ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.5126.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 5126/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. N., zastoupeného advokátem, proti žalované V. R., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 178/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 23 Co 55/2007-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
13 251,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. září 2006, č. j. 11 C 178/2005-73, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.-v., na LV č. 57 pro obec a kat. území K., a to k objektu bydlení č. p. 63 na st. parc. č. 83 a k pozemkům st. parc. č. 83, parc. č. 108/6 a parc. č. 108/7, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a žalobci uložil, aby žalované zaplatil částku 301 662,50 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, žalobce v rozsahu ¾ a žalovaná ¼. Žalobce nabyl spoluvlastnický podíl dědictvím po zemřelém bratru žalované. Vztahy mezi účastníky nejsou dobré, do značné míry proto, že žalovaná neuznává způsob nabytí spoluvlastnického podílu k nemovitostem žalobcem. Nelze očekávat, že by se mohli na užívání nemovitostí podílet společně. Stav nemovitostí je velmi zanedbaný. Obecní úřad v K. dokonce dopisem z 22. 7. 2004 vyzval žalobce k údržbě nemovitostí, resp. pozemků, pod hrozbou pokuty. Nemovitost nelze reálně rozdělit. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Soud prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly zamítnutí žaloby. Uvedl, že takovým důvodem nemohou být výhrady žalované k rozhodnutí soudu, jímž byla řešena otázka platnosti závěti zemřelého bratra žalované, ani skutečnost, že předmětný dům je rodným domem žalované. Po zrušení podílového spoluvlastnictví soud prvního stupně nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce jako většinového spoluvlastníka. Zohlednil také, že žalobce hodlá nemovitosti využít pro potřeby svých dětí. Při stanovení přiměřené náhrady soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. M., který nemovitosti ocenil částkou 1 206 650,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. března 2007, č. j. 23 Co 55/2007-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem účastníků k jejich osobním
a bytovým poměrům se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně
i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že oba účastníci mají zájem předmětné nemovitosti užívat s ohledem na svoje děti. Pokud žalovaná uváděla, že nemovitosti chce užívat s ohledem na svého zdravotně mentálně postiženého syna, uvedl, že syn žalované je vlastníkem rodinného domu v R., který má možnost užívat a také užívá. Za irelevantní považoval postoj žalované k otázce neplatnosti závěti zůstavitele M. Š., bratra žalované, z 2. 4. 1999 pro hodnocení důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí žaloby v této věci s tím, že žaloba na určení neplatnosti závěti byla zamítnuta.V daném řízení je soud tímto rozhodnutím vázán a nemůže platnost závěti znovu hodnotit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná spatřuje v tom, že v daném případě jde o nucené odejmutí vlastnického práva proti vůli vlastníka. Vada řízení spočívá v tom, že nebyly provedeny důkazy, které navrhla k prokázání důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které žaloba měla být zamítnuta. Oběma soudům vytýká, že vyšly jen z velikosti podílů spoluvlastníků, aniž by přihlédly k tomu, že „otázka účelného využití věci je postavena na roveň velikosti spoluvlastnického podílu“. Pominuly skutečnost, že se zřetelem ke svým možnostem a schopnostem o nemovitosti pečuje, pravidelně platí poplatky spojené s užíváním domu a oproti žalobci nemovitosti ona a její rodina účelně využívá. Setrvala na požadavku, aby se dovolací soud zabýval její námitkou, že žalobce nebyl oprávněn nabýt spoluvlastnický podíl v dědickém řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto. Námitky vznesené v dovolání žalobce nepovažuje za opodstatněné. Je toho názoru, že oba soudy věc posoudily v souladu s hmotným právem a jejich rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění, která jsou v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelná, bylo v rozporu s hmotným právem, a nezjistil ani, že by bylo v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Podle §142 odst. 2 ObčZ z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší
a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci
a rozdělením výtěžku.
Ustanovení §142 odst. 2 ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou (důvody zvláštního zřetele hodné), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 2 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, publikovaný pod C 2419 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Soudy obou stupňů neshledaly na základě posuzování všech pro rozhodnutí významných skutečností v daném případě důvody uváděné žalovanou důvody hodnými zvláštního zřetele, pro které by nebylo možno podílové spoluvlastnictví účastníků zrušit a vypořádat. Věc tak posoudily v souladu s výše uvedeným výkladem.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, spočívající v tvrzení, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy
a že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou účelného využití věci. Dovolací soud neshledává, že by dovolací přezkum tvrzených procesních pochybení odvolacího soudu stran mohl vést k rozhodnutí, jímž by dovolací soud zobecnil řešení určité procesní otázky pro jiné případy téhož či obdobného druhu. Dovolatelka také v tomto směru konkrétní právní otázku nevymezila a dovolací soud nezjistil, že by odvolací soud postupoval v rozporu s procesní judikaturou obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny nejsou. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1
a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokátky za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 (z částky 301 662,50,- Kč), §4 odst. 2 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 10 835,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 OSŘ) 13 251,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. srpna 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu