ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.731.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 731/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. V., a b) J. V., zastoupených advokátkou, proti žalovanému, Statutárnímu městu L., o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 363/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. září 2006, č. j. 35 Co 502/2006-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. září 2006, č. j. 35 Co 502/2006-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že nabyli do společného jmění manželů vydržením pozemek parcela č. 103 v katastrálním území R. I, zapsaný na LV č. 1
u Katastrálního úřadu v L.
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 27. 3. 2006, č. j. 15 C 363/2003-36, určil, že výše označená parcela č. 103 je ve společném jmění žalobců a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou na základě kupní smlouvy z 3. 5. 1957 vlastníky nemovitostí v katastrálním území R. I původně zapsaných v knihovní vložce číslo 878 pozemkové knihy a to domu č. p. 109, stavební parcely č. 222 a zahrady parc. č. 65, přilehlých ke sporné parcele č. 103, dříve parcele č. 84/4. Uvedené nemovitosti tvoří se spornou parcelou jeden funkční celek vymezený oplocením. Takto také byly žalobcům označeny hranice nabytých pozemků jejich právními předchůdci a takto je užívali včetně sporné parcely od uzavření kupní smlouvy v roce 1957 a to i po účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., která znovu zavedla institut vydržení. Při hodnocení oprávněnosti držby žalobců soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, když nepovažoval za nezbytný předpoklad oprávněné držby existenci právního titulu, ale dospěl k závěru, že držitelé mohou být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, který nekoupili, existuje-li na jejich straně omluvitelný omyl. Za takový v daném případě považoval výrazný nepoměr plochy koupeného a drženého pozemku – pozemky ve vlastnictví žalobců jsou 7x větší než sporný pozemek – a tu skutečnost, že pozemky žalobců tvoří se sporným pozemkem logický celek vymezený oplocením, takže žalobci mohli důvodně předpokládat, že je v jejich vlastnictví. Dále soud přihlédl i k historickým souvislostem sporu, když dovodil, že po konfiskaci nemovitostí (bývalé německé továrny) podle dekretu č. 108/1945 Sb. při přepisu vlastnických práv do knihovní vložky č. 878 na základě rozhodnutí o přídělu Osídlovacího úřadu z 27. 1. 1950 zřejmě omylem sporná parcela „vypadla“. Při hodnocení běhu vydržecí doby soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98 a do vydržecí doby zahrnul i nepřetržitou dobu držby před 1. 1. 1992, tj. před účinností novely č. 509/1991 Sb. Uvedl, že ani ze žalovaným předloženého geometrického plánu vyhotoveného pro vyjmutí malé části sporné parcely pro stavbu garáže syna a snachy žalobců nelze usuzovat na vědomost žalobců o tom, že parcela jim nepatří.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 35 Co 502/2006-56, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců na určení, že parcela č. 103 v katastrálním území R. I je ve společném jmění žalobců, zamítl, dále změnil výrok pod bodem II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně došel k odlišným závěrům. Vyšel z toho, že v dané věci byla právním titulem kupní smlouva z 3. 5. 1957, na základě které žalobci nabyli dům č. p. 109 se stavební parcelou č. 222 a parcelu č. 65 zahradu. Sporná parcela č. 84/4, nyní parcela č. 103, nebyla předmětem této smlouvy. Na základě tohoto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví sporné parcely vydržením, neboť jejich dobrá víra se nemohla vztahovat k této kupní smlouvě, která neobsahovala ujednání o převodu předmětné parcely. Nemohli dovozovat, že jsou se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně toho, že jim vlastnické právo ke spornému pozemku náleží, neboť při zachování náležité opatrnosti by museli zjistit již v roce 1957, že sporný pozemek jehož výměra není zanedbatelná (337 m2), jim nenáleží. To nemohli dovodit ani z výpisu z knihovní vložky č. 878, kde byly zapsané pouze nemovitosti, ohledně kterých uzavřeli kupní smlouvu. Dobrou víru by však rozhodně pozbyli nejpozději v roce 1987, kdy v souvislosti se stavbou garáže na části sporné parcely sami uvedli, že s nimi jako s vlastníky nikdo nejednal, a to ani později při stavbě plynové přípojky. To, že jim sporný pozemek nepatří, mohli zjistit i z geometrického plánu (č. l. 28) vyhotoveného v souvislosti se stavbami garáží. Rovněž z poměru velikostí parcel nabytých žalobci smlouvou v roce 1957 (o výměře 2.574 m2) ke sporné parcele (o výměře 377 m2), který činí 14,6 %, je patrno, že se nejedná o zanedbatelnou výměru, ze které by bylo možné usuzovat na omluvitelný omyl a mimo to se nejednalo o část parcely, ale o celou parcelu. Odvolací soud vycházel při zkoumání kvalifikované držby zejména z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04 a z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1417/2001 a dospěl k závěru, že z hlediska objektivního posuzování nemohli být žalobci vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku a že jejich omyl o existenci práva k drženému pozemku nelze považovat za omluvitelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Žalovaní nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a odkazují na správné právní závěry soudu prvního stupně. Předně namítají, že dostatečně prokázali, že byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že koupili všechny pozemky, které jim v terénu označili jejich právní předchůdci, a že byli v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem ohledně vlastnictví pozemku označeného jako parcela č. 84/4, nyní parcela č. 103, na základě domnělého právního titulu, kterým byla kupní smlouva z 3. 5. 1957. Zdůrazňují, že pozemky označené ve smlouvě tvořily se sporným pozemkem jeden oplocený celek a že na sporném pozemku se nacházel tehdy jediný zdroj pitné vody – studánka, o které nemohli předpokládat, ani při zachování obvyklé opatrnosti, že se nachází na cizím pozemku.
I jejich právní předchůdci užívali pozemky ve stejném rozsahu jako oni a zřejmě si nebyli vědomi, že užívají i parcelu, která jim nepatří. Mimo to v kupní smlouvě nebyly výměry pozemků uvedeny. Od uzavření kupní smlouvy až do roku 2003 byli přesvědčeni o tom, že užívají pouze dvě parcely v rozsahu vymezeném oplocením. K tomu je vedla i ta skutečnost, že parcela č. 103 lemuje v poměrně úzkém pruhu o šířce asi 6 m a délce asi 50 m jejich pozemek, parcelu č. 65, nyní č.102. K přetržení vydržecí doby nedošlo ani v roce 1987 v souvislosti se stavbou garáže jejich synem a snachou, neboť byli srozuměni s tím, že ve prospěch této stavby bude z jejich pozemku oddělena část ve prospěch stavby garáže a ani z oddělovacího geometrického plánu, kde bylo uvedeno vlastník „dosavadní“, by nezjistili, že nejsou vlastníky. Rovněž při budování přípojky plynu nezjistili, že nejsou vlastníky sporného pozemku. Jejich dobrá víra zanikla až v roce 2003 v souvislosti s výstavbou kanalizační přípojky na sporné parcele, kdy se bránili jejímu zaměření na svém pozemku a žalovaný jim dopisem z 25. 7. 2003 oznámil, že vlastníkem pozemku je on. Až do roku 2003 neměli žádný subjektivní ani objektivní důvod zkoumat v katastru nemovitostí, co je jejich vlastnictvím, proto se domnívají, že vlastnictví ke spornému pozemku vydrželi. Z výše uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení uvedené v §240 odst. 1, §241 OSŘ, napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ).
V dané věci dovolatelé zpochybňují právní závěry odvolacího soudu, který dovodil, že nebyla-li sporná parcela č. 103, dříve č. 84/4 předmětem kupní smlouvy
z 3. 5. 1957, není zde právní titul, ke kterému by se dobrá víra dovolatelů o převodu této parcely mohla vztahovat, a proto nemohli vlastnické právo ke spornému pozemku vydržet.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat
i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo, přičemž postačuje i domnělý právní titul (titulus putativus). Potom však jeho závěry o tom, že kupní smlouva z 3. 5. 1957 nemůže být považována za domnělý právní titul, pokud sporná parcela nebyla předmětem této smlouvy a z toho důvodu se k ní nemohla vztahovat dobrá víra žalobců, nelze považovat za správné. Odvolací soud vycházel z toho, že při zachování náležité opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, musely u žalobců již po uzavření kupní smlouvy vzniknout pochybnosti o rozsahu převáděných nemovitostí a z výpisu z knihovní vložky č. 878 se mohli přesvědčit, že sporná parcela nebyla ve vlastnictví jejich právních předchůdců. Jak již Nejvyšší soud vyslovil (viz např. rozsudek z 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2001, str. 270) oprávněná držba se nemusí opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), o němž jsou držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim takový právní titul svědčí. V dané věci to tedy znamená, že smlouva z 3. 5. 1957 nemusela obsahovat ujednání o převodu sporné parcely, ale postačovala dobrá víra žalobců posouzená se zřetelem ke všem okolnostem, která by spočívala na omluvitelném omylu, že touto smlouvou nabyli pozemky tam uvedené v hranici zahrnující i spornou parcelu.
Jedním z hledisek posouzení omluvitelnosti omylu v dané věci byla skutečnost, zda bylo právní povinností žalobců přesvědčit se po uzavření kupní smlouvy, ve které nebyly výměry nabytých pozemků uvedeny, o skutečné rozloze pozemků v terénu přeměřením a porovnáním s údaji v pozemkových knihách (mapách), když vzhledem k územnímu uspořádání pozemků, k jejich hranici vytyčené oplocením a k vymezení hranic jejich právními předchůdci objektivně nemuseli mít pochybnosti o tom, že jim pozemky v daném vymezení náleží. Obdobnou otázkou se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000, se závěrem, že oprávněná držba pozemku, která je v rozporu s údaji v katastru nemovitostí (contra tabulas), popřípadě v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí, je možná a že pouze z toho, že se nabyvatel nepřesvědčil, že je vlastníkem všech pozemků, které užívá, nelze usuzovat na to, že nebyl v dobré víře, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, aniž by přihlédl k dalším výše uvedeným okolnostem držby, že žalobci při zachování náležité opatrnosti se měli přesvědčit již v roce 1957 o rozsahu nabytých nemovitostí, vzhledem k výše uvedenému nelze považovat za správný.
Dalším hlediskem pro posouzení omluvitelnosti omylu žalobců je poměr plochy koupených pozemků ke skutečně drženým pozemkům. Odvolací soud dovodil, že nelze usuzovat na omluvitelný omyl, neboť poměr velikosti sporné parcely k velikosti parcel zakoupených žalobci, který činí 14,6 %, není zanedbatelný a navíc se nejednalo o užívání pouze části cizí parcely, ale o užívání celé parcely. Judikatura Nejvyššího soudu nestanovila jednoznačné hledisko pro posouzení jaký poměr ploch vylučuje dobrou víru držitelů. Vychází z individuálního posouzení každého případu, přičemž oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku nabytého a právní úprava nevylučuje vydržení jak části, tak celého pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2005, str. 99, rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2005, str. 101). Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše koupených pozemků. Bude na odvolacím soudu, aby znovu posoudil dobrou víru žalobců ve smyslu výše uvedeného a přihlédl k tomu, že sporná parcela zabírá pouze 12,8 % z celkem užívaných pozemků žalobci, přičemž pozemky vlastněné žalobci činí 87,2 % z užívané plochy, dále přihlédl k jejímu tvaru a umístění v terénu, k tomu v jakých hranicích jim byly pozemky předány jejich právními předchůdci, jak je sami užívali a případně k dalším rozhodným skutečnostem.
Odvolací soud vyšel z toho, že i kdyby omyl žalobců ohledně vlastnictví sporné parcely byl omluvitelný, nedošlo by k vydržení, protože žalobci pozbyli dobrou víru nejpozději v roce 1987 v souvislosti se stavbou garáže jejich syna a snachy, která zasahovala do sporné parcely. Tehdy mohli zjistit, že stavba není na jejich pozemku, ale na pozemku státu a to nejen z geometrického plánu, ale i z té skutečnosti, že s nimi jako s vlastníky pozemku nebylo o přesahu garáže jednáno. Žalobce sám před soudem prvního stupně uvedl, že s ním nikdo nejednal ačkoliv byl subjektivně v přesvědčení, že stavba garáže zasahuje do jeho pozemku a rovněž se synem přesah garáže nijak neřešil. Avšak podle názoru dovolacího soudu vzhledem k tomu, že šlo o vztah mezi rodiči a jejich synem, nepřekročili žalobci obvyklou míru opatrnosti, když této skutečnosti nepřikládali zásadní význam a nevěnovali jí pozornost.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).V dalším řízení bude tedy nutno znovu posoudit ve smyslu §130 odst. 1 a §134 odst. 1 ObčZ a ve smyslu uvedené judikatury, zda žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří a zda nedošlo k přetržení vydržecí doby. Zatím je závěr o tom, že tomu tak nebylo, předčasný.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu