ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2654.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2654/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně H. S., zastoupené advokátkou, proti žalované A. J., zastoupené advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 147/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2007, č. j. 56 Co 360/2006-381, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 050,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o zřízení věcného břemene chůze a jízdy v její prospěch přes část pozemku žalované. Přístup k nemovitostem žalobkyně je sice zajištěn po veřejné cestě, avšak dopravní obslužnost jejího domu je možná pouze přes část pozemku ve vlastnictví žalované.
Okresní soud v Klatovech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č. j. 6 C 147/2001-337, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2006, č. j. 6 C 147/2001-352, výrokem pod bodem I. zřídil „věcné břemeno průchodu a průjezdu ve prospěch žalobkyně H. S., jako výlučné vlastnice domu čp. 10 s pozemkem parc. č. 20 v k. ú. K., pozemku zapsaného u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště H. p. o. N. H., katastrální území K., jemuž odpovídá právo průchodu a průjezdu přes část pozemku žalované A. J., parc. 14 v K., pozemku zapsaného na LV č. 11 u Katastrálního úřadu pro P. k., K. p. H., pro obec N. H. a katastrální území K., a to v rozsahu části tohoto pozemku parc. č. 14 vytýčeného geometrickým plánem pro vyznačení věcného břemene, zpracovaným pod č. plánu 56-2266-2004 ze dne 26. 4. 2005, který byl schválen Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště H. dne 6. 5. 2005 pod č. 41/2005, zpracovaným na základě znaleckého posudku Ing. P. B. ze dne 25. 1. 2005 na určení a vytýčení hranice mezi pozemky st. p. 20 a st. p. 25, 26, parc. č. 14 a na určení a vytýčení hranice mezi cestou parc. č. 249 a parc. č. 14 a st. p. 20 v k. ú. K., kterým byl vytýčen průběh vlastnických hranic pozemku parc. č. 14, který spolu s pozemkem parc. č. 249 ve vlastnictví obce N. H., zapsaného na LV č. 11 pro katastrální území K. a obec N. H. tvoří komunikaci, která zajišťuje dopravní obslužnost domu čp. 10 s pozemkem parc. č. 20 v k. ú. K., obec N. H. Geometrický plán pro vyznačení věcného břemene zpracovaný pod č. 56-2269-2004 ze dne 26. 4. 2005, který byl schválen Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště H. dne 6. 5. 2005 pod č. 41/2005, je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „věcné břemeno se zřizuje za náhradu 5.000,- Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. ledna 2007, č. j. 56 Co 360/2006-381, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v jeho výrocích pod body I. a II. tak, že „žaloba na zřízení věcného břemene práva průchodu a průjezdu ve prospěch žalobkyně, přes část pozemku žalované parc. č. 14 v K., pozemku zapsaného na LV č. 11 u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště H., pro obec N. H. a katastrální území K., se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že se soud prvního stupně nezabýval charakterem veřejné cesty, to je parcely č. 249 ve vlastnictví obce, vedoucí podél nemovitostí účastnic řízení, z níž se k nemovitostem žalobkyně odbočuje přes sporný pozemek ve vlastnictví žalované. Odvolací soud vyšel ze sdělení tamního obecního úřadu, že pozemek č. 249 je veden jako ostatní komunikace, s tím, že část této komunikace v sousedství nemovitostí ve vlastnictví účastnic se zařazuje do kategorie místní komunikace podle §6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. S odkazem na §19 zákona o pozemních komunikacích uvedl, že „obecné užívání“ je institutem správního práva a proto se jeho ochrany nelze dovolávat u soudu. Připomenul závěr, k němuž dospěli znalci, že sporný pozemek je součástí pozemku ve vlastnictví žalované, jde ale o pozemek sloužící jako veřejná cesta. Žalobkyně tak má zajištěn ke svému domu přístup po pozemní komunikaci, zatížené možností obecného užívání.
Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby i o další důvod a uvedl, že ani kdyby část plochy, ohledně níž bylo zřízení věcného břemeno navrhováno, netvořilo místní komunikaci, nebylo by možno učinit závěr, že byly splněny podmínky stanovené v §151o odst. 3 občanského zákoníku („ObčZ“). V této souvislosti uzavřel, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku; proto může soud zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, nelze ji zřídit jen za účelem komfortního přístupu. V daném případě žalobkyně má ke svým nemovitostem zajištěn příjezd; problém představují jen těžkotonážní vozy pro zásobování topným olejem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a skutková zjištění nemají oporu v podstatné části v provedeném dokazování. Dovolatelka zpochybňuje závěr, že má k domu zajištěn přístup po veřejné komunikaci a na základě podrobné argumentace dovozuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákon o pozemních komunikacích. Je prokázáno, že jako vlastnice stavby nemá dovolatelka přístup ke své nemovitosti, když právě místní komunikace, to je parcela č. 249, v důsledku nejednoznačného vymezení vlastnických a užívacích hranic není pro daný účel dostačující. Považuje za nutné, aby bylo doplněno dokazování jednoznačným stanoviskem tamního obecního úřadu, zda spornou část parcely č. 14 ve vlastnictví žalované považuje za součást místní komunikace, to je parcely č. 249 ve vlastnictví obce ve smyslu §5 vyhlášky č. 104/1997 Sb., v kontextu s provedenými znaleckými posudky, jež měly být obecnímu úřadu předloženy k vyjádření. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání žalobkyně je nedůvodné. Odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, jež pokládá za správné. Souhlasí se závěrem, že žalobkyně má dostatečný přístup ke svým nemovitostem osobními a přiměřeně i nákladními auty. Určitý problém má s příjezdem těžkých nákladních vozů, avšak takové náklady nejezdí ani k jiným obyvatelům obce, nehledě k tomu, že má možnost zřídit si pro příjezd takových nákladů jiný vjezd. Její návrh na doplnění stávajícího dokazování je nedůvodný. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a v §241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek (§151o odst. 3 ObčZ).
Věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít jiné pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná (R 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). „Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Proto může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní“ (Občanský zákoník. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, svazek I., s. 927).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, publikovaný v Soudních rozhledech č. 5/2007).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2/1998, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost rozhodnutí vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Od tohoto závěru, potvrzeného z pohledu ústavnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. července 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98, a vycházejícího (stejně jako citovaný závěr ohledně vázanosti obsahem dovolání) z konstantní judikatury, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.
V dané věci odvolací soud zamítl žalobu na základě dvou na sobě nezávislých důvodů, z nichž každý jako důvod pro zamítnutí může obstát samostatně. Odvolací soud zaujal dovoláním zpochybněný názor, že žalobkyně má zajištěn přístup k domu po veřejné pozemní komunikaci; v závěru rozsudku však též konstatoval, že ani kdyby takto přístup zajištěn nebyl, nebylo by možno žalobě vyhovět, a uvedl: „V daném případě žalobkyně má přístup osobních automobilů, ale i automobilů, které jsou schopny zajistit zásobování nemovitosti topným olejem, riziko představují pouze těžkotonážní vozy, prostřednictvím kterých žalobkyně zásobování preferuje z ekonomických důvodů“. Tento závěr zůstal dovoláním nedotčen, dovolací soud se jím proto nemůže zabývat a bylo by tak nadbytečné zabývat se druhým z důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ s tím, že úspěšné žalované vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §7 písm. f), §10 odst. 3, §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., 3 750,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem tedy 4 050,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Jiří S p á č i l
předseda senátu