ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2552.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2552/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce a) J. J. a b) V. J., zastoupených advokátem, proti žalované K. Z., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 167/89, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 40 Co 783/2006-699, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 337,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. P. Š.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2006, č. j. 8 C 167/89-643, ve znění opravného usnesení ze dne 18. dubna 2006, č. j. 8 C 167/89-649, pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro O. kraj, katastrální pracoviště Š., na LV č. 344 pro obec a kat. území P., a to domu č. p. 104, pozemku parc. č. 29 – zastavěná plocha a pozemkům parcelních čísel 27, 40/1, 40/3, 41, 42 a 48. Pod bodem II. tyto nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců, žalobci v rozsahu jedné třetiny a oběma žalobcům do společného jmění manželů v rozsahu dvou třetin a pod bodem III. žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované na finanční vyrovnání částku 136 667,- Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce a) jedné třetiny, oba žalobci jedné třetiny ve společném jmění manželů a žalovaná jedné třetiny. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Rozhodnutím Ministerstva kultury ČR z 27. 8. 1999, č. j. 4965/98, byl areál usedlosti v P., sestávající z obytného stavení, stodoly a kůlny č. p. 104 na stavební parc. č. 29, prohlášen za kulturní památku. Podle zprávy P. ú. v O. z 1. 11. 1999 z hlediska památkové péče jde o zachování celého původního areálu jako celku, i když jde o objekty různě staré a v různém stavebním stavu. Rozdělení usedlosti mezi více vlastníků neodporuje památkovému zákonu, pokud fyzické rozdělení nepovede k poškození památky. Ze zpráv N. p. ú. v O. z 12. 5. 2005, 19. 5. 2005 a 6. 6. 2005 soud zjistil, že součástí nemovité kulturní památky je kromě obytné části část hospodářská, dále zděná stodola a kůlna s patrem, přiléhající kolmo ke stodole, která částečně uzavírá dvůr. Ostatní části, tj. dílna, kolna přiléhající ke stodole z boční strany a dřevník, nejsou součástí nemovité kulturní památky, dílna ale tvoří prostředí nemovité kulturní památky. Součástí stavební konstrukce dílny je brána – bývalý hlavní vjezd do usedlosti. I když v současné době brána není součástí kulturní památky, tvoří její prostředí. Je proto v zájmu památkové péče, aby zůstala zachována. Přestavba dílny, dřevníku a kolny je v zásadě možná, zásahy do kůlny s patrem, stodoly a vlastní usedlosti, např. vybudování protipožární zdi mezi stodolou a kůlnou s patrem, jsou nepřijatelné. Usedlost vždy sloužila jako celek a tedy v zájmu státní památkové péče je, aby zůstala jako celek zachována. Z hlediska této péče je nepřijatelné, aby jednotlivé stavby byly jakkoli odděleny (výstavbou oplocení, zásahy do stavebních konstrukcí staveb). Odstranění dílny by přicházelo v úvahu za předpokladu, že by zůstala zachována severní zeď dílny se zbytky brány – původního vjezdu do areálu usedlosti. Ze znaleckých posudků Ing. M. K., M. K., Ing. J. S. a Ing. Q. K. soud zjistil, že reálné rozdělení nemovitostí z hlediska stavebně technického je možné. Z dodatku ke znaleckému posudku Ing. Q. K. z 22. 5. 2005 pak zjistil, že oddělení dílny mezi stavením a stodolou od budovy stodoly tak, aby vznikly vždy dvě samostatné stavby z hlediska stavebních předpisů, by mimo jiné vyžadovalo značných úprav konstrukcí střechy stodoly. Náklady na oddělení dílny od stodoly vyčíslil částkou 27 000,- Kč a náklady na oddělení kůlny od stodoly částkou 50 000,- Kč. Obvyklou cenu nemovitostí stanovil částkou 410 000,- Kč. Soud prvního stupně shledal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků důvodnou s tím, že důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud podílové spoluvlastnictví nezrušil a nevypořádal, nebyly tvrzeny ani prokázány. Při řešení otázky, zda je či není rozdělení předmětné usedlosti dobře možné, posuzoval dělitelnost nemovitosti z hlediska odborného posouzení, z hlediska rozsahu a finanční náročnosti prací spojených s rozdělením a z hlediska ochoty účastníků nést náklady spojené s jejím rozdělením a dospěl k závěru, že rozdělení jednotlivých staveb tvořících předmětnou zemědělskou usedlost není dobře možné. Zohlednil stanovisko žalobců, kteří nesouhlasili s jejím rozdělením, nebyli ochotni nést náklady spojené s rozdělením a požadovali, aby nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví. Přihlédl ke zprávě N. p. ú. v O., která vylučovala odbourání části kůlny kolmo navazující na stodolu, a ochotu žalované nést náklady spojené s odbouráním dílny mezi stodolou a hospodářským stavením, které by činily 32 000,- Kč, s ohledem na sociální poměry žalované za účelovou. Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobců. Při stanovení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalované vyšel z obvyklé ceny stanovené znalcem ve výši 410 000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 40 Co 783/2006-699, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavcích I. až III. potvrdil ve správném znění, kdy specifikoval druh jednotlivých pozemků, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že na posouzení právně významné otázky, zda rozdělení nemovitostí je dobře možné, se nepochybně podílí skutečnost, že nemovitost – areál usedlosti č. p. 104 na parc. č. 29 v rozsahu obytného stavení, stodoly a kůlny s patrem kolmo přiléhající ke stodole byl prohlášen za kulturní památku a vztahuje se na něj ochrana kulturních památek, kdy veškeré stavební zásahy na nemovité kulturní památce i v jejím prostředí musí být podle zákona o státní památkové péči konzultovány s N. p. ú. a musí být na ně vydáno závazné stanovisko výkonného orgánu státní památkové péče. N. p. ú. v daném případě označil razantní zásahy do kůlny s patrem, stodoly a vlastní usedlosti za nepřijatelné. S ohledem na toto stanovisko je vyloučené oddělení stodoly o kůlny kolmo na ni navazující, které podle znalce Ing. Q. K. z hlediska stavebně technického je možné, ale vyžádalo by si značné stavební zásahy do obou staveb. Dobře možné není ani takové rozdělení nemovitostí, kdy by vznikla část obytná a zemědělská jako jedna samostatná stavba a druhá samostatná stavebně oddělená část sestávající ze stodoly s kůlnou s patrem a na ni navazujícího dřevníku. Zde odvolací soud poukázal na to, že areál předmětné zemědělské usedlosti svými jednotlivými objekty utváří kompaktní celek, který obsahuje zázemí budov k bydlení i k provozování zemědělské výroby. Tento „celistvý areál je charakteristický pro oblast H. H. a je jedním z posledních příkladů této lidové architektury“. Naznačené rozdělení nemovitostí by znamenalo hrubé porušení celistvosti areálu zemědělské usedlosti. Za situace, kdy celistvost areálu jako kulturní památky by musela být zachována i po rozdělení a jakékoliv oddělení, včetně oplocení jednotlivých částí, by bylo z hlediska památkové péče nepřijatelné, a z hlediska výkonu vlastnických práv k oběma novým vzniklým nemovitostem odvolací soud nepovažoval za vhodné geometrické dělení pozemku parc. č. 29. Další okolností svědčící pro odmítnutí rozdělení nemovitostí jsou náklady spojené s rozdělením, mezi které patří i náklady na geometrické oddělení pozemků. Ochotu nést náklady na rozdělení nemovitostí, ale pouze v rozsahu provedení stavebních úprav svépomocí, vyjádřila toliko žalovaná, jejíž majetkové poměry jsou nepříznivé. Přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalobců je v souladu se stanovisky účastníků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že odvolací soud řešil právní otázku způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví v rozporu s hmotným právem. Provedenými důkazy nebylo vyloučeno rozdělení nemovitostí jako přednostní způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, odvolací soud se přesto pořadím způsobu vypořádání neřídil. Dovolací soud by měl také řešit, zda posouzení otázky, „zda je dobře možné a účelné reálně rozdělit nemovitost, která byla prohlášena za kulturní památku, a zda tento způsob vypořádání nezasahuje do práv chráněných zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, přesahuje zájmy účastníků tohoto sporu“. Žalovaná je toho názoru, že „pokud provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti prokazují, že reálné rozdělení předmětných nemovitostí je dobře možné a účelné, tak nemůže soud zvolit jiný způsob vypořádání, tím by nerespektoval zákonem závazně určené pořadí způsobu vypořádání“. Vady řízení žalovaná spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a v tom, že znalec Ing. Q. K. neměl být ustanoven k podání znaleckého posudku, neboť k podání znaleckého posudku v této věci nebyl náležitě specializován. Jeho znalecký posudek obsahuje řadu zřejmých nesprávností a nepřesností. Při stanovení obvyklé ceny nemovitostí vycházel z nabídek realitních kanceláří na prodej podobných nemovitostí místo toho, aby vyšel ze skutečně uskutečněných prodejů nemovitostí v čase a místě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Podle názoru žalobců je dovolání nepřípustné. Oba soudy se velmi pečlivě zabývaly otázkou možnosti rozdělení nemovitostí. Odvolací soud náležitě odůvodnil, proč nepřikročil k reálnému rozdělení nemovitostí. Způsobilým dovolacím důvodem je v daném případě jen důvod nesprávného právního posouzení věci, proto žalobci považovali za nadbytečné vyjadřovat se k namítaným vadám řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem ani stávající judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164.
Nelze tvrdit, že odvolací soud se neřídil pořadím způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví vyplývajícím ze zákona. Po závěru o neopodstatněnosti eventuálního zamítnutí žaloby podle §142 odst. 2 ObčZ se odvolací soud v neobvyklém rozsahu na několika stranách odůvodnění rozhodnutí na prvém místě zabýval možností eventuálního reálného rozdělení některých ze společných nemovitostí účastníků, o které žalovaná projevila zájem. Teprve po závěru o takové nemožnosti se rozhodl pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věcí jedné straně sporu. Odvolací soud v daném případě přihlížel i k významné okolnosti, že podstatná část vypořádávaných nemovitostí je zákonem chráněnou kulturní památkou. Z jeho skutkových i právních závěrů však nevyplývá, že by učinil obecný soud v tom smyslu, že nemovité kulturní památky nelze reálně dělit. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci vychází ze souhrnu mnoha zvláštních jedinečných, nejenom stavebně-technických okolností daného případu, a podle názoru dovolacího soudu je tak nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu. Jeho právní závěry z hlediska hmotného práva nelze nijak zobecnit, neboť v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 297.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 136 667,- Kč), §4 odst. 2 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 19 851,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a daň z přidané hodnoty v částce 3 886,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. ledna 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu