ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3529.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3529/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. a B., v. o. s., jako správce konkurzní podstaty úpadce R. spol. s r. o. „v likvidaci“, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o určení neexistence práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu pro Prahu – západ pod sp. zn. 7 C 28/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006, č. j. 31 Co 104/2006-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu – západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2005, č. j. 7 C 28/2005-26, určil, že „věcné břemeno trvalého užívání zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene trvalého užívání ze dne 6. 4. 2000, uzavřenou mezi R. spol. s r. o. v likvidaci se sídlem P. – z., ve prospěch J. H., s právními účinky vkladu ke dni 24. 5. 2000, vloženou do katastru nemovitostí, nevzniklo“. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.
Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že úpadce R. spol.
s r. o., uzavřel dne 6. 4. 2000 se žalovaným nájemní smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitost ve vlastnictví úpadce – dům č. p. 293 v obci a kat. úz. K. P. na stav. parcele č. 15/3, a to na dobu deseti let. Celkové nájemné za sjednanou dobu činilo 4 500 000,- Kč. Ze smlouvy o zřízení věcného břemene trvalého užívání a o předkupním právu ze dne 6. 4. 2000, uzavřené mezi týmiž účastníky, soud zjistil, že ve prospěch žalovaného bylo zřízeno na dobu deseti let věcné břemeno užívání nemovitosti, a to stejné nemovitosti, jaká byla předmětem nájemní smlouvy mezi nimi. Věcné břemeno bylo zřízeno za úplatu a jeho hodnota byla stanovena částkou 4 500 000,- Kč. Posledně zmíněnou smlouvou byl žalovaný zmocněn podat návrh na vklad práv vyplývající z této smlouvy do katastru nemovitostí. Žalovanému svědčí právo z věcného břemene užívání na základě smlouvy o zřízení věcného břemene zapsané v katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 24. 5. 2000. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vůle obou účastníků smlouvy směřovala k uzavření nájemní smlouvy, a to s ohledem na podrobnost této smlouvy a naopak značnou stručnost smlouvy o zřízení věcného břemene, která obsahovala pouze náležitosti nezbytně nutné pro vklad práva do katastru nemovitostí, kdy je uvedena pouze doba trvání a úplatnost věcného břemene a není uvedena splatnost úplaty.
I s přihlédnutím ke skutečnosti, že obě smlouvy byly uzavřeny ve stejný den a ve stejnou hodinu a týkaly se téhož předmětu, soud prvního stupně konstatoval, že smlouva
o věcném břemeni byla uzavřena fiktivně, pouze s cílem docílit zápisu fakticky nájemního práva, byť označeného jako věcné břemeno, do katastru nemovitostí, aby tak byla posílena práva žalovaného jako nájemce. Fiktivnost soud spatřuje i v tom, že úplata sjednaná v obou smlouvách byla zaplacena pouze jednou, a to jako nájemné, nikoliv jako úplata za zřízení věcného břemene. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že projev vůle účastníků smlouvy o zřízení věcného břemene nebyl vážný, smlouva svým obsahem obcházela zákon a je tedy neplatná.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 31 Co 104/2006-65, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dále odvolací soud uvedl, že má-li být jednání považováno za platný úkon, který je způsobilý vyvolat právní následky, musí být vůle jednajícího vážná v tom smyslu, že skutečně směřuje k vyvolání takových právních následků, které jsou s daným právním úkonem spojovány. Nevážný právní úkon není právním úkonem ve smyslu zákona, tzn. že žádnému z účastníků z takového právního úkonu nevznikne právo ani povinnost. V případě, kdy titíž účastníci zároveň uzavřeli smlouvu o zřízení věcného břemene, spočívající v užívání shodné nemovitosti na stejné časové období a za úplatu, která byla uhrazena jako nájemné, lze považovat smlouvu o zřízení věcného břemene za neplatný právní úkon, který nemohl již směřovat k vyvolání právních následků, neboť ty již byly mezi účastníky upraveny nájemní smlouvou. Odvolací soud dále doplnil, že i kdyby tato smlouva nebyla v rozporu se zákonem, lze ji hodnotit jako smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy, když byla uzavírána v době, kdy nemovitost byla zatížena zástavním právem a kdy do společnosti vstupoval partner, který se zavázal společnost sanovat, z čehož vyplývá, že úpadce měl již v době uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene vážné finanční problémy. Uzavřením smlouvy pak měl být žalovaný zvýhodněn. Smlouva by byla neplatná
i v případě, že byla podepsána někým, kdo nikdy nebyl zapsán jako statutární orgán úpadce do obchodního rejstříku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání podle obsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, a nesprávného právního posouzení věci. Podle žalovaného je třeba právní úkony vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo jej učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a současně je třeba chránit dobrou víru toho, komu byl právní úkon určen. Výkladem má být zjišťován obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Smlouva podle žalovaného nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy ani za nápadně nevýhodných podmínek, neboť právě vstup strategického partnera dával jistotu oddlužení a pozdějšího prodeje předmětu užívání uživateli. Postup soudu tak byl v rozporu s ústavně zaručenými právy. Zápis statutárního orgánu do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní význam
a obchodní partner je v případě oznámení učiněného odstupujícím jednatelem pod ochranou dobré víry. Smlouva podepsaná jednatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, tak není podle žalovaného neplatná. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné pouze pro řešení otázek právních podle §241a odst. 3 OSŘ. Při posuzování přípustnosti dovolání podle shora zmíněného ustanovení je dovolací soud povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, dokazování ve věci samé neprovádí (§243a odst. 2 OSŘ) a skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je vázán. Určující otázkou rozhodnutí odvolacího soudu bylo, k čemu směřovala vůle účastníků smluvních vztahů, přičemž jde o otázku skutkovou. Oba soudy dospěly na základě provedených důkazů ke skutkovému závěru, že vůle účastníků smlouvy směřovala k uzavření smlouvy nájemní a smlouva o zřízení věcného břemene měla za cíl pouze posílit právní postavení nájemce faktickým zápisem jeho nájemního práva do katastru nemovitostí, aby tak bylo zabráněno ukončení tohoto nájemního vztahu před uplynutím doby, na níž byla nájemní smlouva sjednána. Na tento skutkový závěr pak logicky navazuje správné právní posouzení o nedostatku vážné vůle ve smyslu §37 občanského zákoníku a tedy neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Za situace, kdy skutková zjištění soudu odvolacího jsou v dovolacím řízení nepřezkoumatelná
a dovolací soud je jimi vázán, nelze tedy dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu či s hmotným právem.
S ohledem na skutečnost, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady spojené s právním zastoupením v dovolacím řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a contrario).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu