ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.536.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 536/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované S. Z., zastoupené advokátem, o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 213/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2006, č. j. 8 Co 1356/2006-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 15 C 213/2005-127, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro J. k. na LV č. 178 pro kat. území H. H., a to domu č. p. 96 na pozemku parc. č. 240 – zastavěná plocha
a nádvoří, pozemku parc. č. 240 o výměře 170 m2 a pozemku parc. č. 1451/59 – ostatní plocha o výměře 390 m2. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Účastníci uzavřeli manželství 29. 9. 1989. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově z 13. 8. 1997, č. j. 4 C 632/97, který nabyl právní moci 2. 9. 1997, bylo k návrhu žalobce zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Poté 12. 10. 1997 účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, podle které žalobce převzal do svého výlučného vlastnictví dům č. p. 15 se stavební parc. č. 15/2 a zahradou ve S., žalovaná převzala do svého výlučného vlastnictví zahradní domek č. 52 na stavební parc. č. 154 a stavební parc. č. 154 ve S. a dále pozemek stavební parc. č. 1451/59 o výměře 560 m2 bez staveb a trvalých porostů v H. H. Rozhodnutím Městského úřadu v R., stavebního úřadu, z 15. 7. 1998, č. j. SÚ 375/651/98-ST, bylo žalované uděleno stavební povolení ke stavbě rodinného domu na pozemku parc. č. 1451/59 v kat. území H. H. (obytný soubor K.). Kolaudační rozhodnutí téhož úřadu z 2. 10. 2000, č. j. SÚ - 560/1108-2000, zní na jméno žalované jako investora stavby. V katastru nemovitostí na LV č. 178 pro kat. území H. H. je jako vlastník předmětných nemovitostí vedena žalovaná. Mezi účastníky před započetím stavby předmětného domu ani v době realizace stavby nebyla uzavřena jakákoliv ústní dohoda o tom, že předmětný dům bude v podílovém spoluvlastnictví. Účastníci uvažovali o tom, že žalobce bude mít k domu zřízeno věcné břemeno. Ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví účastníků došlo proto, aby po žalobci nedědily jeho děti. S ohledem na zjištění, že mezi účastníky nebyla dohoda o tom, že dům bude v jejich podílovém spoluvlastnictví, soud prvního stupně, i když připustil, že žalobce se na jeho stavbě finančně podílel, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. října 2006, č. j. 8 Co 1356/2006-152, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a uvedl, že ke vzniku podílového spoluvlastnictví k nově vybudované stavbě „postačí ústní dohoda mezi účastníky, pokud je zároveň nepochybně prokázán shodný projev vůle obou v ústní formě nebo musí být prokázáno z (konkludentního) jednání účastníků před započetím výstavby či v jejím průběhu a z okolností vlastního případu, že je zde vůle těchto účastníků své vztahy uspořádat spoluvlastnicky (eventuelně postačí, pokud nelze takovou vůli spolehlivě vyloučit)“. Žalobce v žalobě ani ve své výpovědi netvrdil existenci dohody, kterou by mělo být založeno podílové spoluvlastnictví k předmětnému domu, příp. pozemkům, a žalovaná existenci takové dohody výslovně popírala. V řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by svědčily pro závěr o vzniku podílového spoluvlastnictví i bez výslovné dohody. Naopak byl prokázán úmysl obou účastníků, aby se žalobce nestal vlastníkem (spoluvlastníkem) domu, kdy motivem jednání účastníků byla snaha zamezit případnému dědění ze strany dětí žalobce z předchozího manželství. To potvrdil žalobce ve své výpovědi, když hovořil o ústní dohodě, podle níž mělo být v jeho prospěch zřízeno věcné břemeno, aby v domě mohl klidně dožít, nikoli o spoluvlastnictví. Na tom nic nemění, pokud by se žalobce podílel na stavbě domu vlastní prací či finančně. Pokud jde o pozemky, ty se podle dohody účastníků o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví staly výlučným vlastnictvím žalované a od té doby ke změně stavu nedošlo.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle něj rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítl, že „z provedených důkazů nevyplývá, že by mezi účastníky neexistovala dohoda (o spoluvlastnictví účastníků k předmětnému domu), a nelze konstatovat, že z výslechů svědků nevyplynula nezpochybnitelná skutečnost, že dohoda nebyla uzavřena“. Po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků existovala mezi účastníky jasná ústní dohoda, že společně postaví dům, který budou užívat společně, což podporují provedené důkazy. Pokud by se nepovažoval za spoluvlastníka stavby, neinvestoval by do stavby značné finanční prostředky. Jediný důvod, proč žalobce nebyl zapsán jako spoluvlastník domu, bylo, aby jeho děti po něm nedědily. Věta vyslovená žalobcem, která zní: „ještě než jsme začali stavět dům na H. H., existovala mezi námi ústní dohoda, že žalovaná pak až se ten dům postaví, zřídí pro mne věcné břemeno, abych mohl dožít“, nevylučuje, že dům byl stavěn pro oba. Svého podílu na domě se nikdy nevzdal a je jeho skutečným podílovým spoluvlastníkem. Žalobce se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, „že před započetím stavby nebo v průběhu realizace stavby, nebyla mezi účastníky uzavřena ústní dohoda, že dům na K. bude jejich podílovým spoluvlastnictvím“. Vady, které vedly k vyslovení nesprávných závěrů
a k nesprávnému rozhodnutí, spočívají podle žalobce v jednostranném hodnocení důkazů soudem prvního stupně a v tom, že odvolací soud vycházel ze závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se s důkazy tímto soudem provedenými. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné pouze pro řešení otázek právních podle §241a odst. 3 OSŘ, přičemž k posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, jejíž řešení činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Nevymezil-li žalobce v dovolání (přípustném jen podle uvedených ustanovení) hmotněprávní otázku, jejíž řešení by zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání mohlo navodit, dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované pod C 2463 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Tak je tomu i v tomto případě, kdy dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, která by mohla navodit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně otázka, zda se účastníci tohoto řízení shodli nebo neshodli na obsahu určité smlouvy není otázkou právní, ale skutkovou.
Vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, by se dovolací soud mohl zabývat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
S ohledem na skutečnost, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě nejsou naplněny, dovolací soud podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a contrario).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2008
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu