ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2636.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2636/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované A. H., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 621/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 25 Co 164/2005-212, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 25 Co 164/2005-212, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud zrušil jeho spoluvlastnictví s původním žalovaným P. H. k pozemku v katastrálním území S., parcela č. 1302 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 604 m2 zapsaném u Katastrálního úřadu P.-m. pro obec P. na LV č. 1942 s tím, že by jediným vlastníkem byl určen on. Uvedl, že pozemek tvoří proluku mezi domy a on na něm hodlá postavit činžovní dům. Se spoluvlastníkem se nedokázal dohodnout na tom, jak s pozemkem naložit.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
8. prosince 2004, č. j. 7 C 621/2003-78, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a právního předchůdce žalované k nemovitosti blíže popsané výše, výrokem II. přikázal nemovitost do výlučného vlastnictví žalobce a výrokem III. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit původnímu žalovanému na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 420 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. a V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce a právní předchůdce žalované P. H., byli podílovými spoluvlastníky pozemku blíže označeného výše, a to žalobce s podílem id. 24/30 a původní žalovaný s podílem id. 6/30. Dále zjistil, že se nedohodli na dalším užívání pozemku. Soud posuzoval věc podle §142 občanského zákoníku („ObčZ“) s přihlédnutím k čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k §3 odst. 1 ObčZ a poté, co z provedených důkazů zjistil, že reálné rozdělení pozemku není možné, zrušil spoluvlastnictví k pozemku. Ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ přihlédl k tomu, že žalobce je většinovým spoluvlastníkem pozemku (id. 24/30), shledal u něho možnost účelnějšího využití pozemku vzhledem k jeho prokázanému záměru postavit na pozemku činžovní dům a přihlédl i k solventnosti účastníků, kterou posoudil rovněž ve prospěch žalobce. Při stanovení výše náhrady za přikázaný spoluvlastnický podíl soud vyšel z tržní ceny pozemku ve výši 2 100 000,- Kč určené ve znaleckém posudku soudem ustanovené znalkyně Ing. K. a přihlédl i k tomu, že uvedená cena se blížila ceně, kterou stanovil znalec v posudku vypracovaném na vyžádání žalobce. Náhradu stanovil ve výši odpovídající podílu žalovaného. Námitky žalovaného ke znaleckému posudku neshledal důvodnými, neboť snížení koeficientu na 0,5 bylo dáno výrazným znehodnocením pozemku způsobeným R. potokem, který vede přes pozemek a tím ho pro stavební účely částečně znehodnocuje, a navíc se nejedná o kvalitní lokalitu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání původního žalovaného rozsudkem ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 25 Co 164/2005-212, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a ve výroku III. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 845 600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení v řízeních před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu. V průběhu odvolacího řízení žalovaný zemřel, proto odvolací soud rozhodl
o pokračování v řízení s jeho procesní nástupkyní – dědičkou A. H., která je matkou žalovaného.
Odvolací soud potvrdil výroky soudu prvního stupně, kterými zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a přikázal pozemek do výlučného vlastnictví žalobce. Při přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně ve výroku III. týkajícím se výše přiměřené náhrady za vypořádaný spoluvlastnický podíl souhlasil odvolací soud se soudem prvního stupně, že je třeba vycházet z tržní ceny uvedené nemovitosti s tím, že se jedná o měnící se veličinu, která je určována místními podmínkami pro obstarání obdobné věci a také výší částky, kterou je kupující ochoten za nemovitost zaplatit, aby ji získal. Odvolací soud konstatoval, že i přesto, že v řízení byly vypracovány dva znalecké posudky, jeden soudem prvního stupně a druhý nechal vypracovat sám, kterými byla obecná cena nemovitosti stanovena částkou 2 100 000,- Kč, resp. 1 000 000,- Kč, vycházeli oba znalci z toho, že se dosud nejedná o pozemek stavební. Oba účastníci však uvedli, že hodlají pozemek zastavět a tato možnost se připouští i v územním plánu P. 5. Vzhledem k této skutečnosti nepovažoval odvolací soud stanovení výše vypořádacího podílu z cen stanovených uvedenými posudky za odpovídající tržní ceně. Vyšel při jejím stanovení z nabídky žalované, která nabídla žalobci na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu finanční náhradu vycházející z částky 7 000,- Kč/m2, když k vyplacení podílu získala v průběhu řízení finanční prostředky z prodeje jiných nemovitostí. Žalobce nebyl ochoten její návrh akceptovat. Odvolací soud vzal tuto částku jako základ tržní ceny pozemku, tj. ceny, za kterou je kupující ochoten pozemek získat, která v návaznosti na ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně představuje spravedlivé řešení věci. V tomto směru změnil ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o nákladech řízení podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“), ačkoliv podle poučení odvolacího soudu, které nepovažuje za zcela správné, je dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Má za to, že i když má napadený rozsudek zásadní právní význam po právní stránce, je proti měnícímu výroku, který pokládá ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ za součást rozhodnutí ve věci samé, přípustné dovolání podle citovaného ustanovení písm. a). Žalobce uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) (podle obsahu jde však o §241a odst. 3 OSŘ). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v důsledku nesprávného hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků, ve smyslu §132 OSŘ. V řízení před soudy prvního a druhého stupně byly vypracovány dva znalecké posudky za účelem stanovení tržní ceny předmětného pozemku. Znalkyně Ing. K. ustanovená soudem prvního stupně stanovila tržní cenu pozemku částkou 2 100 000,- Kč a slyšena před soudem uvedla, že pozemek je pro stavební účely značně znehodnocen průtokem R. potoka. Ing. K. ustanovený soudem druhého stupně vyšel z toho, že pozemek dosud není pozemkem stavebním a stanovil obvyklou cenu v rozmezí mezi 900 000,- Kč a 1 000 000,- Kč a u výslechu před soudem poukázal na to, že v případě stavby by si zatrubnění R. potoka vyžádalo náklady ve výši 800 000,- Kč až 1 300 000,- Kč. Žalobce poukazuje na posudek z 29. 10. 2003 vypracovaný na jeho žádost znalcem Ing. D., který jako důkaz předložil v řízení před soudem prvního stupně, jehož závěry o obvyklé ceně vypořádacího podílu na pozemku ve výši 416 000,- Kč jsou v souladu s výše uvedenými posudky a na závěry znaleckého posudku Ing. P. z 24. 1. 2007, který si nechal vypracovat na podporu svých tvrzení, kde byla cena vypořádacího podílu stanovena v obdobné výši 400 000,- Kč. Odvolací soud však při stanovení tržní ceny nevyšel ze žádného ze znaleckých posudků, ale s přihlédnutím k tomu, že účastníci hodlají pozemek zastavět, vyšel z částky 7 000,- Kč/m2, kterou nabídla žalovaná žalobci na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu, tedy z celkové ceny pozemku 4 228 000,- Kč, což je cena několikrát vyšší než cena stanovená znaleckými posudky. Toto hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem je zcela v rozporu s §132 OSŘ, neboť ke stanovení tržní ceny pozemku je třeba odborných znalostí, které soud nemá ani mít nemůže, a proto také byli soudem ustanoveni znalci k podání znaleckých posudků. Přesto odvolací soud rozhodl v rozporu s jejich závěry, aniž by k tomu poskytl zdůvodnění. Soud může hodnotit znalecký posudek na rozdíl od jiných důkazů pouze nepřímo tím, že zkoumá, zda odůvodnění posudku je v souladu s obecnými zkušenostmi a poznatky, zda je logické a zda znalec přihlédl ke všemu, co mu bylo uloženo. Soud však nemůže hodnotit znalecký posudek po stránce jeho správnosti, neboť k tomu mu chybějí potřebné odborné znalosti. Má-li pochybnosti o jeho správnosti, může je odstranit buď výslechem znalce, nebo vyžádáním posudku dalšího znalce, případně instituce. Jelikož odvolací soud tak postupoval pouze částečně a tím, že sice vyslechl znalce, poté ale rozhodl v rozporu se závěry znalců, aniž by odstranil pochybnosti, které měl ke správnosti znaleckých posudků, rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť hodnotil důkazy v rozporu s §132 OSŘ. Tím porušil základní zásadu civilního procesu a způsobil, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dána i přípustnost dovolání proti celému rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce namítá, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, protože neřeší otázku, která by dosud dovolacím soudem nebyla řešena nebo byla řešena rozdílně. Rovněž žalobcem tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, spatřovaný v nesprávném hodnocení důkazů ve smyslu §132 OSŘ, není dán. Žalobce ve skutečnosti napadá nesprávná skutková zjištění. K námitkám žalobce vztahujícím se k hodnocení znaleckých posudků uvádí, že soud potupoval v souladu s ustálenou judikaturou (R 4/69), když znalecké posudky hodnotil jako každý jiný důkaz
a přesvědčivě zdůvodnil, z jakého důvodu se od nich odchýlil. Znalecké posudky, které byly ve věci vypracované, vycházely z toho, že předmětný pozemek dosud není v katastru nemovitostí evidován jako stavební, a proto ho také jako takový neocenili. Za situace, kdy oba účastníci deklarovali své úmysly pozemek zastavět, soud v souladu se zásadou spravedlnosti stanovil tržní cenu z ceny nabídnuté žalovanou žalobci na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaná tuto nabídku myslí vážně a je finančně schopna a dosud ochotna ji zaplatit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce. Znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§127 odst. 1, 2 OSŘ).
Výkladem pojmu „přiměřená náhrada“ se dovolací soud ve své judikatuře již zabýval a konstatoval, že přiměřenou náhradu ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jakou představoval podíl spoluvlastníka, přisouzený ostatním spoluvlastníkům. Přiměřená náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou na poptávce a nabídce v daném čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 110). Stanovení takové obvyklé ceny je úkolem k tomu povolaného soudního znalce.
Znalec oceňující nemovitost musí ve znaleckém posudku stanovit obvyklou cenu nemovitostí, přitom musí zvážit všechny okolnosti, které mají na cenu vliv; do její výše se však nepromítají osobní poměry vlastníka ani vliv zvláštní obliby. Při zjištění obvyklé ceny se vychází z úrovně skutečně dosahovaných sjednaných cen na tuzemském trhu při standardním chování většiny subjektů na trhu při nákupu a prodeji (obdobně viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. července 2004, sp. zn. 20 Co 319/2004, Soudní rozhledy č. 2/2005). Z toho vyplývá, že mimořádná nabídka spoluvlastníka na poskytnutí takové náhrady za podíl, která podstatně převyšuje obvyklou cenu nemovitosti, nemůže být brána jako základ pro stanovení výše náhrady, kterou by měla poskytnout strana, které bylo takové plnění nabídnuto (avšak nepřijala jej). Skutečnost, že účastník sporu nabízí na vyrovnání částku podstatně vyšší, než jaké podle znaleckého posudku ve věci vypracovanému odpovídá obvyklé ceně, povede soud – po vyzvání účastníka ke sdělení motivů, které jej k této vyšší nabídce vedly – zpravidla k výzvě znalci, aby se vyjádřil k této nabídce (znalci by měly být pokud možno sděleny motivy, které k nabídce vedly) a případně k vypracování revizního znaleckého posudku. Jestliže soud věc nepřikazuje straně, která takto vysokou nabídku učinila, nemůže bez dalšího vycházet z toho, že nabídka vyjadřuje obvyklou cenu.
Pokud tedy odvolací soud učinil v dané věci na základě takové nabídky skutkový závěr o obvyklé ceně, jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu