ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2779.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2779/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. P. G., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 250/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2007, č. j. 38 Co 234/2005-434, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. února 2005, č. j. 32 C 250/95-220, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „žalovanému se ze zaniklého BSM. účastníků do výlučného vlastnictví přikazuje ideální ½ nemovitostí a to budovy č. p. 24 na pozemku stavebním 30, zastavěná plocha pozemku p. č. 47/9-zahrada, pozemku p. č. 50/2-zahrada, vše zapsané na LV č. 35 u Katastrálního úřadu pro V. pro obec O. a katastrální území O. u T.“, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 175 000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, a výrokem pod body III. až VI. rozhodl
o nákladech řízení včetně soudního poplatku.
Předmětem vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) účastníci učinili pouze shora uvedené nemovitosti. Za trvání manželství uzavřel žalovaný s J. Š. kupní smlouvu ohledně ideální poloviny předmětných nemovitostí za kupní cenu 104 500,- Kč, která byla prodávajícímu v době trvání manželství účastníků postupně uhrazena. Žalobkyně nebyla v katastru nemovitostí jako jejich spoluvlastnice zapsána. Soud prvního stupně uzavřel, že nemovitosti spadají do BSM; tvrzení žalovaného, že kupní cenu uhradil výhradně ze svých peněz, neshledal za prokázané.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 38 Co 234/2005-434, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku pod body I. a II. tak, že „do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazuje ideální ½ nemovitostí, a to budovy č. p. 24, stojící na pozemku p. č. St. 30, pozemku p. č. St. 30, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. 47/9, zahrada a pozemku p. č. 50/2, zahrada, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 35 pro k. ú. O. u T., obec O.“ a že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu 166 000,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku“. V nákladovém výroku pod body III. až VI. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud aktualizoval cenu předmětných nemovitostí a tedy i výši vypořádacího podílu; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že na nákup nemovitostí byly z části použity peníze náležející do BSM. Konstatoval, že na této skutečnosti nemění nic to, že kupní smlouvu uzavřel sám žalovaný, který byl v katastru nemovitostí jako jejich jediný vlastník zapsán, a sám prodávajícímu jednotlivé splátky kupní ceny předával.
Žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) resp. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)
a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Polemizuje se závěry soudů o tom, že nebylo prokázáno nabytí věci za jeho výlučné prostředky. Za otázku zásadního právního významu v této souvislosti pokládá to, zda nemovitosti, u nichž k úhradě většinové části kupní ceny bylo ještě před přechodem vlastnického práva užito výlučně samostatných prostředků jednoho z manželů a teprve za delší dobu po přechodu vlastnictví na tohoto manžela bylo částečně užito i společných prostředků, lze považovat za předmět BSM. Dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1658/1998, podle něhož je jedním z předpokladů pro nabytí věci do BSM jednoznačný projev vůle obou manželů nabýt ji společně. Žalobkyně však do doby uzavření kupní smlouvy neprojevila vůli vlastnit nemovitosti společně s ním, jednání s prodávajícím se nezúčastnila a o sjednání kupní smlouvy ani nevěděla. Připomíná též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 677/2005. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání, které nepodává prostřednictvím právního zástupce, podrobně polemizuje s dovolací argumentací žalovaného; ztotožňuje se se skutkovými zjištěními i s právními závěry odvolacího soudu.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ;
v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatel především polemizuje se zjištěním odvolacího soudu, že se nepodařilo jednoznačně prokázat, že by věc byla nabyta z výlučných prostředků žalovaného. Uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, ke kterému však dovolací soud v tomto řízení nemůže přihlížet. Avšak ani jeho právní námitky neobstojí; rozsudek je v souladu s konstantní judikaturou.
Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn.
8 Cz 36/69, publikovaném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 o. z. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze, který je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“. Tento právní názor je i nadále použitelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2296). Podle ustálené judikatury je věc v BSM, když na její opatření byly společné prostředky vynaloženy jen částečně (viz např. R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 251). Jen na okraj lze poznamenat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, na který dovolatel poukazuje, se zabývá jen otázkou pasivní legitimace v řízení o splnění závazku a zařazení tohoto závazku do společného jmění nevylučuje (právní věta zní: „Splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno.“).
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, publikovaném jako R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví“. Tento názor vychází ze skutečnosti, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky, neplatí však pro opačné případy, tedy pro vyloučení věci ze společného majetku. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění (§143 ObčZ), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§143a ObčZ); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu