalobkyně, byla až kupní smlouva z 25. 9. 1996. Ta však byla narušena v roce 1998, kdy ve správním řízení byla prokázána skutečná hranice mezi pozemky účastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo vážně narušeno její vlastnické právo, stejně tak jako vlastnické právo jejího právního předchůdce, k části řádně nabytého pozemku. Pokud ohledně zaměření pozemků vznikla pochybnost, která později vedla k oddělení sporného pozemku, stalo se tak na základě chyby státního orgánu (G., n. p.) a „je neudržitelné, aby za tuto chybu pykala žalobkyně“. Poukázala na to, že na sporném pozemku je postavena stavba, které v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu hrozí odstranění. Její právní předchůdce byl od roku 1981 v dobré víře, že mu sporný pozemek patří. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a)
a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatném části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 44, svazek 1.
Odvolací soud při rozhodování převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která vyplývají z dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 16. 2. 1981, výpisů z katastru nemovitostí, geometrického plánu ze 4. 6. 2003, číslo 2015-47/2003,
a výpovědí svědků K. Š. a M. Š.. Při hodnocení těchto důkazů nedošlo k pochybení a učiněná skutková zjištění tak mají oporu v provedeném dokazování. Ostatně žalobkyně neuvedla, konkrétně které skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování.
Vytknout nelze nic ani právnímu posouzení věci odvolacím soudem, které je v souladu s hmotným právem a stávající judikaturou dovolacího soudu. Nabýt vlastnictví k nemovité věci vydržením může jen oprávněný držitel, má-li věc v držbě po dobu deseti let (§134 odst. 1 ObčZ). Oprávněným držitelem je podle §130 odst. 1 ObčZ držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. Pouhá detence k vydržení nepostačuje. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř. nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor“), C 1074 ].
Právní předchůdce žalobkyně užíval sporný pozemek na základě dohody
o zřízení práva osobního užívání pozemku par. č. 578/3, nyní parc. č. 2647, v kat. území K. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohl být k 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívání pozemku podle §872 odst. 1 ObčZ ve znění po novele č. 509/1991 Sb. transformovalo na právo vlastnické, pouze v dobré víře, že sporný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání pozemku, což mu neumožňovalo, aby vlastnické právo k tomuto spornému pozemku vydržel. Po 1. 1. 1992 neexistoval právní titul, o který by právní předchůdce žalobkyně se zřetelem ke všem okolnostem opíral svoji dobrou víru, že mu sporný pozemek patří, a neuplynula ani zákonná desetiletá vydržecí lhůta, poněvadž případná dobrá víra žalobkyně zanikla v roce 1998, kdy byla zjištěna skutečná hranice mezi pozemky účastníků a kdy tato skutečnost objektivně musela u žalobkyně vyvolat pochybnosti o tom, že jí sporný pozemek po právu patří
(k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1176). Odvolací soud věc posoudil po právní stránce zcela správně.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Protože z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1
a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu