ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1818.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1818/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta v právní věci žalobců a/ M. H., a b/ J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ P. V., a 2/ J. V., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemku a odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 677/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2005, č. j. 5 Co 1788/2005-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem z 28. 2. 2005, č. j. 4 C 677/2002-84, rozhodl ve výroku I., že „žalovaní jsou povinni vyklidit část pozemku parcelní číslo st. 126 zapsaného na LV č. 524 pro obec K., k. ú. K. u P.
u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrálního pracoviště P., ve vlastnictví žalobců, vyznačenou v měřičském náčrtu č. 27/2001, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, do patnácti dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl ve výroku II., že „žalovaní jsou povinni odstranit z pozemku specifikovaného ve výroku I. část kolny a ocelovou konstrukci přístřešku přiléhající ke zdi stavby žalobců do patnácti dnů od právní moci rozsudku“. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parcela č. st. 126 blíže popsaný výše a žalovaní mají ve společném jmění manželů sousední pozemek parcela č. 107/1. Na pozemku žalobců se nachází ve vzdálenost 40 cm od hranice mezi pozemky hospodářská budova. Uvedený pruh pozemku, parcela č. st. 126 o šířce 40 cm, užívají žalovaní tak, že na něm mají postavený přístřešek a ocelovou konstrukci kolny přiléhající k hospodářské budově žalobců a dále zde mají uskladněné movité věci. Soud prvního stupně ze znaleckého posudku Ing. Z. K. zjistil, že hranice mezi pozemky odpovídá tvrzení žalobců a dospěl k závěru, že výše uvedenou část pozemku žalovaní užívají bez právního důvodu a bez souhlasu vlastníků (žalobců), proto uložil žalovaným povinnost tuto část pozemku vyklidit a odstranit z ní stavby blíže popsané ve výroku rozhodnutí. Soud konstatoval, že žalovaní si byli vědomi neoprávněnosti umístění stavby, neboť se nejprve zavázali závadný stav odstranit, to však v dohodnuté lhůtě neučinili.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 5 Co 1788/2005-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v upřesňujícím znění výroku I. tak, že vymezil vyklizovanou část pozemku parcela č. 126 „od hranice s pozemkem parcelního čísla st. 107/1, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 460 pro obec K. u P., u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště P. ke zdi nejbližší hospodářské budovy postavené na parcele č. st. 126“. Znění výroku II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil
v upřesněném znění tak, že „žalobci jsou povinni odstranit z pozemku parcelního čísla st. 126, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. 524 pro obec K., k. ú. K. u P., u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště P., část kolny a ocelovou konstrukci přístřešku přiléhající ke zdi stavby žalobců do 15-ti dnů od právní moci rozsudku“. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako postačující k posouzení věci podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (ObčZ) a správnými shledal
i výroky rozsudku soudu prvního stupně, které v upřesněném znění potvrdil. Námitkou vydržení vznesenou žalovanými se nemohl odvolací soud ve smyslu §205a občanského soudního řádu („OSŘ“) (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.) zabývat, neboť v sobě obsahovala nové skutečnosti a důkazy, které žalovaní neuplatnili přes poučení podle §119a odst. 1 OSŘ u soudu prvního stupně.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní v zákonné lhůtě dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posoudil právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, v rozporu s hmotným právem. Poukazují na to, že od počátku tvrdili, že od doby nabytí vlastnictví k nemovitostem kupní smlouvou z 12. 12. 1995 neměli ani nemohli mít pochybnosti o průběhu vlastnické hranice mezi pozemky. Stavbu, kterou mají odstranit, sice přestavěli, ale při zachování původní hranice. Stavbu kupovali spolu s ostatními nemovitostmi, byla předmětem znaleckého posudku vypracovaného pro účely kupní smlouvy a také ji zaplatili. Skutečná hranice byla určena až znaleckým posudkem z 9. 1. 2005 vypracovaným znalcem ustanoveným soudem prvního stupně. Spornou část pozemku drželi od jeho nabytí v dobré víře, že jim náleží. I jejich právní předchůdkyně paní K., která nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě darovací smlouvy z 18. 8. 1986, užívala nemovitosti ve stejném rozsahu jako oni, proto lze dobu její držby započíst do jejich vydržecí doby. Námitku vydržení jasně formulovali až u odvolacího soudu z toho důvodu, že neměli dostatek finančních prostředků, aby si mohli zaplatit advokáta. Mají za to, že odvolací soud právně posoudil věc v rozporu s provedenou důkazní situací a navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalovaných uvádějí, že soudy prvního i druhého stupně dostatečně zjistily skutkový stav a učinily správné právní závěry. K vydržení části pozemku nemohlo dojít, neboť průběh hranice mezi jednotlivými nemovitostmi byl znám dlouhou dobu před tím, než došlo ke sporu mezi účastníky. Již v roce 1985 byl vyhotoven geometrický plán, ze kterého bylo možné zjistit hranici mezi pozemky. S tímto plánem byla seznámena právní předchůdkyně žalovaných, takže nemohla být v dobré víře, že jí sporná část pozemku patří a žalovaní si nemohou započíst dobu její držby do své vydržecí doby. Žalobci poukazují dále na to, že žalovaní námitku vydržení v řízení u soudu prvního stupně neuplatnili a naopak uzavřeli se žalobci 6. 11. 2003 dohodu o odstranění (posunutí) své stavby tak, že mezi ní a zdí stavby žalobců bude vzdálenost 45 cm, čímž akceptovali hranici mezi pozemky. Žalobci upozorňují, že vydržením práva stavby, která by byla součástí zdi jejich hospodářské budovy, by došlo k poškozování stavby žalobců a potom by výhoda oprávněných z tohoto práva byla v nepoměru ke škodě způsobované povinným. Navrhují, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Nevymezil-li žalovaný
v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolatelé nevymezují právní otázku, pro jejíž řešení by dovolání mohlo být připuštěno. Uznávají, že v řízení před soudem prvního stupně námitku vydržení neuplatnili, a vysvětlují to tím, že nebyli zastoupeni advokátem. Podle obsahu spisu je zřejmé, že sami dovolatelé nebyli v držbě sporné části pozemku po stanovenou vydržecí dobu, která je desetiletá (§134 ObčZ), a skutečnosti, ze kterých by se podávala oprávněná držba jejich předchůdkyně, netvrdili. Za této situace tu není nic, co by činilo po právní stránce zásadním rozhodnutí odvolacího soudu, který námitku vydržení vznesenou v odvolacím řízení považoval za nepřípustnou novotu (§205a OSŘ).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní. Žalobci, zastoupení advokátem, sice podali k dovolání vyjádření, otázkou přípustnosti dovolání se však nezabývali; za této situace nelze náklady vynaložené na vyjádření k dovolání považovat za účelně vynaložené (viz §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. září 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu