ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.986.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 986/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. H., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k parní lokomotivě, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 196/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004-233, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004-233, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je výlučným vlastníkem níže specifikované parní lokomotivy. Koupil ji v roce 1989 od „cukrovaru B. nad J.“. S vedoucím vlečky Š., ekonomem Š. a ředitelem Ing. Z. se ústně dohodl na prodeji lokomotivy za cenu šrotu, což byla částka kolem 20 000,- Kč. Do kovošrotu předal šrot v dohodnuté ceně, která byla vyplacena cukrovaru. Lokomotivu převzal, připravoval na generální opravu a zprovoznění. Činil tak v dobré víře, že mu lokomotiva patří. Tím byly naplněny i předpoklady pro vydržení vlastnického práva k této movité věci a jejím vlastníkem se žalobce stal nejpozději k 31. 12. 1992. Žalovaný se však bezdůvodně považuje za vlastníka lokomotivy a oznámil i policii, že mu žalobce odmítá lokomotivu vydat. Ta sice oznámení odložila, ale správní orgán pro rozhodnutí o provozování lokomotivy v drážní síti po žalobci požaduje doklad o jejím vlastnictví.
Vzájemným návrhem se určení vlastnického práva k lokomotivě domáhal
i žalovaný. Tvrdil, že vlastnictví nabyl ústní kupní smlouvou, kterou uzavřel
s cukrovarem B. nad J. v roce 1990, se kterým jednal žalobce v jeho zastoupení, a to podle písemného pověření z 20. 4. 1990. Jedna z podnikatelských aktivit žalovaného se týkala i prodeje druhotných surovin, takže byl „kovošrotem“, který lokomotivu jako šrot odkoupil. Žalobce pak pro žalovaného zajišťoval opravu lokomotivy, avšak odmítá mu ji vydat.
Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. září 2004, č. j. 7 C 196/2000-188, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu na určení, že „žalobce je výlučným vlastníkem lokomotivy“, výrokem pod bodem II. určil, že „výlučným vlastníkem lokomotivy“ je žalovaný. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spornou lokomotivu za cenu šrotu zakoupil „v cukrovaru B. nad J. v roce 1990“ žalovaný. Vyšel ze zjištění, že 1. 2. 1993 uzavřeli žalovaný jako strana zavázaná a žalobce spolu s M. M. a M. Š. jako strana oprávněná smlouvu o smlouvě budoucí. Účastníci smlouvy na straně oprávněné se zavázali osobně, případně i finančně, podílet se na opravě lokomotivy a žalovaný se jako vlastník lokomotivy zavázal, že nejpozději do jednoho měsíce po úspěšném absolvování technicko-bezpečnostních zkoušek a úředním schválení jejího provozu, jim ideální část lokomotivy daruje. Vlastnické právo žalovaného k lokomotivě bylo v bodě II. smlouvy deklarováno dobropisem z 19. 11. 1990, přejímacím listem z téhož data a výpisem z účtu žalovaného ze 14. 12. 1990. I když svědci M. M. a M. Š. vypověděli, že za vlastníka lokomotivy považovali žalobce, nebyli schopni uzavření smlouvy vysvětlit, jen žalobce tvrdil, že šlo o daňové účely. Žalovaný však soudu předložil i listiny, které byly ve smlouvě citovány, a ze kterých bylo zjištěno, že 19. 11. 1990 cukrovaru B. nad J. vystavil dobropis na 3 927,- Kč za dodávku neupraveného ocelového odpadu, který podle přejímacího listu z téhož data převzal, a uvedenou částku „K. cukrovaru“ skutečně zaplatil. Vlastnické právo žalovaného nepřímo prokazuje i svědecká výpověď Ing. M. G., který si je ověřoval u zaměstnance cukrovaru J. Š., pracovníka cukrovaru. Ten potvrdil, že lokomotiva byla prodána firmě H. (tedy žalovanému), že “dobropis žalovaného je účetně zaveden na závodě, ovšem platba žalovaného byla směrována na účet K. cukrovarů K., s. p.“ Také z výpovědi svědka Z. S. vyplývá, že žalovaný v květnu 1991 jednal o pronájmu areálu IPS pro zřízení provozu kovošrotu, kam pak žalobce lokomotivu přivezl a kde ji s dalšími lidmi opravoval. Byl to také žalovaný, který 3. 5. 1999 uzavřel s Ing. B. P. smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla oprava parního kotle lokomotivy a ve které byl žalobce označen jen jako osoba pověřená koordinací a kontrolou díla. Za opravu byla žalovanému vystavena faktura na 75 000,- Kč. Tu žalovaný nezaplatil, avšak tvrzení tohoto svědka „ohledně úhrady opravy, resp. problémů s tím, nemají význam pro vyřešení otázky vlastnictví lokomotivy.“ Z výpovědí svědků Ing. I. Z. a J. Š. a jejich písemných prohlášení, soud prvního stupně zjistil, že sice jednali o prodeji lokomotivy se žalobcem, ale nikoli, že lokomotiva byla prodána v roce 1989 žalobci, a to vzhledem k rozporům v jejich výpovědích, týkajících se formy kupní smlouvy, splatnosti kupní ceny a jejího zaplacení. Soud prvního stupně uvedl dále k výpovědím svědků M. M., M. Š. a B. G., že byli o vlastnickém právu žalobce ujištěni jen žalobcem samotným, a že svědek J. H. sice byl se žalobcem v cukrovaru jednat o koupi lokomotivy, ale obsahu jednání nevěnoval pozornost. Svědek Ing. J. K. „sponzoroval“ na žádost žalobce opravu lokomotivy provedenou Ing. B. P., ale byl o vlastnickém právu žalobce ujištěn rovněž jen žalobcem samotným. Dále soud prvního stupně považoval za účelové tvrzení o vlastnictví lokomotivy ve věci sp. zn. 3 C 127/99 (žalobce V. C. WW II P. proti M. H.), neboť nejprve se za vlastníka označil uvedený žalobce, a posléze se opravil tak, že lokomotivu mu zapůjčil vlastník V. S. Soud prvního stupně se rovněž zabýval pravostí listiny ze dne 20. 4. 1990, kterou předložil žalovaný a podle které pověřil žalobce, aby za něho sjednal odkoupení lokomotivy, a žalobce potvrdil svým podpisem, že je poučenou a způsobilou osobou pro vstup do kolejiště ČSD a doprovod lokomotivy, neboť žalobce uvedl, že nejde o jeho podpis. Podle znaleckého posudku PhDr. J. V. z oboru grafologie byly obě části listiny napsány jedním strojem a podpis žalobce pravděpodobně není jeho pravým podpisem, nicméně kategorický závěr znalec neučinil, neboť měl k dispozici jen kopii listiny, podpis žalobce je relativně krátký a nelze vyloučit jeho variantnost. Soud prvního stupně označil znalecký posudek za důkaz pro projednávanou věc nerozhodný, neboť jím nebylo zpochybněno vlastnické právo žalovaného ani potvrzeno vlastnické právo žalobce. Dovodil, že v daném případě existuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), neboť jak vyplývá „z usnesení Policie ČR o odložení věci oznámení o podezření ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci a výzvy Drážního úřadu“, je postavení účastníků nejisté, nejasnosti ohledně vlastnického práva k lokomotivě brání vydání správních rozhodnutí a jsou zdrojem dalších sporů. Dospěl k závěru, že žalovaný jako kupující uzavřel s cukrovarem B. nad J. kupní smlouvu, jejímž předmětem byla sporná lokomotiva, a to podle §239 odst. 2 a §§240-255 za použití §256 občanského zákoníku, ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 1992. Lokomotivu cukrovar žalovanému odevzdal a žalovaný zaplatil dohodnutou kupní cenu. Žalobce nenabyl podle soudu prvního stupně vlastnictví k lokomotivě ani vydržením podle §134 odst. 1, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění novely č. 509/1991 Sb., neboť nebyl jejím oprávněným držitelem (§130 odst. 1 ObčZ), a nebyl splněn ani předpoklad nepřetržité držby po tříletou vydržecí dobu: lokomotiva byla zakoupena v roce 1990 a již ve smlouvě z 1. 2. 1993 účastníci shodně označili za jejího vlastníka žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 26 Co 519/2004-233, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I. a II. změnil tak, že určil, že „výlučným vlastníkem lokomotivy“ je žalobce, žalobu na určení, že „vlastníkem shora uvedené lokomotivy je žalovaný“, zamítl. Současně rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení. Za nesprávný však považoval závěr, že žalovaný nabyl vlastnictví k lokomotivě platnou kupní smlouvou, neboť s ohledem „na povahu převodu a právní postavení převodce by kupní smlouva měla být spíše posuzována podle §399 odst. 1 ObčZ, ve znění účinném do 31. 12. 1991“. Nejdříve se zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy z hlediska oprávnění prodávajícího, respektive za něj jednajících osob, nakládat s vlastnictvím k předmětné lokomotivě. I když to soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, z výpovědi svědka Ing. I. Z. zjistil, že při uzavírání zmíněné kupní smlouvy vystupoval na straně prodávajícího cukrovar B. nad J., jehož byl ředitelem, a který byl součástí státního podniku K. cukrovary. Současně zopakoval dokazování usnesením Policie ČR, oddělení železniční policie V., z 12. 7. 1999 a z 24. 2. 2000, č. j. OR10-20/OŽP-Tč-99, ve kterých je uvedeno, že žalovaný sám tvrdil, že „je majitelem parní lokomotivy, rok výroby 1957, v. č. 3623, v. č. kotle 591, kterou měl zakoupit v roce 1989 od K. cukrovarů, závod 01 – B. nad J. za cenu šrotu“. Podle tvrzení obou procesních stran, obsažených jak v odvolání žalobce, tak vyjádření žalovaného, státní podnik K. cukrovary byl do tehdejšího podnikového rejstříku zapsán 30. 12. 1988 s datem vzniku 1. 1. 1989 a vymazán byl z obchodního rejstříku 4. 10. 1996. Odštěpný závod 01, B. nad J. tohoto státního podniku byl do podnikového rejstříku zapsán 29. 7. 1990 a k témuž dni se jeho vedoucím stal Ing. I. Z. Dále odvolací soud citoval ustanovení §4 a §5 odst 1 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku, a rozebral, za jakých podmínek byla v době účinnosti tohoto zákona organizační jednotka státního podniku oprávněna nakládat s jeho majetkem. Dospěl k závěru, že Ing. I. Z. nemohl kupní smlouvou převést vlastnické právo k lokomotivě na jinou osobu, neboť v době, kdy měla být kupní smlouva uzavřena, tj. v roce 1989, neměl oprávnění činit jménem podniku právní úkony týkající se tohoto odštěpného závodu. K tomu byl podle §10 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, účinném od 1. 5. 1990, oprávněn až od 29. 7. 1990, kdy byl odštěpný závod zapsán do podnikového rejstříku a kdy se stal jeho vedoucím. Z těchto důvodů nemohla být uzavřená kupní smlouva platná, přičemž není rozhodné, zda-li byla uzavřena se žalobcem nebo žalovaným. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda některý z účastníků nabyl vlastnické právo k lokomotivě vydržením. Za tímto účelem zopakoval dokazování pověřením z 20. 4. 1990 a znaleckým posudkem PhDr. J. V. a provedl důkaz zápisem o předání z 18. 8. 1989, který žalobce nově předložil v průběhu odvolacího řízení. Dovodil, že nově uplatněný důkaz je podle §205a odst. 1 písm. c) OSŘ přípustný, neboť svým obsahem zpochybňuje věrohodnost důkazního prostředku, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, a sice pověření z 20. 4. 1990, podle něhož žalobce při uzavírání kupní smlouvy, jejímž předmětem byla sporná lokomotiva, jednal v zastoupení žalovaného. Uvedl, že věrohodnost tohoto pověření zpochybňuje také znalecký posudek PhDr. J. V., který nelze vykládat ve prospěch žalovaného, jak to učinil soud prvního stupně, a již zmíněná usnesení Policie ČR z 12. 7. 1999 a z 24. 2. 2000, v nichž sám žalovaný tvrdil, že lokomotivu koupil v roce 1989. Z hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti se zápisem o předání z 18. 8. 1989 pak vyplývá, že žalobce jednal s prodávajícím přímo bez jakéhokoliv pověření žalovaným a nejpozději ke dni uvedeném v zápise, tj. 18. 8. 1989, lokomotivu od prodávajícího převzal a splnil ujednání o úhradě dodávkou kovového šrotu. I když žalovaný věrohodnost zápisu o předání zpochybnil, žádné důkazní návrhy neučinil. Odvolací soud vzal ze zápisu z 18. 8. 1989 za prokázané, že tímto dnem započala oprávněná držba žalobce. Ten pak lokomotivu přivezl do areálu IPS v P. K., kde ji spolu s dalšími osobami opravoval a zajišťoval její další převozy na vlečky různých vlastníků, což charakterizuje jeho faktický vztah k věci. Pro držbu samotnou není rozhodné, že lokomotiva byla umístěna na kolejích ve vlastnictví jiného subjektu. Jeho dobrou víru nezpochybňuje nedostatek oprávnění prodávajícího, neboť žalobce vycházel z objektivně zjištěného stavu, že vlastníkem lokomotivy je cukrovar B. nad J., ani neprokázaná tvrzení žalovaného, že s lokomotivou bylo vždy nakládáno na jeho popud, či s jeho souhlasem. Oprávněná držba žalobce tak mohla být narušena až 1. 2. 1993, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí, v níž je jako vlastník uveden žalovaný. Avšak předtím již žalobce podle §130 odst. 1 a §134 odst. 1 ObčZ vlastnické právo k předmětné lokomotivě vydržel, a to k 18. 8. 1992, kdy uplynula potřebná tříletá vydržecí doba. Vzhledem k tomu, že podmínky vydržení byly splněny až po účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., bylo možné do vydržecí doby započíst i dobu, po kterou žalobce věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Jako důvody dovolání uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že připuštění nového důkazu, zápisu o předání z 18. 8. 1989, odvolacím soudem odporuje §205a OSŘ. Podáním z 19. 1. 2005 navrhoval žalobce jeho provedení s odůvodněním, že nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1 OSŘ, a odvolací soud návrhu vyhověl, přestože účastníci byli řádně poučeni podle tohoto ustanovení při jednání 25. 8. 2004. Pokud odvolací soud uvedl, že důvodem připuštění tohoto důkazu bylo, že jím má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, byl nový důkaz připuštěn z jiného než navrhovaného důvodu. Nadto žalovaný nesouhlasí s odvolacím soudem, že nově předložený důkaz zpochybňuje věrohodnost pověření z 20. 4. 1990 a že uvedené pověření je důkazem, na němž spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se nezabýval ani jeho námitkami k pravosti zápisu z 18. 8. 1989: jde jen o kopii opatřenou jakousi „doložkou“ správce vleček p. B., nelze zjistit okamžik jejího vzniku a posoudit pravost podpisu. Odvolací soud se navíc spokojil s prohlášením žalobce, že listina byla nalezena ve společnosti P. t., a. s. M. v době, kdy zpracovával své odvolání, což žalobce nijak neprokázal. Po skončení jednání odvolacího soudu žalovaný zjistil, že p. B. je bývalým spolupracovníkem žalobce z teplárny M., že je se žalobcem v kamarádském vztahu, a dotazem v archivu P. t., a. s., že předmětná listina tam nikdy uložena nebyla. Kromě toho ke dni jejího podpisu, tj. k 18. 8. 1989, koncernový podnik K. cukrovary neexistoval, neboť byl vymazán z obchodního rejstříku ke dni 31. 12. 1988, a ani neměl nikdy ve své struktuře odštěpný závod 01 B. nad J. Ke zjištění, že smlouva o koupi lokomotivy byla uzavřena už v roce 1989, které odvolací soud učinil jen na základě údajů uvedených v usneseních Policie ČR, žalovaný předkládá kopii protokolu o trestním oznámení sepsaného s ním 11. 3. 1999, kde v první větě uvedl, že se majitelem předmětné lokomotivy stal v roce 1990. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti zmíněné kupní smlouvy uzavřené v roce 1989 pomíjí skutečnost, že se v daném případě jednalo o běžnou hospodářskou činnost, k níž byl v rámci své pracovní činnosti oprávněn každý zaměstnanec. Žalobce, který uzavření kupní smlouvy v roce 1989 neprokázal, rovněž nemohl vlastnické právo ke sporné lokomotivě ani vydržet, neboť k 1. 2. 1993 neuběhla potřebná vydržecí doba. Pokud odvolací soud při stanovení počátku oprávněné držby žalobce vycházel ze zápisu o předání z 18. 8. 1989, žalovaný podotýká, že z této listiny přesná doba, kdy se žalobce skutečně držby chopil, nevyplývá, navíc v období od srpna 1991 od roku 1994 byla lokomotiva deponována na vlečce IPS P. v K., jejíž část měl žalovaný v užívání. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Podrobně se zabývá námitkami žalovaného a rozebírá okolnosti, z nichž dovozuje oprávněnost svojí držby. Uvádí, že zápis o předání lokomotivy 18. 8. 1989 je v držení správce vlečky p. B. proto, že byl v letech 1989-1990 jeho vedoucím a žalobce s ním dojednal deponování lokomotivy na vlečce této teplárny. V roce 1981, když žalobce z teplárny M. odešel, byla lokomotiva přemístěna na vlečku IPS v K. Není také pravda, že se S. ujednal umístění lokomotivy žalovaný, neboť S. uvedl, že k dohodě mezi žalovaným a IPS nikdy nedošlo. Na zápis o předání žalobce po mnoha letech zapomněl, v teplárně M. nebyl 15 let a kromě dvou náhodných setkání se s p. B. neviděl. Žalobce připomíná, že dobropis z 19. 11 1990 a potvrzení z 19. 11. 1990 si vystavil sám žalovaný a dodavatelem byl neexistující koncernový podnik K. cukrovary. V každém případě byl žalobce od roku 1989 dobromyslným držitelem lokomotivy, a to na základě jednání se statutárními zástupci státního podniku, jehož předmětem byl prodej vyřazené lokomotivy tehdy bezcenné za cenu šrotu. Z provedených důkazů se jeví účelové a zištné jednání žalovaného v rozporu s §39 a §3 odst. 1 ObčZ, neboť žalovaný jako kamarád věděl o zakoupení lokomotivy žalobcem, o opravě lokomotivy žalobcem s předpokladem jejího zhodnocení, následoval příslib žalovaného o budoucím sponzorství obsažený ve smlouvě z 1. 2. 1993, neplacení oprav žalovaným, který lokomotivu ani nedržel, a teprve po mnoha letech po provedení oprav tvrzení žalovaného, že je jejím vlastníkem. Naproti tomu žalobce by neměl mít ani lokomotivu, ani prostředky a práci, které do ní investoval. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bod 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před
1. dubnem 2005) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 26. ledna 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo včas podáno oprávněnou, řádně zastoupenou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Podle §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí dovolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda dokazování provedené odvolacím soudem je v souladu s občanským soudním řádem, tj. zda nedošlo k vadě řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §213 odst. 1 OSŘ odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 2 OSŘ odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Podle §120 odst. 3 OSŘ nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo.
Podle §213 odst. 3 OSŘ při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
Podle §205a odst. 1 OSŘ skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §119a odst. 1 OSŘ před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, přítomné účastníky poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy mohou být odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a odst. 1.
Z těchto ustanovení vyplývá, že odvolací soud může dospět k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně jen pokud dokazování opakuje nebo doplní, přičemž nové důkazy (tj. důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně) může provést jen v případech vyjmenovaných v §205a odst. 1 OSŘ, pokud byly odvolatelem uplatněny, případně jinými účastníky než odvolatelem uplatněny jen za podmínek stanovených v §211a OSŘ. Jiné než účastníky navržené důkazy může v řízeních sporných odvolací soud provést jen za podmínek uvedených v §120 odst. 3 OSŘ.
V dané věci soud prvního stupně učinil zjištění, že kupní smlouvu o prodeji lokomotivy jako šrotu uzavřel s cukrovarem B. nad J. v roce 1990 žalovaný, za něhož jednal žalobce – to ze smlouvy o smlouvě budoucí z 1. 2. 1993, dobropisu
a přejímacího listu z 19. 11. 1990, výpisu z účtu ze 14. 12. 1990 a dalších shora uvedených důkazů. Odvolací soud dospěl k jinému zjištění, že lokomotiva byla prodána K. cukrovary, státním podnikem, v roce 1989, a to z rozhodnutí Policie ČR z 12. 7. 1999 a 24. 2. 2000, podle kterých žalovaný učinil 11. 3. 1999 trestní oznámení, ve kterém se označil za vlastníka lokomotivy zakoupené v roce 1989 od K. cukrovarů, závod 01 – B. nad J., dále z toho, že „soud prvního stupně sice ve svém rozhodnutí neuvádí, ale z výpovědi svědka Ing. I. Z. zjistil, že byl v rozhodné době ředitelem cukrovaru B. nad J.“, a z tvrzení obou procesních stran obsažených v odvolání a vyjádření k němu, že závod B. nad J. byl zapsán do podnikového rejstříku jako odštěpný závod státního podniku K. cukrovary až 29. 7. 1990. Zjištění, že „s prodávajícím jednal v roce 1989 sám žalobce bez jakéhokoliv pověření žalovaným a nejpozději ke dni uvedeném v zápise o předání, tj. k 18. 8. 1989, lokomotivu od prodávajícího převzal a splnil ujednaní o úhradě ceny dodáním kovového šrotu“, učinil odvolací soud ze zápisu o převzetí z 18. 8. 1989 a opakováním důkazů, pověřením z 20. 4. 1990, smlouvy o smlouvě budoucí z 1. 2. 1993 a znaleckým posudkem PhDr. J. V.
Předmětnými usneseními Policie ČR soud prvního stupně provedl důkaz při jednání 6. 12. 2000 a učinil z nich jen to zjištění, že mezi účastníky je stav nejistoty ohledně vlastnictví lokomotivy, a z této skutečnosti dovodil existenci naléhavého právního zájmu na určení jejich vlastnictví. Odvolací soud tedy v souladu s §213 odst. 2 OSŘ tyto důkazy opakoval, aby z nich učinil zjištění, ke kterému soud prvního stupně nepřihlédl – totiž, co uvedl žalovaný o době, kdy lokomotivu od cukrovaru zakoupil. Dokazování o tom, jakým druhem podniku byl cukrovar v době, kdy s ním měli účastníci sjednávat koupi lokomotivy jako šrotu, lze považovat za významné ve smyslu §120 odst. 3 OSŘ a nelze tak vyloučit, že odvolací soud učinil skutkové zjištění ze shodných tvrzení účastníků.
V průběhu odvolacího řízení žalobce (odvolatel) podáním z 19. 1. 2005 předložil „na důkaz nevěrohodnosti důkazních prostředků žalovaného o tvrzeném vlastnictví lokomotivy“ zápis o přední kovového šrotu z 18. 8. 1989 „s razítkem a podpisem statutárního orgánu“, který „nemohl předložit v řízení před soudem prvního stupně, neboť o něm bez vlastní viny nevěděl, a tudíž jej nemohl vyžádat s tím, že nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1 OSŘ.“
V protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 25. srpna 2004 je před závěrečnými návrhy účastníků uvedeno, že „návrhy na doplnění dokazování nejsou, a to ani po poučení podle §119a odst. 1 OSŘ, jehož znění se čte, dokazování se končí.“ Z tohoto protokolu vyplývá, že soud prvního stupně poučovací povinnost, vyplývající pro něj z §119a odst. 1 OSŘ, řádně splnil (k tomu srovnej rozsudek Nejvyšší soudu z 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud uvedl, že k řádné protokolaci poučení podle §119a odst. 1 OSŘ postačuje, poznamená-li se v protokolu o jednání s odkazem na §119a odst. 1 OSŘ, včetně toho, zda a jak účastníci a jejich zástupci reagovali).
Jestliže účastníci byli soudem prvního stupně podle §119a odst. 1 OSŘ řádně poučeni, zápis o převzetí kovového šrotu z 18. 8. 1989 existoval nepochybně před rozhodnutím soudu prvního stupně (skutečnost, že si na něj žalobce, jak uvádí v dovolání, nevzpomněl, není významná), nemohl být zápis z 18. 8. 1989 žalobcem uplatněn podle §205a odst. 1 písm. d) a e) OSŘ. Nebyl ani uplatněn jako důkaz, týkající se důvodů uvedených v §205a odst. 1 písm. a) a b) OSŘ.
Zbývá tedy otázka, zda potvrzení o převzetí lokomotivy žalobcem z 18. 8. 1989 je důkazem, kterým žalobce zpochybnil věrohodnost důkazního prostředku, na kterém spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a odst. 1 písm. c) OSŘ]. Podle odvolacího soudu tímto zápisem byla zpochybněna věrohodnost pověření z 20. 4. 1990, kterým měl žalovaný zmocnit žalobce k tomu, aby za něj sjednal koupi lokomotivy,
a mělo být žalobcem podepsáno. O uvedené pověření se také rozsudek soudu prvního stupně opírá. I když znalecký posudek z oboru grafologie o pravosti podpisu žalobce na uvedeném potvrzení označil soud prvního stupně za nerozhodný, současně uvedl, že vlastnické právo žalovaného nevyloučil; vyšel tedy ze zjištění, že koupi sjednával pro žalovaného žalobce, a to podle pověření z 20. 4. 1990 (jak to bylo žalovaným tvrzeno). Žalobce také návrh na provedení tohoto důkazu ve smyslu §205 odst. 1 písm. c) OSŘ učinil. K výkladu §205 odst. 1 písm. c) OSŘ Nejvyšší soud v rozsudku z 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněném pod C 2051 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, uvedl že „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazních prostředků může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy „křivě“) nebo listina je ve skutečnosti falzifikátem.“ Prostřednictvím zápisu o převzetí z 18. 8. 1989, podle kterého žalobce jako kupující téhož dne lokomotivu převzal, žalobce zpochybnil pravost svého podpisu na plné moci, kterou mu měl ke koupi udělit žalovaný 20. 4. 1990.
Žalovaný dále namítl, že skutková zjištění odvolacího soudu, že žalobce jednal v roce 1989 „s prodávajícím přímo, že lokomotivu 18. 8. 1989 převzal a uhradil ujednanou cenu šrotu“, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud učinil zjištění z rozhodnutí Policie ČR, podle kterých žalovaný sám
v roce 1999 oznámil, že lokomotivu, kterou zakoupil v roce 1989, mu žalobce neoprávněně zadržuje. I když odvolací soud opakoval důkaz smlouvou o smlouvě budoucí z 1. 2. 1993, nekonfrontoval uvedené zjištění s tím, že v této smlouvě byl jako vlastník lokomotivy označen žalovaný, a to na základě dalších listin z roku 1990, kterými soud prvního stupně rovněž provedl důkaz. Kromě toho učinil odvolací soud ze zápisu z 18. 8. 1989 zjištění, že žalobce jednal „s prodávajícím“ přímo bez zastoupení, lokomotivu převzal a splnil ujednání o úhradě ceny kovového šrotu, a v návaznosti na znalecký posudek z oboru grafologie rovněž zjištění, že podpis žalobce na plné moci z 20. 4. 1990 není jeho podpisem pravým. Jestliže však odvolací soud rovněž činil zjištění, kdo byl oprávněn za prodávajícího státní podnik K. cukrovary v roce 1989 jednat, pak neměl přehlédnout, že jako prodávající je v zápise o převzetí z 18. 8. 1989 označen nikoli uvedený státní podnik, ale K. cukrovary k. p. závod 01 B. nad J. a rovněž tak je opatřen razítkem tohoto podniku. Tyto skutečnosti, které vyšly najevo, odvolací soud pominul. Skutková zjištění, že žalobce jednal
„s prodávajícím“ v roce 1989 přímo bez zastoupení, lokomotivu převzal a splnil ujednání o ceně šrotu, tak nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ), dovolací soud, aniž se zabýval otázkou vydržení vlastnického práva, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu