ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1220.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1220/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně P. LB s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o 1.213.926,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 32/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č. j. 13 Co 194/2006-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se jako vlastník nájemního domu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu (Parlamentu České republiky), který spatřovala v tom, že stát upravoval (reguloval) výši nájemného právními předpisy, které byly jako protiústavní zrušeny Ústavním soudem, přičemž po jejich zrušení nebyla výše nájemného upravena vůbec. Výši škody za období od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2003 žalobkyně vyčíslila na 1.213.926,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 21 C 32/2005-26, žalobu na zaplacení částky 1.213.926,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem nájemního domu v L. 12, se 47 byty, z nichž u 36 bytů byla výše nájemného regulována, a to vyhláškou č. 176/1993 Sb., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. z důvodu nepřiměřenosti jejího obsahu, a výměrem Ministerstva financí č. 6/2002, jenž byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. s tím, že vydáním výměru bylo překročeno zákonné zmocnění. Soud prvního stupně věc posoudil podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dospěl k závěru, že pro kvalifikování konkrétního úředního postupu jako nesprávného musí v rozhodné době existovat účinná právní úprava, která umožní posoudit, je-li tento postup správný. Nesprávný úřední postup nelze spatřovat ani ve vydání výměru Ministerstva financí č. 01/2002 změněného výměrem č. 06/2002 (v tomto ohledu obsahově téměř shodným), který byl Ústavním soudem shledán protiústavním, neboť s odkazem na §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soud prvního stupně dovodil, že před jejich zrušením nemohou být tyto předpisy považovány za protizákonné či protiústavní, a tudíž mezi žalobkyní tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem žalované není ani příčinná souvislost. Nadto tvrzenou výši škody žalobkyně neprokázala, když jí vypočítaná částka se pohybuje v čistě hypotetické rovině, neboť při stanovení výše nájemného je třeba zohlednit všechna rozhodná kriteria (např. poloha a vybavení bytu) a také se vyrovnat s otázkou toho, že financováním běžné údržby nájemci se majetek pronajímatele zhodnocuje.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 13 Co 194/2006-46, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy (ne)regulace nájemného, je protiústavní, avšak zpochybnil, že by dlouhodobé nepřijetí zákonné úpravy pro oblast nájemného zákonodárným sborem bylo s to naplnit znaky skutkové podstaty nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. za situace, kdy tomuto zákonodárnému sboru není k přijetí zákona stanovena žádná lhůta a přijetí zákona, jenž by neodpovídal politickému konsenzu, mu ani nelze uložit, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, s tím, že za období do 20. 3. 2003, kdy byly platné a účinné právní předpisy upravující (regulující) výši nájemného, z nichž poslední – nařízení vlády č. 567/2002 Sb. bylo k tomuto datu zrušeno nálezem Ústavního soudu č. 84/2003 Sb., nemá požadavek žalobkyně žádné opodstatnění, neboť v této době byl stát činný a normy regulující nájemné vydával a byť tyto byly posléze shledány protiústavními, nemá tato skutečnost vliv na jejich aplikovatelnost v období předcházejícím jejich zrušením (§71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.). Pro období od 20. 3. 2003 do účinnosti nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 odvolací soud s odkazem na zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, dovodil, že výše (cena) nájmu by měla být přiměřená a odpovídat poskytnutému plnění, avšak do vydání zákona č. 107/2006 Sb. výše nájemného ve většině případů neodpovídala poskytnutému plnění a pokud mezi ním a hladinou nájemného existuje zřejmý nesoulad, pak její nastavení je v rozporu s dobrými mravy. V takovém případě lze mít za to, že na straně nájemce, jež neplatil za poskytnuté plnění přiměřený ekvivalent – odpovídající cenu, mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, na jehož vydání by měl pronajímatel zásadně nárok. Odvolací soud dovodil, že eventuelní nárok pronajímatelů vůči státu za protiústavní nečinnost by mohl být legitimní pouze za předpokladu, pokud by se pronajímatel nedomohl svého práva vůči nájemci, a uzavřel, že z tohoto hlediska nelze podanou žalobu považovat za důvodnou, neboť žalobce jako pronajímatel se žádným způsobem nepokusil domoci svého nároku na nájemcích, není schopen prokázat vznik škody, natož její výši. V období počínaje účinností těchto nálezů měli pronajímatelé možnost řešit otázku nájemného v rámci soudního sporu s jednotlivými nájemci, a pokud tak neučinili, nelze přenášet odpovědnost za jeho rozhodnutí na stát.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a které podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
S odkazem na obsáhlou citaci vybraných pasáží odůvodnění nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, týkajících se zejména otázky dlouhodobé nečinnosti Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, a dále činnosti obecných soudů, které by při rozhodování o nájemném a o věcech obdobných neměly přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí-nájemců na skupinu druhou- pronajímatelů a vytvářet různé kategorie pronajímatelů (výklad čl. 90 ve spojení s čl. 4 Ústavy České Republiky a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny), nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů. Namítá, že obecné soudy by měly v souladu s názorem Ústavního soudu při nedostatku úpravy přepokládané v §696 odst. l obč. zák. rozhodnout o zvýšení nájemného a neměly by takovou ochranu práv pronajímatelům odmítat, zvláště pak za situace, kdy Ústavní soud opakovaně prohlásil stav nerovného postavení pronajímatelů a nájemců za diskriminační a protiústavní a dlouhodobou nečinnost zákonodárného sboru za neslučitelnou s požadavky právního státu. V rámci poskytnutí práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny by pronajímatelé měli být poučeni i nad rámec §5 o. s. ř. Uvádí, že není-li v regulované ceně kalkulováno s náklady a ziskem z důvodu privátního zájmu skupiny nájemců, dostává se regulace ceny do rozporu s čl. 11 odst. 1, 4 Listiny. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatelka tedy nemůže dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který ani blíže nespecifikovala, úspěšně uplatnit, neboť přípustnost dovolání může být v posuzovaném případě dána jen podle §237 odst 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Již odtud plyne, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm a) o.s.ř., kterým odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jež blíže nevymezuje (pravděpodobně absence poučení žalobkyně soudem nad rámec §5 o. s. ř.), je proto důvodem nezpůsobilým; k námitkám v něm uplatněným Nejvyšší soud proto při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout nemůže. Navíc takového poučení se žalobkyni dostat nemohlo, neboť soudy obou stupňů neshledaly žalobu důvodnou a ani zmíněné poučení by závěr soudu nemohlo zvrátit.
Rozhodnutí odvolacího soudu kromě jiného vychází z názoru, že samotné přijímání zákonů zákonodárným sborem nelze považovat za úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka otázku zásadního právního významu výslovně neoznačila, nicméně z obsahu dovolání je patrné, že s tímto názorem odvolacího soudu nesouhlasí a dovozuje, že nečinnost zákonodárného orgánu v podobě nepřijetí zákonné úpravy, spočívající v deregulaci nájemného, je nesprávným úředním postupem. Tato otázka, byť je zásadního významu pro rozhodnutí v této věci, však ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam nemá.
Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem České republiky zakládá či nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobkyni nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu, byla totiž dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (publikovaném pod č. 7 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 2008), kdy s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005).
Na tom nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb. je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 11 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Ústavy, a proto ji podle §70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“. Nelze totiž dovozovat, že by tím Ústavní soud stanovil zákonodárnému sboru závazně lhůtu k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje [podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem].
Ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a ze dne 6. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, na něž dovolatelka poukazuje, nemají z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., význam, neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda je legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v nich Ústavní soud dovodil, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl v prvé řadě splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu