ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2099.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2099/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. P., zastoupené advokátkou, o zdržení se bránění v přístupu do bytu a v nerušeném bydlení v bytě, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 93/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2006, č. j. 19 Co 330/2005-30, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. dubna 2006, č. j. 19 Co 330/2005-30, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalované uložil povinnost „zdržet se jednání, kterým by žalobci bránila v přístupu do bytu – jednotky č. 2546/27 a jeho příslušenství v budově na ul. G., č. or. 5, č. p. 2546, tvořící část bytového domu – budovy č. p. 2544, 2545, 2546 a 2547 v k. ú. L., stojící na parcele č. 50/37, vše v k. ú. L., obec B., a v nerušeném bydlení v bytě včetně užívání jeho součástí, příslušenství a bytového zařízení“. V žalobě současně vznesl návrh na vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil žalované, aby žalobci vydala „klíče od bytu – jednotky č. 2546/27 a garážového stání 004/10 v budově na ul. G., č. or. 5, č. p. 2546, tvořící část bytového domu – budovy č. p. 2544, 2545, 2546 a 2547 v k. ú. L., stojící na parcele č. 5037/37, vše v k. ú. L., obec B., potřebné ke vstupu žalobce do uvedeného bytu a garážového stání“.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. května 2005, č. j. 63 C 93/2005-17, uložil žalované, aby se zdržela jednání, kterým by žalobci bránila v přístupu do bytu – jednotky č. 2546/27 a jeho příslušenství v budově na ulici G., číslo orientační 5, číslo popisné 2546, tvořící část bytového domu – budovy číslo popisné 2544, 2545, 2546 a 2547, stojící na pozemku parc. č. 5037/37, v obci B. a kat. území L., a v nerušeném bydlení v bytě včetně užívání jeho součástí, příslušenství a bytového zařízení. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou manželé, manželství uzavřeli
18. 10. 1975 a řízení o rozvod jejich manželství, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 47 C 247/2004 nebylo dosud pravomocně skončeno. Smlouvou o převodu bytu
a nebytového prostoru ze 14. 10. 1996 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k 26. 3. 1997 účastníci nabyli do vlastnictví předmětný byt a jeho příslušenství. Dopisy z 8. 11. 2004, 16. 11. 2004 a 22. 11. 2004, adresovanými žalované nebo její zástupkyni JUDr. S. se žalobce marně domáhal po žalované vydání klíčů od zámku vchodových dveří do předmětného bytu. Soud prvního stupně zaujal názor, že předmětný byt se stal podle §143 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) společným jměním obou účastníků, podle §145 odst. 1 ObčZ jsou oba oprávněni společně byt užívat a udržovat, takže žalovaná je povinna trpět užívání předmětného bytu žalobcem. S odkazem na §126 odst. 1 ObčZ proto žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č. j. 19 Co 330/2005-30, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že žalovaná v rámci své výpovědi v řízení o rozvod manželství potvrdila, že na její žádost se žalobce v květnu 2004 z bytu odstěhoval a že k 1. 10. 2004 vyměnila zámky dveří bytu a klíče odmítla žalobci vydat. Manželství účastníků zaniklo rozvodem 11. 1. 2006. K vypořádání společného jmění účastníků nedošlo. Žalovaná předala klíče od bytu žalobci 29. 9. 2005. Odvolací soud žalobu zamítl s tím, že vydáním klíčů od bytu žalobci fakticky skončilo bránění žalobci v jeho užívání a jakékoliv jiné bránění žalobci v přístupu do bytu a jeho užívání žalobcem ze strany žalované tvrzeno nebylo, ani neplyne z obsahu spisu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že za stavu, kdy jejich společné jmění nebylo dosud vypořádáno, „lze analogicky k §150 odst. 4 ObčZ pokládat předmětný byt za rovnodílné podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované“, takže oba účastníci jsou k bytu nositeli stejných práv a povinností. Odvolací soud zamítnutím žaloby v podstatě rozhodl tak, že žalovaná jako jeden ze spoluvlastníků není povinna zdržet se jednání, kterým by žalobci bránila v přístupu do bytu. Takové rozhodnutí je v rozporu s obsahem vlastnického práva žalobce k bytu. Vada řízení podle žalobce spočívá v tom, že odvolací soud měl žalobce poučit podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), jestliže měl za to, že by žalobce měl tvrdit a prokazovat další skutečnosti o bránění žalobci žalovanou v přístupu do bytu, a to tak, aby bylo zcela zřejmé, v čem a jak má svá tvrzení a důkazy doplnit. Poté, co žalovaná vydala žalobci klíče od bytu, došlo mezi účastníky při pokusu žalobce o pobyt v bytě ke kontroverzi, při níž ale žalobce žalovanou nenapadl, jak tvrdí žalovaná. Při jednání u odvolacího soudu byly tvrzeny a projednávány i další skutečnosti, které by mohly být prokázány jako bránění žalobci v užívání bytu, jimiž se odvolací soud nezabýval. Skutkové zjištění, že k jinému bránění v přístupu do bytu či rušení nedošlo, nemá oporu v provedeném dokazování. Po rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná opět vyměnila zámek od bytu, odmítá žalobci vydat nové klíče a tak žalobce stále nemá přístup do svého bytu. Žalovaná opírá své jednání o rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že není povinna zdržet se jednání, kterým by bránila žalobci v přístupu do uvedeného bytu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, když vyšel z názoru, že vydáním klíčů od předmětného bytu žalovanou žalobci přestala žalovaná bránit žalobci v užívání bytu, aniž si ujasnil, čeho se žalovaný svým žalobním návrhem domáhá a pro své měnící rozhodnutí si opatřil dostatečné podklady. Žalobce sice v žalobě pod bodem I. k odůvodnění toliko uvedl, že žalovaná vyměnila u předmětného bytu zámek a přes jeho opakované výzvy o poskytnutí klíčů tak neučinila. Odvolací soud však přehlédl, resp. se blíže nezabýval skutečností, že žalobce sám činil rozdíl mezi povinností žalované, aby mu vydala pouze klíče od bytu (viz petit návrhu na vydání předběžného opatření), a povinností zdržet se jednání, kterým by žalobci bránila v přístupu do bytu a v nerušeném bydlení v bytě (viz petit žaloby). Předání klíčů od bytu žalovanou žalobci samo o sobě ještě nemusí znamenat, že žalovaná již nebrání žalobci v nerušeném bydlení v bytě. Také konstatování odvolacího soudu bez toho, že by účastníci byli k věci vyslechnuti, že vydáním klíče od bytu žalobci přestala žalovaná bránit žalobci v užívání bytu a jiné „rušení bydlení“ nebylo ze spisu zjištěno, není v souladu se skutečností, že zástupkyně žalobce při jednání před odvolacím soudem 19. 4. 2006 do protokolu soudu uvedla, že když po předání klíčů 29. 9. 2005, tj. po vydání rozsudku soudu prvního stupně, žalovaný šel do předmětného bytu, „byl žalovanou jakýmsi způsobem atakován, došlo ke vzájemné kontroverzi“. Zde dovolací soud připomíná právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu z 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94, ročník 1999, podle kterého „zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci podle §126 odst. 1 ObčZ přichází v úvahu tam, kde neoprávněné rušení vlastníka ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu“. Protože odvolací soud své rozhodnutí učinil na podkladě neúplně zjištěného skutečného stavu věci, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu