ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2234.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2234/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. O., zastoupené advokátkou, proti žalovanému JUDr. T. V., soudnímu exekutorovi, zastoupenému advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 258/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 40 Co 802/2007-73, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 26. března 2007, č. j. 8 C 258/2006-40, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 18. prosince 2007, č. j. 40 Co 802/2007-73, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako vlastnice domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vydat jí dále specifikované movité věci. V řízení o výkon rozhodnutí proti jejímu manželovi žalovaný jako pověřený soudní exekutor 18. 11. 203 uvedené věci sepsal a odvezl do skladu v P., avšak v roce 2006 soud rozhodl, že tyto věci jsou z výkonu rozhodnutí vedeného proti manželovi žalobkyně vyloučeny.
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 26. 3. 2007, č. j. 8 C 258/2006-40, zamítl žalobu, aby „žalovaný vydal žalobkyni 1 ks myčky na nádobí, 1 ks automatické pračky; 1 ks barevný televizor; 1 ks videorekordér H., sedací soupravu, provedení 3R2 +1+1; sestavu PC; 1 ks televizní stolek – černý o rozměrech 80x8x40 cm a sestavu HI-FI, o rozměrech 40x40x40 cm se 4 reproduktory, nebo aby pro případ zamítnutí žaloby zaplatil žalobkyni částku 80 000,- Kč.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Okresního soudu v Ostravě z 5. 9. 2003, č. j. 52 Nc 10298/2003-3, byla pro pohledávku oprávněné C. O., a. s. proti povinnému I. O. ve výši 8 908,50 Kč a náklady předchozího řízení nařízena exekuce na majetek povinného, a provedením exekuce pověřil jako exekutora žalovaného. Ten exekučním příkazem z 10. 11. 2003, sp. zn. Ex 0605/03, rozhodl o provedení exekuce prodejem všech postižitelných movitých věcí povinného. Podle protokolu z 18. 11. 2003 byly jako majetek povinného sepsány i předmětné movité věci. K návrhu žalobkyně proti žalované C. O., a. s. byly rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 9. 3. 2006, č. j. 58 C 203/2003-60, který nabyl právní moci 29. 4. 2006 (usnesením z 28. 8. 2006, č. j. 58 C 203/2003-66, byl opraven výrok o nákladech řízení), uvedené movité věci z výkonu rozhodnutí vedeného pod sp. zn. 52 Nc 10298/2003 vyloučeny. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně je sice vlastnicí specifikovaných movitých věcí, ale žalovaný do jejího vlastnického práva neoprávněně nezasahuje. Byl pověřen provedením exekuce, v rámci exekutorské činnosti věci sepsal, odvezl je a jeho pověření dosud trvá. Usnesení o částečném zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) ohledně věcí z výkonu rozhodnutí vyloučených bylo sice již 1. 3. 2007 soudem vydáno, avšak nenabylo dosud právní moci. Pověření žalovaného k provedení exekuce tak z důvodu zastavení exekuce podle §51 písm. b) a ani z jiných tam uvedených důvodů zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále „exekuční řád“), nezaniklo. Kromě toho se žalovaný vydání věcí nebrání, avšak žalobkyně mu neposkytla potřebnou součinnost, neboť si věci u žalovaného sama nevyzvedla. Odkázal na §567 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), který stanoví, že dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem z 18. 12. 2007, č. j. 40 Co 802/2007-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za správný závěr odvolacího soudu, že důsledky pravomocného rozhodnutí soudu o vyloučení věcí z exekuce se v exekučním řízení projeví až rozhodnutím o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. f) OSŘ. Důvodem, proč rozhodným okamžikem pro vznik práva vlastníka na vydání věcí je právní moc rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí, je jeho sepětí s řízením vedeným podle exekučního řádu, neboť z exekučního řízení mohou být movité věci vyňaty právě jen na základě rozhodnutí vydaného podle §268 odst. 1 písm. f) OSŘ. Odvolací soud zjistil, že v daném případě nabylo usnesení z 1. 3. 2007, č. j. 52 E 10298/2003-65, dne 31. března 2007 právní moci. I když tak žalobkyně prokázala vlastnické právo k věcem, splnila tím jen jeden předpoklad pro vydání věcí vlastníkovi podle §126 odst. 1 ObčZ. Dalším předpokladem je neoprávněný zásah do práva. Ten však naplněn není, neboť žalovaný opakovaně deklaroval svoji vůli žalované její věci vydat, a to v místě, kde jsou uskladněny. Je povinností žalobkyně, aby si svoje věci u žalovaného převzala. Soud prvního stupně správně odkázal na analogické použití §567 ObčZ, který stanoví, že místem plnění je sídlo žalovaného, kde je žalovaný připraven po předchozím vyrozumění věci žalobkyni věci vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ. Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu, neboť řeší otázku, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a je v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky žalovaný zasahuje neoprávněně do jejího vlastnického práva k movitým věcem, neboť žalovanému vznikla povinnost vydat jí tyto věci již pravomocným rozhodnutím soudu o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí. Poukazuje na to, že sama nebyla účastnicí exekučního řízení a nemohla tak ani navrhovat jeho zastavení. Nesprávné je také analogické použití §567 odst. 1 ObčZ, podle kterého je povinna převzít věci v sídle žalovaného. Žalobkyně připomíná, že okamžitě poté, co zaměstnanci žalovaného odvezli její věci, žalovaného informovala, že její bezpodílové spoluvlastnictví s povinným (manželem) bylo zrušeno již v roce 1993, a poskytla mu k tomu listinné důkazy. Žalovaný do vlastnického práva k věcem neoprávněně zasahuje a je jeho povinností, aby je žalobkyni přivezl zpět do místa, odkud je odvezl. Žalobkyně navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastnicí řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu, neboť otázku, zda žalovaný zasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobkyně k movitým věcem, řeší v rozporu s hmotným právem, a dále proto, že otázka, kde je ten, kdo věc neoprávněně zadržuje, povinen věc vlastníkovi vydat, nebyla dovolacím soudem dosud řešena.
Podle §123 ObčZ vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle §126 odst. 1 ObčZ vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Podle §567 odst. 1 ObčZ dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.
Ten, kdo cizí věc zadržuje, ať už jako neoprávněný držitel nebo jako neoprávněný detentor, zasahuje do vlastnického práva k věci. Takovým neoprávněným detentorem je i ten, kdo pozbyl titul, který jej dříve opravňoval k tomu, aby měl cizí věc u sebe. Kdo brání vlastníkovi ve výkonu jeho vlastnického práva tím, že mu jeho věc neoprávněně zadržuje, je povinen věc vlastníkovi vydat. Tuto povinnost splní tím, že věc předá vlastníkovi; jestliže na výzvu vlastníka k vydání věci, jen uvede, že mu věc vydá v místě svého bydliště, nic to nemění na tom, že cizí věc stále neoprávněně zadržuje. Obrátí-li se vlastník na soud se žalobou o vydání věci, musí soud žalobě vyhovět, jestliže žalobce prokázal vlastnictví k věci, a žalovaný neprokázal, že má právní důvod k tomu, aby měl věc u sebe. Za splnění těchto dvou předpokladů neoprávněný zásah toho, kdo věc drží, do vlastnického práva vlastníka, trvá. Povinnost vydat věc není vázána na zavinění toho, kdo věc zadržuje (postačí, že ten kdo má věc u sebe, nemá objektivně právo věc zadržovat) nebo na vznik újmy vlastníkovi. Vlastníkovi věci náleží právo na vydání věci proti tomu, kdo mu věc neoprávněně zadržuje, a vedle toho má i podle §420 odst. 1 ObčZ právo na náhradu škody, pokud mu vznikne zaviněným porušením povinnosti toho, kdo věc zadržuje.
Lhůtu ke splnění povinnosti vydat vlastníkovi věc neoprávněně zadržovanou zákon nestanoví, neboť z povahy této povinnosti je zřejmé, že držitel (detentor) je povinen vydat vlastníkovi věc ihned, jakmile zjistí, že věc drží neoprávněně. Také místo splnění povinnosti věc vydat zákon neupravuje. Analogicky podle §853 ObčZ je třeba použít ustanovení o místě plnění závazku, tj. §567 odst. 1 ObčZ. Z analogického použití ustanovení o místě plnění závazku pro splnění povinnosti vydat věc vlastníkovi vychází také Komentář k čsl. obecnému zákoníku a občanské právo platné na P. R., Díl II. Praha: V. Linhart, 1935, s. 312, kde se uvádí, že „není-li žalovaný oprávněn s věcí nakládati, dopouští se bezprávného činu a jest povinen věc vrátit (nikoli jen trpěti odnětí věci), a to v zákonném plništi. Tudíž nemovitosti musí vrátit v místě, kde leží. Movitosti musí vrátiti v místě bydliště žalovaného (§905 per anal.), a to v místě, kde žalovaný měl bydliště v době rozsudku soudu první stolice.“ Uložením povinnosti neoprávněnému držiteli, aby věc vydal vlastníku, se tedy nic nemění na tom, že místem splnění takové povinnosti je bydliště nebo sídlo držitele.
Pro daný případ z toho vyplývá, že jakmile bylo podle §268 odst. 1 písm. f) OSŘ ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu částečně zastavena exekuce vedená proti povinnému (manželu žalobkyně) prodejem věcí, které byly z exekuce pravomocným soudním rozhodnutím vyloučeny, zaniklo podle §51 písm. b) exekučního řádu pověření žalovaného k provedení exekuce prodejem těchto movitých věcí a žalovaný věci žalobkyně zadržuje neprávem. Žalobkyni jako vlastnici věcí přísluší vůči žalovanému ochrana vlastnického práva k těmto věcem podle §126 odst. 1 ObčZ - žalovaný je povinen věci žalobkyni vydat, přičemž místem plnění je jeho sídlo. Dovolací soud nesdílí názor žalobkyně, že povinnost žalovaného vydat jí movité věci vznikla již právní moci rozsudku o vyloučení věcí z exekuce. Žalovaný jako exekutor nebyl účastníkem uvedeného řízení a jeho práva a povinnosti jsou upraveny právě exekučním řádem. Kromě toho žalobkyně byla jako manželka povinného účastnicí řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí vedeného pod. sp. zn. 52 Nc 10298/2003, jak to vyplývá z usnesení o částečném zastavení této exekuce z 1. 3. 2007, č. j. 52 E 10298/2003-65, kde také jako účastnice řízení v záhlaví výslovně uvedena. Pokud by došlo k vyloučení movitých věcí z exekuce, náležejících jiné osobě, mohl by soud zastavit exekuci i bez návrhu.
Vzhledem k nesprávné aplikaci §126 odst. 1 ObčZ není rozsudek odvolacího soudu správný, a proto byl dovolacím soudem zrušen; protože se důvod nesprávnosti vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu