ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3444.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3444/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka, a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Mgr. V. K., proti žalovaným: 1) E. B., a 2) A. Š., zastoupeným advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 92/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 35 Co 163/2007-117, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 35 Co 163/2007-117, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podaným návrhem domáhal, aby mu žalované vydaly níže označené movité věcí (ve znění změny žalobního návrhu), eventuálně zaplatily částku 2 525,- Kč. Žalobce tvrdí, že obě žalované neoprávněně zasahují do jeho vlastnického práva k movitým věcem a tyto věci žalobci zadržují v usedlosti H. č. p. 7. Žalobce se proto domáhá vydání věcí, svoji povahou druhově určených a hromadně vyráběných. K tomu předkládá mimo jiné nabývací doklady (paragony).
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 23 C 92/2005-68, zamítl žalobu, aby žalované vydaly žalobci společně
a nerozdílně movité věci zde podrobně identifikované – sadu vánočních svíček, zavařovací hrnec, poštovní schránku, plastový soudek, rycí vidle, rýč, kladivo a sekeru, eventuelně (správně „eventuálně“) pro případ, že žalované tyto movité věci nemají již ve svém držení, zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 2 525,- Kč. Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným náklady řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce určitou dobu žil s první žalovanou v nemovitosti H. č. p. 7. Druhá žalovaná je matkou první žalobkyně a současně výlučnou vlastnicí této nemovitosti. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce prokázal svoje vlastnické právo k takto označeným druhově určeným věcem. Tyto věci však nejsou ani nemohou být přesně individualizovány. Žalované připustily, že věci takto druhově určené užívají, nicméně tyto věci mají ve svém vlastnictví jako předměty běžné každodenní potřeby na zemědělské usedlosti. Žalované údajně vlastnické právo k movitým věcem nabyly koupí, nicméně nemají již k dispozici nabývací doklady, poněvadž běží o věci poměrně nevýznamné hodnoty. Žalobce byl proto soudem prvního stupně vyzván, aby prokázal, že movité věci popsané v žalobě se nacházejí v nemovitosti H. č. p. 7, a že je současně žalobci ze strany žalovaných bráněno ve výkonu vlastnického práva k věcem. Žalobce přes výzvu neprokázal, že uvedené věci v nemovitosti žalovaných umístil. Proto soud v důsledku neunesení důkazního břemene žalobcem návrh zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 35 Co 163/2007-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně vydat žalobci uvedené věci do tří dnů od právní moci rozsudku a uhradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud „ve světle zjištění plynoucích z doplněného dokazování a zhodnocených ve vzájemné souvislosti se zjištěními soudu prvního stupně“ dospěl k závěru, že žalobce unesl svoje důkazní břemeno a prokázal, že předmětné movité věci vnesl do společné domácnosti s první žalovanou, zanechal tyto věci na tomto místě a nyní jsou mu tyto věci ze strany žalovaných zadržovány. Odvolací soud vyslechl žalobce, jenž podrobně popsal okolnosti vnesení movitých věcí do nemovitosti H. č. p. 7. Vyslechl prostřednictvím dožádaného soudu svědkyně R., ing. L. a M., přičemž tyto svědkyně shodně vypověděly, že finanční situace první žalované byla více než nepříznivá, seznámily se s ní na parkovišti v P., kde žalovaná trvale požadovala zapůjčení či darování menších finančních částek na obživu, nápoje, cigarety atp. Po navázání známosti se žalovaným si první žalovaná finančně polepšila, když se kupř. vícekráte veřejně zmínila, že žalobce zakoupil hodnotnější movité věci do usedlosti H. č. p. 7 a dále že také poskytl první žalované 400 000,- Kč na zaplacení projekčních prací za účelem rekostrukce této nemovitosti. Odvolací soud poté zopakoval další důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména sdělením podstatného obsahu čestných prohlášení občanek R., ing. L. a M. Dospěl k závěru, že přestože odvolací řízení probíhá v režimu neúplné apelace, je možné na základě takto doplněného dokazování dovodit, že žalobce důkazní břemeno unesl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalované. Uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu vytýkají, že provedl dokazování výslechem žalobce, ač sám žalobce svůj výslech nenavrhoval, a že vyslýchal svědkyně R., M. a ing. L., čímž porušil zásadu neúplné apelace. Dovolatelky vyslovují přesvědčení, že princip neúplné apelace neumožňuje odvolacímu soudu dokazovat skutečnosti, které měly být prokázány před soudem prvního stupně, tím méně pak provádět účastnický výslech žalobce, který byl navíc v daných souvislostech zcela nadbytečný. Skutečnosti, nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, mohou být uplatněny v odvolání jen a toliko za splnění podmínek §205a OSŘ. Poněvadž žalobce byl v řízení před soudem prvního stupně řádně poučen o následcích neunesení důkazního břemene a nenabídl soudu prvního stupně důkazy k prokázání svých tvrzení, ani nepřednesl návrhy na doplnění dokazování, nebylo možné tuto nečinnost žalobce zhojit dalším dokazováním před odvolacím soudem. Navíc samy slyšené svědkyně popřely, že by jim bylo známo cokoliv o movitých věcech, které jsou předmětem tohoto řízení. Poněvadž žádná ze slyšených svědkyň k věci samé nic konkrétního (kromě obecných skutečností
o majetkových poměrech žalovaných jako celku) nevypovídala, odvolací soud porušil zásadu rovnosti procesních stran a učinil nesprávné závěry ohledně unesení důkazního břemene žalobcem. Konečně musejí dovolatelky vyjádřit výhrady ohledně specifikace movitých věcí ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Tyto věci jsou označovány velmi obecně a je tu možná záměna s věcmi jinými stejného druhu. Dovolatelky navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení
a rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o zákonem předpokládaný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, že obsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i další zákonné podmínky (§241 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ
a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, zdůraznil, že ve věcech, v nichž je odvolací řízení ovládáno zásadou neúplné apelace, platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v §205a odst. 1 OSŘ, že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v §205a OSŘ nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle §205a odst. 1 OSŘ (§211a OSŘ), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a OSŘ (§213 odst. 3 OSŘ), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst. 3 OSŘ).
Za řízení před soudem prvního stupně – jak vyplývá z obsahu spisu – bylo žalobci při jednání soudu dne 8. září 2006 poskytnuto poučení podle 118a odst. 3 OSŘ, aby nabídl důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že v žalobě uvedené movité věci se nacházejí, případně nacházely v nemovitosti žalovaných, a že mu žalované brání, resp. bránily ve výkonu vlastnického práva k těmto věcem. Žalobce, který ve svém podání z 10. srpna 2008 navrhl, aby byl vyslechnut jako účastník řízení, po uvedeném poučení ještě při soudu jednání uvedl, že setrvává na návrhu na ohledání místa samého, jímž by měla být zjištěna existence předmětných věcí. V podání označeném jako závěrečný návrh ze 17. října 2006 žalobce mimo jiné odkázal na svůj výslech jako účastníka řízení. Tuto část podání žalobce, lze považovat za nabídku (návrh) provedení důkazu listinou – protokolem obsahujícím jeho účastnickou výpověď v některém ze souběžně probíhajících řízení týchž účastníků (zřejmě ve věci sp. zn. 18 C 254/2004). Z obsahu spisu pak nevyplývá, že soud prvního stupně tento důkaz listinou řádně provedl. Podle
§129 odst. 1 OSŘ důkaz listinou je třeba provést tak, že jí nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. „Stručné konstatování obsahu připojeného spisu“ (čl. 60 spisu) není zákonem předepsaným způsobem provedení tohoto důkazu. Pokud pak žalobce při jednání u soudu dne 26. října 2006 uvedl, že netrvá na důkazním návrhu ohledáním místa samého a na provedení svého účastnického výslechu, nelze pominout právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2003. Podle uvedeného judikátu: „Navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení §41a odst. 3 o. s. ř; dojde-li odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. O důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, nejde ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazu „netrvá”, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden.“
Z těchto důvodů nelze odvolacímu soud vytýkat, že provedl výslech žalobce
a využil jej pro svá skutková zjištění a navazující právní závěry. To však neplatí, pokud jde o výslech výše jmenovaných svědkyň. Žalobce byl po poučení soudem prvního stupně podle §119a odst. 1 OSŘ vázán omezením odvolacích důvodů [§205a odst. 1 písm. d) OSŘ] a v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani za odvolacího řízení žádné nové důkazy neuvedl. V tomto kontextu nebyl odvolací soud oprávněn z vlastní iniciativy provádět dokazování výslechem svědkyň a tedy důkazy takto jím provedené nemohly být relevantní pro výsledek odvolacího řízení. Porušení zásady neúplné apelace v uvedeném rozsahu, kterou je tento postup odvolacího soudu, tak zakládá vadu řízení, která mohla (ale také nemusela) mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací námitky lze shledat zčásti opodstatněnými, když rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první OSŘ).
V novém rozhodnutí odvolací soud nebude moci provádět žádné hodnocení svědeckých výpovědí dříve slyšených svědkyň a na jejich základě tak činit jakékoli skutkové závěry.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu