ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.4130.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4130/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. J. S., zastoupenému advokátem, o určení spoluvlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 200/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2007, č. j. 23 Co 502/2006-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2006, č. j. 12 C 200/2003-113, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že je „spoluvlastnicí jedné ideální poloviny domu čp. 110, jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 1454 o výměře 264 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, jedné ideální poloviny zahrady – pozemku parc. č. 1455 o výměře 616 m2 se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných na LV č. 991 pro obec P., k. ú. K. u Katastrálního úřadu P.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je výlučným vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, které nabyl z jedné poloviny děděním po svých rodičích a z druhé poloviny na základě darovací smlouvy uzavřené s žalobkyní 1. 2. 1999. Součástí smlouvy byla rovněž dohoda o zřízení věcného břemene bydlení v domě č. p. 110 a užívání předmětných pozemků, podle níž je žalobkyně oprávněna výlučně užívat byt 2 + 1, nacházející se v prvním patře domu, a společně s jeho vlastníkem užívat chodbu, sklep, půdní prostory a předmětné pozemky. Současně se žalovaná zavázala platit veškeré náklady spojené s údržbou a opravami uvedených nemovitostí, vlastní spotřebu plynu, vody a elektrické energie. V domě se nachází dvě bytové jednotky, přičemž byt 2 + 1 situovaný v přízemí domu žalovaný užívá od roku 2004. V období následujícím po darování předmětných nemovitostí byly vztahy účastníků dobré, žalobkyně se podrobila operaci kyčelního kloubu, přičemž žalovaný zajišťoval její odvoz do nemocnice, k lékařským vyšetřením i následnou péči. V roce 2001 však žalobkyně podala proti žalovanému dvě žaloby, kterými se neúspěšně domáhala podílu na nájemném z pronajatého bytu v přízemí domu a určení neplatnosti darovací smlouvy z 1. 2. 1999 z důvodu, že ji podepsala v omylu. Naopak žalovaný se žalobou podanou v roce 2005, o níž ještě nebylo v průběhu tohoto řízení rozhodnuto, vůči žalované domáhal uhrazení plateb souvisejících s užíváním domu, na nichž se žalobkyně odmítla podílet. Výzvou z 13. 11. 2001 žalobkyně žalovaného požádala, aby jí darovanou polovinu předmětných nemovitostí vrátil. Na to žalovaný reagoval vyjádřením z 23. 11. 2001, v němž vrácení daru odmítl. Během řízení žalobkyně tvrdila, že se k ní obdarovaný chová způsobem, který hrubě porušuje dobré mravy. V zimních měsících musí svůj byt masivně vytápět přímotopy, protože její topení není funkční, stejně jako světlo na schodech do prvního patra, a rovněž je jí bráněno v přístupu do zahrady. Z provedených důkazů však soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně odebírá elektřinu na vlastní elektroměr a její spotřeba elektřiny se výrazně v zimních a letních měsících v roce neliší. Žalovaný si není žádné poruchy topení (jde o teplovoní sytém vytápění s plynovým kotlem) vědom a o topný systém se řádně stará, přičemž provádí nezbytné opravy. Zmíněné světlo bylo původně napojené na elektroměr žalobkyně, která jej odpojila, načež jej žalovaný připojil na elektroměr vlastní. Žalobkyně má možnost užívat zahradu i zahradní altán, kde má své věci, i když si stěžuje, že tráva není pravidelně sekána a růže a rybízy nejsou zalévány. Soud prvního stupně danou věc posoudil podle §630 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a dospěl k závěru, že podmínky, které zákon pro případ vrácení daru vyžaduje, nebyly naplněny. Konstatoval, že jednání žalovaného nelze ve smyslu uvedeného ustanovení posuzovat jako hrubé porušení dobrých mravů, kterým není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale pouze takové chování, které lze s ohledem na okolnosti daného případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, čímž je buď porušení značné intenzity nebo porušování soustavné. Během řízení však nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni fyzicky napadal, urážel ji nebo jí neposkytl pomoc, a navíc ani její tvrzení o chování žalovaného, v němž spatřovala důvod pro vrácení daru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 23 Co 502/2006-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním závěrem soudu prvního stupně. Konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by se k ní žalovaný choval způsobem naplňujícím předpoklady uvedené v §630 ObčZ. Skutečnosti, že se žalovaný nechoval podle jejích představ, projevoval menší vděčnost než očekávala, a že s nemovitostmi nakládal v rozporu s jejími představami, nejsou relevantní důvody pro vrácení daru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu (§41 odst. 2 OSŘ) však odvolacímu soudu rovněž vytýká, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, neuvádí. Namítá, že skutkové závěry soudů obou stupňů neodpovídají provedenému dokazování a „následné hmotněprávní posouzení trpí vážnou vadou.“ Vytýká jim, že dostatečným způsobem nezohlednily její tvrzení a k nim poskytnuté důkazy. Podle žalobkyně bylo provedenými důkazy prokázáno, že jí žalovaný za pomoci nejrůznějších překážek bránil v přístupu do sklepa, čímž jí v rozporu s uzavřenou darovací smlouvou znemožňoval užívání předmětného domu v dohodnutém rozsahu. Brání jí v opravě centrálního topení, které se nachází právě ve sklepě domu, takže byla v zimních měsících nucena používat elektrické přímotopy. A stejně tak prokázala i další ústrky žalovaného, například odpojení osvětlení a omezování v přístupu do zahrady. Má za to, že takovéto chování žalovaného je nutné hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů podle §630 ObčZ, přičemž tento předpoklad naplňuje svou intenzitou i soustavností. K tomu odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu z 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovým zjištěním i právním závěrem soudů obou stupňů. Dovolání žalované považuje za nepřípustné, neboť napadá skutková zjištění, což v daném případě není způsobilý dovolací důvod, a právní otázku, která byla podle jeho názoru soudy obou stupňů posouzena zcela správně. Poukazuje také na to, že žalovaná ve svém podání nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastnicí řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je spjata se zásadním významem po stránce právní, vyplývá že dovolací přezkum se zásadně otevírá jen pro přezkum otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem tak není důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost t skutkových zjištění (§241a odst. 3 OSŘ). Skutkovým stavem, zjištěným v nalézacím řízení, je dovolací soud vázán.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění, která jsou v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelná, bylo v rozporu s hmotným právem, a nezjistil ani, že by bylo v rozporu se standardní judikaturou obecných soudů. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, dovolatelka ani neformulovala.
Nejvyšší soud se k otázce chování obdarovaného jako předpokladu vrácení daru vyjádřil již v rozsudku z 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikovaném pod C 276 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, na který sama dovolatelka poukázala, v němž uvedl, že „předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a to buď porušení značné intenzity, nebo porušování soustavné. Stupeň závažnosti je přitom hodnocen podle objektivních kritérií.“ Od tohoto výkladu se odvolací soud, který dospěl k závěru, že chování žalovaného nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů, neodchýlil.
S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Žalobkyně je povinna podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., ve výši 5 000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a činí celkem 5 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu