ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1132.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1132/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. B., zastoupenému advokátem, za vedlejší účasti K., p., a. s., na straně žalovaného, o 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 127/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2006, č. j. 20 Co 157/2006-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.354,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 27 C 127/2003-70, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal na žalovanému advokátovi, který ho obhajoval v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 18/98, náhrady škody, která mu vznikla propadnutím peněžité záruky složené za jeho propuštění z vazby. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 1 T 18/98 vyhověl dne 30. 12. 1998 návrhu žalobce na jeho propuštění z vazby za současného přijetí složené peněžité záruky ve výši 2.000.000,- Kč, kterou dne 18. 12. 1998 složila H. T. (manželka žalobce), a přijal slib žalobce, že se bude zdržovat na území hlavního města P. a ve svém bydlišti v P. 8, každé vzdálení z místa pobytu na dobu delší 24 hod. oznámí předem Městskému soudu v Praze a dostaví se na každé předvolání; žalobce byl zároveň poučen o následcích porušení svého slibu. Na hlavní líčení konané ve dnech 21. 11. 2000 a 22. 11. 2000 se žalobce dostavil pouze první den. Hlavní líčení proto bylo odročeno na 18. a 19. 12. 2000 s tím, že žalobce bude k tomuto jednání předvolán. Dne 6. 12. 2000 předložil jeho advokát (žalovaný) soudu faxový přípis, na němž je uvedena adresa žalobcova synovce v USA – S., H. H., a adresa žalobce v České republice v T., F. 488, v němž žalobce dodatečně omlouvá svou neúčast na líčení dne 22. 11. 2000 zdravotními potížemi a uvádí, že k nařízenému hlavnímu líčení v prosinci 2000 se dostaví. Dne 8. 12. 2000 žalovaný předložil soudu žádost žalobce ze dne 27. 11. 2000, sepsanou v USA, o odročení hlavního líčení nařízeného na 18. a 19. 12. 2000 s tím, že pobývá v USA. Soud zjistil, že žalobce přicestoval do USA již 23. 11. 2000. Dne 13. 12. 2000 Městský soud v Praze sdělil žalovanému, že žádosti žalobce o odročení hlavního líčení nebylo vyhověno. Žalobce se k hlavnímu líčení dne 18. 12. 2000 nedostavil a soud rozhodl, že za žalobce složená peněžitá záruka propadá státu z důvodu uvedeného v §73a odst. 3 písm. b) tr. ř., protože žalobce nedoložil existenci svých údajných zdravotních potíží, pro které se nedostavil na hlavní líčení dne 22. 11. 2000, opuštěním území ČR znemožnil doručení předvolání k prosincovému hlavnímu líčení a tím znemožnil jeho konání. Žalobce se po návratu z USA zdržoval na Slovensku, což byl další důvod, pro který byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta stížnost žalobce proti rozhodnutí o propadnutí složené peněžité záruky státu. Soud neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalovaného, vyplývající z ust. §16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, který jako jeho obhájce ho neinformoval o tom, že líčení 18. 12. 2000 nebude odročeno. Soud dospěl k závěru, že již sama nepřítomnost žalobce u hlavního líčení dne 21. a 22. 11. 2000 mohla vést k rozhodnutí o propadnutí peněžité záruky státu, a k naplnění podmínek pro postup podle 73a odst. 3 písm. b) tr. ř. tak došlo ještě předtím, než se žalobce dne 18. 12. 2000 k hlavnímu líčení nedostavil. Předvolání k hlavnímu líčení na 18. a 19. 12. 2000 se již nepodařilo žalobci řádně doručit, neboť žalobce svým neohlášeným pobytem v USA toto doručení znemožnil, a jeho nepřítomnost u hlavního líčení dne 18. 12. 2000 není tedy tou skutečností, která zapříčinila ztrátu složených finančních prostředků. Žalobce zcela vědomě porušil svůj slib, když se dne 22. 11. 2000 nedostavil k hlavnímu líčení a dne 23. 11. 2000 bez předchozího uvědomění soudu odcestoval do USA, a bylo v jeho zájmu, aby si sám zjistil, zda jeho žádosti o odročení bylo vyhověno či nikoli. Pokud však potřebná opatření neučinil, svého obhájce sám nekontaktoval, neposkytl mu ani jednoznačné a úplné údaje o místě svého aktuálního pobytu a jeho sdělení bez dalšího pátrání neumožňovalo navázat s ním neprodlený kontakt, nelze k tíži žalovaného přičítat skutečnost, že žalobce nebyl včas informován o zamítavém stanovisku soudu k jeho žádosti o odročení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2006, č. j. 20 Co 157/2006-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o odměně ustanoveného zástupce žalobce a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však plně s jeho právním názorem, nicméně jeho rozsudek shledal věcně správným. Odvolací soud posoudil odpovědnost žalovaného advokáta podle §24 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dovodil, že bylo povinností žalovaného vyrozumět žalobce, že jeho žádosti o odročení nařízeného hlavního líčení nebylo vyhověno. Žalobce však netvrdil ani neprokázal, že v době, kdy pobýval v USA, žalovanému sdělil či jinak uvedl bezprostřední kontakt na svoji osobu v souvislosti se žádostí o odročení hlavního líčení, a zcela bezdůvodně spoléhal na to, že jeho žádosti o odročení hlavního líčení soud vyhoví. Žalovaný se proto odpovědnosti ve smyslu ust. §24 odst. 2 zákona o advokacii zprostil, neboť ani při vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné na něm požadovat, nemohl žalobce informovat o tom, že jeho žádosti o odročení hlavního líčení nebylo vyhověno, a objektivně tak nemohl zabránit vzniku škody, spočívající v propadnutí peněžní záruky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozsudkem byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem. Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) neboť odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že žalovaný se své odpovědnosti zprostil ve smyslu §24 odst. 2 zákona o advokacii. Poukazuje na to, že propadnutí záruky souvisí s tím, že žalobce jakožto obžalovaný se nedostavil 18. 12. k hlavnímu líčení. Namítá, že pasivitu žalovaného při zjišťování kontaktu na žalobce v USA odvolací soud zaměňuje za jeho nemožnost zabránit škodě i při vynaložení veškerého úsilí, a odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, proč žalovaný neučinil pokus kontaktovat jej na adrese jeho synovce v USA a nepokusil se ani o jiné možnosti ho kontaktovat. Dovolatel má za to, že ze zjištěných skutečností se nepodává vynaložení veškerého úsilí žalovaného k podání zprávy o tom, že žádosti o odročení hlavního líčení nebylo vyhověno. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný označuje dovolání žalobce za nepřípustné, když dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu neoznačuje. Odvolací soud aplikoval na skutkový stav správné hmotněprávní ustanovení zákona o advokacii, jde o prostou a přímou aplikaci tohoto zákona. Námitky v dovolání jsou spíše charakteru skutkového a týkají se hodnocení provedených důkazů. Navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel sám otázku zásadního právního významu nevymezil a ani dovolací soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Přisvědčit nelze dovolateli, že odvolací soud nesprávně aplikoval §24 zákona o advokacii. Toto ustanovení na nárok uplatněný žalobou plně dopadá.
Podle ust. §24 zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie (odst. 1). Advokát se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat (odst. 2).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaný – ač bylo jeho povinností informovat žalobce o tom, že jeho žádosti o odročení hlavního líčení nebylo vyhověno - žalobci zprávu nepodal, avšak odpovědnosti za újmu, jež žalobci propadnutím záruky vznikla, se vzhledem k okolnostem, za jakých k tomu došlo, zprostil. Jak bylo v řízení zjištěno, o propadnutí peněžité záruky státu bylo rozhodnuto z důvodu, že žalobce nedoložil důvod své neúčasti u líčení dne 22.11.2000, opustil území ČR a znemožnil tím doručení předvolání k líčení na 18. a 19. 12. 2000, navíc po návratu z USA se zdržoval na Slovensku. Důvody, z jakých bylo rozhodnuto o propadnutí záruky, spočívají tedy v jiných okolnostech, než je jen neúčast žalobce u líčení 18. a 19. 12. 2000, a za situace, kdy žalobce, který pobýval v USA, žalovanému nesdělil bližší kontakt, žalovaný objektivně neměl možnost ho před líčením 18. 12. 2000 informovat, že podle sdělení soudu z 13. 12. 2000 nebude líčení odročeno. K vynaložení veškerého úsilí advokáta, které lze na něm požadovat ve smyslu ust. §24 odst. 2 zákona o advokacii, totiž nepatří, aby pátral po pobytu žalobce, aby ho mohl kontaktovat, navíc když žalobce odcestoval na neznámou adresu v zahraničí a svého advokáta ani orgány činné v trestním řízení o tom neuvědomil.
Z hlediska aplikace §24 odst. 2 zákona o advokacii na daný skutkový stav nelze odvolacímu soudu vytýkat pochybení a rozhodnutí odvolací soudu nemá obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů, neboť se týká aplikace ust. §24 odst. 2 zákona o advokacii, založené na skutkově jedinečném základě.
Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů učinily ze zjištěných skutečností nesprávný závěr o vynaložení veškerého úsilí žalovaného k podání zprávy žalobci, a uvádí další možnosti zjištění kontaktu na něj, napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu. Tato námitka směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu věci a nikoliv proti řešení otázky právní (§241a odst. 3 o. s. ř.), tím méně může být otázkou zásadního právního významu. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Z uvedeného vyplývá, že není podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 19.325,- Kč (odměna z částky určené podle ust. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., snížená podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. 277/2006 Sb. v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 19% DPH, tj. celkem 23.354,- Kč, a vedlejšímu účastníkovi náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu